Poradna pro neplodnost, reprodukční medicínu a genetiku
MUDr. Kateřina Veselá Ph.D.
@Anais Já si to přečetla, že nemůže mít děti a i to, že jedno adoptované už má. Ale pochopila jsem to tak, že nechce už žádné dítě řešit. Třeba pomocí dárce spermatu.
Já teda děvčata nevím, můj muž taky nemůže mít normálním způsobem děti..jsme po IVF, povedlo se, ale kdyby se to bývalo nepovedlo, rozhodně bych se s ním kvůli tomu nerozcházela!! Vždyt bez dětí může člověk budovat kariéru, nebo jezdit na dovolenou..prostě si užívat života i jinak..
A ještě takový detail, jsem po IVF a léčím se s játrama, neb mě ty hormony ty játra totálně zlikvidovaly.. ![]()
@Ivoušek3 víš, po tom čím jsme si s manželem prošli, mám pocit, že chlapi to nesou o hodně hůř než my ženy. Nelze to tak jednoduše rozsoudit
@Anonymní píše:
Já teda děvčata nevím, můj muž taky nemůže mít normálním způsobem děti..jsme po IVF, povedlo se, ale kdyby se to bývalo nepovedlo, rozhodně bych se s ním kvůli tomu nerozcházela!! Vždyt bez dětí může člověk budovat kariéru, nebo jezdit na dovolenou..prostě si užívat života i jinak..A ještě takový detail, jsem po IVF a léčím se s játrama, neb mě ty hormony ty játra totálně zlikvidovaly..
Naprosto souhlasím ![]()
Já osobně bych manžela neopouštěla, jen proto abych měla děti..pokud mi za to stojí, tak s ním budu i bez nich. Adoptovat dítě, to je docela risk..ne vždycky natrefíte na dítě, které nebude ovlivněno genama a tak jednou můžete třeba i litovat..nevím, já si to myslím. Dítě za každou cenu? Pokud ta žena po dětech tak touží, tak těžko ji zde můžeme přesvědčovat, aby s ním zůstala, půjde za tím, co jí říká srdce. Já už ale myslím docela s rozumem a tak vím, že život je jen náš a jaký si ho uděláme takový ho mít budeme..pokud zůstane s tímto mužem bez dětí, je to jen její rozhodnutí, pokud odejde za jiným a bude mít děti..třeba jednou zalituje, když zjistí, že život s dětma není peříčko, nikdy už nebude tak volná jako teď, všechno má svý pro a proti..ale určitě to je na dlouhé zvažování, nikdy bych hned neřekla ano ani ne…protože je to jen pouhá první reakce bez přemýšlení…
![]()
No, vsimnete si, ze vlastne vsechny zeny, ktere uz deti maji, pisou, ze bez deti by nemohly zit…
O variante zit bey deti, jen s manzelem, uvazuji jen zeny, ktere dite cekaji, nebo ho zati jeste nemaji…
Je to logicke, nastesti, kdo nezazil, jake to je, dite mit, nemuze vedet, ze bez toho nemuze zit a ze to je vic, nez mit partnera( nerikam, ze vsichni musi souhlasit). Takze ano, mohou byt i zeny bezdetne a spokojene( ale musi se k tomu rozhodnout samy, ne pod tlakem partnera nebo okoli, nebo protoze to z nejakeho duvodu nejde - jinak stastne nebudou)
Ja deti mam, takze je nemit, je pro me nepredstavitelne( a vlatsne jsem vzdycky vedela, ze to tak bude - i kdyz jsem si to nedovedla predstavit - ze ta laska muze byt tak velka, vetsi, nez k partnerovi)
Některé mladé ženy říkají „mě by nevadilo nemít děti“… ale ve stáří litují… viz Jiřina Jirásková..a další..
Snad záleží na tom, jestli toho chlapa miluješ a chceš s ním strávit zbytek života, ne??? My máme podobný problém, manžel má azoospermii a děti mít nemůže, ale řešili jsme to dárcem… doma máme krásného chlapečka, kterého oba milujeme
Já jsem o rozchodu nikdy neuvažovala, prostě nám život tohle přinesl a na světě jsou i horší věci ![]()
@Anonymní píše:
Snad záleží na tom, jestli toho chlapa miluješ a chceš s ním strávit zbytek života, ne??? My máme podobný problém, manžel má azoospermii a děti mít nemůže, ale řešili jsme to dárcem… doma máme krásného chlapečka, kterého oba milujemeJá jsem o rozchodu nikdy neuvažovala, prostě nám život tohle přinesl a na světě jsou i horší věci
Ale zakladatelka se neptala na to, jestli s ním zůstat, když je neplodný. Ona se ptala na to, jestli s ním zůstat, když žádné děti nechce. A to je rozdíl. Milovat ho může jak chce, ale pokud je chlap sobec a nedovolí jí dítě „jen“ proto, že on už jedno má a to mu stačí, tak pro mě by to fakt nebyl důvod s ním zůstávat. Něco jiného by bylo, kdyby byl neplodný a ochotný podstoupit cokoliv, aby prcka mohli mít, ale on nechce…
Já bych s ním nezůstala. Děti jsou smysl života. Já mám jedno z nemanželského vztahu a teď s manželem nám to jde jen díky IVF. Chyba na mužově straně. Já už za sebou hypertstimulace a hospitalizace. Pak to celé dopadlo špatně mimoděložním a akutním ohrožením mého života a porodem mrtvého miminka v 16 tt. Vlastně kdybych měla zdravého chlapa, nic takového se nestane. Děti ale pořád chceme a já jsem připravena znovu podstoupit cokoliv. On má velké výčitky a je mi ho líto. Mockrát během vypjatých situací už řekl, že takhle děti nechce. Ví, že je vše díky němu. Pak se do toho ale pustíme znovu. Já bych bez toho smažení a naděje být nemohla. Děti jsou mým smyslem a radostí života… Myslím, že většina žen, které děti nemají toho ve stáří hořce lituji… Mám pár případů kolem sebe… Je to smutné… Samozřejmě toto je jen můj názor. I bez dětí se dá žít. A chci jen říct, že i neplodnost se dá řešit, pokud oba chtějí. Musí mít ale oba stejné touhy…
Záleží, co je to za chlapa…pokud bych já neměla děti a chtěla je a on ne, tak nemám co řešit
Když už jsme u toho, já jsem teď těhotná, ale táta se nekoná, zůstal na Sumatře, pač tam paří… tudíš budu mít nádherné indonésátko
na 90% kluka, hledám chlapa a právě klidně i nepoldného, co už děti nechce a vydejchá lehce snědšího syna aaaaaa neeeeebo by si chtěl nějaké adoptovat, já do toho určitě půjdu, pokud to půjde uskutečnit - k tomu potřebuju toho tátu, že? Dětí je na světě dost a já chci taky trochu pomoct…Tak pokud o nějakém víte, šup sem s ním ![]()
![]()
Tuhle zvláštní diskuzi jsem objevila čirou náhodou. Bohužel zakladatelka moc neobjasnila, jak byl její dotaz původně myšlen. Takže napíši svůj příběh.
Musím souhlasit, že pohledy žen se budou lišit podle toho, zda děti má, nemá anebo zažila podobnou situaci a tedy setkala se s neplodností.
Kdo děti má, bude neustále obhajovat, že bez nich se nedá žít. kdo je nemá, nemůže zatím jednoznačně posoudit a kdo momentálně zjistil svou nebo partnerovu neplodnost je jistě hodně zlomený a sám neví, jak se k takovému problému postavit. Já jsem s partnerem 10let, 2 roky se snažíme dítě počít. Vyšlo to dvakrát a já dvakrát potratila. Hledala jsem chybu u sebe. Nakonec byla zjištěna partnerovi 97% teratozoospermie a genetická porucha - verdikt zní neplodnost. IVF, hlavně působení hormonů se strašně bojím. Podstupovat nepříjemné zákroky budu především já, partner jen,,odevzdá materiál" takže je největší stres na mě. Ale vím, že nic jiného mi nezbývá. Nikdy jsem nezauvažovala nad tím, že se kvůli tomu, nedej bože rozvedu. A přeci on za to nemůže, byla mu tahle genetická porucha dána už při narození a já si ho jen vybrala za muže, proč bych se k němu teď obracela zády, ať už je touha po vlastním dítěti sebevětší, přeci jsem mu slíbila lásku v dobrém i ve zlém. Neměl by svět fungovat takhle?
Ahoj všem. Vím že je tahle diskuse starší a nevím jestli mi sem někdo odpoví, ale zkusím to. Začnu od začátku…s přítelem jsme 4 roky on je o 10let starší to ale nemnění nic na tom že si perfektně rozumíme. První dva roky byli krásný plný lásky a dobrodružství, a tak jsme se rozhodli pro miminko ale po půl roce marného snažení jsem si zašla na gyndu zjistit kde je problem. Doktor mě ujišťoval že to vyjde at si měřím že to někomu trvá ale když už to byl rok poslal přítele na spermiogram. Výsledek nás zlomil spermiogram byl tak špatný že nám doporučili okamžitě IVF-ICSI. Moje největší obava
A i přez to jsem se objednala okamžitě do centra asistované reprodukce kde jsem čekali na první schůzku přez 2 měsíce. Povšech testech a vyšetření jsme se konečně po dalších 2 měsících dostaly ke stimulaci. Tak moc jsem se těšila nakonec jsme měli 5 zdravých embriíí. První ET proběhlo v pořádku a já po 14 dnech našla na testech // to co každá žena chce. Radost byla velikánská než jsem po týdnu přestě na vánoce začla krvácet. Plod odešel
bylo to hrozné zlomilo mě to :/ další KET byl 2 embrii a nic. Pak další KET jednoho a nic. Zítra máme jet do centra a rozhodnout se co dál. Máme posledního mrazáčka a já sem po tom všem na dně a říkám si co když se jednou probudím a bude mi 40 bez dětí. Už sem přemíělela že přítele opustím ale když vydím jak moc se snaží a jak se přez to všechno milujem nemůžu. Ale zároven nevím jak dál. nechci celí život brečet a všem kolem přát k těhotenství. A sama se vymlouvat že žádný zatím nechcem. Tato situace mi láme srdce ![]()
@Kuře22: Vítej v klubu. Příběh smutný, ale bohužel ne ojedinělý. Žádný zázračný lék na uklidnění na to neexistuje. To mi věř. Celá moje rodina mi opakuje, že můžu být ráda, že u mě žádný problém nenašli. Nevidím v tom, ale jakoukoliv úlevu, neb výsledek IVF je stále nejistý. Nevím nakolik se jim podaří vybrat tu skutečně zdravou spermii a sopárovat ji s mým zralým vajíčkem. A mimochodem můj partner je o dva roky mladší než já - bylo mu 28, když jsme začali s plánováním mateřství. Jediná možnost je smířit se s tím, že třeba děti mít s takovým partnerem nikdy nebudeme. Pak jsou tu ještě možnosti, jako zzvolit dárce spermie nebo adoptovat dítě. Ale vím, nikdy to už není takové jako bez problému počít vlastní a partnerovo dítě. Můžu ti říct, že já po večerech brečím a nechápu proč je svět tak zlý a nespravedlivý, navenek pak musím být vyrovnaná, aby nikdo nic nepoznal v práci, kde jsem pod dalším tlakem. Asi budu tento rok cestovat, než se vrhneme do IVF.