Jsi tam?
- O životě
- Štofik
- 30.08.19 načítám...
...pokračování Mrchy
Přečtěte si také předešlé díly deníčku
Na tu divokou líbačku vzpomínám přes opar těžké mlhy. Jak kdybych to celé sledovala přes mléčné sklo. Kdo ja ta holka? Kdo je ten kluk? Co je svedlo dohromady? Mají se rádí? Je to skutečná láska? Já na něco, jako je láska, nevěřím.
Dny, který následovaly jsem strávila na chatě. Vypla jsem mobil, vše, co se dalo, jsem zrušila, sebrala klíče od chaty a ujela.
Normálně jsem zbaběle zdrhla. Líbali jsme se dobrou hodinu, z mý strany v tom byl všechen ten vztek a hnus, kterej mě poslední půl rok naplňoval, všechny ty slzy, který vlivem antidepresiv nedostaly šanci vyplavit se a stéct mi po tvářích. Jako bych chtěla přes polibky vyřvat všechnu tu bolest. A pak, když bylo po všem, jsem se pomalu vymanila z jeho teplý náruče… s vlasy a oblečením skrz na skrz promočeným, s rozmazaným make upem… jsem na něj omluvně zírala a couvala od něj. On tam stál a nechápal, zuřivě mrkal a lapal po dechu, jako když se nadechujete k proudu slov. Jenže nic neřekl, nedala jsem mu šanci, otočila jsem se od něj a utekla. Posloužil mi jako líbací hromosvod. Nic víc v tom nebylo. Mladej kluk, kterej neví nic o životě, neví, že mu do života vpadla časovaná bomba, která může kdykoliv bouchnout a zničit ho. Zničit vše kolem.
Tohle se mi honilo hlavou, když jsem utíkala do hor, na samotu v lesích. Jsem tu už třetí den. Dny trávím na verandě v křesle, zachumlaná v dece. Na područce položenej kotel meduňkovýho čaje, dvojitou dávku. Kdyby to mělo přijít zrovna tady. Jako to mý slavný „zblaznění se“. Sedím, poslouchám ptáky a zvuky lesa, vítr mezi stromy a píšu. Zapisuju všechno, co se za půl roku stihlo stát. Třeba to jednou poslouží jako námět na knihu. Sladkobolnej úzkostně panickej román. O jedný totálně praštěný holce. O holce, která se chtěla mstít za rozchod nevinnýmu nactiletýmu klukovi. Jak ubohý. Fakt se mnou bude něco špatně. Trochu dost špatně. Mohla jsem v tom pokračovat, mohla jsem… jak jsem to říkala minule? „Hrát na něj jak na dobře naladěný piano“? Bože ty seš ale směšná. Čeho jsi dosáhla ty frajerko? Žádný velkolepý svedení se nekonalo, zastihl tě v panice, totálně zlomenou, ty ses poddala emocím, ano, už zase a nezvládla jsi to. Tečka. Světla zhasla, diváci odešli zklamaní.
Chceš z toho všeho vycouvat, myslela sis, že jsi bůhví jaká drsňačka a ono velký kulový. Proto jsi teď tady a hraješ si na úzkost a deprese. Aby ses tomu, cos začala, nemusela postavit čelem. Ostatně jako všemu ve svým životě.
Možná v tom bude ještě něco jinýho, co mi brání. Svědomí? Ex? City?
Vstávám a jdu si nalít vodu, je čas na další várku benzáků. Polykám prášek a koukám z okna nad dřezem, slunce právě zapadá za horizont. Dřív se stmívá a v noci bývá víc chladno. To by se přece něčí teplá náruč hodila, nebo ne? Jo, ale ne 16letýho kluka! Vzpamatuj se, začíná se z tebe stávat schizofrenik. Nevíš, co chceš, co by na to řekla paní terapeutová? Že nemáš uzavřenou jednu životní etapu a načínáš bezhlavě druhou. To může skončit jedině prů*erem.
Srdce mi tluče v hrudi, vnímám zrychlenej tep. Nemůžu s tím nic dělat, nemůžu ovlivnit stav, v jakým jsem a ještě pořad bývám. Do tohohle nikdo novej ani starej nezapadá. Kéž by to šlo, kéž bych byla fakt mrcha, co se nedívá nalevo ani napravo. Zase jsem si jen něco nalhávala. Ty neustálý vnitřní rozhovory mě vyčerpávaj. Možná bych měla míň myslet a víc jednat.
Periferně zahlídnu, že se mi rozsvítil tablet. Vyskočila mi zpráva z Whats Upu. 2 slova „Jsi tam?“
Přečtěte si také
Kamarádím se s bývalkou svého přítele. Začínám si myslet, že to není náhoda
- Anonymní
- 16.04.26
- 2189
Život umí zamotat věci zvláštním způsobem. Před dvěma lety jsem začala chodit s Martinem. Asi po půl roce jsem se seznámila s Adélou. Působilo to úplně přirozeně, jako náhoda. Sedly jsme si hned,...
Žijeme spolu, ale jsme spíš spolubydlící než milenci. Příteli to tak vyhovuje
- Anonymní
- 16.04.26
- 3063
S Lukášem jsme spolu asi pět let. Náš vztah se ale dostal do bodu, kdy už se nikam neposouvá. Spíš mám pocit, že se pomalu vzdalujeme. Žijeme spolu, ale vedle sebe, ne spolu. Někdy se skoro ani...
Přítel nevydrží v práci déle než 2 měsíce. Má smysl s takovým plánovat život?
- Anonymní
- 16.04.26
- 1814
S Mirkem chodím už dva roky. V poslední době spolu i bydlíme. Je to fajn kluk, splňuje vlastně skoro všechna má očekávání. Až na jedno, ale velmi důležité. Není schopný si udržet práci. Většinou je...
Osamělá cesta matky: Čtrnáct let ticha a boj o vyšší alimenty
- Anonymní
- 16.04.26
- 1175
Sedím u kuchyňského stolu a prohlížím fotky od miminka mé 14leté dcery . Na fotce se usmívám s malou holčičkou v náručí. Bylo jí tehdy dva a půl roku.
Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky
- Miniwomen
- 16.04.26
- 4489
Někdy mám pocit, že žiju ve dvou paralelních rodinných vesmírech. V tom mém, původním, je to pořád takové hlasité, objímající, někdy až těsné, ale vždy upřímné teplo. Vyrostla jsem se třemi...
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 6043
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 5421
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 2600
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 1247
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 5196
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Umiram napětím! 
.
Jen jsem hrozně předjímavej čtenář a hodně analyzuju 
.
Někdy by člověk ani nevěřil jak jsme si vlastně všichni podobní. 
kritizovat umí každej