Miminko v nemocnici
- Ostatní
- Asteria
- 08.03.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nemocné dítě je zlý sen každé matky. Zvláště, když je nutný pobyt v nemocnici. My dospělí máme možnost si zařízení, v kterém se chceme dát vyléčit, většinou vybrat, děti bohužel ne. V Brně patří dětská nemocnice pod fakultní nemocnici Brno Bohunice. Co je platné, že mají všude vyvěšené letáčky Charty práv dětí v nemocnici, když se pobyt rodičů snaží všelijak znepříjemnit, ba znemožnit.
Tady už nevypadá jako nemocné miminko. Ale...
Naše miminko mělo dlouhodobě průjmy, byli jsme s tím u lékařky, nic se nezjistilo, dostávalo probatika a tím to haslo. Až do doby, kdy začalo hodně zvracet. Zvracení je u kojence dost nebezpečné, malý organismus se rychle odvodní, takže jsme jednou v noci museli navštívit pohotovost. Paní doktorka na pohotovosti byla hodná a rychlá, na sonu vyloučili fyzickou překážku trávení, zbývalo podezření na infekci. Putovali jsme tedy na infekční.
Při příjmu na ambulanci mi sestra dala telefonní číslo oddělení, kde se mohu informovat o zdravotním stavu a poučila mě, že mám zavolat na Krajskou hygienickou stanici, neb mi dítě přijímají na infekční. O nějaké možnosti být se svým dítětem mi řekla hodná paní doktorka s tím, že se mám domluvit na oddělení. Tam mi však syna odebrali a pravili, ať si ráno kolem osmé zavolám. Celý zbytek noci jsem studovala na internetu práva dětí v nemocnici, pak zkušenosti rodičů s brněnskou fakultní nemocnicí a co jsem se dozvěděla, mi moc klidu a radosti nepřidalo.
Ráno jsem nečekala, nikam nevolala, prostě sbalila tašku a odjela do dětské nemocnice, zazvonila na oddělení řka, že chci být se svým dítětem. Vyplnili mi papíry, poslali s nimi na ubytovnu a do evidence, abych si vyfasovala lístky na jídlo. Na mé námitky, že bych chtěla být s dítětem na pokoji odvětili, že to nejde a ubytovna je jen ve vedlejší budově, kam se dá v noci dojít sklepem.
V evidenci mi paní dala lístky na snídaně, obědy a večeře, a upozornila mě, že na dnešek nemám žádné jídlo, protože to tak mají zařízené. Když jsem se zlobila, jak je to možné, že jim přece zdravotní pojišťovna platí mou stravu podle počtu dní strávených v nemocnici, pokrčila rameny a řekla, že si můžu jít na tu pojišťovnu stěžovat, ale nebude mi to nic platné.
Tak první den má dieta kojící matky čítala jeden chlebíček z kantýny, dva banány, co jsem si donesla sebou a tři kafe z automatu. Podotýkám, že manžel byl mimo republiku, proto mi nemohl pomoci. Ubytovna sester byla klasická budova z doby Marie Terezie s čtyřmetrovými stropy, místnost, kde mne ubytovali obsahovala dvě postele, dvě skříně, jedno křeslo, židli, jednu lampičku a umyvadlo se špatně tekoucí vodou a ucpaným odpadem. Koupelna a záchod byly v mezipatře. Horší sociální zařízení mají snad jen v ubytovně pro bezdomovce nebo v inventáři Českých drah. Takovou špínu jste neviděli, o neexistenci toaletního papíru nemluvě.
Na pokoji s mým miminkem bylo ještě jedno přibližně stejně staré miminko (patrně charta práv dětí bod č. 8?), ale bez maminky. V pokojíku krom postýlek, malého stolečku a židliček byla jen jedna škaredá dřevěná židle, nevím, co by dělali, kdyby to druhé miminko mělo u sebe taky maminku. Asi bych si sedla na zem, nebo celý den stála. Při mém prvním příchodu na pokojík obě miminka usedavě plakala. To mé mělo v hlavičce zapíchnutou infuzi. Sestřička mi dovolila mého miláčka vzít opatrně do náruče. Všimla jsem si, že má na hlavičce v místě vpichu bouli a oznámila to sestře. Dvě minuty nato vpadla do pokoje doktorka a začala ječet, jak si to představuji, že mu tu infuzi píchala tři hodiny, než se to povedlo a já jim to teď zničila.
Koukala jsem na ni jak vyvoraná myš. Jednak jsem mu nic neudělala, manipulovala jsem s ním opatrně a ještě za pomoci sestry, druhak jsem viděla, že už to měl při mém příchodu. Na akci „znovuzavedení infuze“ jsem raději odešla z pokoje. Pochopitelně se jim to nepovedlo, jen mu rozpíchaly ručičky, nožičky i hlavičku, aby mi sdělili, že má křehké žíly a že to nejde. Znovu jsem koukala jak blázen. Co nejde? Tak ať si zavolají někoho z novorozenecké JIPky, kdyo umí píchnout žílu miminům, co je to za bordel? Nechali synka bez kapačky a já se od té doby snažila, aby aspoň něco vypil. Kojit mi nedovolili, z dudlíku nesál, takže jsem mu zbytek dne pomalounku dávala injekční stříkačkou do pusinky rýžový odvar. Potěšil mě každý mililitr, který spolknul a také to ně něm bylo znát. Postupně ztratil šedou barvu a začal vypadat trochu normálně.
Večer, asi v devět hodin mě poslali pryč na ubytovnu, když miminko spí, s tím, že mě vzbudí na další krmení, až bude mít hlad. Nevzbudili. Ve tři ráno jsem se tam šla podívat, ale poslali mě zpátky, že spí. Měla jsem důsledně protestovat, ale nenapadlo mě dělat v noci nějaké potíže. Ráno mi dítě plakalo hladem – pochopitelně mi pro něho nedali krmení hned, ale ž prý až po vizitě, tudíž chudáček dostal něco až někdy o půl deváté ráno. Naštěstí mi ho při té vizitě dovolili částečně kojit. Zvážit, nakojit 50 ml, zbytek dokrmit rýžovým odvarem. Podotýkám, že mi nikdo neřekl, co synkovi vlastně je, výsledky prý budou až v neděli. Večerní vizitu už dělal jiný doktor a ten mi aspoň něco trochu málo k jeho zdravotnímu stavu řekl.
Přes den jsem se zas snažila kojit a krmit z lahvičky. Po obědě přišla sestřička a dávala malému nějaký lék. „Co to je?“, ptala jsem se. „Fenistil.“ „A proč?, Vždyť nemá pupínky“ „Nevím, zeptejte se doktora“ (který tam pochopitelně nikde nebyl. Ještě, že mám nějaké lékaře kamarády. Můj přítel na telefonu mi ochotně vysvětlil, že Fenistil je sice proti alergii, jak už vím, ale má i zklidňující účinky na žaludek. A hlavně mi docvaklo, proč miminko pořád tak spí a nevzbudí se v noci, když má hlad. Druhou noc se vše opakovalo – v devět jsem odcházela z oddělení, sestřička řekla, že mě zavolá na kojení, ale nezavolala. Ve tři ráno na mě koukala, co zase chci, miminko prý spí. Nespal, cucal si ručičky, jen byl zticha. Ale pochybuju, že by přišly i kdyby brečel – vedle řvalo dítě a taky se nic nedělo. Nakojila jsem, odříhnul a usnul.
V neděli už vypadal celkem zdravě, už jsem ho plně kojila bez toho rýžáku. Také lékař naznal, že Fenistil už nebude nutný. A po obědě pak přišel s výbornou zprávou, že můžeme jít domů. Hrozně ráda jsem odtud vypadla.
A ještě pro informaci:
1. Děti musejí být do nemocnice přijímány jen tehdy, pokud péče, kterou vyžadují, nemůže být stejně dobře poskytnuta v domácím ošetřování nebo při ambulantním docházení. Ano, to bylo splněno.
2. Děti v nemocnici musejí mít právo na neustálý kontakt se svými rodiči a sourozenci. Tam, kde je to možné, mělo by se rodičům dostat pomoci a povzbuzení k tomu, aby s dítětem v nemocnici zůstali. Aby se na péči o své dítě mohli podílet, měli by rodiče být plně informováni o chodu oddělení a povzbuzování k aktivní účasti na něm. Ani náhodou – vše jsem si musela zjistit sama, na svých právech trvat a informace složitě dolovat.
3. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo na informace v takové podobě, jaká odpovídá jejich věku a chápání. Musejí mít zároveň možnost otevřeně hovořit o svých potřebách s personálem. Viz bod dvě – některý personál se tvářil, že jsem tam vyloženě na obtíž, ačkoli jsem se o dítě starala, přebalovala, měřila teplotu, krmila, takže jejich jediná práce byla přinášet léky, teploměr, oblečky, když se pozvracel a jeho dietní rýžový odvar.
4. Děti anebo jejich rodiče musejí mít právo poučeně se podílet na veškerém rozhodování ohledně zdravotní péče, která je jim poskytována. Každé dítě musí být chráněno před všemi zákroky, které pro jeho léčbu nejsou nezbytné, a před zbytečnými úkony podniknutými pro zmírnění jeho fyzického nebo emocionálního rozrušení. Také ani omylem – o postupu léčby mě nikdo neinformoval a o léku, který mu dávali, jsem se dozvěděla tak nějak mimochodem. Historka s infuzí také nevypadá jako standartní léčebný postup.
5. S dětmi se musí zacházet s taktem a pochopením a neustále musí být respektováno jejich soukromí. Ano.
6. Dětem se musí dostávat péče náležitě školeného personálu, který si je plně vědom fyzických i emocionálních potřeb dětí každé věkové skupiny. Ano.
7. Děti musejí mít možnost nosit své vlastní oblečení a mít s sebou v nemocnici své věci. Ne, ale na infekčním oddělení to chápu.
8. O děti musí být pečováno společně s jinými dětmi téže věkové skupiny. Ano.
9. Děti musejí být v prostředí, které je zařízeno a vybaveno tak, aby odpovídalo jejich vývojovým potřebám a požadavkům a aby zároveň vyhovovalo uznaným bezpečnostním pravidlům a zásadám péče o děti. Ano.
10. Děti musejí mít plnou příležitost ke hře, odpočinku a vzdělání, přizpůsobenou jejich věku a zdravotnímu stavu. Asi ano – to se týká spíš větších dětí, nemohu posoudit.
Přečtěte si také
Kratší vánoční prázdniny? Mně jako mámě dvou dětí naprosto vyhovují
- Martrich
- 27.08.26
- 368
Když jsem si přečetla, že se část rodičů bouří kvůli kratším vánočním prázdninám, trochu jsem se zastyděla. Protože moje první reakce byla úplně opačná. Přijde mi, že těch prázdnin je obecně až...
Na rodičáku jsem si tajně nabrala půjčky. Teď se bojím to přiznat příteli
- Anonymní
- 27.08.26
- 1525
Rodičovský příspěvek v Česku není žádná hitparáda. Když se k tomu přidá fakt, že vás partner drží finančně zkrátka, stane se z každého měsíce boj o přežití.
Děti u babičky, doma spousta práce, ale manžel by jen souložil
- Anonymní
- 27.08.26
- 2036
Na poslední týdny prázdnin jsme odvezli děti k babičce. Já osobně jsem měla představu, že konečně po měsících, kdy náš dům i zahrada vypadá jako skladiště, trochu zabereme a pohneme s prací. Jenže...
Přestala jsem sledovat toxické lidi. Nevím, co s rodinnou skupinou na WhatsAppu
- Anonymní
- 27.08.26
- 838
Svou rodinu miluji, dokonce si myslím, že i má tchýně s tchánem jsou skvělí, ale pravda je, že mít je v baráku, jdu si rovnou žádat o nové občanství v Kanadě. Když mi terapeut doporučil, abych si...
Začala jsem si stanovovat hranice. První z nich jsou zamčené dveře na záchod
- Anonymní
- 27.08.26
- 1506
Celé rodičovství je jedna velká invaze do soukromí. Když byly děti ještě maličké, byla to samozřejmost. Nejen ony chtěly být za každou cenu se mnou, ale i já. Byly jsme jako jedna bytost. Jenže...
Zpívala jsem v opeře, teď jen přebaluju. Závidím těm, co vydržely a prorazily
- Anonymní
- 27.08.26
- 635
Mám dvě malé děti – dva a tři roky. Když si to spočítám, jsem doma v podstatě v jednom kuse už čtvrtým rokem. A čím dál častěji mě přepadá pocit, že jsem úplně k ničemu. Dobrá tak leda na to...
Tchyně mi řekla, že moje dítě není „jejich krev“. Tahle věta mi ublížila
- Anonymní
- 26.08.26
- 9524
Staršího syna mám z předchozího vztahu, ale můj manžel ho vychovává od tří let. Dlouho jsem věřila, že ho jeho rodina bere jako vlastního. Pak jsem ale zaslechla tchyni, jak říká, že skutečné...
V naší rodině houby nikdo nejí. Přesto každý rok řešíme, jestli už rostou
- Anonymní
- 26.08.26
- 943
Podzim se blíží a s ním i houbařská sezóna. V naší rodině houbaření milujeme. Už od srpna řešíme, jestli rostou. A i když nerostou, vydáváme se do lesa je hledat. Co kdyby náhodou. Vtipné je ale...
Myslela jsem si, že nevěru u manžela poznám okamžitě. Teď si tím nejsem jistá
- Anonymní
- 26.08.26
- 4281
S Milošem jsme spolu už nějaký ten pátek. Vím, že se rád ohlédne za hezkou ženskou, ale byla jsem si jistá, že nevěru bych poznala hned. Když jsme se nedávno bavily s kamarádkami o věrnosti svých...
Manžel si s kolegyní rozebírá naše manželství. Prý o nic nejde
- Anonymní
- 26.08.26
- 5276
Nenašla jsem žádné nahé fotky ani vyznání lásky. Jen dlouhé zprávy, ve kterých manžel kolegyni píše, jak je doma nešťastný, jak jsem pořád unavená a jak už se vedle mě necítí jako muž. Tvrdí, že to...
. Synovi začaly průjmy, měli jsme jít na vyšetření, byla jsem řádně objednaná, jen jsem nějak zapoměla pozjistit, u které strany, jsme kdysi byli na pohotovosti. Takže vzhledem k tomu, že jsme byli v části A a malej byl objednán v části B, tak ho lékař nechtlě ošetřit. To jsem si ale vydupala, páč kluk byl opravdu zbědován. Nic to nebylo prej. Dojeli jsme domů, krev ve stolici, takže opět do dětské. Kubík od rána nespal, pořádně nic nejedl, takže byl strašlivě protivný. Na Infekčním jsme čekali přes hodinu, než nás konečně vzali a měli jsme jít na oddělení. Tam mi řvoucí dítě vytrhli doslova z ruky, že ho půjdou okoupat, na prosbu, aby chvíli počkali, než vyplním přiblý dotazník (kterým se stejně nikdo nezabíral) a syna si okoupu sama, mi bylo sděleno, že to zvládnou. řev, šílenej, protože malý nebyl zvyklí na cizí lidi a hrozný mamánek, takže jsem další sestře řekla, at se nezlobí, ale že jdu za synem a dotazník vyplním potom. (v dotazníku jsme musela vyplnit, jak mu říkáme, v kolik hodin svačí, snídá atd. jaké má rád hračky…) Syna jsem si okoupala, uklidnila a přišla sestra že mu budu brát krev. Ptala jsem se jí, jak často to budou dělat, tak že každé ráno, prosila jsem ji, aby s odběrama počkala na mě, protože jí nešla nabrat krev, musela píchat na několikrát (nebyl problém, protože jsme bydleli kousíček odtamtud, takže bych sedla do auta a během pěti minut jsem tam byla), řekla mi, v kolik hodinu dělaj odběry, na tu dobu jsem tam byla. Kluk uřvaný, ruce rozpíchané až běda, přivázaný ke šprušlím od postýlky,to že mi nikdo neřekl za celý den, co se dítětem děje, co mu dávaj za léky atp, bych celkem ještě překousla, ale to, že jsem při nástupu musela vyplnit dotazník ve kterém jsem měla jasně napsáno, že syn obědvá ve 12hod, a oběd se donesl až o hodinu pozděj (synovi jsem dala jablečnou přesnídávku, kterou měl povolenou od lékaře) a setra tam na mě začala řvát, co si to dovoluji, byl už vrchol všeho. Sestru jsem tam seřvala, v té době volal zrovna tchynin tatínek primářce, jak na tom syn je a CO mu vlastně je (její tatínek byl lékař), hned za mnou doběhla primářka osobně, vše mi vysvětlila a když mi řekla, že mu podovájí jen rozdrcený endiaron, který mu můžu zrovna tak podat i já, podepisuji revers a odcházíme domů. Taky jsem byla svědkem, kdy tam v té vysoké postýlce ležel možná tak pěti-letý klučina, volal tam snad dobrých deset minut na sestru, že potřebuje kakat a nemůže se dostat z postýlky, já se byla taky podívat, jestli nějaká sestra tam není (žádou jsem nenašla 
.
to přece ani není možné 
no ale dobře že jsem se nakonec přemluvila si to vše přečíst, člověk nikdy neví a aspoň budu obrněná kdyby něco a nenechám se odradit 
