Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
BohunkaP píše:Blandik píše:
Co se týče pochval - jsou levné a navíc dítěti berou schopnost vlastního hodnocení jeho výkonu - př. nakreslí obrazek a máma řekne v lepším případě /v horším šikulko můj/ to se ti povedlo, to máš ale krásné…zdá se to fajn, ale dítě se učí, že máma posuzuje, co ono udělalo - a vede to pak k tomu, že dítě se chodí ptát - mám to hezké? Co myslíš mami? Kdežto tam, kde se děti takto nechválí - tak dítě řekne - tohle auto je krásné, to se mi povedlo.. To co dělá rodič, je že dává zpětnou vazbu - tady vidím, že jsi nakreslil autíčko, má všehcno, co má mít - světla, výfuk, a kola jsou kulatá…to dává dítěti více…Nechtěla jsem se už zapojovat do diskuse, protože stejně jako Gabice, i mně je tady z některých názorů a pohledů celkem smutno.
Ale toto mi nedá - jakkoli sama výchovu podle RaBRu uznávám a snažím se o ni, téma „zákazu pochval“ je jediná část, s níž z duše nesouhlasím… Každý člověk k životu potřebuje uznání - a nejen uznání, i pochvalu. I my dospělí potřebujeme slyšet, že se nám něco povedlo, že jsme v něčem dobří, apod… Potřebujeme někdy dostat pohlazení po duši nadšenou pochvalou a obdivem, ne jen slyšet neutrální zpětnou vazbu. Dítě, které nadšeně přinese výkres a uslyší „to je auto, má všechno, co má mít, kola, výfuk i ostatní“, se z mého hlediska jistě naučí hodnotit svůj výkon - ale až jako „druhotný produkt“… Tím prvním „produktem“ bude zklamání a lítost - protože pro malé dítě je neutrální zpětná vazba sice fajn (máma vnímá, co jí říkám), ale uznání, pochvalu a nadšené ocenění svého výkonu z ní necítí. To nedovede.
Takže v tomto se s RaBRem neztotožňuji a rozhodně podle něj nepostupuji, byť ho jinak velmi uznávám. Myslím, že tohle je typický příklad toho, že žádná kniha by neměla být brána jako dogma, do slova a do písmene - ale aplikována s mírou, nadhledem, selským rozumem a především naším vlastním životním názorem a přístupem. O ničem jiném výchova není.
Ahoj Bohunko, já to nechápu jako neutrální zpětnou vazbu bez emocí a nadšení, ale jakoby tu hlavní radost nechat na dítěti. Já samozřejmě celá zářím, a uričitě to nepoužívám čistě, protože se mi zdá, že tohle je nejtěžší oblast rabru - že jak ocenit, abych nejednala jako soudce…Ale to nadšení na mé straně je vidět, znát…Víš, já myslím, že my sami jsme oběti závislosti na pochvalách…jako děti chválené, a jako dospělí už tolik ne a občas kritizované…aspo'n můj případ.
Bohunko tak jsem to cele procetla, hledala jsem naky pekny priklad, ale mas pravdu, ze je to napsane hodne stroze a krkolomne. Snad to vyzniva tak chladne, protoze tam neni slyset i ton hlasu.
Ocividne jsem si z toho odnesla jen to, co mi prislo pro me schudne, a pouzivam to tak napul, i kdyz ten popis taky jaksi flakam. Spis se pro zacatek snazim vyvarovat nalepkovani - „ty jsi sikovna“ vazne z pusy nevypustim.
Ja jsem hrozne citliva na chvaleni moji osoby. Ve skole jsem byla jednickarka, ucitelky me porad jen chvalily, jednickovaly, hvezdickovaly, a ja bych v tu chvili nejradsi zalezla pod stul. Tyhle situace jsou nad moje sily. I ted se pri nake pochvale citim rozpacite a blekotam, snazim se byt co nejprumernejsi a byt co nejmin videt. Kdyby me ve skole nechali byt, tak bych mozna byla i ambiciozni… Takhle jsem se prestala ucit, protoze jsem nechtela byt tak videt.
Jestli jste to zazily, tak vite…
Ucitelka na matiku nam davala takove kratke priklady, za ne prvnimu male jednicky, za tri male jednu velkou. Me hrozne bavilo pocitat, ale presytila jsem se jednickama, prislo mi sileny porad se hlasit a porad dostavat jednicky. Tak jsem si priklad spocitala sama pro sebe, neprihlasila jsem se a provokativne jsem sedela v lavici s unudenym vyrazem. Ucitelka to pak se mnou hrozne resila, prisla jsem ji naka divna, kazdy prece touzi po odmene a pochvale…
Handulinko, to je přesně to, co jsem psala - že nic se nemá přehánět. Chválení, ale ani nechválení. Chce to najít rozumnou míru. To, o čem píšeš Ty, je prostě jen druhý extrém… ![]()
dada, já si dovolím trošku nesouhlasit, ačkoliv je pravda, že se bojím vlivu školky ve smyslu, že nesouhlasím se spoustou věcí, které se tam dějí..ale nicméně nemám pocit, že by jsem si byla vědoma nějakého přímého odkazu školky nebo školy. Ano formovalo se mi tam vědomí kolektivu, moje místo mezi dětmi…ale nepřevzala jsem z něj vědomě komunikaci, styl myšlení…to vše mám z domu, když se slyším mluvit jako máma, uvažovat jako táta..Takže osobně si myslím, že není třeba děti otužovat doma a vychovávat tvrdě, spíše podle mě musí mít doma pocit 100% bezpečí, mít chu't se svěřit a mít důvěru, že rodič nebude ani průšvich ne jen trestat, ale ani odsuzovat…dítě samo ví, že něco udělalo dobře nebo špatně, a stačí to nechat více na něm a jen žádat návrh řešení daného „průšvihu“..
Handulinka píše:
Bohunko tak jsem to cele procetla, hledala jsem naky pekny priklad, ale mas pravdu, ze je to napsane hodne stroze a krkolomne. Snad to vyzniva tak chladne, protoze tam neni slyset i ton hlasu.
Ocividne jsem si z toho odnesla jen to, co mi prislo pro me schudne, a pouzivam to tak napul, i kdyz ten popis taky jaksi flakam. Spis se pro zacatek snazim vyvarovat nalepkovani - „ty jsi sikovna“ vazne z pusy nevypustim.Ja jsem hrozne citliva na chvaleni moji osoby. Ve skole jsem byla jednickarka, ucitelky me porad jen chvalily, jednickovaly, hvezdickovaly, a ja bych v tu chvili nejradsi zalezla pod stul. Tyhle situace jsou nad moje sily. I ted se pri nake pochvale citim rozpacite a blekotam, snazim se byt co nejprumernejsi a byt co nejmin videt. Kdyby me ve skole nechali byt, tak bych mozna byla i ambiciozni… Takhle jsem se prestala ucit, protoze jsem nechtela byt tak videt.
Ucitelka na matiku nam davala takove kratke priklady, za ne prvnimu male jednicky, za tri male jednu velkou. Me hrozne bavilo pocitat, ale presytila jsem se jednickama, prislo mi sileny porad se hlasit a porad dostavat jednicky. Tak jsem si priklad spocitala sama pro sebe, neprihlasila jsem se a provokativne jsem sedela v lavici s unudenym vyrazem. Ucitelka to pak se mnou hrozne resila, prisla jsem ji naka divna, kazdy prece touzi po odmene a pochvale…
Jestli jste to zazily, tak vite…
Nám Kopřivová povídala na semínáři - např. věta - To mám ale radost (když se dítěti něco povede) - že tím vezeme tomu dítěti tu radosta a přesně jak píšeš, se pak může i přestat snažit, protože tím nevědomě vyvíjíme tlak na správné chování (dle našeho soudu správné) a ničí to tu správnou motivaci..že samozřejmě je vidět, že máme obrovskou radost, ale ta prvotní radost patří dítěti. Mě to docela dává logiku..
Blandik píše: že samozřejmě je vidět, že máme obrovskou radost, ale ta prvotní radost patří dítěti. Mě to docela dává logiku..
Mně ne.
Dítě, které se mi přijde pochlubit s výkresem, už si tu radost z něj přece prožilo, ve chvíli, kdy jej dokončilo - proto se mi přece přišlo pochlubit, chce mi to říct a o tu radost, kterou už samo prožilo, se podělit. Můžu mu ji jedině dodatečně pokazit (tím, že nedám najevo potěšení a uznání, že ho zkritizuju nebo něco podobného) - ale vzít ne. Žádná už prožitá emoce se nedá vzít, pozitivní ani negativní.
Netřískám hlava nehlava - když už vypěním - plácnu na zadek nebo přes pusu, když držkuje. Ale vždycky je to jen můj ventil, moje selhání, moje neschopnost najít efektivní řešení. Já to vím, ale malý mi nijak nepřerůstá přes hlavu, nemám pocit, že nezvládáme co musíme, ale je prostě svéhlavička.
to, že na někoho „platí jen nařezat“ je pouze o tom, že jako rodiče jsme nenašli ten správný způsob, který na to naše konkrétní dítě platí.
Jak už tu bylo řečeno: motivovat, povzbuzovat, chválit, oceňovat, dávát prostor, prosit, být rovnocenným a partnerem, ctít důstojnost dítěte - nepřikazovat, neterorizovat, nebýt ¨pořád jen arbitr, nestát s bičem nad dítětem (metaforicky myšleno) , nebýt ten mocný nad bezmocným.
Ty děti pak stávkují, dělají naschvál, jsou demotivované - nevědí, proč uspokojovat přání dospělého, nechápou význam a smysl, proč by pořád měli jen plnit něčí příkazy.
Snažit se dostat se mu do hlavy, vnímat ho, vžít se do jeho kůže - pak možná pochopíme, proč dělá co dělá… Není to sranda.
![]()
Mně ne.
Dítě, které se mi přijde pochlubit s výkresem, už si tu radost z něj přece prožilo, ve chvíli, kdy jej dokončilo - proto se mi přece přišlo pochlubit, chce mi to říct a o tu radost, kterou už samo prožilo, se podělit. Můžu mu ji jedině dodatečně pokazit (tím, že nedám najevo potěšení a uznání, že ho zkritizuju nebo něco podobného) - ale vzít ne. Žádná už prožitá emoce se nedá vzít, pozitivní ani negativní.Ano souhlasím s tím, že ta radost už je u něj spuštěná a je v ní to dítě. Ale podle to má co dělat s vnější a vnitřní motivací. Já přeci dítě ani náhodou nezkritizuji ani nezareaguji vlažně, zářím při tom jako lucerna - páání, ty jsi nakreslil autíčko, tohle bude výfuk a světla, a máš tady i cestu, autíčko po ní jede (naše dítě navíc ještě nikdy se mě neptalo, jestli se mu něco povedlo ale rovnou mi hlásí, že tady se mu povedlo to a to..). Kritika do zpětné vazby nepatří (a když už tak až na konec a podle mě až u mnohem starších dětí, jeslti vůbec ). POchvaly se netýkají jen „umělecké činnosti“, může se to týkat i osoby - ty jsi ale hodný, že jsi mi pomohl -a už se ničí vnitřní motivace /kdy to dítě udělá z dobrého pocitu, že pomůže/ a nastavuje se nepřímá manipulace - já ti řeknu, že jsi hodný a ty se budeš muset pak chovat stále jako hodný, to může vyvolat závislost na tom, slyšet, že jsem hodný nebo může vést k prostestu proti takové manipulaci ve formě upuštění od dané činnosti. Já tedy tohle vnímám dost citlivě - když mě někdo chválí, a není to konkrétní, ale jen takové obecné, týká se to mých povahových rysů …tak mi to jde proti srsti. A připadám si, že mi někdo maže med kolem „pusy“, že si mě chce zavázat, chce si ode mě zajistit nějakou pomoc i pro příště…no, necítím se v tom dobře…
Blandik píše:
naše dítě navíc ještě nikdy se mě neptalo, jestli se mu něco povedlo ale rovnou mi hlásí, že tady se mu povedlo to a to..
No vidíš - takže tu radost už si prožilo. Čímž i zde argument paní Kopřivové, „pochvalou mu vezmeme radost, která patří jemu“, postrádá logiku.
Blandik píše:
POchvaly se netýkají jen „umělecké činnosti“, může se to týkat i osoby - ty jsi ale hodný, že jsi mi pomohl -a už se ničí vnitřní motivace /kdy to dítě udělá z dobrého pocitu, že pomůže/ a nastavuje se nepřímá manipulace - já ti řeknu, že jsi hodný a ty se budeš muset pak chovat stále jako hodný, to může vyvolat závislost na tom, slyšet, že jsem hodný nebo může vést k prostestu proti takové manipulaci ve formě upuštění od dané činnosti.
Tak přesně z takovýchto téměř doslovných interpretací a aplikací knížek mě opravdu mrazí…
Pokud na základě jedné knihy může někdo dojít ke skálopevnému přesvědčení, že nevinné konstatování „pomohlas mi, jsi hodná, děkuji“ nebo „hezky napsané, šikulka“, automaticky nastartuje popsané reakce a vlastně „všechno špatně“, pak holt… ![]()
Jak říkám, s touto kapitolou se rozhodně nedokážu ztotožnit - a vlastně všechno, co jste tu k ní napsaly, mne v tom utvrdilo.
Holky, dobrou noc, pro dnešek končím - hezký večer všem ![]()
ja uz dneska taky nic nevypotim, ale znacim si to zahajeni „pochvaly“ „páni, ty jsi nakreslila auticko“, to je vyborny, nepouziju zadny vyraz, ktery nechci a zaroven tim dam jasne najevo, jak jsem nadsena ![]()
BohunkaP píše:Tak přesně z takovýchto téměř doslovných interpretací a aplikací knížek mě opravdu mrazí…
Pokud na základě jedné knihy může někdo dojít ke skálopevnému přesvědčení, že nevinné konstatování „pomohlas mi, jsi hodná, děkuji“ nebo „hezky napsané, šikulka“, automaticky nastartuje popsané reakce a vlastně „všechno špatně“, pak holt…
Bohunko, to že mě to logiku dává a vnímám tyto nuance ještě neznamená, že bezduše interpertuji a aplikuji nějakou knížku, doslova a do písmene. Je to stejné jako se zákazy - taky mi to dává logiku, tak se jim vyhýbám a to právě proto, že chápu podstatu věci a líbí se mi to… Podala jsem tady svůj pohled na věc, nenutím…však o tom je rabr, ale odmítám tohle antirabrovské nařčení o doslovných interpretacích …
Naprosto souhlasím s Bohunkou. Tahle kapitolka (pochvaly) mi jde taky proti srsti.
Prostě říct „šikulko moje, děkuju“ je snad normální, ne? ![]()
Já i kamarádkám říkám (když mi něco podávají nebo tak) „hodná, děkuju“. I v obchodě paní když mi pomohla dát maso do tašky byla „hodná, děkuju“. ![]()
K těm panelákům - my byli vedeni k ohleduplnosti. A ne že jsme děti, tak hurá šantit.
Každý by tam měl být ohleduplný a taktní - právě proto, že v paneláku je slyšet každej hlasitější prd - pak to bude ok.
Davdan píše:
Naprosto souhlasím s Bohunkou. Tahle kapitolka (pochvaly) mi jde taky proti srsti.
Prostě říct „šikulko moje, děkuju“ je snad normální, ne?
Já i kamarádkám říkám (když mi něco podávají nebo tak) „hodná, děkuju“. I v obchodě paní když mi pomohla dát maso do tašky byla „hodná, děkuju“.K těm panelákům - my byli vedeni k ohleduplnosti. A ne že jsme děti, tak hurá šantit.
Každý by tam měl být ohleduplný a taktní - právě proto, že v paneláku je slyšet každej hlasitější prd - pak to bude ok.
mě to hlavně příjde hodně náročné, jde mi to asi nejméně ve smyslu, že mi všehcno příjde jako hodnocení..ale samozřejmě malého objímám, hladím, popisuji - no snažím se všemožně, ale je pravda, že pochvalami neposiluji jeho pozitivní chování. Dkyž se na záchodě svlíkne sám a celý se obslouží, tak nešikulkuji, jen mu řeknu - ty jsi to zvládl celé sám (a jak jsem psala, zářím při tom jako pochodeň, láska jen čiší ze mě..).
jojo, sikulkovani je normalni, prave, jako spousta zazitych frazi a vzorcu chovani, ktere ale bohuzel nemaji predpokladany efekt…
Asi je taky dost jine precist si knizku a absolvovat kurz, kde si muze clovek vyzkouset primo s autory konkretni situace, vyptat se na nejasnosti…