Porod Lucinky
- Porod
- Prejmenovana
- 27.05.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
V úterý 17. 5. 2011 na svátek naší prvorozené dcery Anetky se nám narodila druhá dcera Lucinka. Přišla na svět plánovaným císařským řezem v porodnici v Motole v 10 hodin a 12 minut s mírami 3,75 kg a 51 cm. I přesto, že se jednalo o operaci, musím říct, že jsem si porod užila a byl to krásný zážitek!
- 8
- 7
- 5
Předem se omlouvám, je to dlouhé – neumím být totiž stručná 
Víceméně celé těhotenství probíhalo bez komplikací a já si ho užívala stejně, jako to první. A stejně jako u první dcery to ani tentokrát v den termínu porodu nevypadalo ani vzdáleně, že bych se chystala v nejbližších týdnech porodit. Tak jako prve i nyní byl odhad, že miminko bude veliké (odhad 4,1kg) s velkou hlavičkou. Absence poslíčků a jiných ukazatelů blížícího se porodu, předchozí dlouhý vyvolávaný porod zakončený SC spolu s tím, co jsem už psala výše, to vše vedlo k závěru, že týden po termínu dojde k plánované sekci. Pobavilo mě, že to vyšlo právě na svátek první dcery. Taková náhoda, ale krásná!
Dcera Anetka byla tou dobou už od předchozího víkendu u švagrové s neteří. Já dochystala poslední věci doma, vč. seznamu co musí manžel zařídit, když budu pryč a v pondělí ráno jsme s manželem dojeli do porodnice na rizikové oddělení, kde se mě ujaly sestřičky. Absolvovala jsem všechna nutná předoperační vyšetření jako EKG, internu, monitor, gynekologické vyšetření a pohovor s anesteziologem. Díky tomu utekl den poměrně rychle. Po večeři pak následoval klystýr (popravdě nevím, co na tom někomu vadí –, nevidím na tom nic extra nepříjemného, tedy pokud by nebyl třeba obsazený záchod 
) Od půlnoci jsem nesměla už ani pít, ale to nevadilo. Beztak jsem usnula už někdy v půl 10 (snad poprvé za poslední rok). To proto, že jsem se už strašně těšila na další den a chtěla jsem mít noc rychle za sebou. Ráno v 6 mi natočili další monitor, pak druhý klystýr a kapačka s antibiotiky. Dostala jsem je preventivně, protože po prvním císaři jsem se špatně hojila.
Nejspíš díky tomu druhému klystýru jsem konečně pocítila slabou kontrakci v podbřišku. Trochu jsem se zaradovala, že se třeba porod rozeběhne samovolně. Ovšem po 3 kontrakci byl konec a já tak jen čekala, až půjdu na sál - psala jsem manželovi SMS, že snad bych měla jít na řadu v 9h. To jsem ještě netušila, že on už od 8 od rána sedí s pár kamarády v baru a za jejich vydatné podpory vč. alkoholu se snaží nebýt nervózní z toho, co mě čeká. Na pokoji jsem si sbalila pár nejnutnějších věcí (jako ručník, mobil, foťák) do igelitky a v 9 hodin jsem vyrazila za sestřičkou na porodní sál, kde si mě převzala porodní asistentka. Tady musím poprvé poděkovat, a to všem sestřičkám na rizikovém oddělení. Všechny byly strašně moc milé a člověk se tam cítil skoro jako doma.
Když jsem procházela okolo porodních boxů, nostalgicky jsem zavzpomínala na ten jeden konkrétní – hned vlevo za vstupem – kde jsme před 6 lety s manželem strávili dlouhých 11 hodin. V jedné z postranních místností jsem dostala kapačku na zavodnění a cévku a v cca 9.30 jsem si došla na operační sál.
Opět mi proběhla hlavou vzpomínka, pravda trochu mlhavá, jak ležím před sálem na lehátku a podepisuji souhlas s císařem. Následovala řada nutných úkonů jako převlíct do andílka, napojení na infúzi, do toho se mi představil příjemný pan anesteziolog (na jména mám blbou paměť, ale myslím že Zenkler nebo tak nějak). Byl to jiný anesteziolog, než s jakým jsem mluvila předchozí den a doporučil místo epiduralu spinální anestezii. Přetočit na bok, píchnout lokální anestezii (to bolelo z celé operace asi nejvíc a přece nic hrozného to nebylo), pak napíchnout spinál a pak „rychlé“ přetočení na záda, než mi nohy vypoví službu. Poté se mi představil pan doktor Horák a paní doktorka Čermáková, kteří mě měli operovat (snad jsem jména nezkomolila). Následovalo plachtování, desinfekce břicha, polohování a v 9.50 (+/- nejsem si jistá na minuty) byla zahájena operace. Přišlo mi, jako by se mě ani netýkala. Cítila jsem jen nějaké to tahání, tlaky, případně pohupování trupem
Během celé operace na mě pan anesteziolog mluvil, ptal se jak mi je, na mé dotazy „co tam teď dělají?“ hned odpovídal a vysvětloval, co mě případně bude čekat v nejbližších okamžicích.Sice si jeho obličej pamatuji jen jako čepec, brýle a roušku a to vše ještě vzhůru nohama, ale především on způsobil, že jsem necítila žádné obavy a operaci jsem si v podstatě užívala. Na tom tedy měli svůj podíl i ostatní na sále - některé jsem jen slyšela a neviděla. Vládla tam totiž atmosféra, jak kdybych přišla k někomu na návštěvu a prostě jsme jen tak povídali, vtipkovali a i se smáli.
Nejvtipnější asi byla debata o tom, jak se bude jmenovat dítě, pokud to bude kluk (neměli jsme klučičí jméno vybrané) a jestli ho mají případně vůbec vytahovat, případně ho pojmenovat po nejbližším mužském v kalendáři (Přemysl), nebo po nedávných 3 zmrzlých – no umíte si asi představit jaké všemožné teorie se začaly rozvíjet. Stejně tak se došlo k tématu, proč muži neradi vynáší odpadkové koše a že v každé domácnosti je pan To Se, který má spoustu věcí za úkol ale nic neudělá (To Se uklidí / vypere…). Pravda je, že občas bylo i ticho. To jsem pak slyšela tlumené hlasy doktorů a mě nesrozumitelné pojmy.
Když pan anesteziolog zahlásil, že už vidí vlásky a hlavičku a že za chvilku to bude, byla jsem jak na trní. Avizované nepříjemné úkony jsem ani necítila. Jen jsem pak slyšela takové mlasknutí / cucnutí a cítila podtlak následovaný krásným dětským zaplakáním. Bylo právě 10 hodin a 12 minut.
Když okolo mně procházela dětská doktorka s Lucinkou na umytí a zvážení, zastavila se na chvilku tak, abych malou viděla. Je to holka, potvrzoval pan doktor a já koukala jak uhranutá, na ten malý uzlíček fialovo-krvavý a pobrekávající. Hned jsem měla slzy v očích.
Za chvilku byly zpět a Lucinka byla čisťounká, zavinutá a já si jí mohla poprvé opusinkovat, očuchat a přivítat jí na svět Mlčky na mě koukala svýma velkýma tmavě modrýma očima dokud jí neodnesli. V té době jsem už měla potoky slz na tvářích a byla jsem šťastná. Je zdravá, je nádherná a je tak podobná Anetce – běželo mi hlavou. Vzpomněla jsem si, jak mi poprvé přinesli ukázat Anetku na JIPku, když jsem se probudila z narkózy a rozbrečela zas a do toho se přiblble usmívala. V 10.50 byla operace oficiálně ukončena.
Později jsem se od paní doktorky dozvěděla, že prý ze mě Lucinku nemohli dostat. Prý si mi museli lehnout na břicho, než jí celou vytáhli, ale já nic takového ani necítila. Každopádně to vysvětluje to hlasité mlasknutí a podtlak a taky to, proč měla doktorka od plodovky i půlku nohavice a rybník v botě. Ještě jedna poznámka – možný důvod, proč Lucka ani na konci těhotenství nesestupovala do porodních cest, byl, že měla pupečníkovou šňůru omotanou kolem těla jako kšandu.
Tak a tady budu děkovat podruhé – všem co byli na sále a panu anesteziologovi zvlášť. Taky děkuji zřízenci, který mě přesouval na lůžko a při čekání na papíry mi z igelitky vyhrabal zapadlý mobil, takže jsem mohla konečně dát vědět manželovi, že Lucinka i já jsme v pořádku. Pak jsem obeslala i všechny příbuzné, kamarády, známé a samozřejmě i holky tady na eMiminu.
***PO PORODU** – pokud ještě nemáte té mojí slohovky dost* 
Na JIPce jsem strávila necelých 24h, které ale utekly poměrně rychle. Mravenčení nohou signalizovalo, že anestezie začíná ustupovat. Dostala tedy vedle dalších infuzí i namíchaný koktejl tišících látek, ale i tak stálo zavinování dělohy zato. Nevím, jestli prve to taky tolik bolelo, protože jsem se probrala až 4h po operaci, ale ta první hodina byla (slovy mé, starší dcery) fakt hustá. Postupné rozhýbávání nohou spolu s psaním sms, telefonováním a pitím (jakou já měla žízeň!) mi krátilo dlouhou chvíli. Mladé a sympatické sestřičky byly tuze starostlivé a pozorné a čas ubíhal a já se kolem 17h konečně dočkala manžela.
Naštěstí stihl od poledne trochu vystřízlivět (hrozila jsem mu, že ho jinak za mnou nepustí). 
Chvilku u mě poseděl a byl i u toho, když mi dovezli už podruhé Lucinku na přiložení. Po spinálu jsem měla nařízeno ležet a nezvedat se, ale i tak to ta naše holka zvládla skvěle a hned věděla, co s nabídnutým prsem stejně jako kdysi její sestřička – asi máme v prapralinii nějaký mořský přílepky
Manžel z nás byl naměkko. Bylo vidět, jak je pyšný a hrdý otec a já byla dojatá ten den už asi po desáté. Druhý den dopoledne mě čekalo první vstávání – na rozdíl od celkové anestezie, kdy jsem vylezla z postele hned po probuzení. Bylo to náročný, ale zvládla jsem to včetně sprchy. O cca hodinu později už jsem dostala přidělenou postel na oddělení šestinedělí.
Děkuji potřetí – všem sestřičkám z JIPky za jejich starostlivost i tolerantnost (manžel dorazil v době konce návštěv a ještě si musel u nich odskočit na wc) a doufám, že blonďatou sestřičku s několika náušnicemi v uchu (jméno fakticky nevím) už přestal trápit zub 
Na šestinedělí jsem se dostala na pokoj k paní, která byla také po císaři, také už má doma jednu holčičku a tentokrát se jim narodil kluk. Na řadu přišel klasický režim vizit, nošení dětí na kojení á 3 hodiny, 2 dny diety (utrpení) a v podstatě musím říct, že od čtvrtka jsem se cítila fajn. Jen to vstávání a přetáčení v posteli nifmof. Ve čtvrtek se mi taky konečně spustilo na plno mlíko a Lucinka začala nabírat. Od pátečního rána jsem pak měla Lucinku u sebe přes den i v noci a všechno spělo ke zdárnému propuštění v pondělí. Především díky sestřičkám (dětským i těm pro maminky) se mi podařilo zvládnout i „drobnou“ páteční odpoledně-večerní krizi. To jsem měla pocit, že všechno dělám špatně a brečela jsem jakmile jsem měla na kohokoli promluvit (Lucka nějak nechtěla spát, blbě sála, mě chytla bolest zad, do toho hormony … no psychický rodeo).
V sobotu ráno najednou už ani to vstávání z postele nebolelo, chodila jsem po chodbě rovně a dokonce i celkem rychle, předchozí den mi přišel jako špatný sen a trochu jsem se styděla za ty výlevy. Navíc i Lucinka se zklidnila a jedla, spala přímo ukázkově (ne nadarmo se říká, že děti vycítí stav matky). V neděli ráno jsem se dokonce dozvěděla, že mě už mohou propustit, jen se čeká na vyjádření dětské lékařky. Bohužel se jí žloutenka nelepšila a přes noc navíc hodně vylítla (bělmo měla jak od pomeranče), takže šupem pod světlo a že se uvidí druhý den. Dokonce hrozila varianta, že budeme muset v porodnici zůstat i déle.
Jak mě to bylo líto! Už jsem se viděla doma. Těšila jsem se jak malá holka – no naposledy se mi takhle stýskalo skutečně asi někdy na táboře. Zas následovalo jen nošení na kojení po 3hod. a já najednou nevěděla, co s volným časem. Tak jsem si zvykla jí mít u sebe, že ani spát přes den mi nešlo.
Naštěstí v pondělí ráno bylo všechno dobré, hodnoty klesly a já volala nadšeně svému tátovi o odvoz a manželovi, ať odpoledne spěchá domů K dokonalosti našeho návratu chybělo jen to, že starší dcera byla pořád u švagrové mimo Prahu. Na rozdíl ode mě, jí se nestýská, má plno výletů a za tu „dovču u tety“, jak to označila, se naučila drandit na kole jako drak.
Teď chci poděkovat počtvrté a naposledy – všem lékařům a sestřičkám z druhého šestinedělí za jejich báječný přístup. Jejich práce není snadná a přesto si vždycky našli chvilku vedle nutné péče i na milý úsměv a slovo opory, a to bez ohledu na denní či noční hodinu (vím o čem mluvím). Poslední a veliký dík pak patří oběma laktačním poradkyním. Nejen mě, ale i mamince, která byla se mnou na pokoji, velmi pomohly a myslím, že nejsme jediné, které jim můžou děkovat.
Sandra + Anetka (6r) + Lucinka (týden)
(doufám, že mi tak dlouhý deníček projde a nestrhá server)
Přečtěte si také
„Sedněte si, maminko.“ Trapas v MHD, po kterém pálím šaty a začínám cvičit
- Anonymní
- 27.05.26
- 2376
Vždycky jsem se považovala za ten typ holky, kterou by malíři v baroku milovali. Žádná vychrtlá modelka z přehlídkových mol, ale poctivý slovanský typ. Krev a mlíko, jak říkávala moje babička. Mám...
Kámoška nás přihlásila na běžecký závod. Stydím se jí říct, že to nedám
- Anonymní
- 27.05.26
- 796
Jsem mileniál. Takže když se kolem mě zvedla vlna běžeckého šílenství a můj Instagram zaplavily fotky vysmátých lidí v upnutých legínách s hashtagy jako runtastic nebo morningrun, věděla jsem, že v...
Máma tátu celý život podváděla. Myslela jsem si, že budu jiná, teď dělám to samé
- Anonymní
- 27.05.26
- 1958
Moje máma byla vždycky tak trochu „do větru“, jak se říká. Jako malá jsem to samozřejmě nevnímala. Myslela jsem si, že naši mají normální manželství jako všichni ostatní. Jenže čím jsem byla...
Manželka po porodu odmítá sex. Když jsem zmínil milenku, označila mě za vyděrače
- Anonymní
- 27.05.26
- 1585
S Danielou jsme měli vždycky krásný intimní život. Nikdy mezi námi v tomhle směru nebyl problém a patřili jsme k párům, které si byly opravdu blízké. Jenže všechno se změnilo po narození naší dcery...
Šéf mě po poradě psychicky znemožnil. Rozbrečela jsem se na záchodě
- Anonymní
- 27.05.26
- 2152
Myslela jsem si, že svou práci zvládám, i když jedu poslední měsíce úplně na doraz. Jenže po jedné poradě si mě šéf zavolal bokem a řekl mi něco, po čem jsem se šla okamžitě rozbrečet na záchod.
Děti z nás tahaly peníze. S manželem teď raději předstíráme, že jsme na mizině
- Anonymní
- 26.05.26
- 4668
Můj manžel měl vždycky velmi dobrou práci. Vedl firmu a vydělával slušné peníze. Nikdy jsme si ale nehráli na boháče. Žili jsme normálně, neměli jsme potřebu se předvádět a většinu peněz jsme si...
Dcera se vdala za boháče a vnoučata hlídá chůva. Já bych to prý nezvládla
- Anonymní
- 26.05.26
- 2205
Jsem v důchodu, měla bych dost času na hlídání vnuček, ale moje dcera a její manžel to odmítají. Raději si platí chůvu, která s nimi dokonce jezdí i na dovolené. Cizí žena se stará o moje vnoučata...
Chůva poštvala syna proti mně. Nahrávka z kamery mi otevřela oči
- Anonymní
- 26.05.26
- 3137
Jsem matka samoživitelka. Naštěstí mám dobrou práci a vydělávám slušné peníze. Abych si ji ale mohla udržet, musela jsem se poměrně brzy vrátit do práce. Nějakou dobu mi pomáhala moje mamka, jenže...
Dcera mě požádala o hlídání dětí na víkend. Nakonec z toho byl celý týden
- Anonymní
- 26.05.26
- 2047
Jsem opravdu naštvaná. Mám pocit, že mě dcera v poslední době dost využívá. Našla si nového přítele a na děti začíná kašlat. Nedávno mě prosila, jestli bych si je nevzala na víkend. Samozřejmě jsem...
Naši pořád nadávají na počasí. Buď je zima, nebo hrozné vedro. Je to normální?
- Anonymní
- 26.05.26
- 859
Vím, že starší lidé bývají s lecčím nespokojení. Jenže moji rodiče už to podle mě začínají dost přehánět. V poslední době se úplně upnuli na počasí. Neustále sledují předpovědi, radar, zprávy o...
hlavně štěstí, zdraví a lásku 
