ale ani k tobe, nezlob se na mě…
Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Co byste dělali na mém místě - tchýně nesnáší mé dítě.
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
18.10.17 20:28
@Anonymní píše:
Asi jsem se jí měla zeptat hned na začátku, jestli jí to nevadí. Což jsem neudělala, ale předpokládala jsem, že když nás můj přítel k nim pozval, že to má ošéfované. Jediné, co jsem se jí ptala, jestli jí nevadí, že jí dcera říká babičko, protože jí tak automaticky začala oslovovat. Řekla, že nevadí. Měla 3 roky, když je poprvé viděla. Dobrý rok na ní byli hodní, asi jako na každé malé cizí dítě. Proto já říkám, že oni se k ní nechovají jako k cizí, protože k cizím si prostě toto nedovolí… řešit to budu, to už jsem tu psala několikrát, hned jak tam pojedeme a bude příležitost. Jiné řešení není. zakl.
No jo kdyz to je tak ze ze zacatku je to ok. Clovek ve vztahu zacina tak ani nechce moc delat vlny. Pak kdyz zacnou takove drobnosti tak to snad ani nevidi. Pak jich je vic a vic- to si zase rika ze kdyz to predtim bylo ok tak to bude zas. Ze je to jen obdobi… no a najednou zjistis ze je to furt a cim dal vic…
Ja ti kazdopadne budu drzet palce abys tchyni nejak ukocirovala a nebylo konfliktu vic nez nutno. Aby vam to s pritelem vydrzelo a kdyz bude nutno tak aby se za vas vsechny pral…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
20.10.17 08:55
@Bábrdl píše:
Nemyslim si, ze tohle jsme chteli rict.
Jen jsme nabizeli jiny pohled. Tchyne to nemusi delat schvalne, ze si rekne „budu na ni schvalne prisnejsi“.To ale neznamena, ze by ses v pripade zjevne nespravedlnosti nemela ozvat.
Ty si myslíš, že moje tchýně si není vědoma toho, že je na mojí dceru přehnaně zlá? To nevím, ale určitě je přesvědčená, že její chování je správné, že někdo toho spratka musí vychovat, když nejsme schopní my… zakl.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.10.17 09:00
@terezahlavackova píše:
No jo kdyz to je tak ze ze zacatku je to ok. Clovek ve vztahu zacina tak ani nechce moc delat vlny. Pak kdyz zacnou takove drobnosti tak to snad ani nevidi. Pak jich je vic a vic- to si zase rika ze kdyz to predtim bylo ok tak to bude zas. Ze je to jen obdobi… no a najednou zjistis ze je to furt a cim dal vic…Ja ti kazdopadne budu drzet palce abys tchyni nejak ukocirovala a nebylo konfliktu vic nez nutno. Aby vam to s pritelem vydrzelo a kdyz bude nutno tak aby se za vas vsechny pral…
Děkuji, budu vás tady pak informovat, jak jsem pokročila. I když jste to tady psali všichni, včetně mě, že by to měl vyřešit chlap, tak vím, že to zůstane na mě. Ale chci, aby u toho byl a chci vidět jeho reakci. No nejspíš bude mlčet, nebude se plést do „holčičích záležitostí“, ale třeba překvapí…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
20.10.17 09:20
@opulus píše:
Přesvědč přítele.Neřekla by ti, že jí to vadí, i kdyby to byla pravda.
Představa - doma přítele „donutím“ ke slibu, až jeho maminka bude zase nespravedlivě a neoprávněně prudit, že se dcery zastane. Na návštěvě - dle mého ta situace nastane a já do přítele šťourám a říkám „teď, už“, on nechápavě kouká a já to udělám za něj… zakl.
- Citovat
- Upravit
20.10.17 09:33
@Anonymní píše:
Ty si myslíš, že moje tchýně si není vědoma toho, že je na mojí dceru přehnaně zlá? To nevím, ale určitě je přesvědčená, že její chování je správné, že někdo toho spratka musí vychovat, když nejsme schopní my… zakl.
Tak nějak.
Vysvětlovaly jsme to tady s tím příkladem, že dvě děti si hrají a výskají u toho. A nevlastní matce/babičce určitě začne připadat jako, že „moc křičí“ to nevlastní dítě daleko dřív, než vlastní.
Zkus se na to zeptat nějaké nevlastní matky (babičky). 99,9% to řekne, že otec je to to dítě moc mírný, povoluje mu a rozmazluje ho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 10:10
@Anonymní píše:
Představa - doma přítele „donutím“ ke slibu, až jeho maminka bude zase nespravedlivě a neoprávněně prudit, že se dcery zastane. Na návštěvě - dle mého ta situace nastane a já do přítele šťourám a říkám „teď, už“, on nechápavě kouká a já to udělám za něj… zakl.
Protože přítel to možná nevidí tak, že matka prudí „neoprávněně a nespravedlivě“.
Nechtěla jsem to psát, ale napíšu. taky jsem „vychovávala“ nevlastní dítě (ne dítě partnera). Myslela jsem si, že ho beru jako matka, že jsem prostě přísná, že je to moje povaha. Nechápala jsem, jak může mít někdo problém s důsledností. Možná to bylo i věkem, byla jsem spíš jak „starší sestra“, ale…
A když se mi narodilo moje vlastní, jsem, o mnoho mnoho mnoho měkčí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 10:25
@Anonymní píše:
Představa - doma přítele „donutím“ ke slibu, až jeho maminka bude zase nespravedlivě a neoprávněně prudit, že se dcery zastane. Na návštěvě - dle mého ta situace nastane a já do přítele šťourám a říkám „teď, už“, on nechápavě kouká a já to udělám za něj… zakl.
Spíš jsem to myslel tak, že jej přesvědčíš o tom, co je ve hře. Ale nemyslím tím dávat ultimátum.
Zkus mu nastínit možný vývoj dalších událostí s tím, že ty už jsi po těch letech definitivně odhodlaná, a že už to trpět nebudeš. Nesoustřeď se na vztah s jeho matkou, ale jaké dopady to může mít na vztah s přítelem a na vaši rodinu. Klidně mu i řekni, že tě to mrzí, že před jeho matkou musíš hájit svojí dceru a sebe, že to je v jeho rodině jeho role.
Pokud to budeš řešit nakonec ty, tak při nějakém incidentu, začni třeba „Nezlob(te) se, ale mě se nelíbí, že…“ s následným vysvětlením, kdy už budeš hájit rovnost - tam už takový problém argumentovat mít nebudeš. Máš k ní velký respekt (asi až moc velký), to tě svazuje, bude to těžké, bude se ti u toho svírat žaludek, možná i třást hlas. V tom ti pomůže adrenalin, jen ho snad nebude moc. 
Třeba to nakonec dopadne docela dobře a zvedne ti to i trochu sebevědomí. Další „zastání“ už nebude tak složité.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 10:31
@Bábrdl píše:
Protože přítel to možná nevidí tak, že matka prudí „neoprávněně a nespravedlivě“.
Pokud se nepletu, tak tady přítel sám uznal, že matka nevlastní vnučku nemá ráda.
Samozřejmě netuším, do jaké míry to bylo uznání, aby vyhověl zakladatelce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 10:49
@Bábrdl Mně přijde, že u tebe je to něco trochu jiného. Ty děti jsi nevychovávala současně. Pokud bys je měla současně, tak tam je ta disproporce v toleranci a přístupu mnohem viditelnější, rozpoznatelnější a snazší si ji uvědomit.
Nakonec, člověk se postupem času vyvíjí, mění své hodnoty, názory, míru tolerance… vždyť se i obecně traduje, že se rodiče výchovně vyřádí na prvním dítěti a druhé má měkčí výchovu, byť jsou obě děti vlastní.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 12:45
@opulus píše:
vždyť se i obecně traduje, že se rodiče výchovně vyřádí na prvním dítěti a druhé má měkčí výchovu, byť jsou obě děti vlastní.
A co teprve takove treti a ctvrte. Ty uz to odkoukaji skoro sami 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
20.10.17 18:46
@Bábrdl píše:
Protože přítel to možná nevidí tak, že matka prudí „neoprávněně a nespravedlivě“.Nechtěla jsem to psát, ale napíšu. taky jsem „vychovávala“ nevlastní dítě (ne dítě partnera). Myslela jsem si, že ho beru jako matka, že jsem prostě přísná, že je to moje povaha. Nechápala jsem, jak může mít někdo problém s důsledností. Možná to bylo i věkem, byla jsem spíš jak „starší sestra“, ale…
A když se mi narodilo moje vlastní, jsem, o mnoho mnoho mnoho měkčí.
Ale ono to může být i tím vyšším věkem a faktem, že Tvé vlastní přišlo až jako druhé. Já mám dvě vlastní děti a sama cítím, že jsem na mladšího v některých ohledech „měkčí“ než na staršího v jeho věku - ne proto, že bych staršího měla méně ráda, ale mám víc zkušeností, některé věci už tolik nehrotím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.10.17 22:41
@Anonymní píše:
Potřebovala bych si tady aspoň postěžovat, nemám takovou kamarádku, kterou bych obtěžovala mými problémy… S přítelem jsme 7 let, moje dcera má 9 let(není jeho), spolu máme roční dítě. Přítel má dceru téměř 9 let. Holky si spolu ze začátku nerozuměly, byli malé, ale nakonec bych řekla, že jsou velké kamarádky, těší se na sebe, až se uvidí, volají si. Tchýně bezmezně miluje samozřejmě svoje pravá vnoučata, ale není ochotná přijmout cizí krev. Kdyby aspoň byla ticho, jako její manžel, ten sice moji dceru taky nemusí, ale aspoň to nedává najevo, takže mi to nevadí, beru to, je to logické, že nevlastní se nedá milovat jako vlastní. Ale tchýně moji dceru vyloženě nesnáší. Dává to najevo opravdu trapně, ta nespravedlivá „výchova“ k vlastní versus k nevlastní vnučce mě stála za ty roky už hodně slz. Pár příkladů, které doslova řekla:
Na moji dceru - to jídlo sníš, na to si holčičko počkám, jinak tě seřežu!
Na vlastní vnučku (u stejného oběda) ty už miláčku nemůžeš? To nevadí, tak to odnes.
Na moji dceru - přestaň tady lítat (plesk po zadku), u oběda se nemluví, nekřič, sedni si pořádně, chovej se slušně, omluv se…
Na vlastní vnučku (je okřiknuta za to stejné tátou) - nech ji, nekřič na ní, akorát ji stresuješ a nebude sem chtít jezdit. Těch příkladů bych vlastně mohla psát hodně, jde prostě jen o to, že svoji krev miluje a cizí nesnáší. Co se nám narodil syn, je to ještě horší. Dcera brášku miluje, chová si ho, mazlí se sním, to ale nemůže před tchýní. Vzali jsme je na dovolenou na týden a to byla asi poslední kapka. Týden řvaní po dceři za to, že se ho byť jen dotkla, přitom přítelova dcera (vlastní vnučka) s ním chodila po strmých schodech a ještě ji chválila, že je šikulka, že s ním nespadla. Dceru by asi zabila. Dcera dovolenou probrečela, že si na brášku nemůže sáhnout a já brečela s ní. Nikdy více. Už jednou jsme s nimi byli na dovolené, ale to ještě nebyl syn na světě a taky to bylo strašné, nevím, že jsem se nechala zase přesvědčit a brali jsme je. Přítele tím moc neobtěžuji, párkrát jsem mu to řekla, ale vždy mě odbyl, že se mi to jen zdá, ať z ní nedělám chudinku (z mojí dcery), že jí rázná výchova neublíží. Po této dovolené uznal, že jeho matka moji dceru opravdu ráda nemá. Hurá, aspoň to přiznal. Sice jí nic říkat nebude, protože svoji maminku miluje, mají spolu hezký vztah a kvůli mě/dceři to nebude měnit, ale už to, že to řekl, mi pomohlo. A já? Stále mlčím, tchýni jsem nic neřekla. Ale je to tak, že já už se s ní ani moc nebavím, když k nim jedeme na návštěvu, jsme nešťastné obě dvě. Jezdit tam musíme, přítel to tak chce a já nechci dělat zle. Je mi jasné, že tchýně nás tam nepotřebuje, chce tam jen svého syna a vlastní vnoučata, ono to tak asi časem dopadne, že tam přítel bude jezdit jen se svojí dcerou a naším synem. Z našeho syna je tchýně úplně vy. raná, za jiných okolností bych byla ráda, ale teď je mi z toho na blití. Je mi líto mojí dcery, já za ní plně stojím, ví, že to není její chyba, že je nenáviděná, jen nějak nevím, co s tím. Dá se to vůbec nějak řešit? Jednou jsem s ní o tom mluvila, mile a se snahou to změnit, absolutně mi vyvrátila, že by mojí dceru neměla ráda, takže to dopadlo tak, že si vymýšlím a dělám zbytečně zle. Já prostě neumím mít ráda někoho, kdo nenávidí moje dítě, nejde mi to. A že syna budu muset k nim dávat na prázdniny mi momentálně taky vadí (chtěli už letos, ale kojím), dcera k nim na prázdniny nikdy jet nemohla, teď po té dovolené tedy už ani nechce.
Tvoje chyba je v tom, že tchýni neusměrníš, když se chová k dceři škaredě. Lidé si k nám dovolí tolik, kolik ji sami dovolíme.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
