Táta s mámou v ringu

Mnozí rodiče si uprostřed vlastních rozvodových sporů vůbec neuvědomují, jak těžce mohou synové a dcery jejich rozchodem psychicky strádat. Psychologové upozorňují, že pomoc těmto dětem je stejně naléhavá jako v případech sexuálního zneužívání či domácího násilí.

Táta s mámou v ringu hádka.jpg

Když chceme malým klientům, strádajícím mezi znesvářenými rodiči, skutečně pomoci, je potřeba se vyhnout zjednodušování a „ideologizování“ problému a snažit se o objektivní, rozumný úsudek a pochopení všech souvislostí při hodnocení konkrétních případů. Polarizace a veřejná konfrontace postojů různých skupin pomáhajících odborníků a aktivistů, hájících separátně práva žen, dětí nebo otců, jak jsme byli svědky například v nedávné kauze desetileté Terezky, ničemu a nikomu neprospívá.

Jakou roli v rodičovských opatrovnických sporech může sehrát dětský psycholog? Především by se měl vyvarovat ambice řešit problém celého rodinného systému, který se aktuálně rozpadá. Jeho úkol je o mnoho skromnější, a podstatnější zároveň: na pozadí reflexe rodiny pomoci dítěti přežít tvrdou konfrontaci milovaných rodičů.

V praxi Krizového centra pro děti a dospívající se často setkávám s opatrovnickými spory, jež se někdy počítají na roky. Naše zařízení se do případů zapojuje zpravidla na žádost sociálních pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD) nebo na základě usnesení soudů. Nejčastějším požadavkem přitom bývá zprostředkovat a obnovit kontakt dítěte s rodičem, který je nemá v trvalé péči. Rodiče přicházejí v průběhu konfliktních rozvodů do Krizového centra s žádostí o intervenci ve prospěch dítěte spíše výjimečně. Jejich žádost o pomoc bývá bohužel nezřídka ryze účelová a skutečný zájem potomka nerespektuje. I tehdy ale může díky citlivé psychologické intervenci vzniknout prostor pro smysluplnou spolupráci a podporu dítěte.

Přednost má zájem dítěte

Pokud je pravidelný kontakt dítěte a jeho rodiny s pracovníky Krizového centra nařízen nebo doporučen, příslušná instituce zpravidla žádá reference o průběhu a výsledcích této spolupráce, případně doporučení optimálního řešení. Spojení rolí diagnostika, experta doporučujícího vhodná řešení a psychoterapeuta v praxi přináší řadu obecně známých komplikací.

Ve svém přístupu upřednostňuji uspokojení emočních potřeb dítěte před hledáním nějakého vhodného uspořádání péče po rozvodu. Musím tedy odmítnout odpověď na častý dotaz soudů, sociálních pracovníků a dalších zúčastněných, který rodič je pro dítě lepší, a který by ho tudíž měl mít v péči. Přijmout tuto otázku by znamenalo akceptovat zjednodušení problému na konfrontační „buď, a nebo“. Psycholog, který usiluje o prospěch svého dětského klienta, nutně trvá na požadavku „to i to“ i tehdy, když se tím vzdaluje aktuálnímu vědomému přání dítěte. Neztrácí ze zřetele potřebnost obou rodičů.

Odmítnutí druhého rodiče totiž velmi často nemusí být svobodným rozhodnutím dítěte, jak se mnozí rodiče snaží před soudy dokazovat. Veřejné stanovování kvality a vhodnosti rodiče budiž ponecháno v kompetenci soudů a soudních znalců.

Snažím se rodičům poskytnout dostatek prostoru a podpory pro nalezení a realizaci vlastního řešení i tehdy, když je jejich dohoda o rozdělení péče odklonem od mých úvah o tom, co by bylo pro dítě nejlepší. Pravdou však je, že rodiče a mnohdy i dítě po mnohaletém dohadovaní se o péči automaticky posuzují psychologa také podle vzorce „buď, a nebo“. Čekají, na čí straně bude stát. Na matčině, nebo na otcově? Dětský psycholog bude přece nutně na straně dítěte! A bude také neutrální, nestranný, nezaujatý. Ideál? Spíš nesmysl. Dítě mezi rozhádanými rodiči není nestranné a už vůbec neutrální, a pokud s ním chce psycholog opravdu „být“, nemůže si pohodlí takové pozice dovolit.

Být blízko dítěti znamená především porozumět jeho potřebám a pocitům; být ochoten vystavit se s ním vydírání a přesvědčování ze strany rodičů, projít si s ním konfliktem loajality, absolvovat zklamání z nesplněných slibů a nedodržených dohod, vztekat se a zoufat si nad „zlými sociálkami a soudci“ a nad nikdy nekončícími hádkami rodičů.

V roli plyšového medvěda

Psycholog může být v opatrovnických sporech dítěti užitečný podobně jako takzvaný přechodový objekt (Winnicott, 1998), tedy jako plyšový medvídek nebo stará ožmoulaná přikrývka, která mu v nejranějších fázích života pomáhala usnout a zvládnout neustálé mizení milovaných blízkých, jímž postupně začal proces přirozeného osamostatňování. Může dítěti nabídnout prostor pro přijetí neúprosné reality rozchodu rodičů a nesplnitelnosti přání zachovat původní, mnohdy spíše fantazijní, soulad rodičovských postav.

K uskutečnění takového plánu nabízí jakýsi „meziprostor“, jímž může být prostředí psychoterapie nebo asistované setkávání, které je blíže realitě běžného života. Nezřídka postava psychologa nabývá pro dítě až magické důležitosti a stává se rádcem, pomocníkem, překladatelem či spojencem (nikdy spiklencem). Nikdy nenahradí rodiče, nepostaví se na jejich místo, zůstává s dítětem a je mu k dispozici ve chvílích, kdy rodiče nejsou fyzicky nebo emočně dostupní. To je často i tehdy, sedí-li dítě mámě nebo tátovi na klíně. Psycholog nemůže dítěti splnit nejčastější a nejtoužebnější přání, aby rodiče byli zase spolu, stejně jako onen pelichající medvídek nikdy skutečně nezařídil, aby s ním maminka byla tak často, jak si jako malý přál. Oba ale mohou dítěti pomoci naučit se v nové situaci orientovat a přežít. Rozchod rodičů a následný opatrovnický spor je tedy lépe vnímat jako nezvratnou událost na cestě životem, kterou je nutné překonat, podobně jako tomu bylo v případě zvládání separace od matky - i když zvládnout zdravé osamostatňování od matky je podstatně snazší a přirozenější, než se smířit s porozvodovým stavem.

Později, po překonání krize ve vztazích rodiny, zůstává psycholog, podobně jako stará plyšová hračka a to, co symbolizuje, trvale využitelnou vzpomínkou schovanou někde v zadním šuplíčku mysli.

Cestou pro naplnění role psychologa v případech vysoce konf liktních a dlouhodobých opatrovnických sporů může být asistované setkávání se, které se v mnohém podobá společné psychoterapii rodiče a dítěte. Vyžaduje respekt k oběma rodičům, což nejednou představuje snahu o integraci neintegrovatelného. Není však třeba vše dovést k dokonalosti a všechny rozpory uhladit. Pro dítě je nejdůležitější, že psycholog může vycházet s oběma rodiči i přes jejich vzájemné rozpory. Může být s oběma „kamarád“ a ukázat dítěti, že to jde. Jen s takovým přístupem se podaří rodiče pro spolupráci na asistovaném setkávání se získat a udržet. Pokud je takové setkávání se nařízeno, jde o to přesvědčit je, že setkání mají smysl a odpovídají skutečným potřebám dítěte.

Psycholog se musí postarat o bezpečí všech zúčastněných. Dopředu je seznámí s místem, kde se setkání bude odehrávat, stanoví jasná pravidla, bude vždy dodržovat vymezený čas. Protože se maminky nebo tatínkové zajímají o to, jak schůzka s druhým rodičem probíhala, domluví se všemi způsob, jakým budou o dění na setkáních informováni. Rodiče pak už doma nemusejí své děti vyslýchat. Časem se už třeba spokojí s konstatováním, že vše proběhlo dobře. Je třeba, aby si psycholog pro sebe i dítě vyhradil právo neříkat úplně všechno, co se na setkání s rodičem, který dítě nemá v péči, odehrálo. K vzájemnému respektu ve vztahu mezi rodičem a psychologem i rodičem a dítětem patří důvěra. Někdy se vyplatí domluvit se dopředu na podmínkách účasti i druhého rodiče na asistovaném setkání. Například že si ho přizveme vždy jen jako „výpomoc na chvilku“, kdyby dítě takovou podporu přechodně potřebovalo.

To nejsem já, to je krokodýl!

Za nejdůležitějšího pomocníka při asistovaných setkáních pokládám hru. Slouží jako prostředek komunikace, zdroj cenných diagnostických informací i jako nástroj účinné intervence ve prospěch dítěte. Společná hra je také někdy tím prvním, co je třeba dítě a rodiče naučit. Hra pomáhá překonávat počáteční ostych a ostražitost, uvolnit nahromaděné napětí a agresivitu.

Vzpomínám si na Denisku, holčičku předškolního věku, která na setkáních se svým tatínkem doslova nemohla vydržet. Tatínek pro ni byl ten zlý, který ji k něčemu nutí, byla na něj velmi naštvaná. Z místa setkání častokrát odbíhala k mamince, která zůstávala v čekárně Krizového centra. Jako dobře vychovaná holčička věděla, že nemá být k ostatním lidem zlá, a to jí, jak se později ukázalo, i trochu překáželo. Napětí ve vztahu rodič - dítě narůstalo a k udržení pravidelných setkání už nestačil ani dobrý vztah k psychologovi, který přetrval z předchozí spolupráce bez účasti otce. Na jedno asistované setkání dokonce Deniska odmítla přijít. Na následujícím setkání jsme v pravý čas „objevili“ figurku krokodýla. Krokodýl měl zuby a mohl kousat. V rukou malé dívenky začal hryzat úplně do všeho a postupně, přes pokousaného psychologa, který obhajoval neoblíbená setkání, se stále více přibližoval k otci. Konečně kousl i tátu. Okusoval ho po těle, pak i na obličeji, nenechal bez povšimnutí prsty ani uši, snažil se zaútočit na nos. Tatínek chování dcery poměrně dlouho trpělivě snášel, na jeho připomínky o ataku svého nosu děvče reagovalo prohlášením: „To nejsem já, to je krokodýl!“, po němž následoval uvolněný smích. Tatínek, který do té doby chování dcery trpělivě snášel, zaprotestoval. Jeho námitku děvče odbilo prohlášením: „To nejsem já, to je krokodýl!“, po němž následoval uvolněný smích. Agrese, která se na setkání nahromadila, dostala ve hře k dispozici svůj regulační ventil a my mohli dál pracovat na posilování vztahu mezi otcem a dcerou. Krokodýl se ve hře pravidelně objevoval ještě nějaký čas, ale nakonec zůstával nepovšimnut ve své poličce.

Jsem přesvědčený, že zvláště u menších dětí může být hra klíčem k obnově jejich vztahu s nerezidenčním rodičem, že jim může pomoci vyjádřit, co cítí, aniž by se ovzduší setkání kontaminovalo jedovatými slůvky, která udržují napětí ve vztahu mezi rozvádějícími se rodiči a kterým dítě mnohdy ani zcela nerozumí. Hra je také nejlepším prostředkem, jak udržet setkání v hranicích „tady a teď“ a zároveň dovoluje nahlédnout do minulosti vztahu mezi dítětem a oběma rodiči. Může rovněž uspokojit touhu psychologa po poznání výchovných schopností toho kterého rodiče.

Winnicottův koncept přechodného objektu a asistované setkání zůstávají pouze jedním ze způsobů, jak může psycholog dítěti rozumět a pomoci. Poskytují přitom i dostatek volného prostoru pro tvořivou aplikaci.

Přečtěte si také

Váš příspěvek

Odesílám...