Na sdílené stezce se chodí vpravo! Je mi přes 40 a s touto myšlenkou jsem žila poměrně dlouho. Asi jako mnoho jiných lidí. A vlastně mě to nikdy nenapadlo řešit. Dokud jsem nezačala chodit vlevo a nezjistila, že tím spouštím malou společenskou válku.
Vždyť se přece chodí vpravo. Nebo ne?
Najednou jste ta, kterou je potřeba poučit. „Chodí se vpravo,“ slyšíte s jistotou, která nepřipouští diskusi. A když se ohradíte, dozvíte se, že děláte zbytečné drama. Že se přece všichni nějak domluví. Že zákony jsou jedna věc, ale praxe druhá.
Jenže právě v tom je ten problém. My už dnes často nerozlišujeme mezi tím, co si myslíme, a tím, jak to skutečně je. Některé věci máme tak zažité, že jsme přesvědčení o tom, že je to tak správně. A jako argument použijeme jednoduchou větu: „Vždyť to tak dělají všichni.“
Když jsem si začala zjišťovat, jaká jsou pravidla doopravdy, narazila jsem na něco, co se do běžné debaty vůbec nepropíše. Sdílená stezka pro chodce a cyklisty totiž není chodník. Je to pozemní komunikace. A na té platí jiná logika, než jakou máme zažitou z města.
Sdílená stezka není chodník
Zákon to sice neříká jednou větou a velkými písmeny, ale když se ty jednotlivé paragrafy poskládají dohromady, vyjde z toho jednoduchý závěr: chodec má jít vlevo, cyklista vpravo. Ne proto, že by to bylo elegantní nebo intuitivní, ale proto, že je to bezpečnější.
Chodec vidí proti sobě přijíždějící kolo, může reagovat, zastavit se, uhnout. Když jde vpravo, všechno rychlejší má za zády a jen doufá, že si ho někdo všimne.
Tohle není teorie od stolu. Přesně takhle to popisují i strážníci, kteří tyhle situace řeší v praxi. A taky říkají ještě jednu důležitou věc: většina přestupků na společných stezkách nevzniká ze zlé vůle, ale z neznalosti. Z toho, že lidé jednoduše nevědí, jak se mají pohybovat správně. A to mi přijde vlastně dost výmluvné. Nejen u stezek.
Nejde o pravdu, ale o to, kdo koho uvidí dřív
Máme pocit, že když se budeme chovat „normálně“ a jako většina, nemůže se nic stát. Nosíme tmavé oblečení, sluchátka v uších, koukáme do telefonu a spoléháme na to, že ostatní budou opatrní. Jenže svět není nastavený na naši pohodlnost. A už vůbec ne na naši neviditelnost.
Nejvíc chodců umírá za šera a tmy. Na podzim a v zimě. A to proto, že je někdo neviděl včas. Z toho důvodu existují pravidla, která se nám mohou zdát staromódní: Jít proti provozu, být vidět, dávat pozor a sledovat cestu. Jednoduché věci, které ale v dnešní době nejsou samozřejmé.
Možná by nám všem prospělo vrátit se k základům. K obyčejné edukaci bez moralizování. K respektu k tomu, že pravidla nevznikla proto, aby nás omezovala, ale aby slabší měl aspoň malou šanci vidět to, co se k němu blíží. Proto chodím vlevo. Ne proto, že bych chtěla někoho vychovávat. Ale proto, že chci vidět. A chci se večer vrátit domů živá.
Co mě na celé debatě kolem sdílených stezek zneklidňuje nejvíc, není to, že se lidé mýlí. To se stává. Ale to, jak snadno odmítáme informace, které se nám nehodí do našeho zažitého obrazu světa. A jak ochotně si vystačíme s větou „já to tak dělám celý život“.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
