Nevděčné, protivné dítě

Zakladatelko, jen krátce se přidám… Vděk je komplexní emoce, které se dítě musí učit. Opravdu je na něj moc malý, není možné to od něj očekávat, s tím se prostě nerodíme. Tomu se musí naučit a roli v tom budou hrát rodiče, vrstevníci a další osoby. V tomto věku děti prožívají a učí se poznávat, rozlišovat a jednat dle základních emocí - radost, smutek, strach, vztek, nechuť. Víc toho prostě momentálně v repertoáru nemá. Je to jako kdybys chtěla, aby 2měsíční kojenec chodil, nebo aby 3leté dítě umělo používat vyjmenovaná slova. Prostě to nejde a je potřeba jít postupně. Jako se kojenec učí postupně držet hlavičku, pást koníčky, otáčet se samo, perovat na kolenou a zvedat se na všechny čtyři, postupně sedět a pak se vzpřimovat, tak stejným způsobem jde plus mínus emoční vývoj, kdy dítě nejdřív cítí pouze libost a nelibost a nic mezi a postupně se přidávají další emoce, se kterými se musí naučit žít. Pak teprve je schopné jít dál. A vděk je opravdu jedna z věcí, která už je hodně vysoký level, a kterou nemají v repertoáru ani někteří dospěláci. On je momentálně schopný pociťovat radost, když se mu neco daří, když ho někdo chválí atd. a smutek, když je to opačně, plus vztek, strach a nechuť.

Co se týče chození po vyšetření u neurologa, psychologa, psychiatra, nemyslím si, že je potřeba s každým,,zlobením" někam letět, ale je potřeba umět vyhodnotit, kdy to může být ku prospěchu celé vaší rodiny. U psychologa se nerozdávají jen diagnózy, ne všechny děti ji přece mají. Ale pokud je něčeho moc, může se stát, že se v tom utopíme a sami z toho moc neumíme vystoupit a škodíme sami sobě, dítěti, rodinné pohodě. Ty sama musíš vědět, kde je ta mez, ale pokud cítíš, že nevíš jak dál, tak bych se vůbec nebála dětského psychologa oslovit. Můžeš se tam dozvědět spoustu praktických rad, ujasnit si, jak dál a případně se uklidnit, že jsi nic nezanedbala, kdyby náhodou o nějakou diagnózu šlo. Může ti to pomoct upustit páru a probrat s někým, kdo tomu rozumí výchovné metody, postupy a jak si doma zajistit co nejlepší fungování pro všechny. Takže být tebou to rozhodně nezatracuji a beru to jako jednu z možností, jak vaši situaci řešit a jak se posunout dál. Ty sama sice své dítě znáš a měla bys odlišit, kdy jde o normální projevy, kdy zlobí, kdy zrcadlí tebe a kdy se děje něco, co není zcela v pořádku a je potřeba se poradit s odborníkem. Sázet sama na sebe s tím, zda je zdravý nebo není bych si úplně netroufla. Nemáš jasno totiž ani v emočním vývoji a jeho posloupnosti, takže tohle je úplně mimo tvoje schopnosti. A to nemyslím nijak zle, to není v tvem repertoaru toto umět, jsi profesně někým jiným a od toho tady máme prostě někoho, kdo ti pomůže a kdo se tím živí a dokáže odlišit, zda je potřeba to řešit a jak, nebo zda je to ok. Já taky nerozdávam rozumy o operaci kolena, nebo o výkladu trestního práva. S tím půjdu k doktorovi a za právníkem.

Hodně štěstí, ať je brzy lépe!

Přidám vám dnešní události - třeba k tomu budete mít nějaký postřeh. Napadlo u nás hodně sněhu, všichni jsme z něj nadšení, takže děti už od rána jsou natěšené jít ven. Dneska jsme byli domluvení s kamarády. Stavěli na zahradě sněhuláka, syn jim pomáhal, najednou se rozběhl a celého zbořil. Ostatním to bylo líto, tak jsme ho opravili, on do něj stále kopal a ničil to. Z legrace jsem ho odhazovala do sněhu, že jsem strážce sněhuláka..prostě pohoda. Ale bylo vidět, že ta jeho agrese se spíš stupňuje, než že by se zabavil jinak. No nakonec jim ho rozkopl snad ještě třikrát, ačkoliv už jsem ho opakovaně upozornila, že sněhulák zabral hodně práce, je pěkný, dětem to bude líto když ho zbourá, děcka mu taky říkaly, ať toho nechá, ať nedělá naschvály. Takže jsme nakonec museli jít domů, on to nerespektoval. Doma ze vzteku zkopal mladšího, poházel mokré věci po celém bytě. To docela vykresluje jeho chování obecně, jsme z něčeho nadšení, on sám to chce, ale začne dělat takové nervy, že to skončí vytočením všech zúčastněných. Nemůžu si pomoct, ale tohle prostě dělá záměrně schválně, nebo vám připadá, že ne? I ti kamarádi (trochu starší kluci) se ho ptali, proč jim to ničí a on nic. Volá po pozornosti? A proč, ani mě už nenapadá, jak by ji mohl mít více. Když s ním jsem sama, desetkrát se mě zeptal, jestli nezajdeme za klukama. Tady je měl, akorát jim škodil. Dělat něco jiného nechtěl, vyloženě se na sníh těšil, domů ještě taky nechtěl. Doma jsem se ho zeptala, co dělal venku špatně, že z něj byli kluci smutní, nevěděl. Tak já nevím, má nějakou poruchu, že si nedokáže všímat druhých? 

@Anonymní píše:
Kdysi s náma bydlel synovec a choval se v některých ohledech že začátku dost podobně (byl v té době přibližně stejně starý jako tvůj syn). A taky mě strašně rozčilovalo, jak bral všechno automaticky. Ale je to přesně, jak píšou ostatní. Proč by za to měl být vděčný, proč by to neměl brát automaticky. Do té doby nás znal jen jako tu tetu a strejdu, kteří si ho užívají a z domova byl také zvyklý, že mu raději ve všem vyhoví, než aby se s ním nějak zabývali a nějak ho vychovávali. Takže to byl pro něj standard. Změnilo se to až v okamžiku, kdy jsem mu jasně řekla, že mě třeba vůbec nebaví chodit na hřiště, ale dělám to kvůli němu, že sama bych radši šla do restaurace. Nebo když jsem mu v obchodě vysvětlila, že když si koupí spoustu blbostí, tak já si potom nemůžu koupit něco, co bych chtěla já a opravdu mě pak rozzlobi, že většinu těch věcí potom hazeme do koše, protože on to stejně pak nejí s vysvětlením, že se spletl. Že jsem unavená z práce, šla bych si nejraději lehnout a opravdu jdu na ten bazén jen kvůli němu. A teprve teda až když jsem mu to řekla opravdu až takhle polopaticky, tak pochopil, že ty věci nejsou automatické. Mně se do toho vůbec nechtělo, protože sama jsem podobně kecy v dětství vyloženě nesnášela a vedlo to u mne u mne k tomu, že jsem si připadala na obtíž. Ale u něj to vedlo k tomu, že opravdu pochopil, že ho mám ráda, dělám kvůli němu věci, které bych nedělala a jsem naštvaná, když se snažím a jemu je vše málo. A kupodivu z toho měl i strašnou radost, že jsem ochotná dělat pro něj něco, co mne nebaví, aby měl radost. Takže za mne takhle staré dítě samo od sebe to chápat nebude, jestli chceš vděk, musíš mu vysvětlit, že to není všechno jen tak.

Ale já jsem mu to takhle několikrát vysvětlila, bez odezvy. 

@Snehulkabledulka píše:
Ono tu práci ve školce by si každý kdo má spoustu chytrejch rad měl jít na měsíc zkusit. já neříkám, KAŽDÁ práce je záslužná a já sama se snažím mít úctu ke všem profesím. Takže já jsem si vybrala svou, a nestěžuji si. Ale když máš například ve třídě dítě, které opravdu hází věci po druhých, je nebezoečné a ničí to, tak nejde jen o něj samotné. Já mám ve třídě další děti. Někdy se sejde taková parta, že člověk jen chrání ty drobné malé holčičky aby je nesejmuli ti velcí silní divocí kluci. Tím ty kluky nijak nesnižuju, oni jsou divocí z jasných důvodů. Ale já mám zodpovědnost za všechny, a ráda bych připomněla, že učitelka ve státní MŠ je velkou část dne SAMA na 25 dětí!!! Takže vzít někomu na čas hračku nebo riskovat že honza aničku po desátý praští do hlavy bagrem …no… někdy je to legrace, ale pro rodiče ani pro ty slabší zakřiknutější děti moc ne…

Jenže on je rozdíl mezi školkou a domácím prostředím. A zakladatelka má doma děti „jen“ dvě.

@Hlaholice píše:
Jenže on je rozdíl mezi školkou a domácím prostředím. A zakladatelka má doma děti „jen“ dvě.

taky že tímto komentářem jsem reagovala na předchozí komenty uživatelky „secado“, kdy už se náš hovor stočil ke školce. Takže to prosím přehlédněte, zvlášt pokud vám můj komentář nepřijde „trefný“. Já nevím, tady každý reaguje na každou blbost ve smyslu „ale vždyt, ale je rozdíl, ale přeci“… samozřejmě je v tom rozdíl. Mluvíme tu otevřeně, dáváme příklady, diskutujeme.
Druhá stránka je ta, že v jistých věcech jsou v tom podobnosti. Přeci když mám doma jedno starší a jedno mladši dítě, a to starší ubližuje tomu mladšímu (nebo i naopak panebože to je fuk) tak ho prostě zastavím!!! Jako dospělák dám na jevo, že toto je u nás doma neakceptovatelné. Jeto neakceptovatelné doma, ve školce, na ulici, kdekoli. Prostě když jeden po druhym hází tvrdejma kostkama, nedovolím to. Ale víte, já třeba osobně bych to řešila takto (doma nebo ve školce to je fuk): „Nedovolím abys po druhých házel kostky, bolí je to.“ Tečka. a už se nebudu dál vyjadřovat ve smyslu „co děláš, proč to děláš, jsi zlej, to se nedělá, vždyt by tě neměli rádi“ a blá blá. Neudělám dítěti hodinovou přednášku ani s ním o tom nebudu „diskutovat“. Víte, možná má k tomu házení kostek dost dobrej důvod že je naštvanej a neví jak to řešit. Takže spíš bych pak třeba pokračovala takhle „vidím, že jsi hodně rozzlobenej, asi tě děti něčím musely hodně naštvat, když ty kostky ted po nich házíš. Nepotřebuješ nějak pomoct?“ A v tu chvíli to dítě pochopí, že ho nejdu zakopat pod stůl za to co udělalo, ale že jsem tu od toho, abych BYLA OCHRÁNCEM PRO VŠECHNY! A mnohdy se svěří. Často pak zjistíte, at už jako rodič či učitel, že to nejvíc agresivně se projevující dítě, je v té situaci nejvíc bezbranné. A potřebuje pomoct. Ale to se člověk může dozvědět až později, když projeví pochopení. Ale projevit pochopení neznamená dovolit mu tu agresi věčně využívat. Ale je to situace od situace nedá se to zobecnit.

@Anonymní píše:
Přidám vám dnešní události - třeba k tomu budete mít nějaký postřeh. Napadlo u nás hodně sněhu, všichni jsme z něj nadšení, takže děti už od rána jsou natěšené jít ven. Dneska jsme byli domluvení s kamarády. Stavěli na zahradě sněhuláka, syn jim pomáhal, najednou se rozběhl a celého zbořil. Ostatním to bylo líto, tak jsme ho opravili, on do něj stále kopal a ničil to. Z legrace jsem ho odhazovala do sněhu, že jsem strážce sněhuláka..prostě pohoda. Ale bylo vidět, že ta jeho agrese se spíš stupňuje, než že by se zabavil jinak. No nakonec jim ho rozkopl snad ještě třikrát, ačkoliv už jsem ho opakovaně upozornila, že sněhulák zabral hodně práce, je pěkný, dětem to bude líto když ho zbourá, děcka mu taky říkaly, ať toho nechá, ať nedělá naschvály. Takže jsme nakonec museli jít domů, on to nerespektoval. Doma ze vzteku zkopal mladšího, poházel mokré věci po celém bytě. To docela vykresluje jeho chování obecně, jsme z něčeho nadšení, on sám to chce, ale začne dělat takové nervy, že to skončí vytočením všech zúčastněných. Nemůžu si pomoct, ale tohle prostě dělá záměrně schválně, nebo vám připadá, že ne? I ti kamarádi (trochu starší kluci) se ho ptali, proč jim to ničí a on nic. Volá po pozornosti? A proč, ani mě už nenapadá, jak by ji mohl mít více. Když s ním jsem sama, desetkrát se mě zeptal, jestli nezajdeme za klukama. Tady je měl, akorát jim škodil. Dělat něco jiného nechtěl, vyloženě se na sníh těšil, domů ještě taky nechtěl. Doma jsem se ho zeptala, co dělal venku špatně, že z něj byli kluci smutní, nevěděl. Tak já nevím, má nějakou poruchu, že si nedokáže všímat druhých?

Z této situace na mě dýchá nějaká vnitřní obrovská bolest toho dítěte se kterou si neví rady. Pamatuju si na určité období v mym životě, bylo to sice kolem puberty, ale ty pocity možná můžou bejt podobný. Byla jsem členkou jedné party, oddílu, a vesměs tam panovala „dobrá nálada“. Ale já tak nějak cítila že jsem tam „out“. Že se automaticky předpokládá že já všechny hry prohraju, a ze srandy se to komentuje. že jsem jedna z těch ošklivějších holek, které nikdy nikdo balit nebude, že jsem pomalejší v běhu, horší v intelektu. A přitom jsem věděla že mám oproti těm liem i mnoho přednsotí. že vidím věci, které si oni neuvědomují, že jsem empatická, že dokážu rozklíčovat různé situace mezi lidmi. Klidně bych přijala kdyby řekli „na sport jsi levá ale když jde o pomoc druhým nebo rozdělení rolí, jsi dobrá. Bereme tě i tak a nemusíš se přetvařovat. Ale jakoby nakonec vždy byl upřen zrak spíš na mé "zápory“- ale tak skrytě. A když jsem se proti něčemu ohradila bylo mi řečeno třeba „prosimtě ty nechápeš legraci? nebud tak vážná“ ale pro mě to nebyla legrace. Cítila jsem se tehdy opravdu bezradně, chtěla jsem mezi ty lidi patřit ale nechtěla jsem aby se na mě hrály nějaký „hry“. Pamatuji se, že jsem někdy jednala velmi agresivně, a že jsem ani sama mnohdy nechápala co a proč to dělám. PRostě mi ruply nervy. Pak se to zhoršovalo, protože zatímco jejich „agresivita“ byla skrytá, takže „legální“ („jéééé ona zase prohrála“, „no jo to je prostě ona“, „hej pojd hrát s náma, at nejsem poslední“…) když se to ve mě nakupilo, já pak nastříkala na všchny barvu a bylo to na zdi a všude a já byla ta, která reaguje přehnaně. Ale já už byla zoufalá. Nikdo mě nechápal. Nikdo nechtěl chápat. A já nechtěla vypadat jako „srab kterej si to všechno bere“. Takže jsem držela jazyk za zuby. akdyž se adrenalin nakupil, pak jsem byla ta špatná. Z pohledu druhejch muselo moje chování bejt absolutně nelogický, z mýho pohledu bylo logický. Ted mám pocit, že ten kluk je z něčeho hrozně neštastenej a bojí se to říct. Protože má pocit že to nepochopíte. A pak si to vybíjí kolem sebe. Někam ty blbý emoce vybít musí. Já bych se obrátila na odborníka. Někdy v tomto jsou schopni poradit i dětští doktoři, dobré zdravotní sestry, nadšené laktační poradkyně, známé učitelky s praxí, chůvy, lidé kteří dělají pěstounskou péči, atd atd. nemusíte jít rovnou k psychologovi (navíc nevím jak ted psychologové fungují) ale nějakou „odbornější“ hlavu bych oslovila.