Děda se netěší na vnouče

@Anonymní píše:
Až odmaturuju, tak se odstěhuju, teď prostě není situace na to, aby jsme bydleli spolu, nebudu žít přece ve spolubydlení s dalšími třemi chlapy, jsou v pokojích po dvou, přítel má v pokoji spolubydlícího a holku tam několik měsíců v kuse nechtějí. Mají takovou dohodu a aby jsme šli teď sami na tu chvíli do podnájmu nemá cenu. Nevyplatí se to. Přítel tak žije proto, aby ušetřil co nejvíce peněz, na byt sice má hypotéku, ale rekonstrukce spolkla a ještě spolkne plno peněz, ty má našetřené a má to vypočítáno tak, aby to vyšlo. Aby jsme měli hezké bydlení a mohli v něm žít a v klidu vychovávat naše dítě. Vyhazovat teď za podnájem a kauci a platit to z mých nebo jeho úspor je blbost, potřebujeme peníze jinam. I když já bych nejraději tady u našich už nebyla, ale chápu jeho důvody, myslí to pro nás dobře. A oba se snažíme, aby to bylo co nejdříve hotové. Nejpozději do toho června budeme už spolu . Takže po skončení školy nebudu rozhodně závislá na rodičích a do té doby co studuji mě mají povinnost živit, tak nevím na co narazíte. Znám holku, která má od rodičů vše, my od nich nic nechceme, ani by nás to nenapadlo a ani by to přítel nepřijmul, vše buduje sám za své vydělané peníze. Táta mu tam chodil pomáhat, toho si vážíme, teď tam měsíc nebyl a dokonce odmítá jít s přítelem pro materiál, protože se teď může jen se živnosťákem a ten má táta. Bohužel i to je problém, nevadí poradili jsme si jinak, jen to zamrzí. Tak z nás nedělejte nějaké neschopné děti, co využívají rodiče. Tak to totiž není.

Ne, to víš, že ne, rodiče přece mají povinnost tě živit, tak jaké využívání  

@terien píše:
Ne, to víš, že ne, rodiče přece mají povinnost tě živit, tak jaké využívání

Rozhodně tě nechci nějak vyloženě strašit, jak špatně dopadneš, nebo ti tvrdit, že jsi zkazila život sobě i celému širokému okolí. Ale řekla bych, že s některými věcmi prostě nepočítáš a měla bys je vzít alespoň trochu na vědomí, protože když na to budeš připravená, máš pak mnohem větší šanci ty situace zvládnout. A možná, že když si některé věci uvědomíš, tak i lépe porozumíš svému otci. V první řadě by sis měla opravdu uvědomit, že to, že je tvůj partner z dětského domova, je prostě pro rodinný život určitý hendikep. Já vím, že za to nemůže, ale to na věci nic nemění. V rodině se bezděky učíš to, jak má taková rodina fungovat, jak spolu komunikovat, jak řešit spory, jak se podělit o práci, jak si být navzájem oporou, jak vychovávat děti, jak si vzájemně důvěřovat a spoléhat se jeden na druhého… Děti z DD nebo nefunkčních rodin často v tom rodinném životě selhávají, tak to prostě je. Chybí jim ty odkoukané základy. To, co ostatní umí ze svého dětství, se oni musí učit až v dospělosti. Je to pro ně velmi náročné a je to náročné i pro jejich partnery. Aby člověk uspěl, musí to být opravdu odhodlaný a musí mít vedle sebe někoho stejně odhodlaného, kdo mu s tím pomůže. Já sama mám manžela z řekněme hodně zvláštní rodiny. Je to fajn chlap, jsem ráda, že ho mám, je to úžasný otec. Ale spoustu věcí jsem ho musela naučit a někdy to bylo opravdu na hraně mé trpělivosti. A ty to budeš mít ještě těžší o to, že budeš žít poprvé bez rodičů a ještě se k tomu sžívat hned s rolí matky. Bude to záhul. Druhá věc je ta, že je partner Rom. To je další hendikep. Ano, ani za tohle nemůže. Ale společnost je plná předsudků a nenávisti vůči Romům. A budete s tím neustále bojovat. A leckdy to nebude lehké. A v kombinaci s tím, že jsi mladá a nyní je ve společnosti i dost předsudků vůči mladým maminkách, to bude někdy masakr. Dost lidí na tebe bude dívat skrz prsty a odsuzovat tě. Já sama nemám romské dítě, ale s mnoha romskými dětmi jsem se pohybovala různě venku. A rozhodně neříkám, že jsem se setkávala neustále s nějakými negativními reakcemi, ale setkala jsem se nimi. Třeba jsem dítěti v obchodě odmítla něco koupit a hned jsem za sebou slyšela narážky, jak jsem si pořídila děcka a teď je nedokážu uživit, nebo něco ve stylu „no jo děti, musíte počkat do dávat“ apod. Jednou mi jeden člověk začal na ulici poměrně dost sprostě nadávat, že už má plný zuby toho nás pořád živit. Nebo jeden známý mi kdysi vyprávěl, jak kolegyni v práci zakázal mluvit o vnoučeti, protože si to vnouče syn pořídil s Romkou, přičemž to miminko nazýval „černou sv. iní“ a podobnými výrazy a strašně mu vadilo, že tyhle „svi. ně“ on musí živit. Přitom já tu rodinu trochu znám, chovají se slušně, ta Romka má maturitu, před otěhotněním pracovala, otec dítěte také pracuje a rozhodně na tom nejsou finančně tak, že by jim stát dal nějaké dávky. A jsem si jistá, že ten známý to také věděl. Ty jsi se pro žití a mít dítě s Romem a ještě k tomu v mladém věku rozhodla sama. Možná si neuvědomuješ, co všechno to bude obnášet, možná ano a jsi na to připravená. Ale tvůj táta se k tomu dobrovolně nerozhodl a je dost možné, že na to prostě ani (zatím?) nemá. Každý člověk není takový, aby ustál cokoli a nevšímal si okolí. A to okolí mu to dá vyžrat. Málokdo mu bude upřímně gratulovat. Dost lidí ho bude pomlouvat nebo ho odsuzovat. Ať se ti to líbí nebo ne, tak spousta lidí v dítěti s Romem navíc v mladém věku vidí selhání tvé i tvých rodičů, ostudu a téma k pomluvám. A pro tvého tátu to určitě není jednoduché se s tím vyrovnat, každý rodič je přece radši, když se svým dítětem může chlubit. A pokud se se situací tak nějak smíří a dítě přijme, tak si se mu určitě minimálně párkrát za život stane, že s dítětem vyrazí ven a někdo bude mít blbé kecy. Já vím, že by bylo strašně krásné mít táto, který by byl v tomhle nad věcí, rozčílila by hloupost těch lidí a jinak by byl v klidu. Ale lidí takového ražení je málo. Někdo prostě bude mít třeba pocit studu, byť by k němu nebyl důvod. A pro někoho to zase může být natolik strašné, že se mu někdo naváží do vnoučete, že s ním raději nebude chtít nikam chodit, nebo v krajním případě si raději nebude chtít ani s dítětem vytvořit vazbu.
Jinak ten tvůj důvod k těhotenství je pěkně pitomý, to se na mne nezlob. Doufám, že to není jediný důvod. A porovnávání se sestrou… Oni rodiče nikdy nebudou mít ke všem dětem stejný přístup. Chápu, že tě to mrzí, ale tak to prostě je. A co se svatby týče, to je fakt taky praštěný. Buď svatbu chceš nebo nechceš. Pokud ji chceš, tak se o to postarej a nečekej, že se postará někdo jiný. Pokud teď za svatbu nechceš utrácet a chtěla bys alespoň to stejné příjmení, tak je možnost změny příjmení, je to jednoduchá žádost na matriku a stojí to 1000 Kč.

@Anonymní píše:
Zakladatelko, dovolím si na tvůj problém napsat svůj názor, jako někdo, kdo si prošel tím samým. Velkou část dětství jsem strávil v děcáku. A i když jsem dost světlý, má matka je romka. Otce neznám, zřejmě byl bílý, ale těžko říct. Nicméně až do svatby mě provázelo typické romské příjmení a můžu ti říct, bylo to mnohdy peklo. Stačilo se představit a už o mě nebyl mnohdy zájem. Najít slušnou práci v oboru, který jsem vystudoval byl problém. Jakmile se ještě provalilo, že jsem kluk z děcáku, tak to byla úplně konečná. Stejné to bylo i při seznámení s rodiči mé ženy. Přesně jak píšeš, nakonec mě vzali na milost, ale jakmile se dozvěděli, že čekáme naší malou začalo opravdové peklo, to co je u vás je nic. Také jsme to nechápali, mě to bylo hrozně moc líto a byl jsem z toho moc smutný. Vše jsem pochopil, až se nám narodila malá. Pochopil jsem, že moji tchánovci jen chtěli pro svou dceru co nejméně problémů. Tím, že se u naší malé projevily geny z mojí strany, je tmavší a můžu ti říct, že ač je to ta nejroztomilejší holčička pod sluncem, lidi dokáží být občas dost zlí a to si moji tchánovci uvědomovali více než my. Nechtěli, aby jejich jediná dcera musela řešit urážky a nadávky zlých lidí, aby se jejich vnouče potýkalo s blbými řečmi. Já taky chci pro svou dceru jen to nejlepší a také jí chci chránit, před zbytečnými problémy, které tak tenkrát tchánovci viděli, že nastanou. Ono to vlastně nebylo nic proti mě konkrétně i když jsem to samozřejmě tak vnímal, oni jen chtěli pro své dítě a budoucí vnouče to nejlepší, tak jako každý rodič. Dneska naší dcerku milují nadevše, ale chtělo to čas. A to jsme byli v lepší situaci, než vy, protože jsme spolu v době otěhotnění už nějakou dobu žili. Moje žena věděla co to obnáší žít s někým, kdo měl takový nešťastný start do života a určitě to se mnou neměla jednoduché. A i přesto se mnou chtěla založit rodinu. Ty to ale ještě vůbec nevíš, nemůžeš to vědět, s někým chodit a užívat si jen to hezké a s někým žít, řešit problémy a do toho mít malé dítě je něco úplně jiného. O to víc s někým, kdo sice teoreticky ví, jak by měla fungovat funkční rodina, teorii zná z děcáku, ale praxe chybí. Ty jsi v situaci, kdy přijde vše nové najednou. Nežili jste spolu, nežila si vlastně s nikým, když nepočítám tvou rodinu a do toho budete poprvé rodiči. Budete to mít hodně náročné. Já třeba věděl, co mám dělat, že musím chodit do práce, živit rodinu, platit nájem a všechny tyhle věci. To do nás různými způsoby v děcáku hustili horem, spodem, ale určité věci byl prostě problém. A byly to takové věci, které ty jakožto z klasické rodiny nevnímáš a přijdou ti automatické. Já se je musel naučit, žena mě to naučila. Například tím, že v děcáku je absolutně běžné, že se tam střídá jak personál, tak děti a mnohdy se stane, že si k někomu vytvoříš silné pouto a je jedno jestli k dospělému, kterého bereš jako rodiče nebo k dalšímu dítěti, kterého bereš jako sourozence. Vyrůstáš s ním, hodně spolu zažijete, trávíte spolu čas a najednou je ten člověk pryč. V případě dospělého buď prostě znění práci nebo jde do důchodu, na mateřskou a nebo ho prostě jen přeřadí jinam. A ty to nikdy dopředu nevíš. U dětí se stane, že jde buď domu nebo do náhradní rodiny nebo do jiného zařízení a nejčastěji odejde do života. A tohle byl myslím můj největší problém. Měl jsem dlouho strach, že přijdu o svou ženu. Ne, že bych žárlil ve smyslu, že by mě podvedla, ale, že už se prostě nevrátí. Stejně jak z mého života odcházeli lidi, které jsem měl rád. Někde se udržela a já už se klepal, že nastane opět tento scénář. Mohl jsem si namlouvat, že je to blbost, ujišťovat se, ale to nepomohlo, pomohl tomu až čas, dlouhý čas. Dále třeba něco rozhodnout sám za sebe byl také problém. Vše jsem měl potřebu konzultovat se svou ženou, třeba i hloupý oběd. Nebyl jsem zvyklý si tohle určit. Nebo za sebe ano, ale za ní už ne. Je to blbost, ale, když takových situací je za den několik a já jí do práce, kde měla sama své práce dost psal, jestli by si raději dala to maso na kousky nebo na nudličky, musela se mnou mít jistě velkou trpělivost. A to ještě nebyla těhotná či dokonce krátce po porodu. Já to myslel dobře, ale dnes vím, že to muselo být únavné. V děcáku to bylo jasně dané, prostě byl řízek a hotovo. Když jsme šli do restaurace, vychovatelé řekli, vyberte si, chcete smažák s hranolkama nebo sladké knedlíky. Nikdy jsme nedostali do ruky jídelák, aby jsme si mohli vybrat. No logicky to nešlo, byl by to chaos a vše by trvalo moc dlouho, kdyby si dvacet dětí vymýšlelo co chce. A takhle to bylo se vším ten první rok. A něco podobného a velkou pravděpodobností bude i u vás a do toho miminko. Před Vánoci jsme se stali pěstouny dvou romských chlapců, dvojčat ze stejného děcáku a i přesto, že k nám už dlouho chodili o prázdniny a víkendy na propustky, žít spolu všichni trvale se musíme učit a vidím na nich to, co jsem dělal kdysi já. Ta ústavní péče tě prostě poznamená ať chceš nebo ne, každého, kdo jí projde a každý potřebuje čas a ze začátku pochopení. Musíš se prostě naučit věci, které jiným lidem přijdou úplně běžné. Naši kluci třeba měli šok z toho, že mě viděli ráno vstávat v trenkách a mojí ženu v noční košili. Než k nám začali chodit nikdy takhle dospělého člověka nezažili. Vždy zažili člověka, který je v práci a musí se podle toho chovat i když se snaží být přirozený a k dětem přistupovat jako ke svým (ne všici), tak je prostě v práci a je to prostě určitá role. Nikdy v děcáku není dospělí nemocný, protože je prostě v době nemoci doma na paragrafu. A je toho mnoho a ty musíš počítat, že něco se projeví, neříkám, že zrovna toto, tvůj chlap je dospělý a je už z děcáku dlouho, ale jestli nikdy nežil s partnerkou, něco může být pro tebe překvapení, tak s tím počítej. Přeji vám hodně štěstí, budete ho potřebovat. A z některých komentářů si nic nedělej, ber to jako přípravu, v životě vás s tmavším dítkem budou čekat ještě horší situace, někteří lidé totiž takoví jsou, s tím nic neuděláš.

Jé, jak jsem tohle četla, tak se mi vybavily úplně vzpomínky že začátku vztahu s manželem. Sice nebyl v decaku, ale z dost problematické rodiny a taky jsme tohle řešili. Taky měl strašně dlouho strach, že mu z ničeho nic zmizím ze života, taky k tomu nebyl důvod. A to rozhodování, to je taky přesný, z domova byl zvyklý, že je věčně ukolovany a dlouho si zvykal na to žít bez toho ukolovani. Když byl doma, psal mi do práce milion dotazů, co má dělat. A přesně taky ty dotazy na jídlo. A přitom zase na druhou stranu mi kolikrát nesdělil nějaké důležité informace, protože nebyl zvyklý, že by některé věci někoho zajímaly.

Zakladatelko, mě přijít dcera těhotná před maturitou a ještě s Romem, tak balí kufry. Jinak nějak nechápu, jak si mohl vzít přítel hypotéku, když zázemí nemá a našetřeno nějakou částku???No, jdu dočíst diskuzi.