Zápisky praštěné matky V

Nejen v rodičovství, ale i v životě celkově vše přichází ve vlnách. Jednou se člověk nechá unášet lehkou vlnkou a jindy ho semele tsunami. A u nás teď ten oceán života zase nějak bublá.

Že je náš synáček trošku jiný jsme věděli už od miminka, ale i přesto jsme vynesení diagnózy LMD nesli těžce. A začal kolotoč všech možných vyšetřování, pozorování, zkoumání a posuzování. Jeden den v Praze, druhý v Berouně, třetí v Německu. Nechtěli jsme nic zanedbat. K tomu se malému rozvinula spánková porucha po dědečkovi a my přepnuli do režimu zombie. A jelikož definice „zákona padajících h*ven“ (dočtete se v Zápisky zoufalé snažilky VII) funguje spolehlivě, začalo se všechno nabalovat. K psychologovi, neurologovi a logopedovi se přidal do naší veselé partičky ještě ortoped.
„Všechny chytit mááááám…Pokemon!“ zaháněla jsem strach o syna nemístnými vtípky sběratele diagnóz.

Kolik „moc“ je už příliš?

Zatvrzele jsem se rozhodla, že všechno společně zvládneme a doženeme. Začali jsme se synem jezdit na speciální cvičení, trénovali tvrdě dle pokynů specialistů. Malý to zvládal krásně, všechno to dojíždění, všudypřítomné vjemové karty, taktilní kotouče a nápor okolí. Já – matka po nocích studovala nové poznatky v oblasti rozvoje dětského mozku. Nové postupy ve stimulaci rozvoje centra řeči. Nové postupy, jak unavit dítě, které se nikdy necítí unavené a usíná až k ránu a jen na chvíli. Co víc ještě pro něj mohu udělat? Stále mám pocit, že mu dávám tak hrozně málo.

Pak přišly noci, kdy se po roce od odplenkování začal počůrávat a to už jsem věděla, že je toho i na něj moc. Krátce nato onemocněl ošklivou angínou a já se mu omlouvala, že jsem ho neubránila před tím tlakem a sama ho na něj vyvíjela a jelikož lidské tělo je moc chytré „zařízení“ dalo za krátko i mě najevo, abychom zpomalili. Leželi jsme s horečkami a sotva polkli rozmixovanou polévku. A tak jsem polkla i zbytky hrdosti (jediné, co jsem ještě polknout zvládla) a poprvé, co je syn na světě, požádala svou matku o pomoc.

Já bláhová jsem si myslela, že by přijela i bez vidiny nevratné půjčky peněz. Místo toho mi řekla, ať jí upravím životopis a HNED jí ho pošlu i s průvodním dopisem na adresu potencionálního nového zaměstnavatele. Omluvila jsem se, že mi opravdu není dobře a jestli to počká do rána. Naštvala se a práskla telefonem. Ale stihla obvolat půlku známých s tím, jak jsem hrozná, jaká mizerná matka jsem, jaký je syn parchant a jak se jako opavažuju chtít od ní pomoc?! Vždyť jsem přeci na mateřské a rejpu se nudou v nose.

Hlavou se mi mlely všechny ty křivdy z dětství, všechno to ponižování, všechno co jsem jako malá musela snášet. A zjevila se ta stará známá duševní bolest. A tak se ptám:
„Kolik ‚už je toho moc‘ je moc? Kolik už je příliš?“
„Jsme svým rodičům něco dlužni, i když jen berou a už jsme emocionálně v mínusu?“
„Musíme furt všechno snášet a urážky polykat se sklopenou hlavou proto, že jsou to prostě rodiče?“

Já už to dál nezvládla a řekla dost. A možná budu za černou ovci a budu všude pomlouvána, ale nemůžu si nechat rozpuzzlíkovat svoji rodinu někým, kdo ani neví, co to rodina je. A zřejmě to byl asi krok, který už měl přijít dříve, museli jsme padnout na kolena, abychom si uvědomili, jaká tíže nás na ta kolena srazila, museli jsme setřást své démony a podívat se jim do očí.

Brzy jsme se začali zotavovat, sílit a daleko víc si vše uvědomovat. Cvičení nechávám více v kompetenci malého a zlepšení přichází s každým dnem. Vlny už nejsou tak bouřlivé a před námi je snad vidina klidnějších vod. Už překonáme jen tu jednu vlnku, kterou je shánění jiného bydlení, a pak už bude pohodička. Všechno spolu zvládneme a doplujeme k cíli.

„Ahooooj, námořníci.“