Zklamala jsem sama sebe
- Porod
- miselka666
- 21.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I když jsem si celé ty dva roky, co jsem registrovaná na eMiminu, tvrdošíjně stála za tím, že tu žádný deníček psát nebudu, nové skutečnosti mě dohnaly právě k tomu, čemu jsem se tak bránila. Chtěla bych vám popsat můj první porod, shrnout své pocity z něj a asi se i vykecat z toho, co mě tíží a v neposlední řadě shrnout můj porod tak, aby mi zůstal co nejlépe ve vzpomínkách.
Termín porodu mi OG stanovil na 7. 9. dle UTZ, na 29. 8. dle PM. Když jsme jeli v 12+3 tt na screening do Zlína, doktorka mi stanovila TP na 4. 9. 2012. Všem jsme říkali, že budeme rodit na přelomu srpna nebo září, protože jsme sami pořádně nevěděli, který termín je ten nejpřesnější. V 33+6 tt se k těmto třem datům přidalo další datum, a to 31. 8., podle mého OG při posledním UTZ před porodem.
Blížil se konec srpna a já jsem už čekala porod každým dnem. Má matka měla oba své porody rychle za sebou a rodila na termín, tak jsem žila v bláhové představě, jak budu rodit stejným stylem. V duši jsem své tělo přemlouvala, že prostě budu rodit 22. 8. 2012, protože se mi to datum moc líbí. No nevyšlo to
Srpen se chýlil ke konci a mě už začalo poněkud otravovat (slušně řečeno), že mi každý druhý vypisuje a volá, že jestli už něco není a kdy teda budu rodit (jako bych to já sama věděla, nevím : ) S přítelem jsme uvažovali nad tím, jestli jsou někteří jedinci v pořádku a jestli jim snad není jasné, že až něco bude, ozveme se. Proto jsem přestala chodit na sociální sítě, odmítala všechny návštěvy, nebrala telefon a neodpovídala na SMS.
Srpen skončil a s ním uplynuly i dva ze čtyř pomyslných TP. Když jsem šla na prohlídku k OG v pondělí 3. 9., doktor mi udělal UTZ, jak to vypadá s mimčem. Přišel na to, že malé má cca 4000 g a mám málo plodovky a odeslal mě do péče porodnice, druhý den jsem tam měla jet na prohlídku. Když jsem se dozvěděla váhový odhad mimča, málem jsem se vyvrátila a hned mi začalo běžet hlavou, že dítě, které porodím, bude tlusté, bude mít špíčky a bude v dospělosti obézní (nyní tyto myšlenky přičítám tomu, že mám sama nadváhu a převedla jsem to hned sama na sebe, jak jsem vypadala já, a už se mi v hlavě honily myšlenky, jak bude moje dítě trpět posměšky v dětství stejně jako já a že nechci, aby šlo stejnou cestou.
Druhý den ráno jsme dojeli do porodnice a já jsem byla pevně rozhodnutá, že chci porod vyvolat hned ten den. Doktor mě ale vyvedl z omylu, i když je váhový odhad dost velký na prvorodičku, tak prý budu určitě rodit spontánně a není důvod porod vyvolat. Na další kontrolu jsem měla přijít 7. 9., a pokud se nic dít nebude, nechají si mě tam a domluvíme se co dál. Doktor mě taky uklidnil, že plodovky mám dost a nakázal nám s přítelem sex, aby Prostaglandiny trošku popohnali to otvírání. A tak i přes nepříliš velkou chuť jsme se do toho vrhli s plnou vervou a… zase se nic nekonalo. V pátek 7. 9. jsem naklusala do porodnice, poslíčky jen občas a mírné, žádné bolesti.
Nechali si mě tam přes víkend, že mi budou dělat monitory, aby sledovali mimčo, a pokud do pondělka nic, domluvíme se na vyvolání. První večer v porodce jsem nedávala, byla jsem až do porodu sama na pokoji, což mělo své výhody (měla jsem notebook, tak jsem se nemusela omezovat atd.), ale tu první noc se mi tak šíleně stýskalo, že jsem ji skoro celou probulela. Nicméně, víkend se nudně vlekl, až se dovlekl do pondělka ráno.
Vizitu měl sám primář a já jsem už od 5 hodin netrpělivě čekala, kdy se uráčí přijít a domluvit se co a jak. Už jsem chtěla mít porod za sebou, chtěla jsem to za každou cenu, i když jsem se do poslední chvíle vyvolání bránila z toho důvodu, že prý to bolí víc než přirozený porod. Sice mě mrzelo, že jsem nezažila prasknutí plodovky doma a to „vzrůšo" okolo, ale co se dalo dělat. Primář dorazil ve dvanáct hodin, udělal mi prohlídku a zjistil, že už jsem přes měsíc pořád otevřená jen pro prst
Takže mi řekl, že v 22:00 zavedeme tabletu na vyvolání a na druhý den porodím miminko. Kéž by.
Šla jsem si ten večer lehnout už před osmou, že se vyspím, než mi to zavedou, protože jsem měla vyčtené, že po zavedení to už jede. V 22:00 jsem došla na porodní sál, primář mi zavedl tabletu a poslal mě na předporodní pokoj, že si mám lehnout a pokusit se trochu se vyspat. Vytuhnula jsem do deseti minut a vzbudila mě vždy sestra každé 2 hodiny, aby mě napojila na monitor, jinak jsem spala jako dudek, občas mírná bolest jak při menstruaci. Ráno přišel primář optat se, jak jsem se vyspala a docela čuměl, když jsem řekla, že dobře (konečně tam byla normální postel jako doma a ne to nemocniční lůžko na kolečkách jako na pokoji).
V 7 hodin ráno mi tedy zavedl druhou tabletu Prostaglandinu, protože se nález nijak nepohnul, byla jsem pořád na jeden prst. Kolem osmé už mi pomalinku začínaly bolesti, ale byly to takové bolesti stálé, neměly interval, prostě mě v kuse bolel jakoby v křeči podbřišek. V devět dorazil přítel, vykládali jsme si, koukali na TV, já skákala na míči a čekali jsme. V devět taky přišel primář, zkontroloval stav a dal mi další tabletu, tentokrát Prostin. O půl jedenácté přišel a řekl, že mi píchnou vodu. Raději jsem zavřela oči, abych ten nástroj neviděla, ale přítel říkal, že to byla dlouhá kovová tyčka s háčkem na konci :nevím: Celkově jsem byla dost vystrašená z toho, co přijde, pořád jsem měla stálé bolesti a nevěděla, co přijde. Po píchnutí vody už bolesti trochu zesílily a měly intervaly, říkala jsem si, že je to asi ono.
O půl jedné další kontrola, nález je pořád stejný
A tak mě napíchli na oxytocin. V duchu jsem si říkala, že to bude asi mazec (podle toho, co jsem četla) a nezklamala jsem se. Začaly mi bolesti po dvou minutách, trvaly 30 vteřin, takže než jsem se trochu vzpamatovala, už byla další kontrakce. O půl druhé mě odpojili od oxytocinu, myslela jsme, že je to proto, abych si trochu oddáchla a načerpala síly. Teprve večer jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli tomu, že mimču klesaly při kontrakci ozvy.
Takže od půl druhé do půl sedmé jsem měla kontrakce přirozené po deseti minutách a byly mnohem snesitelnější než ty s oxytocinem. O půl sedmé přišla doktorka zkontrolovat stav a od rána jsem se pohnula, byla jsem na dva až tři prsty
Sestřička mě pomalu připravovala na to, že je možné, že půjdu na císaře. Když to řekla, sevřelo se mi hrdlo, stáhnul žaludek a málem jsem se vyvrátila ![]()
Když odešla z pokoje, začala ta pravá depka. Totálně jsem se složila, celé těhotenství jsem měla v hlavě, že budu rodit přirozeně, veškeré články i diskuze o císaři jsem ignorovala, v knížkách jsem kapitoly s císařem přeskakovala. Hrozně jsem se rozbrečela a zavalil mě šílený smutek a začalo to. Začala jsem se obviňovat, že jsem neschopná, že nedokážu vytlačit naše dítě. Začala jsem miminko přemlouvat a omlouvat se mu, že jsem myslela jen na sebe a na svoji bolest a že musím myslet i na malé, že mu pomůžu a že musí ono zase pomoci mě, že to spolu dokážeme, že přece nepůjdu na císaře.
O půl deváté večer přišla doktorka ať jdu na porodní sál na monitor a na prohlídku. Přišel i další doktor, taky se na mě podíval (a řeknu vám, od něho to na rozdíl od té doktorky vůbec nebolelo-byl něžný a jen jsem cítila tlaky ale od té doktorky, to bylo jako by mě uvnitř řezali
). No výsledek-byla jsem stále na tři až čtyři prsty a při kontrakci jsem se stáhla na jeden ![]()
Navíc na monitoru se ukázalo, že mimču při kontrakci klesaly ozvy z cca 140 na 90
Myslela jsem, že je to normální, i přítel si toho všimnul, ale nebylo to normální
Doktorka řekla, no nic, tohle nemá cenu, ukončíme to… Tahle věta pro mě byla jako rána do srdce
Rozbrečela jsem se na tom křesle, přítel mě držel a já mu brečela do ramena jako malé děcko. Doktor za mnou přišel a řekl mi, mamko, sama vidíte, že to nikam už nevede, už musíte myslet i na mimčo, to už takhle nejde dál. Přiznám se, že i po tom, co mi řekl, jsem se nedokázala nějak soustředit na malé, bylo mi to jakoby jedno, co se s ním děje a jak to cítí ono, já prostě chtěla rodit přirozeně, což jsem jim vehementně říkala pořád dokola. Doktorka mi řekla, že jsem případ, že většina při tomto momentu jásá, že už to skončí a já brečím, že nechci na císaře. Přišlo mi, jako by mě nikdo nechápal.
Přišla sestra a vrazila mi do ruky papír, vím jen, že nadpis byl o císaři a jinak byl čistý, hlavička ani nebyla vyplněná, a že to mám podepsat, že je to souhlas k císaři. Nechtěla jsem nic podepsat, ptali se mě, jestli to teda chci nebo ne, tak jsem řekla, že nevím, obrátila jsem se na přítele, že co mám dělat a doktorka mi řekla, že to je teď na mě, že se nemám ptát přítele, že se musím sama rozhodnout
Slzy mi valily všude, neviděla jsem přes tu clonu slz v očích skoro nic. Vzala jsem tu propisku a jen jako ve snu podepsala prázdný papír a v tu chvíli ve mně byl takový pocit beznaděje, strachu a totálního selhání.
Jakmile jsem podepsala ten proklatý papír, seběhlo se kolem mě hodně lidí a byl to frmol. Jedna žena mi obmotávala nohy, pak mi zavedla cévku, další mě odpojovala od monitoru, kdosi mi cosi píchnul do ruky do kanyly, nebo co jsem to měla na zápěstí. Přítel jen stál a koukal a já jsem se nepřítomně dívala do stropu a brečela. Pak jsem vstala, vysvlékla jsem se a okolo mě dali prostěradlo, na hlavu jakousi síťovanou čepičku a hned mě vedli do dalšího sálu. Měla jsem strašný strach, nevěděla jsem, kam jdu. Když jsem šla okolo přítele, vytrhla jsem se sestře a políbila ho, pohladila po tváři a řekla, miluju tě. Měla jsem strach, že už mu to třeba nikdy neřeknu, že na tom sále zůstanu. To už bylo 20:45.
Když jsem vešla na ten sál, chtěla jsem utéci. Celá místnost prázdná, jen uprostřed lůžko, okolo přístroje a čekala na mě anestezioložka
Ten pocit, fuj! Vylezla jsem na lůžko, a už se okolo sbíhali doktoři, bavili se spolu, ale nevím o čem, jako by se nechumelilo a já jsem v sobě dusila slzy a strach. Začali mě připravovat, napojili mě na nějaký přístroj, anestezioložka mi dávala kyslík, další mě zakrývala plentou, další mě mastila dezinfekcí. Byl to hrozný pocit, koukala jsem nad sebe na ta ostrá světla, která na mě svítila, neměla jsem odvahu koukat okolo sebe a pozorovat, co dělají ti doktoři. Měla jsem šílený strach, nevěděla jsem, co přijde a bylo to prostě hrozné prostě. Pak jsem se nadechla a místo kyslíku jsem vdechla něco, co mělo hnusnou pachuť a… už nevím nic ![]()
Pak už jsem zase slyšela hlas anestezioložky, jak mi říká, paní Šimčíková vzbuďte se! Máte holčičku, vzbuďte se! Bylo to jako ve snu, jako by na mě někdo vzdáleně volal a já nemohla donutit oči, aby se otevřely. Zeptala jsme se, jestli je zdravá, řekla mi, že je, a tím mi vzpomínky zase končí. Pak už vím, jak mě vezli na pokoj, cítila jsem drnčení toho lůžka a už jsem pociťovala bolest břicha. Šílenou bolest. Z přítelova vyprávění vím, že jsem se dosti rázně a sprostě dožadovala něčeho na utišení bolesti
Já jsem ho už ale před porodem varovala, že až budu v rauši, ať se připraví na to, že budu nadávat a v takové situaci se neudržím na uzdě
No a taky mi řekl, že mě vezl on s jednou sestrou na pokoj, což jsem taky nevěděla, pořád mě ještě neposlouchaly oči.
Na pokoji jsem zůstala s přítelem, čekal, až mi dají něco na utišení bolesti a přitom mě budil. Řekl mi, že máme holčičku, opět jsem se zeptala, jestli je zdravá. Pořád mi říkal, že máme Leonku (já jsem byla celé těhotenství přesvědčená o klukovi a můj zase o holce, nenechali jsme si říci pohlaví) a já jsem byla mile překvapená, vůbec ve mně nebylo něco jako zklamání. Ukázal mi fotky, jak ji vážili, popisoval ji, a já jen jedním okem koukala, druhé pořád nešlo otevřít, i tak jsem ji viděla rozostřeně. Ovšem, když mi řekl: děkuji, nevěděla jsem, co mám říct. Řekla jsem mu, za co? A on, že za Leonku. A já jsem mu řekla, ať mi neděkuje, že jsem ji nedokázala ani porodit
Tím začaly depky, že jsem ji neporodila
Doteď, když se nad tím zamyslím jako teď, když vám to tu píši, se mi chce brečet a je mi to hrozně líto ![]()
No už to zkrátím, určitě už vás to nudí. Další depky nastaly doma, když jsem zjistila, že se plně nerozkojím a že malá nepřibírá a ubrala dost na váze. Takže nám doktorka naordinovala dokrm po každém kojení. Těžce jsem se s tím smířila, ale teď už to beru sportovně, hlavně proto, že malá měla po týdnu na další kontrole o 400 g víc a jde vidět, že ji holt moje mléko nestačí. Teď už vidím, že je malé mnohem líp s dokrmem a že je už spokojená. Jen musíme koupit Calmu, protože mi přijde, že začíná prsa odmítat a přivykla si na flašku. No samozřejmě, i na kojení byla postavená moje představa o mateřství. Myslela jsem, že nějaké dokrmování, lahvičky a savičky nejsou můj problém, nic jsme neměli koupené předem. Tady tohle mě taky dostalo do kolen, mé představy se bortily den za dnem.
Dosti už vzpomínek. Ale kdykoliv je blbá nálada, hned si na tyhle moje zklamání vzpomenu a je mi do breku. No hlavní je, že se malá narodila v pořádku, když to zrekapituluju, tak to bylo 11. 9. 2012 v 21:07, akutním SC, váha 3900 g a 50 cm ![]()
Je mi líto, že moje tělo mě selhalo na plné čáře, myslela jsem, že ho znám a že mi těhotenství a následné mateřství vyjde tak, jak si ho naplánuji ve svých představách. Mýlila jsem se. Je mi líto, že se to vše takhle zvrhlo. Když se mě někdo zeptá, kdy jsem rodila, je to divný pocit, já jsem přece nerodila
Někdo malou vytáhnul, já jsem ji neporodila. Ty pohledy, když řeknu, že musím dokrmovat, protože to malé nestačí
Zklamala jsem sama sebe, teď se s tím budu muset jen nějak vyrovnat ![]()
Děkuju, že jste dočetli až sem. Asi to není nijak zajímavý příběh, ale pomohlo mi vypsat se a alespoň jsem si zdokumentovala vzpomínky na můj (ne)porod.
Přečtěte si také
Dostala jsem práci snů, manžel mi místo gratulace vyčetl, že zanedbám syna
- Anonymní
- 16.11.26
- 800
Když jsem manželovi oznámila, že jsem dostala nabídku vrátit se po rodičovské do práce, jeho první otázka nebyla, kolik budu vydělávat ani jestli mě ta pozice těší. Zajímalo ho, kdo bude hlídat...
Manžel mi vyčítá pohodlný život v domácnosti, chce za to po mně další dítě
- Anonymní
- 16.11.26
- 715
Manžel mi pokaždé, když přijde řeč na druhé dítě, opakuje, že nemůže být jen po mém. Jenže já už jedno dítě mám a další nechci. Je mi čtyřicet, máme malého syna, bydlíme v domě se zahradou a já...
Nácvik vánoční pohádky na vsi je noční můra. Zkazila jsem dětem radost?
- Anonymní
- 16.11.26
- 414
Blíží se čas adventu a s ním i ty nejkrásnější, ale také nejstresovější chvíle celého roku. Zatímco ostatní maminky se v obecní sokolovně na nácviku vánoční pohádky s písničkami usmívají a chválí...
Tchyně sice hlídá zadarmo, ale děti vychovává po svém. Jsem prý nevděčná snacha
- Anonymní
- 16.11.26
- 531
Když jsem tchyni poprvé svěřila děti na celé odpoledne, byla jsem nadšená, že máme konečně hlídání. Jenže po několika měsících už si nejsem jistá, jestli nám její pomoc spíš nekomplikuje život....
Jsem máma, ne bankomat. Dcera si plete mateřskou lásku s bezplatným servisem
- Anonymní
- 16.11.26
- 490
Když mi zavolá dcera a začne mi vyznávat, jak mě má ráda, už jsem ve střehu. Za chvíli totiž obvykle přijde to, na co čekám. Potřebuje půjčit, přispět na nájem nebo jí chybí peníze do výplaty....
V 45 jsem dala výpověď a chci si splnit sen. Manžel mě nařkl z nezodpovědnosti
- Anonymní
- 15.11.26
- 1109
Když jsem manželovi oznámila, že dávám výpověď a chci rozjet vlastní podnikání, čekala jsem překvapení, možná trochu obav, ale také podporu. Místo toho mě označil za nezodpovědnou ženskou, která si...
Dcera se zbláznila. Prý se cítí jako kluk a máme jí říkat Adam. Otec ji zabije
- Anonymní
- 15.11.26
- 1203
Moje patnáctiletá dcera mi nedávno oznámila, že se necítí být dívkou. Vybrala si nové mužské jméno a chce, abych jí říkala v mužském rodě. Vím, že bych ji měla především vyslechnout a podpořit, ale...
Rozhodla jsem, že děti budou doma pomáhat. Manžel ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 15.11.26
- 788
Když jsem se doma vyjádřila k tomu, aby děti konečně začaly pomáhat s domácností, manžel mi před nimi předvedl takové divadlo, že jsem se nestačila divit. Prý jsem hysterka, která si neumí poradit...
Seřvala jsem spratka na hřišti, který hodil písek na dceru. Špatná jsem byla já
- Anonymní
- 15.11.26
- 795
V poslední době se nám několikrát stalo, že nějaké dítě házelo na dceru písek. Jednou ho dokonce měla plné oči. Většinou šlo o nepozornost rodičů, kteří někde seděli, povídali si a o své dítě se...
Na přípravné kurzy nemáme. Bojím se, že kvůli tomu dcera přijímačky neudělá
- Anonymní
- 15.11.26
- 409
Slíbila jsem dceři, že přípravu na přijímačky zvládneme spolu doma. Na placené kurzy nám teď nezbývají peníze. Jenže po práci mi často chybí energie a s některými úlohami si sama nevím rady. Když...