Dvouletý syn ma ze mĕ dobrý den

@Anonymní píše:
@klafina123 Krasne obdobi to je, ale hodne narocne. Mam hooodne zive dite, nicemu neda pokoj.Jak rikas, vseho hrooozne zajima a hlavne to, co nema. A jak neco neni po jeho, tak nasleduje vystup, herecky projev-vztekani, valeni se po zemi. Hlavni je, ze ho miluju, zbytek dojde casem, mozna i ta poslusnost.

Jasně, jenže 2 leté dítě ještě neví, co ho má nzajímat. Pro Tebe je to třeba hnus, ale pro prcka je to jen obyčejné „něco nového ke zkoumání“. Podívej se někdy očima dítěte. Představ si, že věci okolo sebe, že neznáš, žes je nikdy neměla v ruce, nevíš jak voní, jestli jsou měkké, tvrdé, jak chutnají. Představ si, že jsi doposud do nedávna jedla jen jakousi tekutou stravu a najednou ochutnáváš něco nového. Jak víš, že to, na co bys sáhla není k jídlu, nehřeje a není příjemné na dotek? Představ si, že doted jsi jen ležela, max. seděla a najednou Ti fungují nohy…neměla by jsi chut běžet? Jen tak kamkoliv? Chtěla bys, aby přišel někdo, kdo by Ti v tom bránil? Co bys udělala? Usmívala by jsi se nebo by jsi nějak chtěla docílit dalšího objevování.
To, že píšu, že je to krásný věk, je proto, že my rodiče můžeme být součástí jejich objevování a poznávání. My jsme součástí útěchy, když něco není zas tak příjemné, jak si dítě myslelo.
Myslíš, že vztekání je herecký projev, aby Tě dítě našvalo? Nemůže to být spíš jen projev nesouhlasu s něčím, co dítě ted nechce, protože to jinak neumí? 2 leté dítě neumí v tomhle věku zpracovávat emoce.Ty ve svém věku se na něco, s čím nesouhlasíš naštveš nebo se pohádáš, ale dítě nemá ani slovní zásobu a argumenty a ani hned nepřepne z radosti super objevu na klidný nesouhlas, protože mu Ty vyndáš třeba vajgla z pusy. Jasně, né každý má vždycky náladu na urputný křik svého dítěte, jenže ke svému věku na to má právo. Minulý týden jsem šla okolo hřiště..maminka(předem říkám, že né žádná opilka, socka a pod.),vlekla po zemi řvoucí prohnuté dítě věku okolo 2 let, před sebou poko ávala druhé dvojče na motorce, které bylo v klidu, druhou rukou vle kla motorku od 2 dítěte a tašky s nákupem a na křiklouna hulákala na celé kolo…„zavři už tu hu bu ty malej smr ade nebo tě už vážně zab iju. Každej na nás čumí jak de bil a ty jenom řveš a řveš, hubu věčně dokořán. Řveš doma, venku a zticha jseš jenom, když žer eš! Mám už Tě plné zuby!“ Jasně, poslední věta byla patrná. Já šla pracovně s 6ti 2-2,5 letými dětmi, které se vedli za ruce a štěbetali svojí řečí. Děti, které v práci máme, nejsou z běžných rodin a někdy je těžké s nimi vyjít, ale vyjít se dá.
Chápu, že občas někomu rupnou nervy, chápu, že děti jsou někdy vzteklé, protivné a já nevim co. Co ale já nechápu, že se dospělák neumí chovat. Kolik si asi vzalo dítě z toho, co do něj maminka hučela když hulákalo? Nic. V afektu děti nevnímají. jak vnímá to hodné dítě, které jelo spořádaně výlev svého rodiče a jak to bude do budoucna? Já jsem dítě ochotná omluvit, obzvlášt malé. Dospěláka ne. Rukama mi prošla za můj život hromada dětí, malých, velkých, postižených, týraných, hyperaktivních a i těch vlastních. Nikdy bych ale nedokázala na dítě ječet a asi si ani pomyslet to, co vyšlo z pusy maminky.