Malá zlodějka
- Pro zábavu
- Jadala
- 15.04.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Děti nás prostě vždycky překvapí.
Je to už nějaký ten pátek, co jsme zavítali do dětské herny. Od té doby nás nejstarší syn pravidelně bombardoval otázkou, kdy že tam zase vyrazíme. Jaro se začíná vehementně hlásit o slovo, jakmile definitivně vyhraje svoji bitvu, rozhodně nebudu chtít trávit čas v uzavřených prostorech, těch jsme si v zimě užili až až.
Jelikož nás určité povinnosti donutily navštívit na konci března Zličín, kde se ono dětské zábavní centrum nachází, slovo dalo slovo, my se rozhodli spojit příjemné s užitečným a splnit synkovi jeho toužebné přání.
Jednoho čtvrtečního dopoledne nás už z dálky vítala cedule Toboga, kromě ní však také davy školou povinných dětí ve frontě před tímto zábavním rájem. Při živé představě, jak se výše zmíněná banda prohání po průlezkách společně s naším ne příliš mrštným batoletem, mi vstávaly všechny vlasy hrůzou na hlavě, tedy spíše těch pár chudinek, které mi ještě po porodech zbyly. Nesměle jsem proto navrhla, zda-li bychom se nemohli podívat někam jinam, tento nápad byl však bez milosti zavržen. Statečně jsme stáli ve frontě, zabralo nám to více než půl hodiny.
Pak se děti konečně vrhly do víru zábavy. Naštěstí toužily po úplně jiných atrakcích než prepuberťáci. Po chvíli skončily v bazénku s míčky. Již při minulé návštěvě si všimly, že kromě těch pestrobarevných plastových se v bazénku nacházejí i míčky pěnové, ty jsou však velmi dobře skryté u dna.
Vždycky když některý z nich objevily, křičely na celé kolo cosi o tom, že ulovily poklad. Do hledání se tentokrát zapojila i dcerka. Po chvíli třímala pěnový míček v každé ruce a ani jednoho se nechtěla za žádnou cenu vzdát, všechny další skluzavky, průlezky i houpačky absolvovala s plnýma rukama. Nemusím říkat, jak pohodlné to bylo.
Synové si užívali jízdu tobogánem, na který si minule netroufli. Já jsem se s dcerkou a s jejími přirostlými míčky placatila kolem, s nadšením jsem kvitovala každý úspěšný pokus synů. Pak ke mně přiběhl nejstarší Brouček, za ruku vláčel ubrečeného chlapečka: „Mámo, ten kluk se ztratil,“ líčil mi s očima navrch hlavy. Nešťastníka jsme co nejrychleji odvedli do restaurace, při představě, že jsem na místě jeho maminky já, mi běhal mráz po zádech, naše tempo bylo proto opravdu svižné. V restauraci vytáhli z chlapečka jméno a vyhlásili, kde že si ho může maminka vyzvednout. Po chvíli už ho pevně objímaly její paže a my mohli v klidu pokračovat v zábavě. Ještě před tím ale naše potomky neminula přednáška o tom, jak si nás musí hlídat a jak důležité je, aby znali svoje jméno a adresu.
Znovu jsme šli do míčkového bazénu. Dcerka stále třímala v ruce její poklady. Do bazénku se vrhla po skluzavce, než se stačila z jízdy vzpamatovat, přihnal se k ní jakýsi chlapeček a vytrhl jí jeden z míčků z ruky. Zahodil ho mezi ostatní. Nastal konec světa. Dcerka začala řvát na celé kolo a nic ji nedokázalo uklidnit. Snažila jsem se najít ten zpropadený kus pěny, leč všechny mé pokusy byly marné. Beruška řvala vytrvale, začínala jsem si pohrávat s myšlenkou, že se raději vytratíme. Kluci však nechtěli o podobném řešení ani slyšet. Pak se na dcerku, a tím i na nás, usmálo štěstí, z útrob bazénku vytáhla hned několik kýžených míčků. Opět je nedala z ruky a já se začínala lehce třást, jak ji donutím, aby se jich při odchodu dobrovolně a bez kraválu vzdala. Ne, nechtělo se mi znovu poslouchat nářek, za který by se nemusela stydět ani ta nejvyhlášenější plačka. Vymýšlela jsem a spekulovala.
Když nadešel čas rozloučení, velmi mě překvapilo, s jakým klidem dcerka míčky vrátila. „No asi se prostě stal zázrak,“ napadlo mě. Vyšli jsme ven, dcerka chvíli ťapala po svých, ale pak se začala dožadovat toho, abych ji kousek poponesla.
Vzala jsem její drobné tělíčko na ruce, ale co to. V kapsičce kalhot cítím něco, co tam rozhodně nepatří. Opatrně do ní sáhnu, na světlo světa vykoukne pěkně okousaný náležitě opotřebovaný růžový pěnový míček.
Ani dnes netuším, jestli si ho tam dceruška dala úmyslně, a proto ten klidný odchod, nebo to byla jen náhoda. Hlava mi prostě nebere, kdy se k ní do kapsy míček dostal. Vždyť jsem ji nespustila z očí. Zkrátka, je to pro mě tak trochu záhada hlavolamu. Každopádně děti absolvovaly další přednášku, tentokrát o tom, že co nám nepatří, to si nesmíme přivlastňovat.
Tímto slavnostně prohlašuji, že při příští návštěvě Tobogy míček vrátíme, abych já, osoba, co nikdy nezcizila ani lízátko, mohla zase v klidu spát.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 2707
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 1865
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 1852
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1152
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 4765
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4673
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1767
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 290
Filosoficko psychologický průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 1894
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 879
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
…a to mi připomíná, že potřebuju dojít do lidla, před čtrnácti dny jsem nahlásila u kasy pět kaiserek a doma zjistila, že jich je šest a ještě teď jsem z toho špatná 
u nás momentálně vedou kamínky, hlína, peříčka a jiné podobné přírodniny, kam se hrabou drahé hračky 
hezký den 