"JÁ"
JÁ, Marek, Anna, Soňa a Marek II. Už spoustakrát jsem se v životě zamýšlela nad otázkou, jaké nezapomenutelné okamžiky jsem už prožila a jaké bych ještě chtěla prožít. Častokrát ty nejkrásnější z nich přinese sám život a někdy zase musíme jít takovým okamžikům sami naproti.
Každý by si přál jich mít v životě co nejvíce. Možná je však důležitější, než kolik takových okamžiků v našem životě skutečně je, se na ně pořád těšit. Konstantně si tedy udržovat „těšící se“ pocitovou hladinu nad nulou. Jakožto rodič z praxe uvádím i jeden méně společensky korektní „zdroj těšení“. A to, především ve chvílích kritických, směřováním myšlenek na budoucí krátké okamžiky bez dětí.
Všechna naše dítka patří do skupiny dětí půjčovacích. Nevím, či za to může způsob „tvrdšího“ odchovu, či se jedná o vlastnost zcela vrozenou. Každopádně bez ní by v naší smečce klesla všem zúčastněným „šance na přežití“, nebo minimálně na udržení psychického i fyzického zdraví.
A tak naše ratolesti čas od času putují na hlídání v rámci našeho příbuzenstva. Nezakládáme si na péči o děti pouze v kruhu rodinném, ale zatím si nikdo z mimorodinných kruhů na hlídání celé bandy netroufl. Není to nic překvapujícího, neboť mám kolem sebe zatím převážně jednodětné kamarádky.
Tentokrát putovaly dětičky na víkend k našim a jejich půjčovací povaha se projevila až poněkud krutým způsobem. Aniččino „papa“ s úsměvem od ucha k uchu a ignorantským postojem dvojčat k odchodu Marka a mé maličkosti od našich, kde jsme děti zanechali, bylo vskutku pro mou osobu bolestivé.
Nechápejte mě zle, o pár řádků výše popisuji, jak jsem se na čas bez dětí těšila, ale kdo zná mateřskou logiku, pochopí… Naštěstí má Marek „talent na to, co kdy říct“, a nezapomněl hned pohotově dodat, že každé dítě přece vycítí, kde mu je dobře, tak proč by měl někdo z nich plakat, když je tam necháváme. Přece se u našich mají možná i lépe, než u nás. Naštěstí jsme se už ocitli u auta a Marek neměl možnost tuto teorii dále rozvíjet, protože bylo nutnější domluvit organizační strukturu našeho víkendu.
Důvod pro odložení dítek nespočíval v romantickém víkendu ve dvou, ale v nutnosti dokončování některých úprav bytu. Stejně tak vzrušující myšlenky na noc, po kterou budeme doma zcela sami, se rozplynuly někam do ztracena během prvních několika sekund, kdy jsme upadli do (jak krásná to slova následující) hlubokého ničím nerušeného spánku.
Během noci jsem se ze zvyku sem tam probudila, jednou dokonce s šíleným hysterickým strachem, že děti nedýchají, nebo nám je někdo ukradl, přesto se dá zhodnotit, že jsme se oba vyspali do růžova.
Druhý den „volna“ jsme dopoledne využili k hloubkovému úklidu a odpoledne k třídění a ukládání fotografií (pro nezasvěcené - nedávno jsme se stěhovali). Patříme k té menšině, která nemá fotografie čistě v digitální formě, za což jsem velmi ráda. Ty barevné papírky by mi totiž moc chyběly.
Do našeho rodinného alba jsme založili i pár fotek z našeho dětství. Jak jsme si je prohlíželi a zakládali do alba, rozvinula se debata, na koho se které dítko podobá. Ač nerada, musím přiznat, že příliš své podoby u dětí při srovnání nevidím. Máme hold dítka namíchaná, a to všechny tři. U všech platí, že v některých fázích vývoje, se podoba přibližuje ke mně a v některých k Markovi.
Ovšem pro udržení zdravého mužského ega je u mužů přítomná určitá dávka ješitnosti, tedy oficiální verze zní, že malý Marek je naprosto celý tatínek. V Aničce by se daly najít kořeny mého rodu, jelikož její podoba momentálně nejvíce směřuje k mé mamince. Sonička je ale z hlediska podoby snad adoptovaná. Jak se ona z nás mohla namíchat, je zatím jedna velká záhada. Snad se sama v tom jednou nebude příliš pitvat, protože vážně nemám tušení, jak by se tohle dalo vysvětlit.
Dětičky jak rostou, čím dál tím víc si uvědomují svoje „JÁ“. U Soni a Marka prožíváme takové směšné období. Nechápou přesně význam slova „JÁ“. Jeden jak druhý přiřazuje slovo „JÁ“ nejenom sobě, ale i tomu druhému, nebo občas i Aničce.
Zkuste udržet smích, když batole s vykulenýma učima říká slovo „JÁ“ a přitom ukazuje na batole, sedící vedle něj. Potom vykulí oči ještě více, řekne „JÁ“ a ukáže na sebe. Občas do toho zaplete i starší sestru a nezapomene se bezelstně samo svému zmatku nahlas zasmát.
Výhoda/nevýhoda tří dětí je, že se většinou začnou smát všechny tři najednou, aniž by tušily čemu, což kolikrát vede k hromadnému rodinnému výbuchu smíchu. Ještěže pes u nás neznamená „JÁ“ Zato Áňa, ta si svoje „JÁ“ uvědomuje až příliš. Já první, já tohle, já tamto, já, já, já…
Jen typický projev sourozenecké lásky zvládají na jedničku všichni tři - co je tvoje, je i moje, co je moje, což je vlastně téměř všechno, na to mi nesahej. A tak aby toho „JÁ“ nebylo až příliš, musí se to rodičovské „JÁ“ utlumit a zbytky z něho odložit někdy na pozdějš.
Je to zvláštní pocit, dívat se na sebe na těch fotografiích. Vidět sebe, naše první společné fotky s Markem, vzpomínat na naši svatbu. Pořád jsme to my, pořád můžeme dělat spoustu věcí…
Mateřstvím nic nekončí, naopak. Těch krásných zážitků mám v životě víc a víc. A především, s více členy je doma i více legrace. A já se dál dívám na ty fotografie, poznávám na nich sebe, ale necítím už to své „JÁ“. Ten cit k vlastní rodině je něco tak neskutečně krásného, zvláštního, vzrušujícího a nesobeckého, že jsem dříve netušila, že mohu někdy něco takového cítit.
Teď jsme tu jenom my dva, já a můj milovaný manžel. S láskou prohlížíme ty fotografie a je nám krásně. Jsme to my, jsme pořád přeci ti stejní lidé, tak kde je to naše „JÁ“? Aha, už vím. Po kouskách jsme ho přeci nechali u našich <3.
Přečtěte si také
Naši dceru jsme adoptovali a sousedka nás soudí. Sama má kostlivce ve skříni
- Anonymní
- 30.10.26
- 7258
„Já bych se bála, co si takové dítě přinese z původní rodiny,“ prohlásila sousedka, když jsem jí vyprávěla, že naše šestiletá dcera začala chodit na tanečky. Řekla to s takovým úsměvem, jako by mi...
Šéf mě ponižuje kvůli dětem. Když jsme sami, má úplně jiné řeči
- Anonymní
- 30.10.26
- 1324
„Někteří lidé mají zřejmě pocit, že se práce přizpůsobí jejich rodinnému programu,“ prohodil šéf před celým týmem, když jsem si ve tři čtvrtě na čtyři balila notebook. Všichni věděli, že musím...
Bratr dostal od táty auto, já jen pětistovku. Po jeho smrti jsem našla dopis
- Anonymní
- 30.10.26
- 2780
Když mi táta k čtyřicátým narozeninám poslal pětistovku v obálce, zatímco bratrovi o pár měsíců dřív koupil ojetou Škodu za 180 tisíc, definitivně jsem si řekla, že na jeho zlatého chlapečka už...
Tchyně bez dovolení ostříhala dceru (4) na ježka. Prý jí v dospělosti poděkuje
- Anonymní
- 30.10.26
- 2143
Když musíte v práci hasit resty a školka vyhlásí mimořádné uzavření, protože bude ten den bez proudu, nezbývá než povolat rodinné zálohy. V mém případě to byla tchyně. Slibovala, že si s čtyřletou...
Dcera chce na učňák. „Na to je tě škoda,“ řekla jsem jí. A teď mě to mrzí
- Anonymní
- 30.10.26
- 1699
Moje dcera je v devítce, má dobré známky a chce být kadeřnicí. Já jsem automaticky počítala s maturitou. Myslela jsem si, že jí nechávám volnost ve výběru školy. Pak si vybrala a já zjistila, že tu...
Tátovu novou přítelkyni jsem chtěla přijmout. Pak promluvil můj čtrnáctiletý syn
- Anonymní
- 29.10.26
- 5132
„Mami, to je dědova přítelkyně, nebo tvoje kamarádka?“ zeptal se mě čtrnáctiletý syn u nedělního oběda. Táta se zasmál, jeho nová přítelkyně zrudla a já měla chuť se propadnout. Ne kvůli synovi,...
Máma věřila sestře, že ji chci dát do domova. Pravda byla úplně jiná
- Anonymní
- 29.10.26
- 1829
Na máminy šedesáté sedmé narozeniny jsem se dozvěděla, že jsem v naší rodině za tu nejhorší dceru. Dort objednala sestra, dárky nakoupila sestra a u stolu se probíralo, jak je skvělé, že se o mámu...
Usnula jsem vyčerpáním na gauči. Děti mezitím málem podpálily dům
- Anonymní
- 29.10.26
- 1085
Když jste v takovém stadiu vyčerpání, kdy byste usnuli i vestoje opření o opěradlo tramvaje, mozek vám prostě vypoví službu. Jenže mně vypověděl ve chvíli, kdy jsem to nejméně potřebovala. Málem mě...
Manžel neumí platit online. Všechny účty platím já. Jeho lenost mě ničí
- Anonymní
- 29.10.26
- 1061
V dnešní době, kdy si díky pár kliknutím objednáte nákup až do domu, zaplatíte letenky nebo vyřídíte úřady, žije můj manžel v pravěku. Má sice v kapse chytrý telefon (který moc neumí používat), ale...
Myslela jsem, že mě tchán obdivuje. Pak jsem zjistila, co řeší s mým mužem
- Anonymní
- 29.10.26
- 4439
Když tchán potřetí během nedělního oběda prohlásil, že takovou svíčkovou neměl ani v restauraci, skoro jsem se začala červenat. Jenže o pár dní později mi manžel mezi řečí prozradil, co mu jeho...
