To the MOON and BACK

Představovala jsem si svůj malý pokojík, ve kterém mám všechen nábytek bílý. Zřejmě jsem se inspirovala knihou Děti z Bullerbynu. Představovala jsem si také, jak doma chováme zvířátka všeho druhu, jak kousek za domem teče lesní potůček, podél kterého když půjdu, dorazím k malé tůňce. Tůňce, kterou nikdo nezná, o které nikdo neví. Tůňce, kde se můžu koupat jenom já s kamarádkou… Také jsem si představovala, jak napadne sníh a nám vyhlásí sněhové prázdniny. A snila jsem, jak si jen tak lebedím v houpací síti před domem… Ve skutečnosti jsme bydleli v 3+1 na klasickém pražském sídlišti. Neměla jsem nic jako vlastní pokojík a kromě stěn vůbec nic nebylo bílé. Měli jsme tam dětský „cestičkovo-křižovatkový“ koberec, jaký dodnes seženete v řetězci Ikea, a klasickou dřevěnou palandu. Byl to náš domov a já ho milovala – DĚTSTVÍ.

Jako o něco málo starší jsem si přála odstěhovat se na měsíc. Ne úplně sama – introvertní sklony chytám až od doby, co máme ta naše tři štístka. Chtěla jsem se tam odstěhovat s kamarádkou, klukem, co se mi líbil – kdybych tedy našla odvahu mu to říct – a naším pesanem. Přála jsem si tam mít osobní teleport, který by umožnil rodinným příslušníkům a dalším kamarádkám, kamarádům a známým přijít na návštěvu. Ovšem ten teleport by musel vyžadovat oboustranný souhlas, aby nenastala situace, že si tam chodí, kdo chce. Dům měl být moderní s cosmo-nádechem, ale zároveň hravý a zajímavý. Nikdo v celé galaxii by neměl stejný. A nezapomeňte – na měsíci přeci každý váží méně! Ve skutečnosti jsme pořád bydleli ve stejném 3+1 na tom stejném klasickém pražském sídlišti. O pokoj jsem se musela dělit chtě-nechtě. Rodiče jsme alespoň vycvičili na bezvýznamné zaklepání, po kterém bez ohledu na souhlas či nesouhlas následovala invaze. Byt se nacházel v 12patrovém paneláku a byl stejný, jako mají sousedé a další sousedé a další… vlastně takový, jaký mají tisíce a tisíce lidí v této galaxii. Byl to náš domov a já ho nesnášela – PUBERTA.

Utekl nějaký ten čas a můj sen začínala zabarvovat realita. Přála jsem si dokončit školu, najít dobrou práci a mít se jednou dobře. Představovala jsem si domeček za Prahou, kde budu mít svou zahradu. Nebo spíše zahrádku – „zahrádku tak akurát“. Domeček mých snů byl vlastně celkem obyčejný. Ne příliš velký, ne příliš luxusní, ale útulně a prakticky zařízený. Přála jsem si zimní zahradu, krb a na zahradě houpací síť. Za domečkem malinkaté jezírko s Koi kapříky. Představovala jsem si, jak mám všechen nábytek bílý v kombinaci se dřevem. V domečku vládl neutrální a nadčasový design, avšak v detailech se odrážely barvy. Tyrkysová, žlutá, malý nádech starorůžové… Protože sen byl zatím v nedohlednu, realizovala jsem se ve svém pokojíku. Tedy alespoň ve své půlce. Zároveň jsem si v myšlenkách sem tam zaletěla na měsíc a měnila cosmodům přes domeček se sedlovou střechou po krychlovou řadovku. Náš 3+1 představoval hezké bydlení. Měli jsme tam všechno blízko, zároveň ale ticho, jaké jen může sídliště nabídnout. Náš panelák stál v slepé ulici a před ním žádná další řada paneláků. Byl to náš domov a já ho měla ráda – DOSPÍVÁNÍ.

Jednou přišel čas, kdy všechno z nenadání zabarvil růžový nádech. Tentokrát je to ten pravý. Věděla jsem to. Jak já se těšila, až ho jednou vezmu k nám domů. Do našeho 3+1 na pražském sídlišti. Jak ho povedu za ruku k výtahu a jak ho zavedu do mého pokojíku. Je to domov, kde jsem toho tolik prožila. Najednou to bylo nejkrásnější místo, jaké jen může být. Nejkrásnější, když jsme se spolu zamykali v tom z půlky mém pokojíku. Paneláková nudlička, která představovala naše chvilkové útočiště, které bylo zároveň i mým vězením. Vězením pokaždé, když jsme nemohli být spolu, pokaždé, kdy jsem usínala sama. Věděla jsem, že je na čase odejít. Oba jsme věděli, že musíme bydlet spolu, protože nic jiného najednou nedávalo smysl. Jak já se těšila, až roztáhnu křídla a vylétnu… Až budeme bydlet s Markem spolu. Ale byl to můj domov. To nejkrásnější a nejbezpečnější místo. A já ten domov milovala. S těžkým srdcem jsem ho opouštěla – PRVNÍ KROKY DO DOSPĚLÉHO ŽIVOTA.

Odemykám dveře a vcházím do naší garsonky. Je malinká, vykazuje zub času. Nachází se ve 3. patře bez výtahu, nemá balkón a v koupelně je staré jádro. Nevadí. Je to naše první bydlení a my jsme konečně spolu. Není čas moc snít. Je tady realita pracovního týdne. Koloběh dění, kdy se vše točí kolem vydělání si peněz. Peníze ne pro náš luxus nebo pocit „jmění“, ale pro ten běžný „obyčejný“ život. Život, který vlastně vůbec není obyčejný. Je krásný, je šílený, je veselý, je zašedlý, je stereotypní, je smutný… Aspoň chvilkami si v myšlenkách snažím zaletět na měsíc. Sedím si tak na měsíci a dívám se dolů. Poznámka: Možná inspirace Dream Works. Z měsíce dolů se koukám na domeček. Malý domeček uprostřed řadové výstavby. Kolem téměř neviditelná zahrádka, ale je náš. Vidím, jak do dveří vchází Marek a vítá ho… Nezapomněla jsem zajít do čistírny? Máme doma dost rohlíků? Mám strach… Co když nám neprodlouží nájemní smlouvu? – DOSPĚLOST.

Odemykám dveře a vcházím do NAŠEHO bytu. Vážně – našeho. Jdu vyklízet další věci, aby mohla započít rekonstrukce. S dětmi a manželem Markem máme dočasně azyl v mém rodném bytě 3+1 na pražském sídlišti. Náš nynější byt je opět v klasickém paneláku a sice na jiném, ale také pražském sídlišti. Chceme si ho předělat tak, aby se nám v něm hezky bydlelo. Plním si svůj sen o kombinaci bílé a dřeva, zatímco Marek si plní sen o americké lednici. Především si však plníme náš nový sen. Sen o tom, aby děti měly všechno, co by mohly potřebovat. Aby se jim tady hezky žilo a abychom jim dali opravdu vše, co jsme jim schopni dát. Anička miluje jednorožce, Mareček vláčky a Sonička má plnou hlavičku želviček. Nevím, kde to vzala, protože želvu zatím nemáme. Zkusíme tam vše nějak zakomponovat. – MATEŘSTVÍ

Ale už dost přemýšlení, je na čase naložit poslední věci do auta a jet za dětmi… Odemykám dveře… a už se hrne naše smečka. Smečka tří dětí a pesana. Mami, mami, koukej… OnJaPodivejMiMamCoRozbilModrinuJsemDomecekKterouNakreslila_Haf_Haf_Haf_… Najednou mě zezadu objímá Marek a říká, že se těší, až to budeme mít v bytě vše hotové. Caparti se na nás hrnou ze všech stran, ocásek mrská ze strany na stranu… Jak já je miluju. Občas sice nevím, jestli mám letět na měsíc, nebo pro Ibalgin, ale víte co? Můj sen se splnil. Splnil se sen, o kterém jsem nevěděla, že jsem ho vždy snila.

Neumím si moc představit, jak daleko je 768 800 km od Země. Přesto chci napsat: I love them to the MOON and Back.