Po nás potopa!
- Cestování
- Jadala
- 14.08.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Poslední den naší letošní dovolené...
Poučeni z předchozích nezdarů, kdy jsme díky pozdnímu výjezdu a následným kolonám nedojeli až do Tatralandie, ale museli se spokojit s bližší Bešeňovou, nařídili jsme si v poslední den dovolené budíka na brzké ranní hodiny a úspěch se dostavil, kolony nás minuly.
Během uplynulých dnů byly již ukojeny tužby maminky po návštěvě zvířátek, zvládli jsme se i vykoupat, tak co ještě chybí, aby byla dovolená dokonalá? No přece vláček a jízda v něm!
Chvilku po otevření už jsme stepovali u Historické lesní úvraťové železnice Vychylovka. Vlaky a železnici obecně obdivuje jak můj manžel, tak všechny tři děti (jo, jo dobře sis je naočkoval), a proto nevyužít možnosti svést se takovýmto unikátem, když ho máte doslova na dosah ruky, to prostě nepřipadá v úvahu.
Vláček je součástí Muzea kysucké dědiny. Zakoupili jsme jízdenky, rozhlíželi se po malebném okolí a čekali, až se dá mašinka do pohybu.
Opravdu velmi oceňuji, že jízdenku koupíte na konkrétní čas a nejste tak vystaveni davům lidí řídících se heslem Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Svoje místo ve vagonku máte prostě jisté. Po chvilce čekání se vláček rozjel, kolem nás les, tu a tam vykoukl i vysoký kopec. Děti byly nadšené, pořád něco komentovaly, mě však přepadala tíha, poprvé jsem z blízka a na vlastní oči spatřila následky kůrovcové kalamity. Na ty mrtvé stromy byl příšerný pohled.
Jelikož se jedná o úvraťovou trať, měl nejstarší syn o zábavu postaráno. Za každou cenu musí sedět po směru jízdy, v tomto případě však mašinka kvůli stoupání svůj směr několikrát změní, aby mohla vůbec v jízdě pokračovat, přeskakoval proto z místa na místo jako splašený kamzík.
Projížďka trvá právě tak dlouho, aby ji bez problémů zvládly i malé děti, ty naše si ji opravdu užily, ještě v autě se ze zadních sedadel neustále ozývalo „Ši, ši hů vláček vyjel z tunelu,“ absolutně neřešily, že se na trati žádný tunel nevyskytoval
Popojeli jsme jen o několik kilometrů, abychom mohli zapálit svíčky na hrobě manželových prarodičů. Hřbitov je umístěn v docela prudkém svahu, začali jsme stoupat vzhůru, po pár krocích si nejstarší syn všiml, že se poblíž něho děje něco zajímavého. Jak se naše kroky k onomu místu blížily, uviděli jsme dva mladé muže. Jeden zrovna kopal hrob, druhý v žáru dopoledního prudkého slunce odpočíval a jako lože využil místo, z mého pohledu ne právě dvakrát vhodné, vedlejší náhrobek.
Hlavu skrytou pod trikem nehybně ležel. Nejstarší syn vykulil oči, že by mu jejich velikost záviděl snad i Hurvínek a zplna hrdla pronesl „Mámo, tam leží mrtvola.“ Ujistila jsem ho, že se o mrtvolu v žádném případě nejedná, a doufala, že ho muž neslyšel. Vzhledem k tomu, s jakou rychlostí se ze svého dočasného lože zvedal, snad aby syna přesvědčil o tom, kolik života v něm je, musela se hláška k jeho uším donést.
Manžel s lehce oroseným zrakem zavzpomínal na prázdniny, které každoročně u babičky a dědy trávil ve společnosti bratranců a sestřenek, ukázal dětem pár míst ze svého dětství, a pak už následoval rychlý přesun do obce Turzovka.
Posledním naším dovolenkovým zastavením totiž měla být hora Živčáková. Slíbili jsme totiž před odjezdem babičce, že jí přivezeme léčivou svatou vodu. Nejsem věřící, ale na druhou stranu ráda ukazuji dětem nejrůznější místa a toto Mariánské poutní mě, z mnoha důvodů, zaujalo.
Automobil jsme zanechali v obci Turzovka a vydali se do kopce, kde cesta poměrně strmě stoupá… občas lesem, občas mezi pasekami. Je lemována jednotlivými zastaveními křížové cesty, na stromech rovněž najdete mnoho svatých obrázků od poutníků.
Drápali jsme se nahoru, dcerka chvíli šlapala po svých, ale pak uznala, že takové převýšení její malé nožky zatím nezvládají, a tak vzala zavděk jízdou na koni, chvíli u mámy, chvíli u táty. Kluci ale statečně stoupali vzhůru, obdivovala jsem je, představila jsem si samu sebe v jejich věku a myslím, že bych se po prvních pár metrech stoupání šprajcla a významně pronesla: „Dál už nejdu!“ Oni to však nevzdali, lehce remcat začínali až téměř před cílem.
Nejstarší synek si u posledních zastavení křížové cesty oddychl, když zjistil, že Ježíš po ukřižování zase ožil, začínal se totiž obávat, jak to bude letos s Vánocemi. To už jsme ale před sebou spatřili Kaplenku a kousek od ní i zázračné prameny.
Lahve opustily svůj úkryt v batohu a my se pustili do jejich plnění. Když jsme je vložili zpět na jejich místo, byl batoh těžší než břicho vlka z Červené karkulky. „Ještě, že nás čeká už pouze sestup a ne výstup,“ rezonovalo mi hlavou.
Rozhodli jsme se na chvíli posadit, udělat pár fotek a také posvačit. Jenže ve chvíli, kdy jsem otevírala zásobárnu jídla, otočil manžel hlavu a z jeho úst vyšlo nepěkné slovo. Můj pohled se stočil stejným směrem. Nad vrcholem kopce zlověstně visela těžká černá mračna. Moje drahá polovička, po zkušenostech s bouřkou v těchto místech, zavelela k rychlému sestupu. Na focení už tedy bohužel nedošlo. Nejstarší synek klopýtal z kopce dolů sám, prostřední děcko si vzal na koně manžel, to nejmladší já a uháněli jsme dolů, co nám síly stačily. Bouřka se za zvuku hromů strašidelně přibližovala. Zatímco nám děti zvesela drobily rohlíky do hlavy a nejstarší syn bral celý úprk jako dobrou bojovku, my s manželem v hlavě dolovali, jak se zachovat, když vás bouřka zastihne v přírodě. Letěli jsme dolů doslova rychlostí blesku a nevěřili vlastním očím, naproti nám, v naprostém poklidu, proudily davy poutníků vzhůru, někteří z nich drželi v ruce růženec, jiní dokonce kráčeli bosí.
Zajímalo by mě, jestli někdo zvládl sestup takovým terénem a se třemi malými dětmi v čase, v jakém se to podařilo nám. Když zaklaply dveře auta a my byli bezpečně uvnitř, opravdu nám spadl kámen ze srdce.
Těsně před hranicemi jsme se ještě zastavili v jednom malém obchůdku a koupili si sýrové nitě a taky vynikající ovčí jogurt, lepší jsem snad nikdy v životě nejedla. Paní prodavačka byla velmi hovorná a ptala se, odkudpak, že se to vracíme. Podělili jsme se s ní o náš zážitek a ona nám prozradila, že kdybychom šli z druhé strany, dojeli bychom autem pohodlně až téměř na vrchol hory. Nu což už, alespoň jsme se krásně adrenalinově prošli.
Po pár kilometrech jízdy se spustil neskutečný ceďák, během chvíle se chodníky i silnice proměnily v dravé řeky. Mnoho aut zastavovalo u krajnice, ne tak můj manžel. Ten stále jel voda nevoda, pak v dáli konečně vysvitlo slunce.
Když jsme se po cca šesti hodinách blížili k domovu, chtěla jsem se vrátit do reality a pročíst si zprávy, hned jako první na mě vyskočilo toto: Obce v okrese Čadca zasáhla blesková povodeň, hasiči osvobozovali několik osob uvízlých ve vozidlech.
Jsem opravdu ráda, že jsem si tento zážitek ušetřili, i když věřím, že nejstarší dobrodružně založený syn, by o něm všem vykládal ještě za rok.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 930
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 543
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 925
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 428
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 256
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18651
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2687
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2429
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1616
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
doufám, že pak aspoň zlatíčka padla do pelechů a spala nejmíň dvanáct hodin v kuse 
naše děti jsou nejspíš atomové, zatímco my padali s manželem na ústa, na nich nebyla žádná únava znát 
Tebe čtu moc ráda 
.
Mazec, denicek nabitý zazitky jeste vic nez obvykle 
Husty no, jestli oni na tom nebyli lip ty poutnici na kopci 
Se mohli aspon schovat v kaplicce 
, včera nas samozřejmě déšť chytil zase, v lese (před přečtením). No my tedy blesky nepotkali, ale člověku je tak nějak všelijak 