Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Máma mě ničí
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
1.3.13 22:16
- Citovat
- Upravit
1.3.13 22:17
No možná budeš ráda, že ti děti na chvíli vemou a ty budeš mít chvilku „klidu“ 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
1.3.13 22:22
@Januliiik jj, možná ano, ale všeho moc škodí. Představ si že to chodí tak, když jsou zamčený jedny dveře, jde do zahrady, tam je druhý vchod, když je i ten zamčený tak už žhavý tel.Ale ona je strašně moc hodná, nechci jí křivdit, já takovou péči neznám…a nevím zda si zvyknu. A ostatní, no snad mě nechaj aspon vyspat, uvidíme 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.3.13 19:52
Mojí matce táhne už na 62 let. Od doby, co jsem se narodila celých 20 let odmítá pracovat nebo teď si zařídit důchod. Musí ji živit moje babička. Vždycky to pro měl byla máma, i když jsem kvůli ní x krát skončila v nemocnici nebo měla otřes mozku z toho, jak mě věčně mlátila. Babička to samé, kvůli své násilnické dceři např. několik týdnů nemohla chodit, jak byla domlácená. Když mi bylo šest, tak nás vystěhovali exekutoři s tím, že neplatila nájem a já jako malá skončila nejdřív v diagnosťáku a pak i v děcáku. Později jsem musela měnit školy každá dva nebo tři roky, protože když šla na třídní schůzky tak se tam vždycky chytla s nějakou mojí učitelkou a ta mi následně začala dělat ze života peklo. Ale i to bych všechno pominula, protože je to pořád moje máma.
Jenže nedávno jsem otěhotněla a nechala jsme školy s tím, že se do ní vrátím v září a dodělám si ji, abych měla alespoň maturitu. Ale ona to nechce pochopit a pořád mě psychicky týrá. S přítelem - kterého nezná a stejně ho nesnáší - jsme měli slíbeno, že dostaneme byt po babičce. Samozřejmě den před tím, než jsme měli dostat klíče, tak dostala hysterický záchvat a všechno padlo. A takhle to je za poslední dobu už asi po páté. Přítel se má v červnu vystěhovat z podnájmu a jelikož teď nemůže být v práci, protože si dodělává licenci, z brigád nemá nikdo z nás šanci složit dopředu nájem nebo dva + kauci + případnou provizi RK. Momentálně nemám ani dva tisíce na to, abych se sebrala a odstěhovala se na ubytovnu.
Vím, že tak za dva měsíce to bude v pohodě, protože to přítel dostane už zase celkem dobrou výplatu, ale říkám si, jestli to má vůbec cenu…
Bojím se mít dítě, těšila jsem se na něj a rezolutně jsme zavrhla i potrat, ale teď si tak říkám, co když budu jako moje matka? Co když budu ještě horší? Co když budu tomu prckovi, který za nic nemůže ničit život stejně jako ho ona celých 19 let ničí mě? Co když se na mě za čas přítel vykašle a já to finančně nezvládnu, jako jsme to nezvládali my? Otázek je spousta, ale nevím, jestli to vůbec má smysl… Někdy si myslím, že by bylo nejlepší dát prcka k adopci až se narodí, aby měl šanci žít v rodině, která se o něj dobře postará a bude ho milovat, kde bude mít maminku a ne mě, která už ani neví jestli ho chce nebo ne…
- Citovat
- Upravit
Anonymní
15.3.13 22:43
Právě proto jak se tvoje máma chovala, nesmíš dopustit abys takova byla.Ja po tom vo sem si od dětství zažila, nikdy nedovolím, aby mě děti neco takového zazily. ZAKLADATELKA
- Citovat
- Upravit
29.4.13 20:06
Poslední dobou mám taky pocit že mě máma zničí. Vždycky jsme se bavili o všem, vždycky mě podpořila. Tak jsem se jí před asi 2 týdny svěřila, že poslední dobou už vůbec necítím potřebu vídat přítele (se kterým mimochodem čekám dítě), že už ho asi nemám ráda jako partnera, ale spíš jako kamaráda a že doufám, že jsou to třeba jen těhotenské hormony a přejde to. Místo pochopení jsem se setkala s neuvěřitelnou kritikou, protože tohle přece není možný, přece neskončím sama s dítětem, jestli se k němu nezačnu chovat lépe, tak mě vyhodí a půjdu k němu. Neustále mě bombarduje otázkama, jestli jsem mu dneska už napsala, kdy za ním pojedu, když už tam jedu, tak proč se vracím tak brzo domů, posledně nás poslouchala a pak mi vyčetla, že s ním málo mluvím, ať řeknu cokoli, vždycky to obrátí na něj, vyčítá mi že se k němu chovám chladně když přijede. Ale co by chtěla? Abych se na něj vrhla před celou rodinou když přijede? Vyčítá mi i věci, které jsem dělala dřív a jí to nevadilo. Poučuje mě o životě, podle ní bych mu měla přizpůsobit protože žena se vždycky musí přizpůsobit, starat se aby byl šťastnej, když ho shrnu, chovat se tak jak chce on.
Snažím se pochopit, že nechce, abych zůstala ve dvaceti s dítětem sama, ale přijde mi to moc. Já se k němu přece chovám slušně, neplánuju ho opustit, nechci brát dítěti tátu, jen s ním prostě budu s pocitem, že mám (snad jen) období, kdy ho nemiluju.
Dneska to došlo až tak daleko, že mi řekla, že pokud budu na vejšce (kam chci od října dálkově) ve stresu, tak jí musím skončit a věnovat se rodině.
Neskutečně mě to psychicky vyčerpává, jak se v tomhle stresu mám učit na maturitu? Začala jsem přemýšlet nad tím, že kdybych mohla vrátit čas, dost vážně bych uvažovala o potratu.
Za celý život jsem neměla tak sebevražedný myšlenky jako teď! Nechápejte mě prosím jako nějakýho psychopata Samozřejmě že bych si na život nikdy nesáhla, ale tohle je vážně peklo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
30.4.13 09:11
Mamka má asi opravdu strach že zustaneš s dítětem sama. Zřejmě to ale přehání a začíná tě deptat.Co si zkusit s ní o všem ještě jednou promluvit aby věděla jak tě její chování trápí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.10.13 21:50
Zakladatelka
Klukům je 6,5 měsíce a u mé matky žádné zlepšení. Je sobecký magor 
Každý měsíc k nám jede na pár dní, jsme z ní na prášky už když víme že přijede. Kontakty jsem nepřetrhla, je to přece babička, ale asi jsem měla. Na anonimitu taky kašlu, tak se nedivte..Vždy když přijede, tak dělá vše aby se točilo kolem ní. V noci vstávám k dětem, je to záhul s dvojčátkama a ona mi ve 4 ráno řekne at jí udělám kafe nebo že má žízen a podobně. Vždy sem jí vše připravila, řekla kde co je ale ona potřebuje obskakovat, s ničím nepomůže. Děti neumí ani chvilku pohlídat a zabavit abych mohla třeba na wc.Jen pořád chodí na zahradu kouřit, je jediná co z mé rodiny a mužského co kouří, teda ještě bráchovo přítelkyně ale to není moje věc a když jsou u nás, tak nekouří vůbec. Matka pořád vytahuje staré křivdy kdo jí co kdy udělal, řve u toho, opakovaně mi budí děti, takže jí neustále okřikuji a tím to začalo, prý jí šikanuji a tak si dětí nevšimne vůbec. Příklad, šla sem pověsit prádlo ven, malej začal plakat ale strašně, ona nasraná že sem jí řekla at neřve, tak ho ani nevzala do náruče. Její poslední návštěva dopadla katastrofálně. Dala sem jí facku, vlastně tři. Moje matka nikdy nebyla moc na uklid(už jsem vše napsla dříve)raději se fintila a tak, vařila a pekla to jo, ale jinak bordel nehorázný. Byla pozvana na oslavu narozenin mužskýho, bylo tam 15 lidí. To co se stalo bylo první noc, připravovala sem v kuchyni salát na chlebíčky, různé pomazánky atd.Ona za mnou chodila nebo spíše vždy vlítla a něco mi vyčítala, tak sem si taky rýjpla, už sem jí měla dost. Celou noc sem nespala, ona mi s ničím nepomohla a kvůli tomu že sem jí řekla že je líná, nepořádná a tak mi vyhrožovala udáním na PČR, no blázen že prý pro pomluvu.Tak to byla první kapka, pak že sem parchant nevděčný a pak mlela cosi o mojich parchantech, no bylo vymalováno. Letěla první facka, začala nehorázně urážet a řekla mi že sem kurva(to proto že když mi bylo patnáct utekla jsem na dizu, spíše šla potají)Měla sem dva vztahy. Jeden 4 roky, druhý 6 let a ted současný třetí zatím 5 let věřím a cítím že navždy 
a třetí padla, když do mě strčila a chtěla utéct ven ve tři ráno že si sežene odvoz domů. Bydlíme na vesnici, žije tu mužského celá rodina a ona tu řve že jí muselo být slyšet strašně, prostě ostuda 
Nehledě na to že probudila i děti, prosila sem jí at je potichu. nakonec zůstala na oslavu, mužskej unavený po noční nechtěl riskovat mikrospánek. S přípravou než přišli hosté opět nepomohla/byla u nás tchýně a švagrová, i přesto se nezapojila a nebylo jí to vůbec trapný)jen popíjela kávičku, bavila se. Třetí den jsme jí odvezli.Za 14dní jsem měla narozeniny, dva dny zpět. Narodila sem se ráno, ona brnkla v půl osmé večer a neřekla ani čau, jen vše nejlepší k narozeninám a začala na mě řvát že je jí zle co od nás odjela a že si šetří na pohřeb 
Jo když odjížděla tak mi řekla mnoho hnusných věcí i to, že mě do smrti nechce vidět. Nevím co ted dělat, do telefonu na mé narozeniny sem jí řekla řveš na mě na mé narozky, proto mi voláš? Měj se hezky a už mi nevolej. Sbohem. Nechci s ní už komunikovat, jenže bojím se až budou Vánoce, že i když u nás nebude, tak je budu mít pokažené, protože vím že bude sama a je mi jí líto…Jou to naše první vánoce s dětma, tak je chceme mít krásný. Brácha si jí k sobě nevezme. Nevím jak se zachovat..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.14 11:03
Předem se omlouvám za anonym, ale chodí sem i známý a ti o naší situaci nevědí - tedy alespoň zatím. Ale potřebuji se vypovídat a znát názor na věc i někoho dalšího. Asi to bude dlouhé povídání, tak předem hned všem děkuji, kteří si můj příspěvek přečtou celý. 
Jedná se o moji mamku, která se mnou už přes měsíc a půl absolutně nemluví. Musím podotknout, že jsme s mámou nikdy neměly bezva vztah. Hlavně díky jejímu alkoholismu, který u ní začal ještě když jsem byla malé dítě. O ničem jsem nevěděla. Táta se to snažil přede mnou tajit. Pak jsem postupně zjišťovala, že s mamčou není něco v pořádku, ale to jsem ještě ani neměla páru že existuje něco jako alkoholismus. A vždycky když měla své „stavy“, zamykala se se mnou v koupelně nebo zavírala do hlavy a tvrdila mi že je vážně nemocná, proto jí pořád není dobře a brzy umře. Pro mě jako malou holku to byl příšerné, když její milovaná maminka jí toto vtlouká do hlavy. Už od mala mi říkala, že se pak jednou budu muset tady starat o domácnost a o tátu. Když se doma motala a nebo padala, řvala jsem na tátu proč mi nejde pomoc, když vidí, že je mamince špatně. Ten se od všeho distancoval a nechal mě na něj křičet a nadávat mu, nic mi neřekl. Později už jsem sama začala mít podezření a při jednom mém výstupu na tátu, mi konečně řekl, ať se jdu raději podívat do lednice, místo toho věčného obviňování. A v tu chvíli mi to celé docvaklo. Úplně se mi otočit pohled na rodiče. Tátu jsem na ráz měla za hrdinu, který se mě snažil před tou pravdou chránit a mámu… ta mě prostě zklamala ze všech stran a od té doby už jsme nikdy nebyli máma a dcera. Táta si to hrozně vyčítal, že mi to řekl. Bál se toho dne, kdy to zjistím. Pak jsme s tátou zahájili „boj“ proti alkoholismu mámy. Hledávali jsme všude po bytě zkované flašky, prosili jí a pak už i na ní křičeli, ať se jde léčit. Nikdy si svůj problém nepřipustila. Táta se už kolikrát chtěl rozvést, a le stále jí miloval a jelikož doma vydělával on. Máma byla v domácnosti, věděl, že by bez něj skončila jako bezdomovec. Když jí ale řekl, že se s ní rozvede, máma se mu smála a ještě ho pobízela, ať to klidně udělá. (věděla moc dobře, že by to táta ve skutečnosti neudělal)
Pak ale jako když utneš, najedou si máma problém přiznala a pít přestala. Pila asi 10 let. Já se vdala a odstěhovala co nejdříve to šlo. Po narození syna jsme se s mamkou dost sblížily. Dost často se mnou chodila ven a každý den jsme si volali. Ta velká propast mezi námi byla skoro pryč. Byly z nás kamarádky.
Jenže já po narození malého, a si tak od jeho tří měsíců, začala být nešťastná s manželem. Pořád jsem si stěžovala, že jsem na všechno sama. Dřív mi doma pomáhal a ted nehne ani brvou. S manželem jsme měli čím dál častější neshody. Ačkoliv jsem původně nechtěla, mamce jsem se nakonec svěřila. Bohužel přestala mít mého manžela ráda a neskrývala se tím, že u nás nevidí společnou budoucnost. Při jedné hádce jsem už manželovi řekla, že takhle dál už nemůžu a chci se rozvést, prostě mi cvaklo. Uřvaná jsem šla za rodiči a vše jim řekla. Táta o ničem neměl tušení. Bylo mi trapně a nechtěla jsem mu o našich problémech říkat. Rodiče mi řekli, že je to mé rozhodnutí a oni mi do toho mluvit nebudou. I když táta pronesl něco v tom smyslu, že je zastáncem toho, že když je to možné, manželství by se mělo snažit zachránit. Z mamina postoje bylo jasné, že chce abych se rozvedla. Táta mi pomohl napsat papír o dohodě na alimentech a poradil mi co bude potřeba všechno zařídit. Přišla jsem domů pevně rozhodnutá, že to chci skončit. Nakonec ale sám manžel řekl, že toto není problém který by se nedal vyřešit. Co po něm přesně chci. Že nebudeme trhat rodinu. 6 let manželství před tím než se nám narodilo dítě, jsem byla šťastná a zamilovaná. Tak proč to zahodit kvůli něčemu co se dá vyřešit… S manželem jsme si vše vyřešili a já jsem opět šťastná.
Když jsme se s manželem usmířili, máma si vzala do hlavy, že jsem vše svalila na ně, abych u manžela vyšla v lepším světle. Věděl, že s papírem o dohodě mi pomáhali, ale řekla jsem mu, že jsem ten papír chtěla a taky tam na něj čekala, že je to jen z mé hlavy a oni s tím nemají nic společného. Máma si to ale nemyslí a prý jsem jí zklamala. Táta mi pak řekl, že máma půl roku jí prášky na uklidnění, protože je špatná z toho, že nejsem šťastná. Půl roku jí to říkám a pak je u nás najednou vše v pořádku, že to nechápe a že si myslí, že jsem si z ní dělala jen legraci. To říkala máma tátovi. Táta je naštěstí při mě a snaží se mámu obměkčit, ale já už nevím jestli vůbec s ní chci znovu kontakt navázat. Když jsem se jí se svými problémy svěřila, řekla jsem jí, že jsem jí to původně ani nechtěla říkat. Ona mi na to řekla, že komu jinému by ses měla svěřit, když né mámě a ted mi vyčítá, že mi dělala zpovědní vrbu…?! První dva týdny jsem se jí snažila kontaktovat. Jen zlehka. Napsala jestli nechce jít ven a tak. Vždy mě odpálkovala. Což mě naštvalo. Nic jsem jí neudělala, aby se ke mě takto chovala a přestala jsem s ní taky komunikovat. Ted už je to přes měsíc a půl. Když jsem měla narozeniny, řekla jsem tátovi, že bych ho s manželem chtěla pozvat do restaurace na večeři a jestli by chtěla, že máma může přijít taky. Máma mu samozřejmě řekla, že nikam nejde a že mi jen zavolá aby mi popřála. Táta mi pak taky odmítl jít, že je blbý, aby šel bez mámy, takže jsme ani s manželem nakonec nikam nešli. Máma mi volala večer před mými narozeninami. Řekla mi jen že mi chce popřát všechno nejlepší k narozeninám, já poděkovala a ona se se mnou rozloučila. Probrečela jsem večer. Blíží se Vánoce, které jsme vždycky slavili spolu a syn bude mít první narozeniny. Obávám se toho, že díky její urážlivosti spolu stále mluvit nebudeme. Na jednu stranu, chci aby to bylo mezi námi jako dřív, na druhou už nemám sílu a a ni nechci se s ní smiřovat. Protože ona je tak pyšná, že první krok neudělá a já už toho mám taky dost, jí věčně jen ustupovat a podřizovat se jí. Jsem z celé situace hrozně špatná. 
- Citovat
- Upravit
17.11.14 11:15
To je hrozně těžký..Asi jsi se jí neměla se vším svěřovat a hlavně rodiče do toho zatahovat, zvlášť kdž je Tvoje máma labilní.
Nyní Ti nezbyde nic jiného, než si chránit soukromí a pokud chceš s rodiči vycházet, občas jim zavolat, zeptat se zda se chtějí sejít, pokud ne, nic se neděje.
Pokud Ti přála k narozenínám, není vše ztraceno, ne? Rozhiodně to není důvod, aby jsi probrečela celý večer. Proč?
Tvoje máma je asi trochu naštvaná, ale to časem přejde. Je to ¨tvůj život, ne její.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
17.11.14 11:18
Máma je na psychiatra, to bez debat. Ale to není žádná novinka pro nikoho.
Taková věc. My si své rodiče malujeme jako dokonalé bytosti nemající běžné lidské chyby. Jsou prostě dokonalí a jsou vždy připravení vydržet vše, co na ně navalíme. Ostatně tak, jak tomu bylo, když jsme byli miminka - mámy to s náma prostě vydržet musely, stejně jako my to musíme vydržet s našimi řvoucími ulíčky.
Bohužel řada z nás si nese další stigma. V tom, že máma to prostě… někdy nevdrží. Jenže v tom mýtu, dogmatu, že musí… se vnitřně zhroutí, že je nějaká vadná. Neúmyslně, pdovědomě, pak tuhle vinu přesnáší na toho, kdo je v jejím podvědomí zdrojem toho ponížení. Miminko. A to pak tuhle emoci sosá po celý život. Odpovědnost za to, že máma se nějak nebyla schopná vyrovnat sama se sebou.
Mám to s mámou taky.
Vůbec, ten příběh je podobný. Akorát že teda máma moje manželství nekomentuje. A vůbec se v poslední době s ní dá rozumně mluvit jen v momentu mezi třetím a šestým pivem.
Já jsem přesvědčená, že svoje trauma si nesu od ní. Od toho okamžiku, kdy ona coby mladá matka seznala, že to není tak růžové, jak si malovala.
Já z vlastních zkušeností, jak sama se těžce v tom placatím, bych ti doporučila, aby ses soustředila na sebe. Máma potřebuje pomoc odborníka, a to ty při největší lásce… nedokážeš. Já to už vím taky.
A taky vím, že svojí mámu nedostanu ani na gyndu. Když před těma 40 lety rodila, asi to bylo neskutečný masakr (chápu, moje dva porody taky nic moc), prootže od tý doby doslova nenávidí doktory a k žádnýmu nejde, pokud jí tam téměř proti její vůli nedoveze rychlá. Dostat jí na psyndu a přinutit jí si konečně uznat a přiznat, že má problém, a že to její pití je jen špička ledovce…
Holka, seber se ty, dej se do kupy a popřípadě se nestyď s esvými problémy poptat psychologa sama. Třeba ti pomůže vyřešit právě to, na co se ptáš. Jak s ní komunikovat a přitom si nebrat na svá bedra odpovědnost za ty dva. Lidi, co nejsou svatí a prostí běžných lidských vlastností a chyb.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.14 11:20
@jannina1 S tátou jsme v pohodě. Často mi volá a byli jsme spolu ted i v divadle. Máme dál mezi sebou vztah, jako by se nic nestalo. Jen nevím jak to bude dál s mámou. I když jsme se několikrát na něčem neshodli, nikdy jsme se od sebe na tak dlouho neodmlčeli.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
17.11.14 11:28
@Emilie Velmi děkuji za Váš příspěvek. K psycholožce jsem už objednaná
- Citovat
- Upravit
17.11.14 11:45
@Anonymní píše:
@Emilie Velmi děkuji za Váš příspěvek.
Za měsíc máme jet na svatbu sestřenice. Máma je neskutečně dobrá kuchařka a cukrářka. Byla oslovena, zda by nenapekla. Jo, peče, jasně že jí to udělalo radost. Ale co okolo toho nadělala divadla, že jí nikdo nechápe, že už na to nemá sil, že už je stará, že už jí bolí záda, ruce, a ať nikdo nepočítá s tím, že an tu svatbu pojede, ostatně, nechce být svědkem toho, jak tam táta bude dělat ze sebe šaška (neksutečně společenský tvor, byl požádán, aby svatbu „odmoderoval“, bude ve svým živlu!!!)… já od ní odcházela, úplně plná jedu, jak ho do mně napustila. Málem jsem ten jed ukápla i do těch, koho jsem potkala. No vzteklá jsem byla, a nevěděla proč. Nebyl důvod. Pak mi došlo, co se děje. Maminka… jako kdybych sdílením toho jejího nepochopitelného vzteku jí nějak podvědomě potřebovala ulehčit… cítila jsem to jako svojí povinnost, ubrat jí dílem její trápení…
Blbost. To nemá cenu. To nemá řešení.
Zavolat sestřenici, hele máma není schopná říct NE, už nechce péct, nesmysl, máma by se vztekala, že si o ní myslíme, že už není schopná na tu svatbu napéct… říct sestřenici, nezlob se, že máma napřijede, je unavená a menopauza a prostě s ejí nechce mezi lidi a tak… máma se bude vztekat, že jí tam nechceme…
To nemá prostě řešení.
Máma je prostě nešťatsná sama ze sebe, 40 let se pere s nějakou poporodní depresí, monžá že už to začalo i dřív, děda byl docela slušnej manipulátor a tyran (v jistém smyslu slova), monžá se prostě poptřebovala z toho vymanit a ono se to tak nějak celé vymklo úplně… neovládá svůj život…
Ale v tom jí já nepomůžu.
Ostatně, zajímavá věc, já za svoji „matku“ v tomto slova smyslu, t. j. osobu, která mě vychovala a předala to, co má žena umět, znát, vnímat, vnímám svoji babičku. Matka je - bohužel - jen ta, co mě porodila.
Monžá taky dobrý si ujasnit city, byť možná nebudou nijak pěkné. Je lepší vědět, jak na tom jsem, než si lhát, že ctím otce svého i matku svou… pak se totiž nepatlám v opačných pocitech, že bych jí měla ctít, a přitom jí vlastně lituju a současně pohrdám… pak mi dojde, že jsou věci, které ona za mně nevyřeší, protože má sama co dělat se sebou. že je zbytečné ji zavalit mými problémy. Bude toho na ni akorát moc, uvalím na ní jen další povinnost, co by měla a co není schopna… co nikdy nebyla schopná… smyčka se utáhne ještě víc, ona se ještě více bude hroutit a ještě více ven vysílat signály, jak jí nikdo nemá rád… ještě více mi bude valit svoje signály a já ještě více budu cítit povinnost jí z toho pomoct, prootže jsem to byla já, kdo ji do tohoto stavu dostal…
Taky to asi tak nějak cítíš, ne? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
17.11.14 12:10
@Emilie Omlouvám se, že zasahuji, ale musím. Píšete mi z duše. Taky jsem se konečně rozhodla přestat dělat matce obětního beránka. A věřte, že mě to stáo dost síly a odvahy. Už jako malá jsem se bála něco říct nebo odporovat, aby se maminka nezlobila nebo nedej bože nebyla nešťastná, protože ona je přece tak moc nemocná… Nemocná je, to nepopírám, ale není to moje vina. Po několikerých matčiných pokusech o sebevraždu (demonstrativních, kdy předtím vždy ještě někomu stihla zavolat, že se to chystá udělat, jak se to chystá udělat a loučí se), jsem si vždy než ji odvezla sanitka nebo při návštěvě v nemocnici vyslechla: A víš, kvůli komu jsem to udělala? Víš, že jo, víš, že je to tvoje vina… Sakra, já měla vždycky samý jedničky. Neflákala se, nikdy nekouřila, nepila. Ale stále bylo něco špatně. A teď už to chápu. Něco špatně skutečně bylo, ale ne se mnou. Je to v ní. Ta zloba a nutkání být stále ve středu pozornosti. Teď už jsem dávno osamostatněná, dávno jsem jí odpustila. A opravdu moc se na to snažím nemyslet, jinak by byl mezi námi konec. Nastavila jsem si pevné hranice, za které se nepouštím a za které už nikdy nepustím ji.
Jedno vím stoprocentně. Svým dětem nikdy takhle neublížím, nikdy je nebudu citově vydírat. Matka má chránit a pečovat o své dítě. Nikdy ne naopak.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
@Januliiik moc ti děkuju
budu toho muset zvládnout ještě více 
mužskej má velkou rodinu a všichni už se pomalu přetahujou kdo bude hlídat a jezdit s kočárem 
mám je ráda, ale jak jsem zvyklá stát na svých nohou bez pomoci, nevím co semnou udělají denodenní navštěvy prababičky… 
bydlí kde my ( teda v jiném domku)a chodí každý den pořád na procházky kolem všech příbuzných 
asi se budu muset i zamykat aby mě nepřekvapila třeba nahou, chodí jak duch..