Celkové hodnocení porodnice:
Přijeli jsme o půl deváté večer. Zazvonili jsme, otevřela „velice vlídná“ sestřička, změřila si mě od hlavy až k patě (upozorňuju, že já měla břicho, že jsem si na něj mohla odkládat talíře 
) a zeptala se: „Co se děje?“.
Říkám: „Asi rodím, nejspíš mě odtéká voda.“ „Nejspíš? Jak nejspíš?“ Já prvorodička, která nevěděla pomalu, která bije, nervózní, protože to bylo skoro o čtyři týdny dříve než v termínu. Šla jsem dovnitř, začali mi měřit sílu kontrakcí a mezitím jsme sepisovaly důležité informace. Asi po půl hodině mi bylo sděleno, že žádné kontrakce nemám. Přitom já je měla po pěti minutách a zkracovalo se to, ale žádné nemám! Tatínek si poctivě běžel zaplatit poplatek, aby mohl být u porodu. Bylo mi sděleno, že ho mám poslat domů, že mužů být bez plodové vody až 27 hodin a že mě pošlou na pokoj. Prý rozhodně v nejbližší době rodit nebudu. Upozorňuju, že tatínek to měl do porodnice třicet kilometrů. Mohla jsem jí říkat, že mám kontrakce po pěti minutách a nic.
Dali mě na pokoj, kde mi konečně aspoň trošku milá sestřička vysvětlila, že dokud nebudu mít stahy po dvou minutách, nic se neděje a že si mám aspoň trošku zdřímnout. Bolesti byly už docela velké, ale já mám docela dobrý práh bolesti, takže nic, co by se nedalo zvládnout. Za tři čtvrtě hodinky jsem měla stahy po dvou minutách. Když jsem se zvedla, udělala se pode mnou kompletní louže. Zavolala jsem sestřičku a ta mě opět vezla na sál. Zde opět ta sama sestřička, co mě přijímala řekla, že vodu ještě nemám kompletně prasklou. Ptala jsem se, zda mám zavolat tatínkovi, aby to stihnul a ona že ne, že je čas. Měřila mi asi čtvrt hodiny kontrakce a vždycky se mě zeptala „To už byly teď oni?“ Říkám „Jo“. Tak na co ty přístroje mají, když se musí ptát!
Za chvíli se mi chtělo začít hrozně tlačit. „Ještě netlačte!!!“, „Dýchejte“ - ale jakým tónem to pronášela. „Tak už můžete zavolat tatínkovi“. Tatínek vyjel. Za deset minut už jsem to nemohla vydržet, tak řekla, že propíchneme zbytek vody a pak už to šlo ráz na ráz, malá byla do čtvrt hodinky venku. Tatínek to samozřejmě nestihnul, ale peníze nám nikdo nevrátil, vlastně vůbec nechápeme, proč nemohl zůstat na chodbě a musel jet domů. Hlavně že poplatek chtěli zaplatit okamžitě.
Takže porod byl rychlý, tudíž bych to i nějak překousla. Sice to byl stres a buzerace vám jako prvorodičce nepomůže, ale budiž, dalo se to zvládnout. Ale co nastalo na oddělení šestinedělí. Měla jsem od zčáatku problémy s kojením. Byla tam jedna super sestřička, která přišla a řekla, že malá brečí hlady a že když se narodila o měsíc dřív, dá jí radši příkrm, aby moc neubrala na váze a nemusela třeba do inkubátoru. Super, každé tři hodinky jsem nakojila a šla si ještě pro dokrm, protože moc mlíčka nebylo. Ale problém nastal při střídání směny.
Začaly se tam střídat takové sestry, které byly posedlé kojením a malé příkrmy nechtěli moc dávat. Když už jsem pro příkrm musela, zažívala jsem horor, stres, že mě zase budou buzerovat. Připadala jsem si jako nejhorší matka na světě, že ani nedám svému miminku, co potřebuje, že to neumím. A jenom dvě sestry se přišly podívat na techniku kojení, jinak nic. Jenom mě buzerovaly, když jsem si šla pro příkrm. Vážily ji před kojením a po kojení - to jsem se vždycky úplně třásla, co přijde. Na kolenou jsem prosila malou, ať pořádně tahá, ale dostala žloutenku a musela pod světlo. Tudíž se nám pobyt ještě více prodloužil a s ním i neustálý stres a strach z kojení.
Ani spát jsem nemohla, jak jsem z toho byla vynervovaná. A mléka ubývalo. Nechápala jsem, že když dítě takhle po šesti dnech po porodu řve, proč je prostě ten příkrm pro ně taková přítěž. Vždyť jsem přece nemohla být sama, co nemá mlíčko. Malá, která se narodila o měsíc dřív, ještě byla totálně unavená žloutenkou, tak mlíčko taky moc nevytáhne. Trpěla jsem každým dnem. Pak mi bylo řečeno, že když malá nebude ubírat na váze a nebude mít žloutenku, můžu jít domů. Malá všechno splnila, ale řekli mi, ať tam ještě zůstanu, že se třeba to kojení spraví.
Asi bych tam ležela ještě do dneska, protože více mlíka se ze mě nepodařilo dostat, ani když jsem byla doma v klidu. Ale to šílený trauma, co si odtud nesu, to je ve mně doteď. Jsem možná citlivka, ale porod je intimní a citlivá záležitost, stejně jako když se prvorodička poprvé snaží postarat o své dítě! A další dítě nechci jen kvůli tomu, že se bojím, že bych zase nedokázala kojit a byla tak šíleně buzerovana. Tak mi to dokázali znechutit. Už chápu, proč se maminky tak bouří, když zakázali porody doma, protože v porodnicích to je prostě hrůza. Nevím, jak v ostatních, ale bojím se, že to kojení je dnes takový trend, že bych v další porodnici byla zase tak čtrnáct dní, poslouchala, jak moje dítě řve hlady a pak jejich řeči, že nedokážu ani pořádně nakojit. Hrůza!
.
.