Náboženství křesťanství

http://cs.wikipedia.org/…5anstv%C3%AD

Tady a neříkej, že je tam jen o Ježíšovi… je tam o něm dost, ale je tam prostě souhrn všeho.

@Regina Hero wiki?

@atominnka píše:
http://cs.wikipedia.org/…5anstv%C3%ADTady a neříkej, že je tam jen o Ježíšovi… je tam o něm dost, ale je tam prostě souhrn všeho.

Myslíte tohle: „Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30.“ Nic jiného o vzniku křesťanství na wikipedii není.

@Regina Hero píše:
Charakteristika křesťanství
Kříž, běžný symbol křesťanství

Křesťanství je monoteistické a univerzální náboženství, to znamená že se obrací ke každému člověku vůbec, a to jako k jednotlivé osobě.[4] Protože příslušnost ke křesťanství není předem dána původem, kulturou a podobně,[5] musí se vymezovat jinak, zejména přijetím jistého učení, morálky a náboženské praxe.
Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Nic víc tam není.

Křesťanství je dále také náboženství historické, to znamená, že svůj původ odvozuje od života a působení určité historické postavy, Ježíše z Nazareta, jehož křesťané vyznávají jako Krista. Tímto svým původem křesťanství vědomě navazuje na židovské náboženství (judaismus), z něhož kdysi vzešlo a s nímž sdílí mnoho rysů: vyznává jednoho Boha Stvořitele, přijímá jeho zjevení v Bibli, očekává jeho poslední soud a slaví řadu podobných svátků. Podobně jako židovství klade také důraz na události izraelských i vlastních dějin, v nichž vidí součást dějin spásy.

Pojem „křesťanství“ (řecky χριστιανισμός christianismos) se poprvé objevuje v listech syrského biskupa Ignáce z Antiochie († asi 106)[6] a Skutky apoštolů líčí, jak v Antiochii dostali Ježíšovi stoupenci poprvé název „křesťané“ (vlastně „kristovci“, srov. např. německy Christen).[7]

Učení

Související informace naleznete také v článcích Ježíš Kristus, Krédo, Teologie a Bible.

Rembrandt: Kristus s učedníky v Emauzích (Louvre, 1648)

Navzdory určitým rozdílům mezi jednotlivými církvemi se křesťané v naprosté většině shodují na následujících bodech: Jest jen jeden Bůh,[8] který je věčný a neviditelný,[9] existuje však ve třech osobách jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý, kteří sdílejí jediné božství.[10] Bůh však vstupuje do dějin: celý vesmír je jeho dílem,[11] a všichni lidé od něho dostávají dar života.[12] Ve stvořeném světě není nic, co by bylo hodné božské úcty. Bůh s lidstvem komunikuje a odhaluje mu svou podstatu a svůj záměr s člověkem.[13]

Člověk však narušil původní harmonický vztah s Bohem, zhřešil a propadl smrti. Bůh však nepřestal o člověka pečovat, uzavíral s ním smlouvy (Noe, Abrahám, Mojžíš, David) a sliboval, že jednou pošle lidstvu vykupitele, který jej z tohoto otroctví hříchu a smrti vyvede. Tímto vykupitelem je podle křesťanů Ježíš, v němž se Bůh sám stal člověkem (vtělení).[14] Ježíš kvůli záchraně člověka zemřel, a tak člověku přinesl odpuštění a vykoupení,[15] a vysvobodil ho z otroctví hříchu[16] a smrti.[17] Ježíše pak dle bible Bůh po třech dnech vzkřísil z mrtvých. Ježíš poté ještě čtyřicet dní pobýval mezi svými učedníky, až v těle vstoupil na nebe. Následně byl učedníkům seslán Duch svatý, který ve světě stále působí. Křesťané pak očekávají druhý příchod Kristův na konci světa, kde je Kristus chápán jako postava soudce živých i mrtvých. Vyvoleným je slíben věčný život v blaženosti.

Křesťané se scházejí v různých místních společenstvích (farnosti, obce, sbory atd.), patří však zároveň do jedné církve. I když z různých historických i názorových důvodů je křesťanských církví a konfesí mnoho, všechny uznávají, že je jim uloženo, aby církev byla jedna (viz též ekumenismus).[18] Nauka o církvi se nazývá ekleziologie. Postoj jednotlivých církví k druhým, jejich chápaní a vztah k jediné Kristově Církvi jsou různé. Např. katolická církev samu sebe chápe jako pokračovatelku původní Kristovy církve, která v ní „subsistuje“ (uskutečňuje se).[19] Církve, které nezachovaly apoštolskou posloupnost (jako např. reformované), pak dle ní nejsou církvemi v pravém slova smyslu.[20] Do společenství patří i ti, kdo již zemřeli a jsou blízko Kristu,[21] proto se k nim jako ke svatým mnozí křesťané obracejí s prosbou o pomoc a přímluvu. Zvláštní místo mezi nimi patří podle katolických a pravoslavných církví Ježíšově matce, Panně Marii.[22]

Bible je pro křesťany Písmo svaté, inspirované slovo o božím jednání se světem v Ježíši Kristu, který je prvním zdrojem a poslední normou jejich učení i života.
Morálka a etika

Související informace naleznete také v článku Křesťanská etika.

Jako všechna univerzální náboženství, klade i křesťanství na svého věřícího určité nároky, a to jednak nároky na jednání vůči druhým, jednak na určitou náboženskou praxi. Základem křesťanské morálky je Ježíšova horská řeč a blahoslavenství.[23] Plněním těchto nároků si však křesťan nezískává nějaký nárok vůči Bohu, nýbrž naopak vyjadřuje svoji vděčnost za dar života a spásy, splácí své dluhy vůči němu.[24] Zdánlivě prosté nároky Mojžíšova Desatera přikázání jsou v Ježíšově výkladu[25] prakticky nesplnitelné, křesťan se tedy může spoléhat jen na Boží odpuštění a milost. Všechny jednotlivé příkazy proto Ježíš shrnuje do dvou přikázání lásky[26] a zdůrazňuje povinnost odpouštět: jen ten, kdo odpouští druhým, může doufat, že mu bude odpuštěno.[27]

Náboženská praxe

Související informace naleznete také v článcích Církev a Svátosti.

Jakkoli se praxe různých křesťanských církví od sebe v mnohém liší, shodují se v tom, že se člověk stává křesťanem přijetím křtu jako viditelného znamení odpuštění a vykoupení v Ježíši Kristu.[28] Křesťan se má účastnit života církve, milovat bližní, odpouštět jim a šířit pokoj. Jádrem a vrcholem křesťanské bohoslužby je slavení eucharistie, připomínka či obnovení Večeře Páně,[29], kterou většina křesťanů chápe jako svátost, tedy viditelné znamení Ježíšovy přítomnosti.[30] Svátostí je ve většině křesťanských církví také manželství, v katolických a pravoslavných církvích i kněžské svěcení, svátost smíření, biřmování a svátost nemocných.

Kromě toho se křesťané podílejí na mnoha dalších náboženských činnostech, jako jsou společné modlitby, pouti a zejména charitativní činnost, kterou často jako první zavedly řeholní řády. Špitály, které sloužily jako nemocnice, útulky pro sirotky, pro staré a opuštěné lidi nebo pro lidi různě postižené byly v Evropě dlouho doménou církevních organizací a sdružení (zejména řádů, resp. kongregací) a také organizované školství bylo dlouho spojeno s církvemi (věnovali se mu zejména jezuité, piaristé nebo voršilky). Zejména v katolických a pravoslavných zemích církve podporovaly také umění, proto je velká část výtvarných i hudebních děl věnována náboženským tématům.
Symboly
Ryba, symbol Krista

Související informace naleznete také v článku Křesťanské symboly.

Řecké symbolon i latinské symbolum ve významu „shrnutí“ znamenají vyznání víry, krédo, stručné shrnutí obsahu křesťanské víry. Nejznámější je Apoštolské a Nicejsko-konstantinopolské vyznání víry, obojí z 5. až 6. století, z reformačních Augsburské vyznání a Česká konfese.

Nejznámějším výtvarným symbolem křesťanství je kříž, protože na něm zemřel Ježíš Kristus a zároveň znamená naději na vzkříšení. Velmi starým symbolem je ryba, protože řecké slovo ἰχθύς ichthys (ryba) tvoří akrostich spojení Ἰησοῦς Χριστὸς Θεοῦ Υἱὸς Σωτήρ (Iésús Christos Theú hyios Sótér: Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel). Dalšími symboly jsou řecká písmena A Ω (alfa a ómega), první a poslední písmeno řecké abecedy, k nimž Krista jako „počátek i konec“ přirovnává kniha Zjevení, Kristův monogram XP nebo IHS (z řeckého IΗΣΟΥΣ, Iésús), beránek, kalich a mnoho dalších.
Dějiny Časová osa křesťanství a postupné dělení křesťanství na jednotlivé směry.

Související informace naleznete také v článku Dějiny církve.

Ježíšovo působení

Související informace naleznete také v článku Ježíš Kristus.

Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. Ježíš pocházel z řemeslnické rodiny z galilejského venkova a v dospělém věku začal působit jako pocestný kazatel, který též uzdravoval nemocné a postupně kolem sebe shromáždil skupinu přívrženců, kteří jej následovali a pomáhali mu. Jádro Ježíšových přívrženců tvořilo „dvanáct“ učedníků, později nazvaných apoštolové, kteří po Ježíšově smrti zaujali důležité místo ve vznikajícím křesťanském hnutí.

I když je Ježíš zakladatelem křesťanství, sám se snažil o podstatnou reformu židovství.[31] Kázal, že se blíží dějinný zvrat, v němž bude nastoleno boží království a všichni se na to musí připravit. Blížící se, ba již začínající boží království v Ježíšově podání znamenalo také radikalizaci etiky: nikoli v dobovém smyslu přísnějšího plnění náboženských předpisů, ale jako celkové změny smýšlení („obrácení“) a důrazu na odpuštění, smíření a účinnou lásku k Bohu i k druhým lidem. V blahoslavenstvích[32] představoval Ježíš boží království jako naději chudých, truchlících, pronásledovaných, v podobenstvích (metaforických příbězích) ukazoval praktické stránky tohoto království a charismatickým léčitelstvím demonstroval jeho záchrannou moc.

Ježíšovo působení vyvrcholilo kolem roku 30 cestou do hlavního judského města Jeruzaléma na židovské svátky Pesach, Velikonoce. Vstup do posvátného města judských králů uspořádal podle Zachariášova proroctví[33] jako triumfální vjezd očekávaného Mesiáše. Jeho vystupování však náboženské i politické autority vyhodnotily jako podvratné a Ježíš byl brzy zadržen, odsouzen a popraven ukřižováním. Podle evangelií ho však Bůh vzkřísil a Ježíšovi žáci se s ním několikrát setkali.
Vznik církve
Dobrý pastýř (Římské katakomby, kolem 200)

Ti, kdo v Ježíše jako Krista uvěřili, se od začátku scházeli a sdružovali ve sborech, pro něž přijali běžné řecké označení ekklésiá, veřejné shromáždění. O vnitřním uspořádání prvních církevních obcí a o jejich vzájemných vztazích se dozvídáme zejména z listů apoštola Pavla a z popisu jeho působení v knize Skutků apoštolů. Do jaké míry se o vznik církve přičinil právě Pavel je dodnes předmětem diskusí, křesťanské obce však vznikly i mimo oblast jeho působení. Každopádně například Tomáš Halík má za to, že „bez Pavla by křesťanství zřejmě zůstalo jednou z mnoha sekt v rámci židovství“[34]. Dokonce jde ještě dál a vyvozuje: „Dalo by se provokativně říct, že Pavel je tím nejvlastnějším tvůrcem křesťanaství“[35], neboť to, co odlišuje křesťanství od židovství, je důraz na Pavlovu teologii, která údajně hlásá svobodu od Zákona v tom smyslu, že pro křesťany zákony, jež jsou obsaženy v Pěti knihách Mojžíšových, již nejsou nijak závazné. S tímto pojetím Pavlovy teologie ale zásadně nesouhlasí vyznavači mesiánského judaismu.

První generace křesťanů předávala svou víru pouze ústním podáním. Křesťanství se však – především díky odvážné misijní činnosti Pavla z Tarsu - šířilo i do vzdálených míst a přitom si chtělo udržet jistou názorovou i praktickou jednotu. Z toho vznikla potřeba jednak uchovávat příležitostné spisy (listy), jednak zachytit Ježíšovo působení písemně. Tak vznikl Nový zákon, který obsahuje čtyři evangelia, zprávy o Ježíšově působení, sepsané zřejmě mezi lety 60 a 90, Skutky apoštolů s vylíčením počátků křesťanské církve, listy apoštola Pavla a dalších a konečně Apokalypsa, Zjevení Janovo.

Během 1. století se křesťané dostávali do konfliktů s židovskými obcemi,[36] zejména když Pavel prosadil, že Ježíšovo poselství je určeno i jiným národům a že je nezavazuje k dodržování židovské náboženské praxe.[37] Centrum křesťanství se také jeho vlivem přesunulo do Říma a společným jazykem křesťanů se stala řečtina a později latina. Přes toto oddělení zůstalo křesťanství s judaismem spjato společnou vírou v jednoho Boha, uznáním a přijetím židovské bible (Starý zákon), navázáním na historii Izraele, na jeho mravní postoje; také křesťanská liturgie se vyvinula z tradice židovské synagogální bohoslužby.
Přeměna ze sekty v církev a dlouhodobý úspěch

Ze sociologického hlediska byly počátky křesťanství podobné jako u jiných sekt: Jediný vůdce okolo sebe shromáždil stoupence a hlásal své vize. Křesťanství se však vůči jiným tehdejším sektám a směrům (např. Juda Makabejský) také odlišilo:

Ačkoli se za Mesiáše prohlašovali i jiní, po jejich smrti obvykle zanikly i jejich skupiny. Naproti tomu křesťané věří, že Ježíš „přemohl smrt“ a Bůh ho vzkřísil z mrtvých. Tato rozhodující událost, o níž svědčí Nový zákon, je pro křesťany zárukou jejich víry v možnost spasení. I když se jednotlivá svědectví evangelií od sebe liší,[38] je Ježíš ve své církvi pro křesťany přítomen jako živý. Jeho vzkříšení se dodnes slaví jako Velikonoce, vůbec nejvýznamnější svátek křesťanů, ještě významnější než Vánoce.
O další šíření evangelia se museli postarat jeho žáci, a to nejen přímí, ale také ti, kteří Ježíše osobně nikdy nepoznali. Skutky apoštolů líčí, jak se to stalo, a kladou důraz mimo jiné i na zrušení jazykových bariér (Sk 2, 5 (Kral, ČEP) aj.)
Křesťanství se odlišilo i tím, že přijímalo konvertity, kteří předtím nebyli židy, a výslovně tak překročilo okruh určitého národa. Prohlášení křesťanství za „víru pro všechny“ a zrušení všech ostatních omezení mu umožnilo stát se světovým náboženstvím. Tak mohlo vzniknout jedinečné mezinárodní a mezikulturní propojení, se závažnými důsledky pro celé lidstvo.

Starověk
Rozšíření křesťanství (tmavé: do r. 300, zelené: do r. 600, žluté: do r. 800)

Podrobnější informace naleznete v článku Rané křesťanství.

V prostředí velké světové říše se křesťané museli vymezovat vůči řecké kultuře, jiným myšlenkovým a náboženským proudům a obhájit se proti útokům zvenčí. Zároveň museli překonat zklamání z toho, že svět se po Ježíšově smrti nezměnil, a opustit tedy představu provizoria před koncem. Proti občasným pronásledováním je hájili apologeti (řecky apologia obhajoba) a postupem času křesťanství proniklo i do středních vrstev společnosti.
Křesťanství po roce 311

Gaius Galerius, jenž byl dříve odpůrcem křesťanů a spolupracoval na jejich pronásledování, svým ediktem 30. dubna 311 objasnil motivy pronásledování křesťanů, přiznal neúspěšnost pronásledování a nařídil veřejnoprávní uznání křesťanského kultu - přislíbil křesťanům v rámci platného práva veškerou ochranu, která jim jako členům povoleného kultu (religio licita) příslušela. Podmínkou bylo, že křesťané nebudou podnikat nic proti veřejnému pořádku a zahrnou do svých modliteb panovníka a říši.[39]

Roku 313 následoval edikt milánský císaře Konstantina, který zařadil křesťanství (ve svéře Konstantinova vlivu) mezi dovolená náboženství. Konstantin zasahuje i do doktrinálních otázek a roku 325 svolává do Nikaie první ekumenický koncil (tzv. První nikajský koncil). Zakládá také nové hlavní město říše, Konstantinopol, křesťanské město, které má nahradit Řím, město v této době převážně pohanské. Znevýhodněny jsou i pohanské instituce, císař však nezasahuje do svobody kultu. Sám se nechává pokřtít až krátce před smrtí. Jeho nástupci budou, s výjimkou císaře Juliána církev podporovat a křesťanství uznávat. Theodosius I. roku 380 zakázal křesťanský směr Áriánství a roku 391 zakazal na popud milánského biskupa Ambrože veškerý pohanský kult, čímž křesťanství zajistil pozici oficiálního (státního) náboženství v říši.[40]

Zároveň se křesťanství vnitřně upevnilo, vzniklo závazné vyznání víry (krédo) a nauka dogma a také církevní organizace, navazující na územní organizaci římské říše. Nejvýznamnější biskupové, teologové a filosofové se snažili na církevních koncilech přesně formulovat obsah křesťanské víry a zároveň se církev musela bránit, aby se nestala jen nástrojem císařské politiky. Ve spisech církevních Otců (patristika) lze sledovat, jak se i křesťanské myšlení dělí na východní (řecké) a západní (latinské) a jak narůstají rozdíly mezi nimi až do definitivního rozchodu roku 1054.
Středověk
Kristus král (Stavelot, Belgie, kolem 1095)

Západní část římské říše mezitím rozbili barbarští nájezdníci a obnovy města Říma se ujali jeho biskupové, papežové (Lev I. Veliký, Řehoř Veliký)); odtud se datuje jejich vláda nad městem a střední Itálií (Církevní stát). Osvícení biskupové a především křesťanské kláštery se snažili uchovávat zbytky antické kultury, zakládali církevní školy a zároveň zápasili o jistou míru církevní nezávislosti na panovnících. Křesťanské misie zasahují do dalších částí Evropy a když franský panovník Karel Veliký koncem 8. století zakládá novou říši, opírá se o západní církev.

Během 8. a 9. století proniklo křesťanství na uzemí Moravy[41] a Čech - údajné přímé působení iroskotske misie[42] zde nezanechala větších stop,[43] vliv na tato území měly misie z Bavorska (kolem roku 831 křtí pasovský biskup Reginhar velkomoravského knížete Mojimíra I.[44][41], roku 845 bylo v Řezně pokřtěno 14 českých pánů[45]) a od roku 863 působila na Velké Moravě misie bratří Konstantina a Metoděje, vyslaných na přání knížete Rostislava byzantským císařem Michalem III[43] - kolem roku 878 byl na Velké Moravě Metodějem pokřtěn český kníže Bořivoj I..[46] Z Byzance se křesťanství dostalo i do východní Evropy a do Ruska, západní misie dosáhla až do Skandinávie. Počátkem 10. století došlo ve Francii k významné reformě klášterů (clunyjská reforma), které získaly politickou nezávislost a začaly vytvářet vlastní síť po celé západní a střední Evropě. V 11. století prošlo podobnou reformou i papežství, a napětí mezi ním a císařstvím vytvořilo neklidné, ale velmi plodné prostředí pro velký rozmach středověké Evropy. Vedle rozvoje měst a obchodu vznikly první univerzity (Bologna 1080?) a také díky nim začalo hrát v evropské politice stále větší roli právo.

Když ani po roce 1000 nenastal mnohými očekávaný konec světa, vysvětlili si to někteří tím, že Jeruzalém je v rukou „nevěřících“ a v nábožensky vzrušené atmosféře se evropští panovníci pustili do tak zvaných křížových výprav. Po prvním úspěchu se jim podařilo udržet Jeruzalém osmdesát let, ale další výpravy byly stále problematičtější a nakonec ztroskotaly. Účastníci však získali nový rozhled i sebevědomí a do evropské politiky tak poprvé vstoupil i český král Vladislav II. Zároveň probíhal tak zvaný boj o investituru, zápas papežů s císaři o svrchovanost; první papežské vítězství (Canossa 1077) sice časem vystřídaly porážky, přímému spojení náboženské autority s politickou mocí se však díky tomu západní Evropa vyhnula.
Poslední soud (Praha, Hrad, kolem 1360)

Kulturní i hospodářský vzestup západní Evropy posílil moc i sebevědomí panovníků, zároveň ale sílila i kritika bohatství a moci církve. Hnutí za křesťanskou opravdovost a chudobu ještě zachytily tzv. žebravé řády (dominikáni, františkáni), ve 14. století však dochází k prvním povstáním nespokojenců. Kritikové církve se dovolávali panovníků, aby církev reformovali oni (William Ockham, John Wycliffe). Francouzští králové si na 70 let podrobili papeže v Avignonu, jejich soupeři však volili jiné papeže a vzniklé spory mezi dvěma papeži silně otřásly autoritou církve. Koncily v Kostnici a v Basileji sice papežský rozkol odstranily, snahy konciliaristů o méně monarchické pojetí církve se však nakonec neprosadily.

Oslabenou byzantskou říši ohrozili v 15. století turečtí nájezdníci a byzantští zástupci sjednali ve Florencii smír s římskou církví. Ostatní východní patriarchové však smír neuznali a roku 1453 Byzanc padla; za její pokračovatele se o sto let později prohlásili ruští carové. Ani západní církev nežila v klidu. Vypjatá osobní zbožnost pozdního středověku vedla k lidovým povstáním jako bylo husitství v Čechách nebo Savonarolův režim ve Florencii, ale teprve hluboký protest německého mnicha a teologa Martina Luthera (1521) a jeho odmítnutí Římem vedly k dalšímu rozdělení křesťanství.
Reformace a novověk
Tizian: Peníz daně (Drážďany, 1515)

Luther se především postavil proti zbytnělé náboženské praxi církve, vyzvedl odpovědnost každého člověka a závaznost evangelia a zdůraznil, že jediná naděje křesťana je boží milost. Křesťan má zejména žít podle evangelia a podle rady apoštola Pavla se nesmí protivit světské vrchnosti; ta naopak nesmí zasahovat do věcí víry. Luther nově přeložil bibli do němčiny a zahájil tak vlnu nových překladů a čtení bible, odmítl autoritu papeže, kláštery a kněžský celibát a omezil svátosti na křest a večeři Páně. Lutherovu reformaci dále radikalizoval Jean Calvin a řada teologů nově formulovala základy křesťanského učení, a to formou katechismu pro všechny.

Reformace výrazně proměnila evropské společnosti. Zdůraznila mravní stránku křesťanství, oslabila rozdíl mezi kněžími a laiky, kterým uložila četbu bible a podpořila tak potřebu obecné vzdělanosti. Církve začaly užívat i při bohoslužbě národní jazyky a staly se tak součástmi národních společnosti. Jejich majetek byl do značné míry převeden na jiné účely a mnozí panovníci využili této příležitosti, aby se zbavili církevní opozice, případně rozšířili svoji moc. Kalvínova reformace, úspěšná v bohatých a převážně městských společnostech, zavedla přísné mravy včetně veřejného dohledu, na druhé straně podpořila samostatnost a svobodu jednotlivců a stala se kolébkou moderních demokracií.
Rembrandt: Svatá rodina (Louvre, 1640)

Katolická odpověď, katolická reformace nebo protireformace, jak ji formuloval Tridentský koncil a prosazovalo zejména Tovaryšstvo Ježíšovo (jezuité), znamenala utužení církevní nauky i jednoty a posílila postavení papežů. Postarala se o nové vydání latinské bible, předepsala povinné vzdělávání kněží, vydala srozumitelné učebnice křesťanství (katechismy) a zavedla jednotnou latinskou liturgii. Součástí byla i reforma kalendáře (gregoriánský kalendář).

Přes snahu řady vzdělanců o zprostředkování (Erasmus Rotterdamský, Jean Bodin) i politické úsilí císařů vedla ostrá stanoviska obou stran v hluboce křesťanské Evropě k dlouhotrvajícím a krvavým konfliktům, kde se politické zájmy často kryly náboženskými. Selské války v Německu, pronásledování jinověrců, občanská válka ve Francii a v Anglii a zejména třicetiletá válka ve střední Evropě přinesly obrovské utrpení a ztráty a silně otřásly důvěrou vzdělaných Evropanů v křesťanství a později i náboženství vůbec.

Další vývoj křesťanství se v jednotlivých zemích značně lišil, společným hnutím byl obrat k osobní a vnitřní zbožnosti v pietismu, bohatá lidová barokní zbožnost a na druhé straně příklon vzdělaných lidí k racionalismu v 17. století, k deismu a osvícenství v 18. století. Misijní činnost v mimoevropských zemích rozvíjela katolická církev od 16. století, protestantské církve o něco později. Přes různé vnější úspěchy se od poloviny 19. století křesťanské církve ocitají v defenzivě a čelí jednak ostré kritice mnohých vzdělanců, jednak faktickému odcizování lidových, hlavně dělnických vrstev.
Rozšíření a zastoupení
Zastoupení křesťanství podle jednotlivých zemí

Křesťanství s více než dvěma miliardami věřících je nejrozšířenějším světovým náboženstvím, počet křesťanů přitom roste asi o 2 procenta ročně, tedy zhruba stejně jako celosvětová populace.[47] V absolutních počtech je tak křesťanství nejrychleji rostoucí velké náboženství, v procentuálním přírůstku se řadí až za islám.[47] Křesťanství není rozšířeno ve všech světadílech stejně, ale mezi náboženstvími tří kontinentů přesto dominuje (Amerika, Evropa, Austrálie), v Africe je pak jeho zastoupení zhruba stejné jako u islámu. Nepříliš početnou náboženskou menšinu tvoří křesťané v Asii, s výjimkou Jižní Koreje a Filipín.
Křesťanské církve
A. Rublev, Narození Krista (Moskva, Kreml 1405)

Většina křesťanů patří k jednomu ze tří hlavních směrů: západní katolictví, východní pravoslaví a protestantství, vzniklé z reformace v 16. století. Liší se od sebe odlišným chápáním vztahu věřících a církve, z čehož se odvozuje i odlišná církevní organizace. Zatímco starší církve (katolické a pravoslavné) se chápou jako nezbytné zprostředkování mezi Bohem a člověkem, řada protestantských církví se chápe jako sdružení věřících, kteří tvoří místní sbory. První z nich jsou organizovány hierarchicky, a to buď s jediným nejvyšším představitelem (papež), nebo ve velkých obvykle územních patriarchátech (pravoslaví). Protestantské církve se dělí na církve episkopální (anglikáni, luteráni), kde je větší skupina místních církví podřízena biskupovi, a církve presbyteriální, kde je každý sbor do značné míry samostatný a jen někde si zástupci sborů volí představenstva například národních církví. Většina protestantských církví je organizována podle národních států.

S tímto rozlišením souvisí i odlišné chápání církevní služby. V katolických a pravoslavných církvích se povolání kněží, biskupů a případně řeholníků (mnichů a jeptišek) považuje za celoživotní, u kněží založené na zvláštním svěcení, případně spojené s požadavkem celibátu (biskupové a mniši, v římskokatolické církvi i kněží). V protestantských církvích se sice obvykle také vyžaduje zvláštní vzdělání a ordinace, kazatele nebo duchovní si však jednotlivé sbory samy vybírají a jejich služba může být i dočasná. Ve většině protestantských církví mohou církevní službu vykonávat i ženy. Zejména v USA je mnoho tak zvaných svobodných církví (free church), což jsou zcela samostatné místní sbory bez dalších organizačních vazeb.

Křesťanství vyrostlo z nepříliš dlouhého veřejného působení židovského proroka Ježíše z Nazaretu kolem roku 30. To je vše, co tam je o vzniku.

Příspěvek upraven 28.12.14 v 10:39

Otázka je jednoduchá: „Jak vzniklo křesťanství?“
Kdyby tady někdo byl znalý, tak už mi napíše odpověď na moji otázku.
Myslela jsem, že na této stránce jsou dospělé ženy, které se snaží sobě navzájem pomoci, ale spletla jsem se.
Jste tu od toho, protože se nudíte a komentujete věci, o kterých nic nevíte.
Vůbec se tu nesnažíte pomoci, ale snažíte se ze sebe dělat chtré a povyšovat se nad sebou.
Furt někam odkazujete, ale sami tomu nerozumíte a nečtete si to. Já jsem nad hledáním ztratila hodně času a proto jsem se obrátila na diskuzní fóra.

@lucenka píše:
@Aneta1810 tak si zajdi za nějakým knězem a třeba se něco dozvíš, když ti zdejší odpovědi nestačí

Děkuji Vám za radu.
Ale jestli myslíte odpovědi odkazy na wikipedii, tak ty mi bohužel nestačí.