Co s matkou?

@Anonymní píše:
Hloupost, hloupost a zásadní nepochopení celé situace a závažnosti. 

Milá anonymní, věř tomu, že vysvětlování v tomhle ohledu nic neřeší.
Neříkám, že tvoje matka, ale řada podobných rodičů má normální psychickou poruchu - se kterou opravdu nic nespravíš. Oni jsou v pořádku, zlé je okolí, okolí může za jejich podělaný život a je zodpovědné za to, aby je činilo šťastnými - což nejde, protože v okamžiku, kdy by byli šťastní, by okolí znovu uteklo a oni by zůstali sami. Neustálé vzbuzování pocitů viny, závislosti… tohle NEMŮŽETE vyhrát, ty ani bratr.

Jedním z řešení je prostě odstřihnout kontakty. Drastické, ale bohužel účinné. Někdy to není potřeba, což byl třeba můj případ… ale někdy to jinak nejde.
S odpuštěním, na kecy „co by za to jiní dali“ se vykašli, málokdo může chápat, jak strašný teror to může být. Mě moje matka málem dohnala k sebevraždě - a když jsem jí to řekla, že jsem se málem zabila, tak pokrrčila rameny a změnila téma Jen jedna z mnoha perel podobných vztahů 

Pokud máš facebook a umíš anglicky, najdi si některou ze zahraničních skupin Toxic Parents… tam jsou lidi, co tě naprosto pochopí, podpoří a poradí jak řešit některé situace. Řada z těch lidí má v tomhle ohledu podstatně lepší zkušenosti než psychologové a psychiatři, tohle je poměrně úzká specializace. Moje psycholožka mi taky kdysi akorát řekla, že mám nejspíš nemocnou matku, přestože byla a je ukázkový narcista… v těchhle skupinách byli lidi, co do detailů znali a chápali její chování a byli schopní poradit, jak na něj. Vřele doporučuju.

Dobrý den, Vy znáte moji maminku? Naprosto úžasně jste ji totiž popsala. Vždycky jsem si myslela, že jsem výjimka, ale zjištuji, že spousta lidí má s maminkou podobný vztah. U nás to zašlo až tak daleko, že na nás povolala sociálku, že týráme děti, mého staršího syna štve proti mě (věty typu, tatínek tě nemá rád a maminka je na Tebe zlá jsou to nejmenší zlo) a především proti mému muži. Nesnáší ho (nemá však důvod, mám úžasného otce dětí), nesnáší jeho rodinu a celkově nesnáší lidi. Velice často mi ublížovala slovem a titulovala mě přízvisky, které si ani netroufnu napsat. Také jsem kvůli ní skončila u psychiatra se silnými úzkostmi a panickou poruchou. A ano, je velice neštastná a za její smutný život mohou všichni okolo, jen ne ona. 

Zakladatelko jak se s tím vyrovnat? Těžko radit, u nás to bylo o to těžší, že jsem ji měla každý druhý den v baráku a opravdu její návštěvy nebyly příjemné. Nikdy jsem se necítila příjemně. Mě každodenní pocity viny ohledně mé matky stály hodně slz. Pomohlo mi až jakési duchovní učení, snažím se opakovat každý den mantru " Miluji Tě maminko, odpouštím Ti a odpouštím i sobě. " Hodně pomáhá nechat staré křivdy za sebou a opravdu každý den odpuštět a odpouštět vše. Oprvaud se potom žije lehčeji. Snaž se ji přijmout taková jaká je. Každý jsme nějaký a není nám hodno někoho soudit. Vím, že jsou city k rodičům někdy hodně bolavé téma, ale hodně se z něj můžeme i naučit. 

@Anonymní píše:
Holky, moc diky za vase pribehy! Mrzi me, jake mate nektere zkusenosti s matkami. A snad pro nas vsechny je to vzor, kym pro sve deti absolutne nechceme byt!!!
Vzala jsem si vasi radu k srdci a tyden jsem ji nezavolala. A popravde je mi trosku lip. On ten kontakt casem zase nastane. Ale ted potrebuji cas.Kdyz se tu nekdo ptal, proc jsem s ni tak casto v kontaktu - no, protoze je mi ji lito. Ano, stavi se do stavu „obeti“. Okoli ji nici, ona je dokonala. Ale normalne mi je ji lito. A presto, ze me tak ublizuje, v podstate nechape proc to dela. Svou nemoc si neuvedomuje. Ale ja o ni vim, tak bych se pres to mela umet prenest, nemyslite? Verim, ze zraneneho a nemocneho cloveka nemame opustit, ale pomoci mu.
Na druhou stranu kdyz mi porad ublizuje, mam si to nechat libit? Nektere veci dnes uz ustojim. Ale nemohu dovolit, aby budila hruzu v mem diteti!!! Cele detstvi si pamatuji doma krik a strach z rodicu. Kdyz mi matka vola, muj prvni pocit je - panaboze, co jsem provedla (a to dodnes a je mi 33let. Bratr ma to same). Pamatuji si, ze z nejakeho podvedomeho duvodu nesnasim, kdyz ze mne dotyka uz nwkdy od deseti let. Psycholozka mi rekla, ze to je zvlastni.
Pritom jsem velmi kontaktni osoba a to s manzelem i s prateli.

pomoc je hezká věc ale ne aby to zničilo toho co pomáhá a kdo se ke mě chová hnusně s tím opravdu se nestýkám Já z domova vypadla v 19 letech, na dětství hezké vzpomínky nemám. Neni na co. Do dnes nezapomenu jak mě chtěli učit abych se nebála výšek . Jejich dotyky jsem nesnesla vždy jsem z toho měla husí kůži, extra nepříjemný pocit Nic lepšího než z baráku odejít jsem udělat nemohla. vše ze mě spadlo, ten klid. Nikdo po mě nic nechtěl, žádný stres co zase bude. Manžel pak říkal že úplně jiný člověk Žij jak chceš ty ne někdo jiný 

@Anonymní píše:
Holky, moc diky za vase pribehy! Mrzi me, jake mate nektere zkusenosti s matkami. A snad pro nas vsechny je to vzor, kym pro sve deti absolutne nechceme byt!!!
Vzala jsem si vasi radu k srdci a tyden jsem ji nezavolala. A popravde je mi trosku lip. On ten kontakt casem zase nastane. Ale ted potrebuji cas.Kdyz se tu nekdo ptal, proc jsem s ni tak casto v kontaktu - no, protoze je mi ji lito. Ano, stavi se do stavu „obeti“. Okoli ji nici, ona je dokonala. Ale normalne mi je ji lito. A presto, ze me tak ublizuje, v podstate nechape proc to dela. Svou nemoc si neuvedomuje. Ale ja o ni vim, tak bych se pres to mela umet prenest, nemyslite? Verim, ze zraneneho a nemocneho cloveka nemame opustit, ale pomoci mu.
Na druhou stranu kdyz mi porad ublizuje, mam si to nechat libit? Nektere veci dnes uz ustojim. Ale nemohu dovolit, aby budila hruzu v mem diteti!!! Cele ** detstvi si pamatuji doma krik a strach z rodicu. Kdyz mi matka vola, muj prvni pocit je - panaboze, co jsem provedla (a to dodnes a je mi 33let. Bratr ma to same) ** . Pamatuji si, ze z nejakeho podvedomeho duvodu nesnasim, kdyz ze mne dotyka uz nwkdy od deseti let. Psycholozka mi rekla, ze to je zvlastni.
Pritom jsem velmi kontaktni osoba a to s manzelem i s prateli.

Zakladatelko, ani nevis, jak moc Ti rozumim. Dodnes si vzpomenu na ty sileny pocity strachu a uzkosti, kdyz mama hystericky rozbihela talire nebo rvala na tatu. Prakticky me kazde rano budila silena hadka rodicu. Hrozne jsem se bala, ze si ublizej, nebo ze si mama neco udela. Je mi 27 let a take, jak pises Ty, pokazde, kdyz vidim jeji jmeno na displeji telefonu, tak mi bleskne hlavou „za co mi chce zase vynadat“. s temi doteky… Nemohu rict, ze je vyslovene nesnasim, ale nevyhledavam je. Dela mi problem ji obejmout nebo dat pusu. Drive jsem to neumela vubec, dnes uz to udelam, protoze vim, ze ji to dela radost a ano i pres vsechno se ji snazim nejakym zpusobem radost udelat. Snazim se stare myslenkove vzorce zmenit, ale nejde to ze dne na den. Pochopila jsem, ze se nezmeni ona, ale ze ja musim zmenit reakci a odprostit se od pocitu viny a pochopit, ze za jeji spatny zivot nemuzu ja… A presne jak pises, jsem ji vdecna za to, ze diky ni vim, jak sve deti vychovavat nechci a ze nejdulezitejsi je pro deti pocit bezpeci a harmonicke zazemi, kde mama s tatou tvori jeden milujici celek. Bez ni bych si to asi opravdu neuvedomila. 

@Anonymní píše:
Ahoj, nějak už jsem toho plná a potřebuji se z toho vypsat, protože mám pocit, že jinak vybouchnu, takže se předem omlouvám, že to bude asi delší..
Jsem hrozně smutná, protože máma mě ničí. Já jsem ji vždycky měla a mám strašně ráda, ale ona ke mně nikdy vztah neměla. Když s ní chci být zadobře, tak musím skousnout zuby, absolutně se podřídit, přetvařovat a vše dělat po jejím. Stručně, ona je sebestředná, bezohledná a zákeřná generálka a už se to vážně nedá snést..Dětství s ní nebylo nic moc, táta s náma byl taky, ale málokdy kvůli práci..Mám ještě ml. bráchu..Když ji přeskočilo, chovala se k nám podobně jako třeba macecha v popelce..Časem se to vyselektovalo, bráchu si zamilovala a mě odstrčila (a tak je to dodnes), přitom on byl vždy hrozně problémový, nedodělal ani základku, žije jako bezdomovec, droguje, prostě hrůza, ale ona se z něj úplně rozplývá, vaří mu, dává mu peníze na útratu, platí mu dluhy,kupuje drahé dárky,dává tuny lásky a jemu je to úplně jedno, on ji jenom využívá, aby si měl za co koupit fet, popř. dárky prodá, aby je opět proměnil na peníze..neumí říct děkuji, prosím, s čímkoliv pomoct, mluví s ní sprostěji než dělníci na stavbě,atd.
A teď prosím já-splachovací trubka a prý žárlivá (kvůli bráchovi), která si nechá všechno líbit, vaří jí, uklízí, jezdí pro nákupy, pro kamarádky a vždy se chová slušně a udělá vše co si ona zamane. Když mně, nebo spíš mému synovi něco koupí, tak to pak donekonečna vyčítá, že ji stojíme plno peněz, takže vlastně pomáhám za to a ona mi nemusí být vděčná, protože to je vlastně můj vděk za to, jak ona je štědrá..Nemluvě o tom, jaké tuny peněz vyhodí za totální nesmysly, které si kupuje sama pro sebe a pak, když jí dojdou, tak volá, jestli nemám peníze, že už nemá (kde bych je asi vzala z mateřské,že?).
Odstěhovala se od táty do jiného města, protože chtěla bydlet sama, aby s náma neměla žádnou starost a přitom vše řídit na dálku..Tátovi se v podstatě dost ulevilo, protože díky ní taky hrozně trpěl, časem si našel nový vztah, který mu vyhovoval a když se to dozvěděla ona, nikomu bych nepřála zažít ty scény..z toho je mi tak zle, že to nemůžu ani popsat, prostě herecké výstupy, ostuda jak Brno, vyhrožování, násilí, vydírání, policie..no italská rodinka je proti tomu naprosto poklidná záležitost..Za pár měsíců se to jakž takž uklidnilo, ale když může, tak scénu udělá při každé příležitosti..přesto všechno hrdě prohlašuje, že táta brzo přileze po kolenou a bude ji muset odprosit.Přitom od táty vím, že ten nic takového ani ve snu neplánuje, je vyřízený, když k ní jede jen na návštěvu, což dělá jen proto, aby měl od ní klid, protože ona to CHCE a on MUSÍ.
Vždy když jsme se s mámou chytly, tak já jsem pak bulela a ona mezitím vymýšlela zákeřné tresty.Když mě vozívala do školy autem, tak třeba ujela hned po té, co mi ujel i autobus a pak mi nenapsala omluvenku a měla jsem průšvih..jednou mě vyhodila z domu, který ani není její..
Fajn to bylo jen tehdy, když jsem jí mazala med kolem pusy o tom, jaká je chudinka, že za nic nemůže a že je to ošklivé, jak se k ní všichni chovají..ona si v těch řečech rochnila a tak jsem jí byla dobrá, protože všichni ostatní včetně rodičů už jí mají plné zuby..Ale časem se moc otrkala, začala mě úkolovat, poučovat, navádět, poté ponižovat jaká jsem špatná matka, později už jsem jí vařila, uklízela, žehlila, prostě jako bych u ní byla služka, ale prý tam jíme taky a spotřebováváme energie,tak ať si nestěžuju..Všechno jsem to akceptovala, protože mi jí bylo líto, ale už mi ta samolibost lezla pěkně krkem..samozřejmě kdybych něco naznačila, tak se vztahovačně urazí, vyhodí mě a až by zase něco potřebovala, tak by jakože nic zavolala. Syna si přestala chtít brávat, protože prý dělá hrozný nepořádek a to si u ní nikdo nebude dovolovat, když má ty věci nové,atd..
Opravdu samolibá herečka, udělá ze sebe přede všemi chuderku a přitom vyvolává všechny konflikty..Už od toho dětství z ní mám strach, protože ona je schopná opravdu všeho, možná proto vždy radši ustupuju..Mého manžela, kterého miluju, ona nenávidí, i celou jeho rodinu, aniž by jí kdokoliv něco udělal-jde o to, že oni se z ní neposadili na zadek a ona to nemůže vydýchat..Přede všema se chová povýšeně, vykládá co všechno může a na co všechno má a to je pak jasný..O manželovi mi navykládala všecko možné, co si navymýšlela, aby mě proti němu poštvala, zrovna tak o tátovi, babičce, prostě všech..
Dnes už mě nemá moc jak vytrestat a tak se alespoň chová zhovadile..Začínám mít pocit, že mi normálně závidí a tak mě trestá aspoň tak, že mi naschvál v ničem nevyhoví, nepomůže pohlídat, atd.
Rozhodla jsem se, že už toho mám vážně dost ve chvíli, kdy se na mě bezdůvodně urazila za úplně malicherné nedorozumění a hned začala velice pálit mosty.Vše jsem jí napsala, jak to cítím..odpověď byla samozřejmě odporná-jsem pomatená a mám si dojít k lékaři..že to vždycky věděla,že jsem takové skryté zlo, milion urážek, výčitek, ironie, atd..
Bydlíme kousek od sebe, takže se jí nikdy úplně nevyhnu, ale nejvíc mě opravdu mrzí to, že jsem jí kolikrát upřímně svěřila i velmi soukromé věci, chtěla si s ní o tom popovídat jako matka s dcerou a ona to záhy použije nechutným způsobem proti mně..
Já nejsem svatoušek, mám taky chyby, ale tohle mě bolí a svým dětem bych tohle nikdy neudělala.
Snažím se myslet je na ty světlé chvilky, ale už ji po tom všem nedokážu věřit, má ráda jen sama sebe, své ego, bráchu a pak všechny ty pokrytce okolo sebe..
Nijak s ní nekomunikuji a čekám,jak dlouho to vydrží ona, protože se mstí všem, kteří jí nejsou po vůli..hlavně nechci zase naletět, ona už se asi nezmění, ba naopak.
Omlouvám se za román, jsem těhotná a strašně mě to týrá, nechci, aby se mi kvůli tomu narodilo nějaké nervózní dítě..
Děkuji všem, co to četli.

Co napsat víc, než že taková matka je obyčejná hloupá panovačná zlomyslná ubohá zakomplexovaná nesnesitelná pošahaná krá-va.

@maskovak píše:
Vim, ze to nechces slyet, ale bud rada, ze mas mamu…Nase je starsi, tak si uvedomuji, jake je stesti, ze mamu jeste mam, vidim to na lidech, kteri ji uz nemaji. Prenes se pres hadky a blbosti a bud na ni hodna. Zadny clovek neni jen spatny…Jiste te miluje. A ze ma takovou povahu? Kazdy jsme nejakej, i ty mas jiste chyby

Ono, když je matka blázen, který usurpuje rodinu, tak slyšet, že může být ráda, že jí má, není to pravé, co by asi chtěla slyšet. A milovat někoho, kdo tě týrá léta, opravdu dost dobře nejde. Můžeš ho tak maximálně asertivně snášet.

Ty vaříš jí a ona vaří jemu?
Pokud můžeš, odstěhuj se, zdravý vztah tam nemáte nikdo.

Kolik máš let? Důvěřuješ někomu s učitelů? Nebo té mamčině kamarádce? Myslím, že sama od sebe tě nemůže poslat do pasťáku, musela by tě posuzovat pedagogicko psychologická poradna…