Nevděčné, protivné dítě

@Snehulkabledulka píše:
Z této situace na mě dýchá nějaká vnitřní obrovská bolest toho dítěte se kterou si neví rady. Pamatuju si na určité období v mym životě, bylo to sice kolem puberty, ale ty pocity možná můžou bejt podobný. Byla jsem členkou jedné party, oddílu, a vesměs tam panovala „dobrá nálada“. Ale já tak nějak cítila že jsem tam „out“. Že se automaticky předpokládá že já všechny hry prohraju, a ze srandy se to komentuje. že jsem jedna z těch ošklivějších holek, které nikdy nikdo balit nebude, že jsem pomalejší v běhu, horší v intelektu. A přitom jsem věděla že mám oproti těm liem i mnoho přednsotí. že vidím věci, které si oni neuvědomují, že jsem empatická, že dokážu rozklíčovat různé situace mezi lidmi. Klidně bych přijala kdyby řekli „na sport jsi levá ale když jde o pomoc druhým nebo rozdělení rolí, jsi dobrá. Bereme tě i tak a nemusíš se přetvařovat. Ale jakoby nakonec vždy byl upřen zrak spíš na mé "zápory“- ale tak skrytě. A když jsem se proti něčemu ohradila bylo mi řečeno třeba „prosimtě ty nechápeš legraci? nebud tak vážná“ ale pro mě to nebyla legrace. Cítila jsem se tehdy opravdu bezradně, chtěla jsem mezi ty lidi patřit ale nechtěla jsem aby se na mě hrály nějaký „hry“. Pamatuji se, že jsem někdy jednala velmi agresivně, a že jsem ani sama mnohdy nechápala co a proč to dělám. PRostě mi ruply nervy. Pak se to zhoršovalo, protože zatímco jejich „agresivita“ byla skrytá, takže „legální“ („jéééé ona zase prohrála“, „no jo to je prostě ona“, „hej pojd hrát s náma, at nejsem poslední“…) když se to ve mě nakupilo, já pak nastříkala na všchny barvu a bylo to na zdi a všude a já byla ta, která reaguje přehnaně. Ale já už byla zoufalá. Nikdo mě nechápal. Nikdo nechtěl chápat. A já nechtěla vypadat jako „srab kterej si to všechno bere“. Takže jsem držela jazyk za zuby. akdyž se adrenalin nakupil, pak jsem byla ta špatná. Z pohledu druhejch muselo moje chování bejt absolutně nelogický, z mýho pohledu bylo logický. Ted mám pocit, že ten kluk je z něčeho hrozně neštastenej a bojí se to říct. Protože má pocit že to nepochopíte. A pak si to vybíjí kolem sebe. Někam ty blbý emoce vybít musí. Já bych se obrátila na odborníka. Někdy v tomto jsou schopni poradit i dětští doktoři, dobré zdravotní sestry, nadšené laktační poradkyně, známé učitelky s praxí, chůvy, lidé kteří dělají pěstounskou péči, atd atd. nemusíte jít rovnou k psychologovi (navíc nevím jak ted psychologové fungují) ale nějakou „odbornější“ hlavu bych oslovila.

Jo, asi vím o čem mluvíš! A řekla bych, že u syna to je zoufalá snaha se vyrovnat těm devítiletým klukům. Ale je pro ně neohrabaný prcek. Těžko jim to přikázat. On je frustrovaný a předvádí se. Oni jsou z něho o to víc otrávení. Dřív takhle asi lítala parta dětí po vesnici a popasovali se mezi sebou, teď vidí takové kluky akorát když k nim jdeme na návštěvu (tedy s dospělými za zadkem) a strašně moc se na ně snaží zapůsobit, akorát teda neví jak. Myslíš, že by to mohlo být? Co s tím? 

@Anonymní píše:
Jo, asi vím o čem mluvíš! A řekla bych, že u syna to je zoufalá snaha se vyrovnat těm devítiletým klukům. Ale je pro ně neohrabaný prcek. Těžko jim to přikázat. On je frustrovaný a předvádí se. Oni jsou z něho o to víc otrávení. Dřív takhle asi lítala parta dětí po vesnici a popasovali se mezi sebou, teď vidí takové kluky akorát když k nim jdeme na návštěvu (tedy s dospělými za zadkem) a strašně moc se na ně snaží zapůsobit, akorát teda neví jak. Myslíš, že by to mohlo být? Co s tím?

tak to je dost pravděpodobný, že prostě neví jak ukázat svou sílu, a rozmetání jejich sněhuláka může být jeho způsobem projevování toho. A co takhle nechat ty kluky aby si to vyřešili sami? Jak píšeš „dřív kluci lítali po vesnici a vyřešili si to“. Já jsem toto psala ve svym uplně prvním příspěvku, že problém dnešních dětí je, že fakt nemaj možnost hrát si bez dohledu dospělejch. Já tu sice furt píšu o tom, jak „nedovolím jednomu dítěti aby ubližovalo druhýmu“ ale to je když už vidim že jeden je v roli bezmocnýho. ale pravda je, že je taky mnoho situací do kterých vůbec nezasahuju. -mnohdy to dospělejm přijde už děs, ale pro děti je to hra. a nebo to pro ně není hra ale vyřešej si to mezi sebou. Dítě honí druhý s klackem a dospělej to už běží řešit, přitom ten honěnej je na toho dospěláka naštvanej, protože ho bavilo bejt divočákem kterýho honěj myslivci jednou jsem ve školce jednomu klukovi děsně vynadala že druhejm boří sněhuláka (fakt bylo to přímo i se sněhulákem uplně jsi mi to připomněla) a on se pak rozbrečel, a nakonec když jsem s ním o tom mluvila mi řekl, že oni mu to přikázali aby ho zbořil no prostě vše bylo uplně jinak než jak to vidí dospělej. Co kdybyste do toho vy dospělí zasahovali jen když vás o to děti poprosej, vyzvou vás (např. „mamíííí at toho nechaj/nechá“) to je známka že to dítě nezvládá a potřebuje pomoct. a nebo když už je fakt ouvej, jakože jeden zalehene druhýho a bije ho hlava nehlava ale někdy se my dospělí až moc angažujem ale jen tím škodíme. ted se možná zdá že si protiřečim, ale jedna věc je „nenachat zkazit den sobě“ a druhá věc je řešit za děti problémy který si uměj vyřešit sami… já ted mám na toho tvýho syna po tom posledním příkladu trochu jinej pohled. (mimochodem to je super že. pořád na tu diskusi reaguješ!  )

@Hlaholice píše:
No právě že mně ty komentáře přijdou trefné právě tak nějak částečně, vidím v nich hodně to ovlivnění prací s dětmi v kolektivním zařízení. A samozřejmě ano, ono se to do určité míry překrývá, jen já v těch příspěvcích vidím učitelku i kdyby to zmíněno nebylo. A jasně, že u něčeho je stejné řešení úplně bez debat. Jasně, že i doma je vhodné agresivní dítě i hned zastavit. Ale ty metody si myslím mohou být jiné. Ve školce je dětí hodně, učitelka musí být rychlá a efektivní. Doma si myslím, že si s tím řešením může dát rodič více práce, zaměřit se více individuálně, více do toho zapojit city, zaměřit se více na příčinu chování, „trenovat chovani“. Mě to proste prijde tak trochu lito doma toho prostoru nevyuzit a neresit to vice do hloubky. Ale mluvim o predchozich prispevcich, tady tohle řešení mi přijde domů v pohodě, ale zase si to neumím moc představit ve školce, že by byl běžně zase až takový prostor na to takhle řešit, spíš si myslím, že většinou by asi zůstalo jen u zamezení činnosti. Jinak ty kecy „bla bla“ to je doma asi častý, ale jsou to fakt příšerny kecy, zvlášť to, že ho nebudou mít lidí rádi. Na to mám úplně alergii, když to slyším.

To že bys ve mě poznala úču je mi jasný někdy je to až děsívý ale tak, nestydim se za to A s tím plně souhlasím, že doma je čas jít do hloubky. Jen to člověk musí vzít za správnej konec. Jít do hloubky může znamenat že se večer zeptám dítěte z čeho měl největší radost, nebo co ho nejvíc naštvalo, že se mám čas vrátit později k problému když dětem i mě vychladne hlava. Že mám více čas naslouchat tomu dítěti. že mám prostor zažít s ním ještě ten den něco hezkého i když jsme se odpoledne děsně pohádali. že ho můžu pěkně pomuchlovat, pusinkovat a říkat mu ty muj malej zlobile, stejně jsi můj a já tě zbožnuju" Ale nesmí si rodič myslet, že „diskutování“ na který rodič fakt čas má a učitel ne ve smyslu že budu pětileýmu dítěti stokrát opakovat něco co dávno ví, tím jen ztrácím u něj autoritu. Dám příklad abych zas nemluvila jen o frázích… byla jsem svědkem, kdy dítě chodilo po zahradě školky a jedlo bonbony, a papírky vyhazovalo na zem. Matka jednala takto: „prosímtě neházej ty papírky na zem, víš že se to nesmí, jak by to vypadalo, kdyby to dělali všichni jsi přeci velkej kluk…“ a mluvila a mluvila a mluvila. a kluk dál jedl bonbony a dál házel papírky na zem. dávno věděl že se to nesmí ale bylo mu to fuk, a matka mluvila a chodila za nim, nutila ho ty papírky sbírat a pak je sbírala za něj a ukazovala mu kde je ve školce koš (to dobře věděl, chodil tam několik let) toto je typickej příklad rozmazávání, diskuse která je k ničemu. vypadá to jako třeba respektující přístup pro někoho. snažím se to dítěti vysvětlit, jsem na něj hodnej atd. ale je to situace, kdy s námi dítě vysírá a dobře to ví. Já se tehdy do toho nevkládala, maminka si už pro kluka přišla, byla to její věc. ale kdyby byl ještě v mé „péči“ řekla bych mu jednou „když někdo ve škoce jí bonbony, hází pak papírky tamhle do toho koše.“ kdyby hodil na zem papírek po druhý řekla bych „pokud budeš házet papírky na zem, nechci abys bonbony jedl. seber to co je na zemi, chceme mít zahradu hezkou.“ například. V tento moment pokud dítě dál pokračuje mu beze slova beru bonbony a nazdar. víc ani slovo. pak dítě ví že co říkám myslim vážně a že po mých slovech můžou následovat činy. slova v těchhlech případech děti nezajímaj. rozhodující jsou činy. a děti taky celkem rychle poznaj kdo jen lamentuje ale nakonec nic nedělá (například: ježiš vy jste nepořádní to je děsnej bordel, to mám s váma trápení, co s váma mám dělat… ale nakonec to sám uklidí a pro dítě z toho nic víc neplyne takže zítra v klidu znovu nechá bordel) a kdo svoje slova myslí vážně (například: no to vám teda nezávidim, že místo pohádky budete dneska uklízet… a pak skutečně pohádku nezapne dokud není uklizeno.)…ten druhej člověk dítě nijak nezostudil, citově ho nevydíral, ale prostě jasně dal najevo co znamená si neuklidit, a že jejich nepořídek je JEJICH PROBLÉM A NE JEHO a dodržel to. takovýho člověka bude dítě respektovat.

@bigl píše:
Dřív by takto čtyřletý kluk lítal sám po vesnici a když by starším klukům zbořil sněhuláka, tak by ho přicvakli ke zdi a vyřešili by to sami, ručně a stručně. Matka by se do toho vůbec nemusela zatahovat a kluk by věděl, že na starší si nemá dovolovat

No však jo. Teď musí jít matka se čtyřletým za rodinou s devítiletým, všichni jim stojí za zadkem a hledí na každý úkon dítěte. Mě osobně by bylo milejší to, co píšeš. Ale jaksi se o 25 let v čase nevrátíme. Pustit dítě samotné s partou dětí, večer máš doma sociálku, jaks mohla tohle dopustit (samozřejmě NADSÁZKA, ať se tu zas někdo nechytá, jaká jsem strašná matka) 

@bigl píše:
Já jsem to zažila na dovolené, několik rodin, hodně dětí, jeden takový malý prudič (7 let), co si vyskakoval na starší kluky(10 let). Neustále držkoval, fyzicky je napadal, bral jim míč, když si kopali, zahazoval ho, posmíval se a tak.
Pak se po pár dnech ten jeden naštval, malého prudiče přimáčkl ke zdi a dal mu jednu výchovnou zleva a zprava. Ten s pláčem utekl, všechny přítomné děti to schválily jako dobře provedenou akci (lezl na nervy už všem), akorát rodiče toho prudiče to nestrávili a do konce dovolené s těmi druhými rodiči nepromluvili. Ale prudič dal klid a to bylo hlavní.

stejně tak jako rodiče někdy dětem říkají právem „do toho ti nic není, to je věc dospělých“ by si měli oni uvědomit, že někdy je to prostě věc dětí a nemotat se do toho 

@Snehulkabledulka píše:
A jinak dodám, že když vidíš, že reaguje vztekle a opravdu naštvaně a naštvnej i je a ty se z toho snažíš udělat legraci, je to uplně mimo. Ty tim popíráš jeho emoce jakobys říkala: „jo ty seš možná vzteklej ale já to neberu, nevšímám si toho, nepřijímám tvou reakci. Chci abyses jenom bavil, abysme se všichni bavili a měli tu legraci, chci tě zmanipulovat, abys zapomněl na to co tě naštvalo. Odmítám řešit, co tě štve a hodlám tě donutit, abyses s náma bavil“ ty to tak možná nemyslíš ale v skrytu toto je vzkaz tomu dítěti. Představ si že tě přítel něčim naštve (už měsíc si nehrál se synem, nepomáhá ti v domácnosti, chlastá nebo hraje hry na pc a myslí si že ti to nevadí. ty už ale měsíc v sobě dusíš vztek a ted to prasklo. neví to, ale naštve tě) a ty po něm hodíš něčim ze vzteku a bezmoci nebo začneš křičet… a on se začne smát a jakože ze srandy po tobě házet polštáře či místo řvaní zpívat nebo já nevim. No to je na vyskočení z okna. Co tobě nejvíc pomáhá, když se dostaneš do vzteku a ten druhej neví proč? Děti sice nejsou dospělí, ale někdy, kdyý si v tý situaci člověk představí sám sebe, může na něco dobrýho přijít

S tímhle na jednu stranu souhlasím. Ale na druhou si myslím, že někdy je to na místě a pomáhá to. Ano, když to vezmeš na ten příklad, co popisuješ, tak na ten se to převedení na smích úplně nehodí. Ale když je člověk jen tak nějak naštvaný, protože vstal levou nohou, nebo se mu během dne stala spousta rozčilujících maličkostí, tak nějaká ta legrácka může pomoci. Podle mne není potřeba vše řešit a ve všech negativních emocích se babrat, někdy je lepší se jich zbavit. A někdy se člověk může vztekat, protože je jen plný emocí (nepříjemné energie) a potřebuje to ze sebe dostat a pak se to převedení na smích nebo nějakou činnost docela hodí. Nemyslím si, že je to odmítání negativních emocí, spíš umění s nimi zacházet. Podle mne je někdy na místě jít problém řešit (a z těch negativních emocí čerpat sílu na řešení), někdy je na místě si negativní emoce prožít (vyvztekat se, pobrečet si) a někdy je na místě se jich prostě zbavit. Akorát je otázka, co je kdy to správné řešení, V tomhle případě by asi bývalo lepší co nejdříve činnost ukončit a odejít pryč.

Jinak jeste dobry prednasky a rozhovory o vychove deti ma na youtubku Jan Svoboda. Tak na nej treba nekdy mrknete😉 ja ho doceka rada posloucham😀 v jednom videu rika ze „agresivita je projev pudu sebezachovy“. V tu chvili je jasny ze kazdej kdo je nejak agresivni se urcitym zpusobem citi ohrozenej. To je dobrej start k hledani reseni detsky agresivity.