Dávají rodiče přednost neúspěšnému dítěti?

Bohužel to taky moc dobře znám. Můj otec byl protežované dítě. Babičce několik dětí umřelo, přežila jen dcera a pak konečně se narodil syn, dědic, pokračovatel rodu. Tak vznikl ten problém. Moje teta byla na druhé koleji, vyrůstala v tom, že její mladší bratr je adorován, nejlepší, nejchytřejší, … Utekla z domu hned po základce. Otec si ke své mámě mohl dovolit cokoli, vždy mu vše odpustila. Ostatní z rodiny jí byli dobří jen ve chvíli, kdy ji její syn ignoroval. Jak si vzpomněl, že má matku (protože se dostal do dluhů a potřeboval peníze), okamžitě jsme byli zlí, špatní, nevděční, cokoli, zkrátka mému otci přizvukovala a říkala, co chtěl slyšet, jen aby se mu vlichotila do přízně. Otec ji celý život zneužíval, kontakt udržoval, jen když od ní něco potřeboval. Vnímala jsem to už jako dítě a nebylo mi to příjemné.
I máma si něco podobného zažila. Taky měla mladšího bráchu, kterého otec zbožňoval. Ji ze svého života vypudil a na milost ji vzal až na smrtelné posteli, po desítkách let, kdy se neviděli.
Proto mě udivuje, že i ona se neubránila protežování. Sama si to zažila jako dítě a dvojnásob jako dospělá (od vlastního otce i od tchyně - trpěly jsme tím my, její děti), přesto (nebo právě proto?) protežovala. Sice nám celé dětství tvrdila, jak se snaží být spravedlivá, ale nevnímaly jsme to tak. Jako děti jsme vnímaly, že my jsme ti „utiskovaní“, méně oblíbení, a sourozenci záviděli (ale možná jsme nebyli objektivní). A v dospělosti to vygradovalo. Já jsem pro ni špatná. Cokoli udělám, je to špatně, cokoli si myslím, je to špatně. Děti vychovávám blbě. Domácnost vedu blbě. A tak dál. Osamostatnila jsem se, mám fungující rodinu, pracuju… Přesto je lepší moje sestra, která do třicítky žila s mámou, roky byla nezaměstnaná a žádná práce jí nebyla dost dobrá, vztahy jí nevycházely… Doneslo se ke mně, že máma s mou sestrou na mě svorně nadávají. Sestra je mamce po všech stránkách podobná, vzhledově i povahově. Já jsem víc do otce. A to je ten problém. Naši jsou rozvedení, nenávidí se, takže možná tím, že mámě připomínám nenáviděného exmanžela, ke mně neumí přistupovat jinak. Nevím. A aby toho nebylo málo, tak sestra dostala od mámy byt. My si s manželem museli roky odtrhovat od huby, abychom utáhli hypotéku, sestra si na bydlení nemusela vydělávat, takže každý rok jezdila na dvě dovolené k moři, zatímco my seděli doma. A sestra má byt, který pronajímá a má z něho příjmy navíc.
Bohužel rozdíly dělá moje máma i mezi mými dětmi. Svou vnučku zbožňuje a zahrnuje dary, svého vnuka jen kritizuje, dárek většinou dostane jen jeden, aby se neřeklo, je na něj strašně přísná a vyčítá mu kdeco, i to, co jí u vnučky přijde jako roztomilé/vtipné/… Prostě dvojí metr. Syn ji nemá rád a vyhýbá se jí, jak jen může. Dcera ji ráda má, ale je jí nepříjemné, že babička nemá brášku ráda. Dcera brášku zbožňuje (i když ne vždy, taky se hádají a nesnáší, ale celkově mají hezký vztah), je citlivá, takže ji mrzí, jak se babička chová. Narušuje to i její vztah k babičce.
A aby toho nebylo málo, tak i v manželově rodině je to podobné. Tchyně se snaží ke svým dětem přistupovat stejně, ale přesto víc pomáhá dceři, protože není tak schopná a chytrá jako syn, můj manžel. Jenže její dcera je typ „trpitelka“ - nic nejde, nic nemůže, svět se proti ní spikl, žádné možnosti neexistují, … I když jí člověk ukáže cestu, na vše umí najít výmluvu, proč to nejde. Takže trpí, chodí „brečet“ mamince na rameno, maminka je pak s nervama hyn, utrápená, jak její holčička trpí, a cítí povinnost jí pomáhat. Na nás pak nezbývá tolik energie. Se švagrovou se nestýkáme a na tchyni jsem už kolikrát dost hnusná a vyjíždím, ať mi nic neříká, že nic nechci slyšet. Když chce švagrová trpět, ať trpí pro sebe a neobtěžuje tím okolí, možnosti má, ale nechce, tak ať tchyně mlčí a neobtěžuje mě tím. Tento postoj jsem zaujala po letech, kdy mi tchyně bylo líto, kdy jsem se ji snažila podpořit, brát na ni ohledy,… Ale ona je taky trošku trpitelka, své dceři nic neřekne, nebouchne do stolu, jen pak ty emoce musí předat dál. A já ty hnusy nechci poslouchat, mám svých starostí dost.
Pevně doufám, že já budu jiná, že nebudu upřednostňovat jedno dítě před druhým. Kéž by se mi to povedlo. Ale pochybuji. Už teď má dcera pocit, že brácha je privilegovaný. Přitom objektivně ne. Třeba vyčítá, že brácha si hraje na počítači, zatímco ona se musí učit. Jenže ona v jeho věku toho učení taky tolik neměla. Nebo domácí povinnosti - kvůli vypuknutí mé neléčitelné nemoci musely děti začít pomáhat v domácnosti mnohem víc, takže syn dělá věci, které ona v jeho věku ještě dělat nemusela. Ale to dcera nevidí, nechce vidět. Takže si do života asi taky ponese křivdy, i kdybychom se stavěli na hlavu.
prosím anonym - osobní rodinné informace

@Lalelale Děkuji. My o tom všem s dětmi hodně mluvíme, naštěstí jsou už větší a začínají to chápat. A kontakt jsme výrazně oboustranně omezili, vídají se jen párkrát do roka. Moje máma občas navrhne, že s vnoučaty někam půjde, nabízí vzít oba, ale syn odmítá jít. Dceři v tom nebráníme. Jen trváme na tom, že dárky musí být spravedlivé. Protože ale domluva není možná, zrušili jsme narozeninové oslavy, abychom nemuseli řešit synovo zklamání. Víš, ze začátku nevíš, co si o tom myslet. Říkáš si, že si babička s klukem neumí poradit, sama měla jen holky, tak to asi neumí, neví, jak se k němu chovat, neví, co ho baví a čím by mu udělala radost… (Kluky většinou nepotěší oblečení, zato holce můžeš koupit šatičky, sponečky, prstýnky,…) Vysvětluješ, navrhuješ… A s dárky - u batolat to nějak šlo, tam se dalo nakoupit plno levných drobností, takže balíčků bylo víc a rozdíly v podstatě nebyly. Problémy nastaly, až děti trošku povyrostly a začaly mít specifičtější zájmy. Poprvé jen koukáš. Podruhé už dáš tipy, co a jak, ale k ničemu to není. Potřetí striktně řekneš, že dětem jen ten a ten dárek (každému jeden, cenově srovnatelné), nic jiného. A když to zas nedodržela, nezbývalo už nic jiného než zrušit oslavy. Ale stejně je to pitomá situace. Pořád je to moje máma, pořád k ní něco cítím. A dcera ji má ráda, chce s ní být. Naštěstí moje máma má svůj život, do kterého nepatříme, i kvůli všem konfliktům, které jsme měli. Že má vnoučata, na to si vzpomene párkrát do roka, takže to v současné době už tak často neřešíme. Ale stejně to mrzí. O to víc, že máma nám celý život říkala, jak si přála mít syna. Syna nemá, má vnuka, a najednou je to obrovský problém. Chápu ji, zahořkla na mužské plémě, kvůli všem špatným zkušenostem. Ale můj kluk za to nemůže. Jenže ona se od toho nedokáže oprostit. A nic nevysvětlíš. Můžeš dokola říkat, že ti vyčítá to, co jí u jiných přijde roztomilé a vtipné. Neslyší, nevidí, nechce.
Snažíme se dělat maximum, aby si děti do života neodnesly mindrák. Je hodně těžké nacházet správnou cestu, protože nevíme, co je vlastně správně. Jestli odříznout babičku definitivně (nebude mít mindrák dcera? nebude nám vyčítat, že jsme ji připravili o babičku?), nebo se to snažit vybalancovat tak, jak to děláme teď… Snad se nám to povede…

Jsem vděčná rodičům, že ke mně a k ségře a pak i ke všem vnoučatům přistupují stejně.
Finanční zajištění má ségra lepší, ale ani my s mužem se nemáme vůbec špatně.
My s mužem k dospělým dětem přistupujeme taky stejně, a to jedno má velký zdravotní hadicap, ale stejný přístup jako k druhému dítěti mu jedině prospěl.
A samo to nemocné dítě řeklo, že to je to nejlepší, co jsme mohli jako rodiče udělat. Chovat se tak, jako kdyby se nic nedělo a umožnit to, co chce dosáhnout. Vystudovalo, pracuje a svatba byla.
Prosím anonym nebo smazat…