Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dávají rodiče přednost neúspěšnému dítěti?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
22.1.20 13:42
Tendence tam určitě jsou. Vidím to ve své i manželově rodině. Oba jsme ti ‚schopnější‘, oba máme mladšího ‚méně povedeneho‘ sourozence. Oba máme své sourozence moc rádi, nejsou zlí, ale mají větší tendenci spadnout do průseru, měli horší výsledky ve škole, mají ‚horší‘ práci (myšleno kvalifikací i finančním ohodnocením). Všechno píšu do uvozovek proto, že se nad ně nechci povyšovat, nejde o žádné extrémy, feťáky, ztroskotance apod. Myslím, že rodiče o ně prostě mají větší strach, proto jim věnují víc pozornosti, energie, času, často i peněz. Já si zas nemůžu stěžovat, že na mě by naši kašlali, taky se zajímají a když je třeba, většinou pomůžou, platí ale i to, že pokud něco potřebují oni, mají větší tendenci obrátit se na mě, protože je na mě větší spoleh.
Pokud to není extrém, kdy to schopnější dítě rodiče úplně zazdí, nevidím v tom úplně problém, podle mě nelze vychovávat děti na 100% stejně, každé dítě je jiné, narodí se do jiné doby, často do jiných podmínek v rodině. Pokud to extrémní je, škodí to úplně všem, včetně protežovaného dítěte, které se pak nikdy nenaučí postavit na vlastní nohy (o psychické újmě na dítěti upozadněném nemluvě).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
22.1.20 13:44
@PHV Tak to mě mrzí, to je strašný extrém. Možná si ani rodiče sami v sobě nechtějí připustit, jak daleko bratr zašel? Ta kritika tebe je teda šílená, to až obdivuju, že jsi schopná je vystát, by mi asi bouchnuly saze. Možná to smíření jednou přijde samo, u mě přišlo. Strašně moc let jsem se plácala ve špatných vztazích hlavně s mámou a jednoho dne máma překročila pomyslnou hranici a zašla až příliš daleko. A mně to najednou ze dne na den bylo úplně jedno.
- Citovat
- Upravit
22.1.20 13:44
@Anonymní píše:
Tak u nas 100%, moje sestra byla problémová a do teď ve 40 bydlí u rodičů, využívá je, podle mě nikdy nedospěla a je šílený sobec. Naše rodina to odnesla celkově, já s rodiči mám poničené vztahy navždycky i když teď se trochu snaží, protože ode mě mají jediné dvě vnoučata. Nečekám od nich ale nic a dlouho mi trvalo se s tím srovnat. Spíš mě překvapí, když se snaží, než zklame, že ne. Doufám, že tohle svým dětem neudělám a snažím se na sobě pořad pracovat, ať nepřenáším ty vzory z původní rodiny na ně, ale je to boj.
Heh, tak toto jak pres kopirak mohl napsat i muj manzel. Nejsi v tom sama 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.1.20 13:50
Znam to u manzela, kde sestra mohla a dostala vse, na muze byl otec prisny, bylo to tak zrejme, ze me to bouchlo do oci hned pri prvni navsteve. Vysledek je ten, ze jeho segra je neschopna.
Vzala jsem si ponauceni a kdyz muj syn dostal diabetes, tohle bylo moje nejdulezitejsi predsevzeti, ze jeho nemoc nebudou omluvou ci duvodem ulevy pro nic. Uz jsem se teda pristihla i u opacneho extremu, ze ho obrazne receno kopu do zadele, aby neco udelal, i kdyz mu bylo fakt blbe…ale to je uz zase jina kapitola. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Pimperelle
22.1.20 13:50
Řekla bych, že ano. Vždycky si vzpomenu na slova sousedky, velmi zkušené ženy z velké rodiny a ta tvrdí, že jeden sourozenec je „ten na práci“, který vše zařídí, pomůže, nikdy neodmítá pomáhat, ale „hodný“ z pohledu rodičů je ten druhý, který nehne prstem a který je po všech stránkách protežován.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.1.20 14:00
@Bábrdl píše:
@Lalelale Taky to vidím v okolí. Ale co naděláš. To druhé dítě taky miluješ, přemýšlíš, jestli jsi ve výchově neudělal chybu, pokud má mentální handicap, byť ne v papírech, je ti ho líto…Ono se říká, že každá dobrá matka je tak šťastná, jako její nejméně šťastné dítě.
I tohůe je jeden z důvodů, proč je fajn mít jedináčka. Nemusíš čelit výčitkám „úspěšnějšího“ dítěte, protože milovat toho problémového, není třeba úplně snadné.
Oni by ti rodiče taky chtěli mít obě děti úspěšné a spokojené, nemysli si.
Tak to přesně je! Moje máma se mnou v těhotenství jela těžkou anorexii- narodila jsem se předčasně- byla jsem na to tom hodně špatně. Když jsem se dostala ze špitálu domů, tak máma otěhotněla zas. Se ségrou v těhotenství naštěstí prozřela a jedla a ségra se narodila v termínu, silná, zdravá. Od mala byla extrémně šikovná na všechno. Chytré jsme byly obě- ale já byla a jsem totálně levá na ruce a sport. Nevím, jestli se s tím něco dalo dělat, jestli se před třiceti lety třeba cvičila vojtovka a tak- tím jak měli dvě mimina za sebou, tak totálně zazdili kontroly na neurologii a tak. Až v šesti, když jsem měla ledvinovou koliku, se tak přišlo, že mi jedna ledvina vůbec nefunguje. Následovala tak série operací. Celkově jsem byla pořád nemocná, měla jsem problémy s očima, s kůží..Naši se rozešli a táta se odstěhoval a máma si daleko víc všímala ségry, která je její věrná kopie navíc (fyzicky) a ze mě byla šílená. Když nám bylo tak 13 cca, tak si našla jiného chlapa a v podstatě od té doby jsme byly prakticky samy- nechali nás v rodném domě, ale už jsme se jaksi nehodily ani tátovi, ani mámě. Ségra to i přes to zvládla na jedničku- vystudovala VŠ až do doktorátu a výborně se vdala. Já jsem měla pomalejší sociální myšlení a nulový sebevědomí-v podstatě si myslím, že do mozkové dospělosti, která má být v 18-ti jsem dospěla tak mezi 25-30- a nezvládla jsem to takhle excelentně jako ségra, což mě mrzí, na druhou stranu je těžký se v pubertě vychovávat sama. VŠ mám taky, ale ne tak vysoký titul, měla jsem brzo děti, ne úplně dobře se vdala a tak nějak se to postupně nabalovalo- znáte to, ale nestěžuju si, naopak, donutilo mě to dospět, makat na sobě a dobře se starat o děti. Máma asi cítí výčitky svědomí, protože má pocit, že jsem se mohla mít líp a taky si myslím, že má strach, že skončí v pekle (je věřící, já už od dětství ne- nikdy jsem nedokázala pochopit, proč by Bůh nechal umírat a trpět děti- ty operace byly fakt utrpení..). Tak začala nakupovat hrozně věcí mým dětem. Pokaždý, když sem přijede, tak táhne hrozně věcí, nějak jí nemůžu vysvětlit, že to není třeba. Bohužel si myslím, že ségra má taky pocit, že mě, jako méně úspěšnou, máma podporuje víc- akorát, že já o to nestojím a nezneužívám toho- naopak se snažím mámě vysvětlit, že byť je třeba pravda, že jsem se mohla mít mnohem líp, že to je prostě život..Anonym- velmi osobní věci..
- Citovat
- Upravit
22.1.20 14:02
@Lalelale Tak obcas ma clovek obdobi, ze se mu nedari, a asi kazdy privita pomoc ostatnich. Jenze kdyz si pak clovek zvykne na to, ze mu stale nekdo stoji za zadkem, ze za nej vse udela, vyresi, domluvi, proc by se pak dotycny snazil? Proste zakrni, a nebo se necha obskakovat z vypocitavosti. Manzel na takovou sestru, je ji 40,bydli u rodicu, ti za ni vse delaji-opravdu VSE (vari ji, perou, zehli, delaji nakupy potravin, staraji se ji o psa,…). Dostala auto, byt, ktery ji zrekonstruovali, ale ona v nem nikdy nespala, a dokonce ho ani nepronajima. Byt v zadane lokalite je prazdny. Proste nepotrebuje penize, nic ji netlaci. Sama si temer na nic nevydelala, pouze na dovolene v Asii. Toto je proste priklad selhani rodicu, kdy o ni pecovali a hajili si ji tak, az uplne zlenivela. Muj tata by ji naopak postavil do late 
Diky bohu, ze me vychovavali moji rodice, i kdyz byli nekdy dost prisni, jsem jim vdecna 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
22.1.20 14:03
Může to tak být, tím spíš pokud si dávají vinu za jeho selhání (ve smyslu - špatně jsme ho vychovali, on za to nemůže, musíme mu pomoct). 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
22.1.20 14:09
@biancaa mě by hrozně zajímalo, co tihle lidi pak dělají, když rodiče jednoho dne už nejsou. Člověk má chuť tyhle lidi šmahem odsoudit jako líné neschopy, ale nejsmutnější na třeba tomhle konkrétním případu je, že tu ženu úplně podělali její vlastní rodiče, vyloženě z ní vychovali pomalu nesvéprávnou osobu.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.1.20 14:14
@listento píše:
Může to tak být, tím spíš pokud si dávají vinu za jeho selhání (ve smyslu - špatně jsme ho vychovali, on za to nemůže, musíme mu pomoct).
U mě to tak je- táta to teda tak nevidí- bere jako nejvyšší hodnotu, že ze mě vyrostl dobrý člověk, ale máma (jak už jsem psala) trpí výčitkami svědomí.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
22.1.20 14:15
U nás to tak je. Já úspěšná, pracující, přítel, dvě děti, pes, atd., bezproblémový, plnohodnotný život. Můj bratr feťák, nemakačenko, odpad společnosti, nic nevlastní, nemá řidičák, zničil život a psychiku svým nejbližším. Je mu skoro 30 let, víc jak 10 let bere drogy, rozkradl domácnost, bydlí u našich, naši mu vaří, perou, pomalu krmí lžičkou a můžou se z něho posrat! Dávají si za vinu jeho stav a že ho nevychovali, nevěnovali se mu v pubertě. Já se ho zřekla, došla mi po x excesech trpělivost. Odskákali to naši, protože za nimi s dětmi nejezdím. Samozřejmě nejhorší jsem já 
.
- Citovat
- Upravit
Lalelale
22.1.20 14:18
Holky dík za opravdu strašně zajímavé postřehy. Nikdy by mě nenapadlo, že je až tolik lidí, co to má doma nebo v blízké rodině podobně. Docela mi to pomohlo pochopit, proč se tak někdo chová a naopak odstrkuje toho, co by si z logického pohledu tu pozornost zasloužil víc.
- Citovat
- Upravit
22.1.20 14:19
@Lalelale Těším se, až se do toho bodu dopracuji taky. Momentálně kvůli tomu docházím k psycholožce, protože už sama v sobě prostě nemůžu.
Ta morální část ve mně, že je to máma, moje jediná máma, ať je jaká je.. a ta druhá část, že by se mi bez ní žilo líp, neměla bych takový nervy a stresy a nemusela poslouchat blbý kecy.. šíleně se to ve mně tluče.
Podle komentářů zde koukám, že je to takhle hodně časté, to upřednostňování slabšího dítěte.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Lalelale
22.1.20 14:21
@Anonymní píše:
U nás to tak je. Já úspěšná, pracující, přítel, dvě děti, pes, atd., bezproblémový, plnohodnotný život. Můj bratr feťák, nemakačenko, odpad společnosti, nic nevlastní, nemá řidičák, zničil život a psychiku svým nejbližším. Je mu skoro 30 let, víc jak 10 let bere drogy, rozkradl domácnost, bydlí u našich, naši mu vaří, perou, pomalu krmí lžičkou a můžou se z něho posrat! Dávají si za vinu jeho stav a že ho nevychovali, nevěnovali se mu v pubertě. Já se ho zřekla, došla mi po x excesech trpělivost. Odskákali to naši, protože za nimi s dětmi nejezdím. Samozřejmě nejhorší jsem já
To je strašně smutný. Na tvém místě bych se zachovala úplně stejně, vůbec bych nechtěla, aby děti přišly s někým takovým do styku. A asi by mě i fakt pálilo vidět, jaký tam má hotel.
- Citovat
- Upravit
22.1.20 14:23
Já myslím, že tohle je moderní verze „návratu ztraceného syna“.
My jsme tohle měli v rodině mezi prababi a babi, i když nešlo tolik o peníze, jako spíš o uznání. Babi svou matku pravidelně navštěvovala, pak jí dost pomáhala, ke konci ji vzala k sobě na vejminek, na úplném konci za ní denně chodila do nemocnice. Její bratr na ni dlabal, v kontaktu téměř nebyli, do nemocnice nepřišel, i když jsme mu volali, že je na smrtelné posteli a denně se po něm ptá A stejně to vždycky bylo "no jo no, Jana " a "kdepak náš Jeníček, ten se vždycky vyznal ". Babi si to v sobě nese celý život, nikdy t nepřekonala. A podobné to bylo vlastně i se zbytkem rodiny - naše, babiččina část, prababi navštěvovala, nosila nákupy, vodila k doktorům, bratrova část nepřišla ani na oslavu narozenin, pak s ní milostivě strávili den a ona mezi ně rozdala naspořených 20tis. Ale z jejího pohledu to oni potřebovali (horší vzdělání, blbě placená práce, finančně negramotní) a my ne (i když já se třeba celou vejšku sakra oháněla, abych vydělala na život). Spíš bylo smutný, že oni ani tak necítili extra vděk ani zájem…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
