"JÁ"
- Rodičovství
- kolgabora
- 21.07.16 načítám...
JÁ, Marek, Anna, Soňa a Marek II. Už spoustakrát jsem se v životě zamýšlela nad otázkou, jaké nezapomenutelné okamžiky jsem už prožila a jaké bych ještě chtěla prožít. Častokrát ty nejkrásnější z nich přinese sám život a někdy zase musíme jít takovým okamžikům sami naproti.
Každý by si přál jich mít v životě co nejvíce. Možná je však důležitější, než kolik takových okamžiků v našem životě skutečně je, se na ně pořád těšit. Konstantně si tedy udržovat „těšící se“ pocitovou hladinu nad nulou. Jakožto rodič z praxe uvádím i jeden méně společensky korektní „zdroj těšení“. A to, především ve chvílích kritických, směřováním myšlenek na budoucí krátké okamžiky bez dětí.
Všechna naše dítka patří do skupiny dětí půjčovacích. Nevím, či za to může způsob „tvrdšího“ odchovu, či se jedná o vlastnost zcela vrozenou. Každopádně bez ní by v naší smečce klesla všem zúčastněným „šance na přežití“, nebo minimálně na udržení psychického i fyzického zdraví.
A tak naše ratolesti čas od času putují na hlídání v rámci našeho příbuzenstva. Nezakládáme si na péči o děti pouze v kruhu rodinném, ale zatím si nikdo z mimorodinných kruhů na hlídání celé bandy netroufl. Není to nic překvapujícího, neboť mám kolem sebe zatím převážně jednodětné kamarádky.
Tentokrát putovaly dětičky na víkend k našim a jejich půjčovací povaha se projevila až poněkud krutým způsobem. Aniččino „papa“ s úsměvem od ucha k uchu a ignorantským postojem dvojčat k odchodu Marka a mé maličkosti od našich, kde jsme děti zanechali, bylo vskutku pro mou osobu bolestivé.
Nechápejte mě zle, o pár řádků výše popisuji, jak jsem se na čas bez dětí těšila, ale kdo zná mateřskou logiku, pochopí… Naštěstí má Marek „talent na to, co kdy říct“, a nezapomněl hned pohotově dodat, že každé dítě přece vycítí, kde mu je dobře, tak proč by měl někdo z nich plakat, když je tam necháváme. Přece se u našich mají možná i lépe, než u nás. Naštěstí jsme se už ocitli u auta a Marek neměl možnost tuto teorii dále rozvíjet, protože bylo nutnější domluvit organizační strukturu našeho víkendu.
Důvod pro odložení dítek nespočíval v romantickém víkendu ve dvou, ale v nutnosti dokončování některých úprav bytu. Stejně tak vzrušující myšlenky na noc, po kterou budeme doma zcela sami, se rozplynuly někam do ztracena během prvních několika sekund, kdy jsme upadli do (jak krásná to slova následující) hlubokého ničím nerušeného spánku.
Během noci jsem se ze zvyku sem tam probudila, jednou dokonce s šíleným hysterickým strachem, že děti nedýchají, nebo nám je někdo ukradl, přesto se dá zhodnotit, že jsme se oba vyspali do růžova.
Druhý den „volna“ jsme dopoledne využili k hloubkovému úklidu a odpoledne k třídění a ukládání fotografií (pro nezasvěcené - nedávno jsme se stěhovali). Patříme k té menšině, která nemá fotografie čistě v digitální formě, za což jsem velmi ráda. Ty barevné papírky by mi totiž moc chyběly.
Do našeho rodinného alba jsme založili i pár fotek z našeho dětství. Jak jsme si je prohlíželi a zakládali do alba, rozvinula se debata, na koho se které dítko podobá. Ač nerada, musím přiznat, že příliš své podoby u dětí při srovnání nevidím. Máme hold dítka namíchaná, a to všechny tři. U všech platí, že v některých fázích vývoje, se podoba přibližuje ke mně a v některých k Markovi.
Ovšem pro udržení zdravého mužského ega je u mužů přítomná určitá dávka ješitnosti, tedy oficiální verze zní, že malý Marek je naprosto celý tatínek. V Aničce by se daly najít kořeny mého rodu, jelikož její podoba momentálně nejvíce směřuje k mé mamince. Sonička je ale z hlediska podoby snad adoptovaná. Jak se ona z nás mohla namíchat, je zatím jedna velká záhada. Snad se sama v tom jednou nebude příliš pitvat, protože vážně nemám tušení, jak by se tohle dalo vysvětlit.
Dětičky jak rostou, čím dál tím víc si uvědomují svoje „JÁ“. U Soni a Marka prožíváme takové směšné období. Nechápou přesně význam slova „JÁ“. Jeden jak druhý přiřazuje slovo „JÁ“ nejenom sobě, ale i tomu druhému, nebo občas i Aničce.
Zkuste udržet smích, když batole s vykulenýma učima říká slovo „JÁ“ a přitom ukazuje na batole, sedící vedle něj. Potom vykulí oči ještě více, řekne „JÁ“ a ukáže na sebe. Občas do toho zaplete i starší sestru a nezapomene se bezelstně samo svému zmatku nahlas zasmát.
Výhoda/nevýhoda tří dětí je, že se většinou začnou smát všechny tři najednou, aniž by tušily čemu, což kolikrát vede k hromadnému rodinnému výbuchu smíchu. Ještěže pes u nás neznamená „JÁ“ Zato Áňa, ta si svoje „JÁ“ uvědomuje až příliš. Já první, já tohle, já tamto, já, já, já…
Jen typický projev sourozenecké lásky zvládají na jedničku všichni tři - co je tvoje, je i moje, co je moje, což je vlastně téměř všechno, na to mi nesahej. A tak aby toho „JÁ“ nebylo až příliš, musí se to rodičovské „JÁ“ utlumit a zbytky z něho odložit někdy na pozdějš.
Je to zvláštní pocit, dívat se na sebe na těch fotografiích. Vidět sebe, naše první společné fotky s Markem, vzpomínat na naši svatbu. Pořád jsme to my, pořád můžeme dělat spoustu věcí…
Mateřstvím nic nekončí, naopak. Těch krásných zážitků mám v životě víc a víc. A především, s více členy je doma i více legrace. A já se dál dívám na ty fotografie, poznávám na nich sebe, ale necítím už to své „JÁ“. Ten cit k vlastní rodině je něco tak neskutečně krásného, zvláštního, vzrušujícího a nesobeckého, že jsem dříve netušila, že mohu někdy něco takového cítit.
Teď jsme tu jenom my dva, já a můj milovaný manžel. S láskou prohlížíme ty fotografie a je nám krásně. Jsme to my, jsme pořád přeci ti stejní lidé, tak kde je to naše „JÁ“? Aha, už vím. Po kouskách jsme ho přeci nechali u našich <3.
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 137
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 112
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 156
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1212
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2162
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1996
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 3792
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 783
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2540
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1717
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
