Zklamala jsem sama sebe
- Porod
- miselka666
- 21.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
I když jsem si celé ty dva roky, co jsem registrovaná na eMiminu, tvrdošíjně stála za tím, že tu žádný deníček psát nebudu, nové skutečnosti mě dohnaly právě k tomu, čemu jsem se tak bránila. Chtěla bych vám popsat můj první porod, shrnout své pocity z něj a asi se i vykecat z toho, co mě tíží a v neposlední řadě shrnout můj porod tak, aby mi zůstal co nejlépe ve vzpomínkách.
- 1
- 1
Termín porodu mi OG stanovil na 7. 9. dle UTZ, na 29. 8. dle PM. Když jsme jeli v 12+3 tt na screening do Zlína, doktorka mi stanovila TP na 4. 9. 2012. Všem jsme říkali, že budeme rodit na přelomu srpna nebo září, protože jsme sami pořádně nevěděli, který termín je ten nejpřesnější. V 33+6 tt se k těmto třem datům přidalo další datum, a to 31. 8., podle mého OG při posledním UTZ před porodem.
Blížil se konec srpna a já jsem už čekala porod každým dnem. Má matka měla oba své porody rychle za sebou a rodila na termín, tak jsem žila v bláhové představě, jak budu rodit stejným stylem. V duši jsem své tělo přemlouvala, že prostě budu rodit 22. 8. 2012, protože se mi to datum moc líbí. No nevyšlo to 
Srpen se chýlil ke konci a mě už začalo poněkud otravovat (slušně řečeno), že mi každý druhý vypisuje a volá, že jestli už něco není a kdy teda budu rodit (jako bych to já sama věděla, nevím : ) S přítelem jsme uvažovali nad tím, jestli jsou někteří jedinci v pořádku a jestli jim snad není jasné, že až něco bude, ozveme se. Proto jsem přestala chodit na sociální sítě, odmítala všechny návštěvy, nebrala telefon a neodpovídala na SMS.
Srpen skončil a s ním uplynuly i dva ze čtyř pomyslných TP. Když jsem šla na prohlídku k OG v pondělí 3. 9., doktor mi udělal UTZ, jak to vypadá s mimčem. Přišel na to, že malé má cca 4000 g a mám málo plodovky a odeslal mě do péče porodnice, druhý den jsem tam měla jet na prohlídku. Když jsem se dozvěděla váhový odhad mimča, málem jsem se vyvrátila a hned mi začalo běžet hlavou, že dítě, které porodím, bude tlusté, bude mít špíčky a bude v dospělosti obézní (nyní tyto myšlenky přičítám tomu, že mám sama nadváhu a převedla jsem to hned sama na sebe, jak jsem vypadala já, a už se mi v hlavě honily myšlenky, jak bude moje dítě trpět posměšky v dětství stejně jako já a že nechci, aby šlo stejnou cestou.
Druhý den ráno jsme dojeli do porodnice a já jsem byla pevně rozhodnutá, že chci porod vyvolat hned ten den. Doktor mě ale vyvedl z omylu, i když je váhový odhad dost velký na prvorodičku, tak prý budu určitě rodit spontánně a není důvod porod vyvolat. Na další kontrolu jsem měla přijít 7. 9., a pokud se nic dít nebude, nechají si mě tam a domluvíme se co dál. Doktor mě taky uklidnil, že plodovky mám dost a nakázal nám s přítelem sex, aby Prostaglandiny trošku popohnali to otvírání. A tak i přes nepříliš velkou chuť jsme se do toho vrhli s plnou vervou a… zase se nic nekonalo. V pátek 7. 9. jsem naklusala do porodnice, poslíčky jen občas a mírné, žádné bolesti.
Nechali si mě tam přes víkend, že mi budou dělat monitory, aby sledovali mimčo, a pokud do pondělka nic, domluvíme se na vyvolání. První večer v porodce jsem nedávala, byla jsem až do porodu sama na pokoji, což mělo své výhody (měla jsem notebook, tak jsem se nemusela omezovat atd.), ale tu první noc se mi tak šíleně stýskalo, že jsem ji skoro celou probulela. Nicméně, víkend se nudně vlekl, až se dovlekl do pondělka ráno.
Vizitu měl sám primář a já jsem už od 5 hodin netrpělivě čekala, kdy se uráčí přijít a domluvit se co a jak. Už jsem chtěla mít porod za sebou, chtěla jsem to za každou cenu, i když jsem se do poslední chvíle vyvolání bránila z toho důvodu, že prý to bolí víc než přirozený porod. Sice mě mrzelo, že jsem nezažila prasknutí plodovky doma a to „vzrůšo" okolo, ale co se dalo dělat. Primář dorazil ve dvanáct hodin, udělal mi prohlídku a zjistil, že už jsem přes měsíc pořád otevřená jen pro prst 
Takže mi řekl, že v 22:00 zavedeme tabletu na vyvolání a na druhý den porodím miminko. Kéž by.
Šla jsem si ten večer lehnout už před osmou, že se vyspím, než mi to zavedou, protože jsem měla vyčtené, že po zavedení to už jede. V 22:00 jsem došla na porodní sál, primář mi zavedl tabletu a poslal mě na předporodní pokoj, že si mám lehnout a pokusit se trochu se vyspat. Vytuhnula jsem do deseti minut a vzbudila mě vždy sestra každé 2 hodiny, aby mě napojila na monitor, jinak jsem spala jako dudek, občas mírná bolest jak při menstruaci. Ráno přišel primář optat se, jak jsem se vyspala a docela čuměl, když jsem řekla, že dobře (konečně tam byla normální postel jako doma a ne to nemocniční lůžko na kolečkách jako na pokoji).
V 7 hodin ráno mi tedy zavedl druhou tabletu Prostaglandinu, protože se nález nijak nepohnul, byla jsem pořád na jeden prst. Kolem osmé už mi pomalinku začínaly bolesti, ale byly to takové bolesti stálé, neměly interval, prostě mě v kuse bolel jakoby v křeči podbřišek. V devět dorazil přítel, vykládali jsme si, koukali na TV, já skákala na míči a čekali jsme. V devět taky přišel primář, zkontroloval stav a dal mi další tabletu, tentokrát Prostin. O půl jedenácté přišel a řekl, že mi píchnou vodu. Raději jsem zavřela oči, abych ten nástroj neviděla, ale přítel říkal, že to byla dlouhá kovová tyčka s háčkem na konci :nevím: Celkově jsem byla dost vystrašená z toho, co přijde, pořád jsem měla stálé bolesti a nevěděla, co přijde. Po píchnutí vody už bolesti trochu zesílily a měly intervaly, říkala jsem si, že je to asi ono.
O půl jedné další kontrola, nález je pořád stejný A tak mě napíchli na oxytocin. V duchu jsem si říkala, že to bude asi mazec (podle toho, co jsem četla) a nezklamala jsem se. Začaly mi bolesti po dvou minutách, trvaly 30 vteřin, takže než jsem se trochu vzpamatovala, už byla další kontrakce. O půl druhé mě odpojili od oxytocinu, myslela jsme, že je to proto, abych si trochu oddáchla a načerpala síly. Teprve večer jsem se dozvěděla, že to bylo kvůli tomu, že mimču klesaly při kontrakci ozvy.
Takže od půl druhé do půl sedmé jsem měla kontrakce přirozené po deseti minutách a byly mnohem snesitelnější než ty s oxytocinem. O půl sedmé přišla doktorka zkontrolovat stav a od rána jsem se pohnula, byla jsem na dva až tři prsty Sestřička mě pomalu připravovala na to, že je možné, že půjdu na císaře. Když to řekla, sevřelo se mi hrdlo, stáhnul žaludek a málem jsem se vyvrátila
Když odešla z pokoje, začala ta pravá depka. Totálně jsem se složila, celé těhotenství jsem měla v hlavě, že budu rodit přirozeně, veškeré články i diskuze o císaři jsem ignorovala, v knížkách jsem kapitoly s císařem přeskakovala. Hrozně jsem se rozbrečela a zavalil mě šílený smutek a začalo to. Začala jsem se obviňovat, že jsem neschopná, že nedokážu vytlačit naše dítě. Začala jsem miminko přemlouvat a omlouvat se mu, že jsem myslela jen na sebe a na svoji bolest a že musím myslet i na malé, že mu pomůžu a že musí ono zase pomoci mě, že to spolu dokážeme, že přece nepůjdu na císaře.
O půl deváté večer přišla doktorka ať jdu na porodní sál na monitor a na prohlídku. Přišel i další doktor, taky se na mě podíval (a řeknu vám, od něho to na rozdíl od té doktorky vůbec nebolelo-byl něžný a jen jsem cítila tlaky ale od té doktorky, to bylo jako by mě uvnitř řezali ). No výsledek-byla jsem stále na tři až čtyři prsty a při kontrakci jsem se stáhla na jeden
Navíc na monitoru se ukázalo, že mimču při kontrakci klesaly ozvy z cca 140 na 90 Myslela jsem, že je to normální, i přítel si toho všimnul, ale nebylo to normální Doktorka řekla, no nic, tohle nemá cenu, ukončíme to… Tahle věta pro mě byla jako rána do srdce Rozbrečela jsem se na tom křesle, přítel mě držel a já mu brečela do ramena jako malé děcko. Doktor za mnou přišel a řekl mi, mamko, sama vidíte, že to nikam už nevede, už musíte myslet i na mimčo, to už takhle nejde dál. Přiznám se, že i po tom, co mi řekl, jsem se nedokázala nějak soustředit na malé, bylo mi to jakoby jedno, co se s ním děje a jak to cítí ono, já prostě chtěla rodit přirozeně, což jsem jim vehementně říkala pořád dokola. Doktorka mi řekla, že jsem případ, že většina při tomto momentu jásá, že už to skončí a já brečím, že nechci na císaře. Přišlo mi, jako by mě nikdo nechápal.
Přišla sestra a vrazila mi do ruky papír, vím jen, že nadpis byl o císaři a jinak byl čistý, hlavička ani nebyla vyplněná, a že to mám podepsat, že je to souhlas k císaři. Nechtěla jsem nic podepsat, ptali se mě, jestli to teda chci nebo ne, tak jsem řekla, že nevím, obrátila jsem se na přítele, že co mám dělat a doktorka mi řekla, že to je teď na mě, že se nemám ptát přítele, že se musím sama rozhodnout Slzy mi valily všude, neviděla jsem přes tu clonu slz v očích skoro nic. Vzala jsem tu propisku a jen jako ve snu podepsala prázdný papír a v tu chvíli ve mně byl takový pocit beznaděje, strachu a totálního selhání.
Jakmile jsem podepsala ten proklatý papír, seběhlo se kolem mě hodně lidí a byl to frmol. Jedna žena mi obmotávala nohy, pak mi zavedla cévku, další mě odpojovala od monitoru, kdosi mi cosi píchnul do ruky do kanyly, nebo co jsem to měla na zápěstí. Přítel jen stál a koukal a já jsem se nepřítomně dívala do stropu a brečela. Pak jsem vstala, vysvlékla jsem se a okolo mě dali prostěradlo, na hlavu jakousi síťovanou čepičku a hned mě vedli do dalšího sálu. Měla jsem strašný strach, nevěděla jsem, kam jdu. Když jsem šla okolo přítele, vytrhla jsem se sestře a políbila ho, pohladila po tváři a řekla, miluju tě. Měla jsem strach, že už mu to třeba nikdy neřeknu, že na tom sále zůstanu. To už bylo 20:45.
Když jsem vešla na ten sál, chtěla jsem utéci. Celá místnost prázdná, jen uprostřed lůžko, okolo přístroje a čekala na mě anestezioložka Ten pocit, fuj! Vylezla jsem na lůžko, a už se okolo sbíhali doktoři, bavili se spolu, ale nevím o čem, jako by se nechumelilo a já jsem v sobě dusila slzy a strach. Začali mě připravovat, napojili mě na nějaký přístroj, anestezioložka mi dávala kyslík, další mě zakrývala plentou, další mě mastila dezinfekcí. Byl to hrozný pocit, koukala jsem nad sebe na ta ostrá světla, která na mě svítila, neměla jsem odvahu koukat okolo sebe a pozorovat, co dělají ti doktoři. Měla jsem šílený strach, nevěděla jsem, co přijde a bylo to prostě hrozné prostě. Pak jsem se nadechla a místo kyslíku jsem vdechla něco, co mělo hnusnou pachuť a… už nevím nic
Pak už jsem zase slyšela hlas anestezioložky, jak mi říká, paní Šimčíková vzbuďte se! Máte holčičku, vzbuďte se! Bylo to jako ve snu, jako by na mě někdo vzdáleně volal a já nemohla donutit oči, aby se otevřely. Zeptala jsme se, jestli je zdravá, řekla mi, že je, a tím mi vzpomínky zase končí. Pak už vím, jak mě vezli na pokoj, cítila jsem drnčení toho lůžka a už jsem pociťovala bolest břicha. Šílenou bolest. Z přítelova vyprávění vím, že jsem se dosti rázně a sprostě dožadovala něčeho na utišení bolesti Já jsem ho už ale před porodem varovala, že až budu v rauši, ať se připraví na to, že budu nadávat a v takové situaci se neudržím na uzdě No a taky mi řekl, že mě vezl on s jednou sestrou na pokoj, což jsem taky nevěděla, pořád mě ještě neposlouchaly oči.
Na pokoji jsem zůstala s přítelem, čekal, až mi dají něco na utišení bolesti a přitom mě budil. Řekl mi, že máme holčičku, opět jsem se zeptala, jestli je zdravá. Pořád mi říkal, že máme Leonku (já jsem byla celé těhotenství přesvědčená o klukovi a můj zase o holce, nenechali jsme si říci pohlaví) a já jsem byla mile překvapená, vůbec ve mně nebylo něco jako zklamání. Ukázal mi fotky, jak ji vážili, popisoval ji, a já jen jedním okem koukala, druhé pořád nešlo otevřít, i tak jsem ji viděla rozostřeně. Ovšem, když mi řekl: děkuji, nevěděla jsem, co mám říct. Řekla jsem mu, za co? A on, že za Leonku. A já jsem mu řekla, ať mi neděkuje, že jsem ji nedokázala ani porodit Tím začaly depky, že jsem ji neporodila Doteď, když se nad tím zamyslím jako teď, když vám to tu píši, se mi chce brečet a je mi to hrozně líto
No už to zkrátím, určitě už vás to nudí. Další depky nastaly doma, když jsem zjistila, že se plně nerozkojím a že malá nepřibírá a ubrala dost na váze. Takže nám doktorka naordinovala dokrm po každém kojení. Těžce jsem se s tím smířila, ale teď už to beru sportovně, hlavně proto, že malá měla po týdnu na další kontrole o 400 g víc a jde vidět, že ji holt moje mléko nestačí. Teď už vidím, že je malé mnohem líp s dokrmem a že je už spokojená. Jen musíme koupit Calmu, protože mi přijde, že začíná prsa odmítat a přivykla si na flašku. No samozřejmě, i na kojení byla postavená moje představa o mateřství. Myslela jsem, že nějaké dokrmování, lahvičky a savičky nejsou můj problém, nic jsme neměli koupené předem. Tady tohle mě taky dostalo do kolen, mé představy se bortily den za dnem.
Dosti už vzpomínek. Ale kdykoliv je blbá nálada, hned si na tyhle moje zklamání vzpomenu a je mi do breku. No hlavní je, že se malá narodila v pořádku, když to zrekapituluju, tak to bylo 11. 9. 2012 v 21:07, akutním SC, váha 3900 g a 50 cm 
Je mi líto, že moje tělo mě selhalo na plné čáře, myslela jsem, že ho znám a že mi těhotenství a následné mateřství vyjde tak, jak si ho naplánuji ve svých představách. Mýlila jsem se. Je mi líto, že se to vše takhle zvrhlo. Když se mě někdo zeptá, kdy jsem rodila, je to divný pocit, já jsem přece nerodila Někdo malou vytáhnul, já jsem ji neporodila. Ty pohledy, když řeknu, že musím dokrmovat, protože to malé nestačí Zklamala jsem sama sebe, teď se s tím budu muset jen nějak vyrovnat
Děkuju, že jste dočetli až sem. Asi to není nijak zajímavý příběh, ale pomohlo mi vypsat se a alespoň jsem si zdokumentovala vzpomínky na můj (ne)porod.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 942
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20643
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2610
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
prostě když porodní cesty připravené nejsou, tak ani chemií miminko nepostrčí 
Ještě s tebou cloumají hormony, ale určitě nejsi o nic méně matka, než kdyby jsi rodila přirozeně 
. Po hrozných bolestech jsem tedy přirozeně porodila ale v druhý půlce jsem si říkala klidně ať mi toho císaře udělají, já už nemůžu 
. Nějak mi to holt vyšlo i když cesty taky nebyly extra připravené.
. Ono nesmíš číst názory fanatiček na kojení, kdo nekojí je špatná matka-blbost!!!
Nekojila jsem, jen malinko dva měsíce, od začátku na UM, malá byla jen jednou nemocná a to teď nedávno, prospívala a prospívá stále, v UM malá měla vše vitamíny, který ten den měli být pokryty, to bych ji v kojení asi nedala, kde co se nesmí moc jíst, takže UM jsem nehrotila taky 
