Nevděčné, protivné dítě

@Hlaholice píše:
Hele, upřímně, tady z té diskuse to úplně nevypadalo, že bys svůj negativismus uměla nějak dobře držet na uzdě. Popravdě, kdybych tě na základě této diskuse měla popsat bez nějaké té empatie a hlubšího zamyšlení, tak bych tě popsala dost obdobně jako ty popisuješ syna. Dospělá ženská, která tu reaguje jak puberťačka a přitom je už dospělá a měla by mít rozum a umět se ovládat a dostatečně dobře se vyjadřovat. Žena, která si přišla pro radu, ale když ji dostane, tak je většinou jen vzteká, nepoděkuje (teď myslím, že to bylo poprvé). Místo toho, aby byla vděčná, že nad její situací někdo přemýšlí, snaží se jí pomoci, tak tu jen kope kolem sebe. Přitom těm lidem to třeba mohlo dát spoustu práce a ona to vůbec nedokáže ocenit a jen se vzteká. Proč to dělá, vždyť to přece sama chtěla (stejně jako chtěl tvůj syn sám na výlet). Proč je tak nevděčná? To nevidí, že se jí tu snaží spousta lidí pomoci? Žena, z velké časti dost agresivně. Proč to děla, vždyť k tomu nemá důvod? A navíc už je velká, dospělá, měla by se umět chovat adekvátně k věku. Naschvál si na reagování vybírá ty příspěvky, kde si do ní někdo rýpne, to proto, aby se mohla hádat a vybíjet si na někom svůj vztek. Nebo ty příspěvky, kde jí lidé neradí moc konkrétně. Dělá to naschvál, aby se mohla rozčilovat, že chtěla konkrétní radu. Na ty s konkrétními radami obvykle nereaguje, naschvál, aby se dál mohla vztekat. A aby se dál mohla litovat, jaká se strašná chudinka. Některé rady rovnou zavrhne, protože si dopředu v hlavě vytvoří negativní scénář, jak by takové řešení dopadlo. U čehož se samozřejmě rozčílí a tomu, kdo takovou radu navrhoval, to dá vyžrat, byť to dotyčný myslel dobře a vůbec nemůže za to, že si tato žena tvoří v hlavě dopředu negativní představy. Ach, jak je ale tato žena nevděčná! I když tu dostala spoustu rad a evidentně to není poprvé, co sháněla nějaké rady, tak dělá stále ty samé chyby dokola a dokola. Asi to dělá naschvál, naschvál ty rady nepoužívá. Už je velká, měla by se už dávno umět ovládat, ale neumí to. Ostatním je její chování nepříjemné, ale jí to vůbec nezajímá a dál se chová, jak kdyby jí bylo patnáct. Povědomé, že? Neboj, byla to trochu nadsázka. Já tě takhle nevidím a ani si nemyslí, že by tvůj syn byl takový, jakého ho popisuješ. Jen jsem ti chtěla ukázat, že si opravdu stěžuješ u syna na něco, v čem jste si dost podobní. A trochu ti ukázat, jak mu asi musí být, pokud je z tebe cítí, že se na něj díváš obdobnou optikou. Já věřím tomu, že jsi se sem nepřišla vědomě hádat. I věřím tomu, že to, na jaké příspěvky se zaměřuješ, neděláš naschvál. Věřím tomu, že jsi už z celé situace unavená a zoufalá. Ale myslím, že když jsi tuhle diskusi zakládala, tak jsi si buď vůbec neuvědomovalo, co se kolem tvého příspěvku strhne. Nebo jsi možná vůbec nechtěla ani rady. Možná jsi se chtěla jen vypovídat, postěžovat, utěšit… Co já vím. Možná jsi se i chtěla podvědomě pohádat, protože jsi plná vzteku a agrese a potřebuješ si ji nějak vyventilovat a ani si to nepřipouštíš. Možností je spoustu. Ale opravdu si nemyslím, že by sis přišla úplně až pro nějaké rady, protože je vesměs odmítáš. Hele, mysli na to, až tě zase bude syn štvát tím, že je nespokojený, i když děláš přesně to, co chceš. Možná taky jen nedomyslel, co vše jeho přání obnáší. Možná chtěl ve skutečnosti také něco jiného. A co se toho vztekání týče, tak ano, jasně, že by se tak neměl chovat. Ale uvědom si, prosím, že ani ty ho zrovna dobře nezvládáš, jen při jeho projevu používáš sofistikovanější projevy. No, poradila bych ti to řešit přes nějakou psychoterapii, nebo alespoň přes nějakou knížku zaměřenou za zvládání vzteku, agrese, na emoční inteligenci, pozitivní myšlení, ale asi by to nepadlo na úrodnou půdu. Tak ti alespoň řeknu, čeho jsem si v diskusi všimla, ale může se plést. Přijde mi, že se až moc snažíš být hodná a pak vybouchneš a cítíš se následně se pak cítíš nedoceněná za to, že vlastně tu tvou snahu a přemáhání ve výsledku ani nikdo neocení (nauč se ocenit sama sebe). Přijde mi, že jsi tu pozitivně zareagovala snad pouze na jednu radu a v té byl navržen tvrdší postup. Také jsi tu psala, že by ti vlastně vyhovovalo, kdyby tvého syna jiné děti ručně srovnaly. Já bych podle docela řekla, že ten způsob výchovy, jaký jsi doma zavedla, ti moc nevyhovuje, jde asi i dost proti tvé povaze a nejspíš tě i dost vyčerpává. Takže já bych doporučila, aby jsi se zamyslela nad tím, zda je taková výchova to, co ti vyhovuje a po čem toužíš. A i nad tím, zda pak nakonec vyhovuje i tomu synovi, Jestli ono by třeba nebylo lepší řešit problém dřív nějakém ráznějším způsobem. Tím nemyslím, že má syn dostat hned na zadek, naopak si myslím, že kdybys řešila problém hned rázněji, tak by potom naopak k těm fyzickým trestům nemuselo tak často docházet. Více jednat, méně mluvit, jak tu některém z příspěvků psala i pančelka. A myslím si, že by sis to hlavně nejprve měla srovnat v hlavě ty, co a jak budeš řešit, abys v tom měla pak jasno. To, co popisuješ, to mi přijde docela chaos, kdy se nejdřív přemáháš, jedeš podle nějakých příruček a pak ti rupnou nervy a začneš věci řešit pod vlivem emocí. Příručky jsou dobrá věc, ale člověk musí zvážit, do jaký míry je schopen a ochoten podle nich je a přizpůsobit je sobě i situaci. Už jsem to tu jednou psala, tobě bych spíš doporučila se inspirovat tím, jak co doporučuje při výchově dětí s ADHD. A pokud doma čtěte, tak bych doporučila se kouknout, zda by vás nezaujala nějaká dětská publikace určená pro děti s ADHD nebo PAS, protože v nich se právě ukazuje dětem, jak nakládat s emocemi, chovat se ve společnosti. A pokud je vyspělejší, tak by ho třeba zaujala i forma zpracování, mému synovi se to moc líbí, že může sám „číst“. Ono já vím, že tobě se to nálepkování nelíbí, ale třeba ta doporučení pro děti s ADHD jsou v zásadě vhodná pro všechny děti, jen u dětí s tím ADHD jsou prostě mnohem zásadnější. A ještě poradím pár maličkostí, jsou drobnosti, ale většinou opravdu fungují a moc rodičů je nevidím dělat. Pokud po dítěti něco chceš, tak lepší než ho volat z dálky, je lepší k němu přijít, poklepat mu třeba na rameno, sklonit se do stejné výšky k němu, navázat spojení a mluvit na něj až v okamžiku, kdy mě to dítě vnímá. A u čtyřleťáka opravdu ještě v jednoduchých a významově jasných větách. Jako ne pořád, ale pokud potřebuješ říct něco zásadního, nebo na dítě voláš a ono nereaguje. Já totiž kolikrát vidím, že rodiče něco po dítěti chtějí, dítě nereaguje, neboť nevnímá, rodič se následně vytočí, dítě nechápe, proč a už to prostě pak jede. Nebo rodiče, kteří dítěti něco vysvětlují takovým způsobem, že to dítě prostě „vypne“, protože nemá šanci to pobrat.

Jsem na facku, když to takhle vidím. Jo, máš pravdu, úplně. Na syna z dálky nepořvávám, sama to nemám ráda, to jako jedna z mála zásad se mi daří. Zkusím něco přečíst a najít lepší způsob spolu vycházet. Tak díky. 

@Hlaholice jen poznámka, tvrdší výchova, nebo rázná akce, nevím úplně co si pod tím představit, jestli dání na zadek, nebo jen zabránění nevhodného chování místo opakování požadavků třeba…
No prostě direktivní výchova s tělesnými tresty může vše jen zhoršit.
Takové děti na to mohou reagovat bojem a naschvály, kdo z koho, tak koukej matko, jak jsem ti to nandal, když ty, tak já taky.
Já bych si spíš načetla jiné styly výchovy a přístupy, je toho tolik a doporučení v různých diskuzích tu jsou taky.

@ospalámyš píše:
@Hlaholice jen poznámka, tvrdší výchova, nebo rázná akce, nevím úplně co si pod tím představit, jestli dání na zadek, nebo jen zabránění nevhodného chování místo opakování požadavků třeba…
No prostě direktivní výchova s tělesnými tresty může vše jen zhoršit.
Takové děti na to mohou reagovat bojem a naschvály, kdo z koho, tak koukej matko, jak jsem ti to nandal, když ty, tak já taky.
Já bych si spíš načetla jiné styly výchovy a přístupy, je toho tolik a doporučení v různých diskuzích tu jsou taky.

Určitě jsem tím nemyslela dávat na zadek nebo se chovat nějak extrémně direktivně. Spíš se s tím jen až tolik nemazlit, nastavit jasné hranice. Třeba u toho stavění sněhuláka, já si myslím, že lepší by bývalo bylo hned odejít. A v zásadě by se to nemuselo vyloženě stavět do pozice, že se odchází za špatné chování nebo dokonce za trest, pokud by to rodič nechtěl prezentovat. Klidně by šlo říct něco v tom smyslu: „Vidím, že už tě to tady nebaví, půjdeme pryč“. A to, že provedl něco, co neměl, případně probrat až na to bude vhodná příležitost. Jasně, že je dost možné, že se bude kvůli odchodu vztekat. Ale řekla bych, že ve výsledku to bude menší scéna, než jaká to byla. Myslím si, že by to prostě byla hezká procházka s hezkých stavěním sněhuláka a s jednou scénou kvůli odchodu. A myslím si, že by si syn po nějaké době na taková řešení i navykl a těch scén byl kvůli nim bylo i méně. Takhle se podle mne zakladatelka snažila syna udržet někde, kde jeho nejspíš něco dráždilo, v dobré náladě. On ale stejně pokračoval ve svém chování, zakladatelka mu tak nejspíš dokolečka domlouvala, takže nejspíš zůstalo zachováno to, co ho dráždilo zpočátku a ještě se k tomu přidalo naštvání na mámu za to, že mu domlouvá a že ho nechápe. Výsledkem byla unavená, frustrovaná máma, protože její zjevně velká snaha a určitě i velké přemáhání, vůbec k ničemu nevedlo, pokopané mladší dítě a mega velká scéna staršího dítěte. I v případě, že by stejně velká scéna následovala i po tom brzkém odchodu, tak si myslím, že by byl ten brzký odchod výhrou. Alespoň by nedošlo k té ztrátě času při snažení se o to, aby byl syn zase v pohodě, ten čas se pak mohl využít jinak a maminka by během záchvatu vzteku měla více energie na jeho řešení. Nebo pokud dítě s něčím zachází tak, jak by nemělo (to je také myslím zmiňováno), tak si myslím, že třeba stačí jedno, dvě upozornění a pak je klidně na místě věc odebrat. Pokud dítě evidentně naschvál třeba kreslí na zem místo na papír, tak si myslím, že opravdu nemá cenu mu neustále chodit domlouvat, ať to nedělá. S velkou pravděpodobností to skončí tak, že té máme nakonec dojde trpělivost a to dítě nakonec sjede mnohem víc, než by ho sjela, kdyby zakročila hned. A dítě, napružené už toho neustálého napomínání a nejspíš i tím, že necítí jasné hranice, to pravděpodobně ponese mnohem hůř, než by to neslo při zakročení hned zpočátku. Já bych asi dítěti jen připomněla, že se kreslí na papír, podruhé bych mu to zopakovala u upozornila ho na to, že při opakování mu ty fixy vezmu a pak mu je vzala. A za samozřejmost bych považovala, že se pak to dítě minimálně pokusí tu podlahu dát do pořádku. Ještě bych k tomu dodala, že podle mne se nevylučuje, projevit dítěti pochopení, ale zároveň trvat na svém.