Manžel je hrozný škrt

Prosim te nedej na to, ze to zacinaji tikat biologicke hodiny. Ty a dite budete zit jako chudaci, on nechape, ze ma problem. Budes skudlit abys vysla z matersky, zatimco on si bude jako kral dal udrzovat jeho standard & prachy od rodicu. A nastopro bude porad od tebe chtit pulku na vsechno. Mas nasetreno?

@Anonymní píše:
Je mi jasné, že mi řeknete, ať ho pošlu do… Ale jsou i hezké chvíle. Ale pak mě zas třeba totálně dorazí. Řešila jsem např. jak je to s mateřskou, když nemám smlouvu na dobu neurčitou a on mi řekl doslova, že kvůli mě nebude zřát kořínky, jestli nebudu mít nárok na mateřskou. Největší omyl je to, že kamarádi a rodina ho mají rádi a myslí si, že je úžasný, maximálně je chyba ve mě.

Mám jedinou otázku. Jak jsi dopustila aby tenhle člověk byl tvůj manžel?

@Anonymní píše:
Děkuji za názory. Já to asi potřebuji slyšet. Nikomu to neříkám, protože se za to stydim. A vlastně si pak začínám myslet, že má pravdu. Už jsem z toho rozložená. A vždycky takový samozřejmě nebyl.

Ahoj Anonymko, rovnou přihazuju svou aktuální situaci, jsem na tom totiž podobně. Rozhodně se nestyď, je potřeba o tom mluvit, se všemi kolem, člověku to pomůže Já taky dřív zapírala jeho „zvyky“, ale teď už je ventiluju a jeho to samozřejmě štve. Což je dobře, je potřeba, aby měl zpětnou vazbu. Sleduj, jakého exota jsem potkala já a to jsme inženýři oba:
Partneři od ledna 2019, čili asi rok a půl. On o dva roky starší a cca o 3 tisíce menší plat než já. V zásadě jsme na tom ale finančně podobně, já osobně bych takový rozdíl neřešila. Na začátku plný lásky, div mě s ní nezadusil, byl opravdu nadšenej a děsně upřímnej, jak holka, to jsem ještě nezažila. Ale ok, každý to má nějak. Ale už od začátku jsem si všimla, že mě nikdy nikam nezve. Nebyli jsme v kině, nebyli jsme ani na nějaké první večeři/obědě. Nikdy neměl potřebu udělat radost typu „hele, chceš zmrzlinu? Na, tady máš…“ Vždycky jen procházky s lahví vody v kapse. A když fakt v noci přišel hlad, napůl! jsme někde koupili grilované kuře a snědli v mém autě. Jelikož je on policista, má zadarmo MHD, i ubytovnu (je z jiného města), kterou taktéž platí „firma“. Kromě stavebního spoření nijak svoje peníze nezhodnocuje, ale všechny nechává na běžném účtu. Žádné životní pojištění, snad ani penzijní, žádné další úročené spoření. Celý život škudlí a šetří, nikdy si nic nedopřeje. Má kredit, kde si s pár stovkami vystačí celý rok, protože vlastně nepotřebuje nikomu volat. Data nemá a tak pořád někde loví wifinu, což je jediný jeho způsob spojení se světem. I mě volá přes whatsapp. K životu mu stačí čistá voda nebo nejlevnější šťáva, nízkotučné tvarohy, chleba, sádlo, domácí vajíčka a domácí ovoce/zelenina. Jako sýr jí celý život jen eidam 30% (což se ani moc sýrem nazvat nedá). I igelitku raději stokrát vypere saponátem, než aby ji hodil do koše, i když je celá došmodrchaná a trhá se. Aby si koupil nový pořádný kufr, jsem ho musela donutit sama, protože ten svůj s ulomeným kolečkem by za sebou po zemi šuchal snad do konce života a než vydal ty tři tisíce, chodil po obchodě hodinu. Potud se zdá jako šetrný člověk. Jenže, za skromného by se dal považovat, jen kdyby odepíral jenom sobě, ale k okolí by byl jinak štědrý. Když jsme se poprvé bavili o penězích už s tím nádechem, že mi přijde, že je škrt, tak mi vypočítal, co všechno už za mě zaplatil (pardon, ale moc toho nebylo) a zahrnul všechno, i dárky k narozeninám a svátku, i 10Kč za použití záchodu na Hradě. To mu dodnes nedokážu zapomenout a už tehdy mě zarazilo, jak si do detailu pamatuje každý výdaj. Já vlastně neměla čím argumentovat, protože každý můj výdaj za nás dva jsem automaticky hodila za hlavu. Nikdy s žádný partnerem jsme neřešili, kdo a co za oba platil. Když mi daroval kytku, nezapomněl dodat, že je to drahý a stejně se to vyhodí. Požíval tajně moji zubní pastu, zubní nit a antiperspirant, načež jsem z něj vymlátila, že to dělal proto, že chtěl ušetřit. Na návštěvě u jeho rodičů v domku mi taky říká, že nemá smysl pouštět teplou vodu, protože ani nestihne přitéct. Když mi chtěl dát pozornost, byly to bonbony zadarmo, které mívají v dóze na každé pokladně. Taktéž sušenku Lotus, kterou někde švihl od kafe. A cukr k čaji a ubrousky si vždycky odnese. Na plese se drží zkrátka, aby nemusel nic platit, vystačí si s jednou colou na celý večer a nejraději by si to vůbec s sebou přinesl sám, protože v obchodě je to levnější než na akci. Zásadně na akce chodí najedený, aby ho náhodou nepřepadl hlad a nemusel si nic kupovat. Oblek si sám nekoupí, půjčuje si ho od svého bratrance. Nejraději by všechno platil napůl, to ale odmítám, už jen proto, že toho sní dvakrát tolik, co já. Posledně jsme byli na nákupu a on sám by fakt koupil jen pár základních věcí, které člověka nijak zvlášť nenadchnou. Přihodila jsem ale i jahody a nakonec i zmrzlinu, samozřejmě pro nás oba. Když jsme se dělili o náklad za nákup, neváhal si říct o tu vyšší částku ze dvou, které jsem navrhovala. Ve vteřině se mi to rozleželo v hlavě a nakonec mu ale říkám, že mu dám tu menší částku, protože jsme se vezli mým autem, a na benzín mi nikdy nepřispívá. Za to se se mnou vždy velmi rád sveze, což ale okomentuje tím, že bych za to stejně zaplatila, že jsem autem chtěla jet já a podobně. To, že jsem ho několikrát vezla na nádraží, protože nestíhal, a ani tak ho nenapadlo mi přispět, jsem mu následně připomněla. Účet okomentoval slovy „stovku za jahody, to se snad zbláznili, nejdražší jahody, které kdy jím..!“ Já si dopřávám i lepší kvalitu a jiné výživnější suroviny a větší spektrum potravin. Ale on sám by si ode mě nevzal, hned říká, „já ti to nechci jíst, to je tvoje“. Jenže to dělá z čisté vypočítavosti, abych náhodou po něm něco nechtěla zaplatit, nebo že by pořídil něco on na revanš. Prostě nechce mít ani společné jídlo, protože by logicky stálo víc, než jen těch jeho pět surovin. Dovolenou jsem si musela platit sama, a pokud jsem tam chtěla koktejl po večeři, co nebylo zahrnuto v ceně, se skřípěním zubů ho zaplatil. Načež on sám ho měl poprvé, protože „on to přece k životu nepotřebuje“. Na snídaních regulérně kradl dost velký množství jídla, že to dělá pro nás, abychom měli něco na celý den na túru a vždycky se najedl k prasknutí. Koupit si něco sám v sámošce? Ani omylem. Že přeci tu cenu za polopenzi nemůžeme při té snídani a večeři projíst. Při odjezdu z hotelu si nezapomněl vymačkat celou nádobku s hotelovým tělovým mlékem k sobě do krabičky, aby si to odvezl. Společnému bydlení předcházela útrpná debata. Chtěla jsem od ledna, nový začátek atd. Tak to bylo na něj brzo, brzo bylo i v březnu, protože je ještě tma a on by odjížděl a přijížděl busem za tmy (je snad malé dítě?!?! Tak nakonec bydlíme až teď od května), a že on mi bude platit v mém bytě jen spotřebu a ne půlku hypotéky, protože byt není jeho a on by z jeho případného prodeje nikdy nic neměl. Když už jsem ho zpracovala, že jedeme fifty-fifty, pak po čase najednou nenápadně přišel s tím, že se u mě objeví jen párkrát do měsíce, když má služby tak a tak, a že ještě jezdí k nim domů, aby tam pracoval na rekonstrukci bytu v patře nad rodiči v domě. Tak už jsem se nasla, jestli tím chce jako říct, že mi chce platit jen odbydlené dny?! Nejsem žádný hotel, kde se platí za noc. A tímhle už fakt přestřelil. Celkově toho bylo víc, ale už z toho mám mlhu na mozku. Bouchla jsem do stolu a řekla mu, že o takový život nestojím. Nechci jeho peníze, cokoli potřebuju, to jsem schopná si sama zajistit, třetina mého příjmu jde na moje různá spoření, a i kdyby mi za bydlení neplatil, i tak bych to s odřenýma ušima zvládla. A ani tak bych neměla pocit, že strádám. Za to on nikdy za nic vlastně neplatí a pořád má pocit, že má málo. Jeho postoj k penězům prostě pokřivený. Snaží se žít zadarmo, nic si nedopřeje, nic k životu nepotřebuje, všechno jen ve slevě, honí akce na nejlevnější jídlo. Papírky jsou pro něj finální produkt a není schopen je přetavit do něčeho, co by udělalo radost jemu nebo jeho holce nebo rodičům, komukoliv. Aby mi udělal něčím radost a vyrostl v mých očích jako grant, to ani omylem. Když to nepotřebuje on, nepotřebuju to přece ani já. Xkrát vytahoval „to jako mám všechno platit já? A na co máš svoje peníze ty?!“ Myslí si, že celá láska je o tom, že mi stačí, když mi se vším pomůže. Tak mu říkám, že péct se mnou skutečně nemusí, to zvládnu sama. A že do vztahu je potřeba prostě investovat i to, že ho to bude něco stát a nejen to, co je zadarmo. Mluvili jsme o tom asi tři dny, málem mi z toho praskla hlava, protože jsem na něm nenechala nit suchou, a fakt jsem byla nakročená jít od toho pryč. Řekla jsem mu, že jestli se mám za ním přestěhovat přes celou republiku, kde nemám rodinu, přátele, ani práci, musí mi za to kva stát. A říkám mu, že jinak by byl milionovej chlap, je pozorný, milý, dokáže se vcítit, co bych potřebovala, pohladí, popusinkuje, uspokojí do maxima, dokáže jak společně lenošit, tak makat jako ďas. Je pohledný. Se vším rád pomůže. Je silnej chlap, žádný tintítko. A kdyby neměl problém s tím neustálým škudlením, holky by se o něj rvaly. Nakonec sám uznal, že má problémový postoj k penězům, že to vyplývá z jejich rodiny a že se s tím pokusí něco udělat. Stejně pořád moc nechápe, proč jsou peníze pro holky tak strašně důležitý… No. Dávám mu poslední šanci, jestli se vzpamatuje. Zařadila jsem neutrál a vyčkávám, jestli se k tomu nějak dokáže postavit. Ještě stále je ve zkušební době.

@Zwetta píše:
Jak s někým takovým můžeš žít? Nazvala bych to už terorem z jeho strany, hnus velebnosti..
Proč si tě bral, když mu je pojem manželství úplně cizí?
Asi bych se neudržela a jeho rodičům se svěřila, co mám doma za poklad, nenech se takto ponižovat, na to je život až moc krátký..

Proč si jí bral? Protože se konečně našla nějaká, která by ho chtěla. Právě, že na to šel nejspíš velice chytře. Škudlilové umí počítat, a právě proto bývají dost vychytralí, když celoživotně hlídají, jak na co vyzrát, aby nebyli škodní.

@Silver_Lining píše:
Můj manžel má taky pár šetících libůstek, ale od začátku mám jasně vymezené hranice, že mě do toho zatahovat nebude. Funguje to dobře. Taktéž o tom jak budou fungovat finance jsme se před manželstvím bavili, máme vše společné, takže pak nebylo ani k řešení jak to bude při mateřské, ale takové řeči jakože on by na to chtěl snad nebrat ohledy, že mi udělal dítě a já nemůžu do práce, to by byla pro mě opravdu totální stopka. Je to tak ve společnosti nastavené, že s dítětem je doma žena a muž opravdu nemá nejmenší právo jí to omlacovat o hlavu, že nemůže vydělávat. Pokud v tomhle nebudete mít jasno, tak si prosím v žádném případě nepořizujte děti, protože pak ti udělá ze života peklo… a neumím si představit muset chlapa prosit o to, aby mi dal peníze na dětské botičky, léky nebo podobné nutné věci, jak tu pak některé ženy popisují… Promluvila bych si s ním o tom jak tohle do budoucna vidí, pokud nemá v plánu se změnit, tak to opravdu není chlap pro život…

@Anonymní píše:
Manipulátor jak vyšitý. Nohy na ramena. Taky jsem chodila s jedním, nebyl škrt, ale manipulátor jo. Já na venek dělala, jak je fajn, kryla ho a když už bylo fakt zle a musela jsem to ukončit, svěřila jsem se doma a dostala jsem ohromnou podporu a svet byl ze dne na den růžový! Díky bohu, že to tak dopadlo. Dozvěděla jsem se, že na mě poznali, že se něco děje, že jsem jiná, sklíčená. Hele, radim ti, seber se a jdi, budeš si děkovat do konce života. Tohle je na psychiatra a ne na hezkej zivot. Novýho můžeš potkat raz dva a za rok můžeš klidně čekat rodinu s úžasným chlapem. Držím palce! Rozhodni se správně, je to tvůj život a je jen na tobě, jak ho prozijes.

Naopak, sundat nohy z jeho ramen. Tím by měla začít.

@elibro píše:
@tulipán dluží za těhotenství a RD??? Ty bláho, to už je hodně silné kafe. Mě to vždycky znova a znova překvapí, kolik z nás je ochotno v téhle zemi a v tomhle století žít jako otrokyně… A i ty se mohly mít líp, když neměly pána magora :/

Prozradím ti tajemství o otroctví. Otrok je pro pána výrobní prostředek. Aby fungoval a přinášel prospěch, musí dobře jíst, spát v teple, mít suché boty, čisté prádlo a lékařskou péči.
My „svobodní“ pracujeme stejně tvrdě, jen si navíc zaplatíme ubytko a ostatní.
K smíchu, což?
Nebo ne?

@Birds píše:
Ahoj Anonymko, rovnou přihazuju svou aktuální situaci, jsem na tom totiž podobně. Rozhodně se nestyď, je potřeba o tom mluvit, se všemi kolem, člověku to pomůže Já taky dřív zapírala jeho „zvyky“, ale teď už je ventiluju a jeho to samozřejmě štve. Což je dobře, je potřeba, aby měl zpětnou vazbu. Sleduj, jakého exota jsem potkala já a to jsme inženýři oba:
Partneři od ledna 2019, čili asi rok a půl. On o dva roky starší a cca o 3 tisíce menší plat než já. V zásadě jsme na tom ale finančně podobně, já osobně bych takový rozdíl neřešila. Na začátku plný lásky, div mě s ní nezadusil, byl opravdu nadšenej a děsně upřímnej, jak holka, to jsem ještě nezažila. Ale ok, každý to má nějak. Ale už od začátku jsem si všimla, že mě nikdy nikam nezve. Nebyli jsme v kině, nebyli jsme ani na nějaké první večeři/obědě. Nikdy neměl potřebu udělat radost typu „hele, chceš zmrzlinu? Na, tady máš…“ Vždycky jen procházky s lahví vody v kapse. A když fakt v noci přišel hlad, napůl! jsme někde koupili grilované kuře a snědli v mém autě. Jelikož je on policista, má zadarmo MHD, i ubytovnu (je z jiného města), kterou taktéž platí „firma“. Kromě stavebního spoření nijak svoje peníze nezhodnocuje, ale všechny nechává na běžném účtu. Žádné životní pojištění, snad ani penzijní, žádné další úročené spoření. Celý život škudlí a šetří, nikdy si nic nedopřeje. Má kredit, kde si s pár stovkami vystačí celý rok, protože vlastně nepotřebuje nikomu volat. Data nemá a tak pořád někde loví wifinu, což je jediný jeho způsob spojení se světem. I mě volá přes whatsapp. K životu mu stačí čistá voda nebo nejlevnější šťáva, nízkotučné tvarohy, chleba, sádlo, domácí vajíčka a domácí ovoce/zelenina. Jako sýr jí celý život jen eidam 30% (což se ani moc sýrem nazvat nedá). I igelitku raději stokrát vypere saponátem, než aby ji hodil do koše, i když je celá došmodrchaná a trhá se. Aby si koupil nový pořádný kufr, jsem ho musela donutit sama, protože ten svůj s ulomeným kolečkem by za sebou po zemi šuchal snad do konce života a než vydal ty tři tisíce, chodil po obchodě hodinu. Potud se zdá jako šetrný člověk. Jenže, za skromného by se dal považovat, jen kdyby odepíral jenom sobě, ale k okolí by byl jinak štědrý. Když jsme se poprvé bavili o penězích už s tím nádechem, že mi přijde, že je škrt, tak mi vypočítal, co všechno už za mě zaplatil (pardon, ale moc toho nebylo) a zahrnul všechno, i dárky k narozeninám a svátku, i 10Kč za použití záchodu na Hradě. To mu dodnes nedokážu zapomenout a už tehdy mě zarazilo, jak si do detailu pamatuje každý výdaj. Já vlastně neměla čím argumentovat, protože každý můj výdaj za nás dva jsem automaticky hodila za hlavu. Nikdy s žádný partnerem jsme neřešili, kdo a co za oba platil. Když mi daroval kytku, nezapomněl dodat, že je to drahý a stejně se to vyhodí. Požíval tajně moji zubní pastu, zubní nit a antiperspirant, načež jsem z něj vymlátila, že to dělal proto, že chtěl ušetřit. Na návštěvě u jeho rodičů v domku mi taky říká, že nemá smysl pouštět teplou vodu, protože ani nestihne přitéct. Když mi chtěl dát pozornost, byly to bonbony zadarmo, které mívají v dóze na každé pokladně. Taktéž sušenku Lotus, kterou někde švihl od kafe. A cukr k čaji a ubrousky si vždycky odnese. Na plese se drží zkrátka, aby nemusel nic platit, vystačí si s jednou colou na celý večer a nejraději by si to vůbec s sebou přinesl sám, protože v obchodě je to levnější než na akci. Zásadně na akce chodí najedený, aby ho náhodou nepřepadl hlad a nemusel si nic kupovat. Oblek si sám nekoupí, půjčuje si ho od svého bratrance. Nejraději by všechno platil napůl, to ale odmítám, už jen proto, že toho sní dvakrát tolik, co já. Posledně jsme byli na nákupu a on sám by fakt koupil jen pár základních věcí, které člověka nijak zvlášť nenadchnou. Přihodila jsem ale i jahody a nakonec i zmrzlinu, samozřejmě pro nás oba. Když jsme se dělili o náklad za nákup, neváhal si říct o tu vyšší částku ze dvou, které jsem navrhovala. Ve vteřině se mi to rozleželo v hlavě a nakonec mu ale říkám, že mu dám tu menší částku, protože jsme se vezli mým autem, a na benzín mi nikdy nepřispívá. Za to se se mnou vždy velmi rád sveze, což ale okomentuje tím, že bych za to stejně zaplatila, že jsem autem chtěla jet já a podobně. To, že jsem ho několikrát vezla na nádraží, protože nestíhal, a ani tak ho nenapadlo mi přispět, jsem mu následně připomněla. Účet okomentoval slovy „stovku za jahody, to se snad zbláznili, nejdražší jahody, které kdy jím..!“ Já si dopřávám i lepší kvalitu a jiné výživnější suroviny a větší spektrum potravin. Ale on sám by si ode mě nevzal, hned říká, „já ti to nechci jíst, to je tvoje“. Jenže to dělá z čisté vypočítavosti, abych náhodou po něm něco nechtěla zaplatit, nebo že by pořídil něco on na revanš. Prostě nechce mít ani společné jídlo, protože by logicky stálo víc, než jen těch jeho pět surovin. Dovolenou jsem si musela platit sama, a pokud jsem tam chtěla koktejl po večeři, co nebylo zahrnuto v ceně, se skřípěním zubů ho zaplatil. Načež on sám ho měl poprvé, protože „on to přece k životu nepotřebuje“. Na snídaních regulérně kradl dost velký množství jídla, že to dělá pro nás, abychom měli něco na celý den na túru a vždycky se najedl k prasknutí. Koupit si něco sám v sámošce? Ani omylem. Že přeci tu cenu za polopenzi nemůžeme při té snídani a večeři projíst. Při odjezdu z hotelu si nezapomněl vymačkat celou nádobku s hotelovým tělovým mlékem k sobě do krabičky, aby si to odvezl. Společnému bydlení předcházela útrpná debata. Chtěla jsem od ledna, nový začátek atd. Tak to bylo na něj brzo, brzo bylo i v březnu, protože je ještě tma a on by odjížděl a přijížděl busem za tmy (je snad malé dítě?!?! Tak nakonec bydlíme až teď od května), a že on mi bude platit v mém bytě jen spotřebu a ne půlku hypotéky, protože byt není jeho a on by z jeho případného prodeje nikdy nic neměl. Když už jsem ho zpracovala, že jedeme fifty-fifty, pak po čase najednou nenápadně přišel s tím, že se u mě objeví jen párkrát do měsíce, když má služby tak a tak, a že ještě jezdí k nim domů, aby tam pracoval na rekonstrukci bytu v patře nad rodiči v domě. Tak už jsem se nasla, jestli tím chce jako říct, že mi chce platit jen odbydlené dny?! Nejsem žádný hotel, kde se platí za noc. A tímhle už fakt přestřelil. Celkově toho bylo víc, ale už z toho mám mlhu na mozku. Bouchla jsem do stolu a řekla mu, že o takový život nestojím. Nechci jeho peníze, cokoli potřebuju, to jsem schopná si sama zajistit, třetina mého příjmu jde na moje různá spoření, a i kdyby mi za bydlení neplatil, i tak bych to s odřenýma ušima zvládla. A ani tak bych neměla pocit, že strádám. Za to on nikdy za nic vlastně neplatí a pořád má pocit, že má málo. Jeho postoj k penězům prostě pokřivený. Snaží se žít zadarmo, nic si nedopřeje, nic k životu nepotřebuje, všechno jen ve slevě, honí akce na nejlevnější jídlo. Papírky jsou pro něj finální produkt a není schopen je přetavit do něčeho, co by udělalo radost jemu nebo jeho holce nebo rodičům, komukoliv. Aby mi udělal něčím radost a vyrostl v mých očích jako grant, to ani omylem. Když to nepotřebuje on, nepotřebuju to přece ani já. Xkrát vytahoval „to jako mám všechno platit já? A na co máš svoje peníze ty?!“ Myslí si, že celá láska je o tom, že mi stačí, když mi se vším pomůže. Tak mu říkám, že péct se mnou skutečně nemusí, to zvládnu sama. A že do vztahu je potřeba prostě investovat i to, že ho to bude něco stát a nejen to, co je zadarmo. Mluvili jsme o tom asi tři dny, málem mi z toho praskla hlava, protože jsem na něm nenechala nit suchou, a fakt jsem byla nakročená jít od toho pryč. Řekla jsem mu, že jestli se mám za ním přestěhovat přes celou republiku, kde nemám rodinu, přátele, ani práci, musí mi za to kva stát. A říkám mu, že jinak by byl milionovej chlap, je pozorný, milý, dokáže se vcítit, co bych potřebovala, pohladí, popusinkuje, uspokojí do maxima, dokáže jak společně lenošit, tak makat jako ďas. Je pohledný. Se vším rád pomůže. Je silnej chlap, žádný tintítko. A kdyby neměl problém s tím neustálým škudlením, holky by se o něj rvaly. Nakonec sám uznal, že má problémový postoj k penězům, že to vyplývá z jejich rodiny a že se s tím pokusí něco udělat. Stejně pořád moc nechápe, proč jsou peníze pro holky tak strašně důležitý… No. Dávám mu poslední šanci, jestli se vzpamatuje. Zařadila jsem neutrál a vyčkávám, jestli se k tomu nějak dokáže postavit. Ještě stále je ve zkušební době.

To jsi od někud zkopírovala a nebo jak dlouho jsi to psala? Nestacily by poslední věty?