Jsi tam?
- O životě
- Štofik
- 30.08.19 načítám...
...pokračování Mrchy
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
Na tu divokou líbačku vzpomínám přes opar těžké mlhy. Jak kdybych to celé sledovala přes mléčné sklo. Kdo ja ta holka? Kdo je ten kluk? Co je svedlo dohromady? Mají se rádí? Je to skutečná láska? Já na něco, jako je láska, nevěřím.
Dny, který následovaly jsem strávila na chatě. Vypla jsem mobil, vše, co se dalo, jsem zrušila, sebrala klíče od chaty a ujela.
Normálně jsem zbaběle zdrhla. Líbali jsme se dobrou hodinu, z mý strany v tom byl všechen ten vztek a hnus, kterej mě poslední půl rok naplňoval, všechny ty slzy, který vlivem antidepresiv nedostaly šanci vyplavit se a stéct mi po tvářích. Jako bych chtěla přes polibky vyřvat všechnu tu bolest. A pak, když bylo po všem, jsem se pomalu vymanila z jeho teplý náruče… s vlasy a oblečením skrz na skrz promočeným, s rozmazaným make upem… jsem na něj omluvně zírala a couvala od něj. On tam stál a nechápal, zuřivě mrkal a lapal po dechu, jako když se nadechujete k proudu slov. Jenže nic neřekl, nedala jsem mu šanci, otočila jsem se od něj a utekla. Posloužil mi jako líbací hromosvod. Nic víc v tom nebylo. Mladej kluk, kterej neví nic o životě, neví, že mu do života vpadla časovaná bomba, která může kdykoliv bouchnout a zničit ho. Zničit vše kolem.
Tohle se mi honilo hlavou, když jsem utíkala do hor, na samotu v lesích. Jsem tu už třetí den. Dny trávím na verandě v křesle, zachumlaná v dece. Na područce položenej kotel meduňkovýho čaje, dvojitou dávku. Kdyby to mělo přijít zrovna tady. Jako to mý slavný „zblaznění se“. Sedím, poslouchám ptáky a zvuky lesa, vítr mezi stromy a píšu. Zapisuju všechno, co se za půl roku stihlo stát. Třeba to jednou poslouží jako námět na knihu. Sladkobolnej úzkostně panickej román. O jedný totálně praštěný holce. O holce, která se chtěla mstít za rozchod nevinnýmu nactiletýmu klukovi. Jak ubohý. Fakt se mnou bude něco špatně. Trochu dost špatně. Mohla jsem v tom pokračovat, mohla jsem… jak jsem to říkala minule? „Hrát na něj jak na dobře naladěný piano“? Bože ty seš ale směšná. Čeho jsi dosáhla ty frajerko? Žádný velkolepý svedení se nekonalo, zastihl tě v panice, totálně zlomenou, ty ses poddala emocím, ano, už zase a nezvládla jsi to. Tečka. Světla zhasla, diváci odešli zklamaní.
Chceš z toho všeho vycouvat, myslela sis, že jsi bůhví jaká drsňačka a ono velký kulový. Proto jsi teď tady a hraješ si na úzkost a deprese. Aby ses tomu, cos začala, nemusela postavit čelem. Ostatně jako všemu ve svým životě.
Možná v tom bude ještě něco jinýho, co mi brání. Svědomí? Ex? City?
Vstávám a jdu si nalít vodu, je čas na další várku benzáků. Polykám prášek a koukám z okna nad dřezem, slunce právě zapadá za horizont. Dřív se stmívá a v noci bývá víc chladno. To by se přece něčí teplá náruč hodila, nebo ne? Jo, ale ne 16letýho kluka! Vzpamatuj se, začíná se z tebe stávat schizofrenik. Nevíš, co chceš, co by na to řekla paní terapeutová? Že nemáš uzavřenou jednu životní etapu a načínáš bezhlavě druhou. To může skončit jedině prů*erem.
Srdce mi tluče v hrudi, vnímám zrychlenej tep. Nemůžu s tím nic dělat, nemůžu ovlivnit stav, v jakým jsem a ještě pořad bývám. Do tohohle nikdo novej ani starej nezapadá. Kéž by to šlo, kéž bych byla fakt mrcha, co se nedívá nalevo ani napravo. Zase jsem si jen něco nalhávala. Ty neustálý vnitřní rozhovory mě vyčerpávaj. Možná bych měla míň myslet a víc jednat.
Periferně zahlídnu, že se mi rozsvítil tablet. Vyskočila mi zpráva z Whats Upu. 2 slova „Jsi tam?“
Přečtěte si také
Brácha mi volal, že mu není dobře. Neměla jsem čas a druhý den už bylo pozdě
- Anonymní
- 18.04.26
- 4
Nikdy si to neodpustím. S mým bráchou jsme neměli zrovna blízký vztah. Spíš takový ten opatrný odstup. Věděli jsme o sobě, ale nežili jsme si navzájem v životech. Každý jsme šli svou cestou. Jenže...
Synovi se nepovedly přijímačky. Otec mu nemístně vynadal a Maty se sesypal
- Anonymní
- 18.04.26
- 31
Matyáš má za sebou přijímačky na střední školu. Připravoval se na ně, i když je pravda, že to nebylo úplně podle našich představ. Výsledek tomu odpovídá. Na gymnázium to stačit nebude, ale na...
Vždycky jsem pro ně jen ta holka do postele. Nikdy ne ta, ke které se vrací
- Anonymní
- 17.04.26
- 3486
Možná si za to můžu sama, ale připadám si hrozně. Každý muž, do kterého se zamiluju, mě má jen jako milenku. Vyspí se se mnou, naslibují hory doly, mluví o tom, jak je to doma nefungující, jak jsou...
Nebaví mě si hrát a tvořit s dětmi. Podle tchyně jsem špatná a líná matka
- Anonymní
- 17.04.26
- 1369
Sedím na pískovišti a sleduju, jak si moje děti hrajou s lopatičkou, písek házejí všude možně, jsou celé špinavé a já si jen představuju, jak zase budu muset všechno vyklepat a vyprat. Nesnáším...
Chci se s manželem rozvést, ale on se tomu brání zuby nehty. Už jsem zoufalá
- Anonymní
- 17.04.26
- 1488
Je to zvláštní paradox. Před pár lety jsme měli s Karlem velkou krizi. Tehdy byl on ten, kdo mluvil o rozvodu, dokonce měl připravené i papíry. Nakonec se to nějak urovnalo a zůstali jsme spolu. A...
Hledám své místo: Po úrazu, s diplomy a dvěma dětmi hledám smysluplnou práci
- Anonymní
- 17.04.26
- 1000
Sedím u stolu, ze kterého mám výhled na malé nákupní centrum, a přemýšlím, jak tohle všechno vlastně začalo. Píšu anonymně, a to z důvodů, které jsou hluboce osobní a které se týkají mého zdraví....
Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka
- Alishia29
- 17.04.26
- 408
Jde o případ mého táty (1954) vkládám za účelem sdílení zkušeností i pokud by do budoucna pomohlo někomu tuto zákeřnou nemoc mnoha tváří včas rozpoznat a dojet včas. My jsme to štěstí neměli....
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2947
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 4871
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 3122
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Umiram napětím! 
.
Jen jsem hrozně předjímavej čtenář a hodně analyzuju 
.
Někdy by člověk ani nevěřil jak jsme si vlastně všichni podobní. 
kritizovat umí každej