Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Nevděčné, protivné dítě
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
Napsat příspěvek
Velikost písma:
14.1.21 01:23
@Snehulkabledulka píše:
To že bys ve mě poznala úču je mi jasnýněkdy je to až děsívý
Tak však se nemáš za co stydět, jen je to poznat. Já jsem to spíš myslela třeba tak, že doma mi přijde jako nesmysl separovat dítě od jídla, aby jedlo samo (pokud jsi ten příklad nedávala ty, tak se omlouvám, ale myslím, že je to tvůj příklad). Ano, může tak jíst lépe. Ale jednak se jednou musí naučit jíst mezi lidmi a kde jinde by se to měl naučit než doma, kde se mu u toho můžou rodiče individuálně věnovat. A pak je jiné když učitelka vyloučí dítě z kolektivu (jen na chvilku, ale zase pravidelně), do kterého ale ona sama nepatří a mezi tím, když by ho poslala takhle pryč máma. Tam už vidím jakési vyloučení z rodiny. Myslím si, že to společné jídlo s rodinou je i taková společenská záležitost. Nemluvě o tom, že někdy ty rodiče přicházejí domů dost pozdě a mimo tu večeři už pak třeba ani není čas užít si něco s dítětem. A přijde mi, že i kdyby se samotné dítě najedlo lépe, tak doma u takového řešení převažují negativa. A ono třeba i s tím bagrem, když se to stane ojediněle, tak to můžeš řešit stejně doma i ve školce. Ale když bude Kuba bouchat Aničku bagrem každý den ve školce, tak ty to takhle můžeš řešit dál a další opatření nechat na rodičích. Když ale Kuba s Aničkou budou sourozenci a budeš to takhle řešit dennodenně doma, tak máš docela velkou šanci, že Kubu bude Anička stále jen více a více štvát, ty budeš ta zlá, co je věčně na její straně a Kuba bude jen víc a víc prudit. Doma do toho bohužel musíš započítat sourozeneckou žárlivost a rivalitu. Učitelce může být jedno, že se Kuba s Aničkou nemusí, ale rodiče většinou chtějí, aby se děti měly rády. Takže si myslím, že doma se pak spíš vyplatí takové situace předvídat a předcházet jim. Aby pro Aničku nebyl Kuba jen ten, kdo jí věčně ubližuje a pro něj Anička ta, kvůli které je denně trestán (já teda odebrání hračky, se kterou dítě zlobí, nevnímám jako trest, ale Kuba to asi uvidí jinak).
Jinak tím, že doma má jít člověk doma do hloubky, jsem určitě nemyslela to, že má něco jen neustále vysvětlovat dokola, aniž by to mělo nějaký efekt. Já sama jsem spíš zastánce ráznějšího řešení. U papírků bych asi jednala dost podobně. Ale jinak si myslím, že ve školce ta učitelka na spoustu věcí prostě nemá prostor je pořádně řešit. Těch dětí tam má opravdu hodně a musí dodržovat nějaký řád, co se kdy bude dělat. Musí situaci řešit rychle a zároveň u toho řešení sledovat další děti, takže je v tom řešení dost omezená. Taky jsou řešení, která já si doma úplně klidně dovolím, ale v kůži učitelky bych do nich rozhodně nešla (čímž nemám na mysli fyzické tresty). Spíš jsem to myslela tak, že doma mám situaci více pod svou kontrolou. Tam, kde se mi chce do nějakého časově náročnějšího řešení, si to může dovolit. A nemusím se z časových důvodů omezit jen na zásah do chování, ale se zabývat i jeho příčinou, pocity dítěte. Mám čas s ním ty jeho pocity případně nějak zpracovat. A pokud je tam nějaký hlubší problém, tak doma se tomu můžu přizpůsobit. Ve školce se kvůli jednomu dítěti těžko může upravovat prostředí a režim, ale doma to klidně udělat můžu (nemyslím mu ustupovat, ale jít naproti jeho potřebám).
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 05:59
@Hlaholice píše:
S tímhle na jednu stranu souhlasím. Ale na druhou si myslím, že někdy je to na místě a pomáhá to. Ano, když to vezmeš na ten příklad, co popisuješ, tak na ten se to převedení na smích úplně nehodí. Ale když je člověk jen tak nějak naštvaný, protože vstal levou nohou, nebo se mu během dne stala spousta rozčilujících maličkostí, tak nějaká ta legrácka může pomoci. Podle mne není potřeba vše řešit a ve všech negativních emocích se babrat, někdy je lepší se jich zbavit. A někdy se člověk může vztekat, protože je jen plný emocí (nepříjemné energie) a potřebuje to ze sebe dostat a pak se to převedení na smích nebo nějakou činnost docela hodí. Nemyslím si, že je to odmítání negativních emocí, spíš umění s nimi zacházet. Podle mne je někdy na místě jít problém řešit (a z těch negativních emocí čerpat sílu na řešení), někdy je na místě si negativní emoce prožít (vyvztekat se, pobrečet si) a někdy je na místě se jich prostě zbavit. Akorát je otázka, co je kdy to správné řešení, V tomhle případě by asi bývalo lepší co nejdříve činnost ukončit a odejít pryč.
Za mě taky legrace super pomocník, ale prostě člověk pořád musí koukat, jak na to reaguje ten druhý. Legrace by mohla pomoct třeba v té situaci přelití pití: Ježiš vždyť ses chtěl napít a ne umýt stůl, no jo, teď ho budeme mít krásně cistej, ale příště bych ho radši jenom utrela hadrem, jo?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 06:31
Vytáčí tě záměrně. Poraď se s odborníkem. To, že má někdo dítě, z něj ještě neudělá experta na výchovu. Samotný instinkt nestačí. Jen prosím tě - čtyřleté dítě je ještě malé, ne, není „už velký“, je to ještě malé dítě. Zpětně tě to bude mrzet (možná). A navíc uvidíš, že až bude mladšímu taky 4 roky, tak to najednou bude furt malé dítě a ne už velký kluk (nebo velká holka).
Poraď se s odborníkem, od toho tady jsou, aby poradili rodinám v nesnázích. Uleví se vám všem. Držím palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 07:34
@Snehulkabledulka moc se mne tve prispevky libi, hodne mne to pripomina koncept Pekarove a jeji tvrzeni, ze vychova se nemluvi, vychova se dela. A moc me mrzi, ze dnes maji deti tak malo moznosti byt s vrstevniky sami.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 07:38
@Anonymní píše:
No však jo. Teď musí jít matka se čtyřletým za rodinou s devítiletým, všichni jim stojí za zadkem a hledí na každý úkon dítěte. Mě osobně by bylo milejší to, co píšeš. Ale jaksi se o 25 let v čase nevrátíme. Pustit dítě samotné s partou dětí, večer máš doma sociálku, jaks mohla tohle dopustit (samozřejmě NADSÁZKA, ať se tu zas někdo nechytá, jaká jsem strašná matka)
Bohuzel to takova nadsazka neni. Ted neni skola, nejsou krouzky. Takze se u nas ty cca 10 lete a starsi deti zacaly houfovat a chodit na hriste. Jak osklive se na ne matky malych deti koukaji, co ze to tam delaji, proc tam jsou sami…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 07:42
Jinak zakladatelko, souhlasim s ostatnimi, ze vdecnosti musis dite naucit. Mam podobne dite a posledni dobou premyslim, ze mne chybi, vedet, ceho je dite v danem veku emocne schopne. Jak tu nekdo psal, po 2 mesicnim kojenci take nechci samostatnou chuzi, ten fyzicky vyvoj clovek nejak odhadne, ale ten emocni ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 08:02
@Cuddy píše:
Jinak zakladatelko, souhlasim s ostatnimi, ze vdecnosti musis dite naucit. Mam podobne dite a posledni dobou premyslim, ze mne chybi, vedet, ceho je dite v danem veku emocne schopne. Jak tu nekdo psal, po 2 mesicnim kojenci take nechci samostatnou chuzi, ten fyzicky vyvoj clovek nejak odhadne, ale ten emocni ne.
Asi by člověk neměl moc očekávat, že dítě je schopné dospělých reakcí. Je prostě malé a vše se musí naučit. Rodiče mají často přehnaná očekávání a pocit, že dítě je velké a mělo by přece umět, jako třeba zakladatelka o vděčnosti, ale tak to není. Dítě se musí naučit soucitu, empatii, zvládání emocí, slušnosti, respektu a milion dalších věcí.
Moc neočekávat, počítat s vývojovými fázemi a přitom vychovávat hlavně příkladem, ne rozkazy a negativitou.
já si třeba pamatuju, že jsme jako děti házeli po zvířatech za plotem klacíky. Nepřišlo mi na tom nic špatně, ale po vysvětlení rodičů jsem to začala chápat. takže vysvětlovat, ukazovat, ne hned křičet nebo dokonce bít a přisuzovat dětem dospělé negativní motivace, jako ty jsi zlý, protože se špatně chováš ke zvířatům. ony tyhle motivace často nemají.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 13:25
Ono hlavně, jestli má vzor nějaký, tím se nechi nikoho doktnout, ale jedna moje rodinná známá, jako dítě byla zvyklá přijít někde neříct, dobrý, den dobré ráno, poděkovat, v dospělosti, taky s tím taky trochu bojuje, že ji nepřijde nutné, někdy to děkuji a dobrý den, když někde vleze říct, ale věčně od ní slyším, jak dnešní děti neumí poděkovat a pozdravit.. 
A přitom jako dítě, když dostala třeba nějakou sladkost a nebo korunu, od své babičky, tak si pamatuji, že jenom vzala a nic.. to stejné, když někde vešla, tak,,, nic..
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 13:48
@Anonymní píše:
No víš co, já bych je moc ráda nechala, dokonce bych těm klukům nejradši fakt řekla, ať si to vyřeší po svým, na něj taky bude působit jinak, když fakt dostane po čumáku a nebude to jen samé „nech toho, nedělej to“…ale copak to jde? Tady jsou jejich rodiče, co se do toho začnou hned míchat a dívají se špatně na mě, že mu jako nic neřeknu, že on je provokuje apod. Na každém hřišti jsou všude matky a každý pohyb dítěte je monitorován. Ve školce se dítě jen rychleji rozběhne a už je to neběhej, neskákej, neber mu to, paní…běžte si k psychologovi, váš syn je neposlušný a divoký.Asi i proto mě to tak štve a stále se navzájem prudíme. On by ze všeho nejvíc potřeboval staršího kamaráda, ale starší kluci o něj samozřejmě nestojí. On své vrstevníky považuje za mimina…asi přirozené, ale v dnešní době už se fakt dětská samostatnost nepěstuje a já nevím, jestli vůbec jde mu dopřát přirozený kolektiv, který ho tohle naučí, asi i líp než kolečko psychologů a neurologů.
Ten přirozený kolektiv lze ještě najít, u nás to takhle pořád ještě vcelku funguje, děti si hrají venku, jsou různého věku a rodiče tam buď nejsou, nebo se snaží nezasahovat. Akorát bych si nebyla zase až tak jistá tím, že by to ten kolektiv dál do pořádku. Máme tu na vesnici jednoho kluka, teď je teda už o dost starší než tvůj syn, ale dost mi ho ve něčem připomíná a většinou ho vídam venku samotného, sem tam s o dost mladšími dětmi. Vrstevníci o něj totiž nestojí a starší kluci už vůbec ne, zajímavý je maximálně tak pro prtata. Oni totiž ani ty děti nemají náladu věčně snášet to jeho impulsivni chování, časté vztekani, ničení jejich věcí. A kupodivu ani moc nevidím, že by tu děti měly zájem si mezi řešit problémy ručně. Ne, že by se nikdy nepopraly, ale přijdou mi oproti naší generaci takové asertivni. Když se jim něco nelíbí, tak spíš vidím, že dokáží docela výstižně říct, co přesně se jim nelíbí a co očekávají, prát se moc nechtějí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 14:20
@Janasas píše:
Ono hlavně, jestli má vzor nějaký, tím se nechi nikoho doktnout, ale jedna moje rodinná známá, jako dítě byla zvyklá přijít někde neříct, dobrý, den dobré ráno, poděkovat, v dospělosti, taky s tím taky trochu bojuje, že ji nepřijde nutné, někdy to děkuji a dobrý den, když někde vleze říct, ale věčně od ní slyším, jak dnešní děti neumí poděkovat a pozdravit..
S tímhle dost souhlasím, mně třeba chování zakladatelky a chování jejího syna přijde v něčem dost podobné. Minimálně mi přijde, že oba dva mají takovou negativistickou povahu. A reálu to vidím úplně docela často, že si rodiče stěžují na děti a ty děti jsou úplně stejné jako ty rodiče. Třeba kamarádka si stěžuje na dceru, že je hlučná, zbrkla, chce vše koupit. A přitom ona je úplně stejná - zbrkla je neskutečně, to je snad její poznávací znamení, slyšet je o několik minut dřív, než je vidět a je to totální shopaholik. No a syn ten náš taky totálně napodobuje, v něčem se úplně vidím a v něčem úplně vidím manžela a i mne rozčilují úplně stejnými věcmi. A manžel (a i teda moje mamka) drzkuje, že ho syn ohledně úklidu prohání úplně jako já, že prý s ním neexistuje, aby něco uklidil později, nedal přesně na své místo, něco nedokonale utrel… Jo a mimochodem, moje mamka má na našeho syna takové hlášky, o kterých si myslím, že by měl hlavně někdo říkat jí. Nejvíc jí vytaci přesně tím, v čem jsou úplně ale naprosto úplně stejní jak přes kopírák. Teď už si toho i sama kolikrát všímá, že na něj kvůli něčemu vyjede a přitom on se choval jen úplně přesně jako ona.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 15:41
@Hlaholice píše:
S tímhle dost souhlasím, mně třeba chování zakladatelky a chování jejího syna přijde v něčem dost podobné. Minimálně mi přijde, že oba dva mají takovou negativistickou povahu. A reálu to vidím úplně docela často, že si rodiče stěžují na děti a ty děti jsou úplně stejné jako ty rodiče. Třeba kamarádka si stěžuje na dceru, že je hlučná, zbrkla, chce vše koupit. A přitom ona je úplně stejná - zbrkla je neskutečně, to je snad její poznávací znamení, slyšet je o několik minut dřív, než je vidět a je to totální shopaholik. No a syn ten náš taky totálně napodobuje, v něčem se úplně vidím a v něčem úplně vidím manžela a i mne rozčilují úplně stejnými věcmi. A manžel (a i teda moje mamka) drzkuje, že ho syn ohledně úklidu prohání úplně jako já, že prý s ním neexistuje, aby něco uklidil později, nedal přesně na své místo, něco nedokonale utrel… Jo a mimochodem, moje mamka má na našeho syna takové hlášky, o kterých si myslím, že by měl hlavně někdo říkat jí. Nejvíc jí vytaci přesně tím, v čem jsou úplně ale naprosto úplně stejní jak přes kopírák. Teď už si toho i sama kolikrát všímá, že na něj kvůli něčemu vyjede a přitom on se choval jen úplně přesně jako ona.
Přesně. Já si na začátku říkala, že píše v afektu, ale zakladatelka píše takhle „naštvaně“ pořád. Takže to asi je taková povaha Kluk může být po ní, k tomu její způsob komunikace s ním, výsledkem může být opravdu nesnesitelné dítě. Bohužel jsem za celou dobu nezaznamenala ani stopu sebereflexe. Kluka je mi docela líto.. A při četbě tohoto vlákna mě pořád napadá Pigmalion efekt - když budeš dítěti opakovat, že je hodné a chytré, tak takové bude, rikej mu, že je naschvalnicek, bude naschvalnicek.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 16:55
@Secado píše:
Přesně. Já si na začátku říkala, že píše v afektu, ale zakladatelka píše takhle „naštvaně“ pořád. Takže to asi je taková povaha
na mě působí zakladatelka stejně. Asi má náročné dítě třeba ne úplně vlastní vinou, ale to zrcadlení + třeba vliv genů a nápodoby tam nejspíš taky bude 
spíš by měla zkusit komunikovat jinak a zkusit jiné způsoby výchovy, nebo to, jak k takovému dítěti přistupovat. Může to dost pomoct. Může si načíst knížky o jiných způsobech výchovy, třeba respektovat abýt respektován a jiné. Něco z toho se dá různě i upravit na to konkrétní dítě.
Nějaká holka tady taky psala, že má adhd kluka, náročné dítě a bojovali spolu, než pochopila že na něj musí úplně jinak, pak se to dost zlepšilo.
Ale je fakt, že asi jsou některé náročné děti, na které neplatí skoro nic 
ale musí se to zkusit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
14.1.21 17:03
@ospalámyš na mně to působí tak, že ani nic zkoušet nechce. Na každou radu má jen 2 reakce, buď že to už dávno dělá, nebo že to dělat nebude.
Co je děsivý, že za celou dobu o tom klukovi nenapsala jedinou pozitivní věc. S tím jsem se tu ještě nesetkala.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
14.1.21 19:55
@Secado píše:
@ospalámyš na mně to působí tak, že ani nic zkoušet nechce. Na každou radu má jen 2 reakce, buď že to už dávno dělá, nebo že to dělat nebude.
Co je děsivý, že za celou dobu o tom klukovi nenapsala jedinou pozitivní věc. S tím jsem se tu ještě nesetkala.
Prosímtě, děsivý jsou úplně jiný věci. 
- Citovat
- Upravit
Anonymní
14.1.21 20:26
Ano, je možné, že mě i zrcadlí. Nepopírám to. Mám k tomu sklony, vidět na všem spíš negativní - myslím, že ve světě dospělých se mi to celkem daří držet na uzdě, opravdu vědomě si nestěžuju, i když bych zfleku vymyslela deset stížností, nikomu své problémy na krk nevěším, nejsem taková ta ufňukaná megera, ačkoliv k tomu opravdu sklony mám. U těch dětí se nechám velice snadno vytočit, to taky nemám problém si přiznat. Syna samozřejmě oceňuji, kdyz se mu něco povede, mluvím s ním slušně, dělám legrácky, snažím se nejprve konflikt nebo nehodu převést v něco vtipného, normálně se s ním mazlím, večer spolu čteme pohádky, ráda si s ním stavím puzzle, je hodně chytrý, šikovný na logické úlohy. Nepsala jsem to. Prostě jsem to tu brala jako vypisování se že stížností. Vy tu taky každou větu desetkrát převrátíte a nic z toho. Rozumných rad se mi tu pár dostalo, za ně děkuji. Ze zbytku jsem už četla jen namátkově - stále to samé dokolečka, je vám syna líto, reaguju nepřiměřeně, má se starat táta. Ovládat se snažím celou dobu, není to tak, že bych začala řvát jaký je neschopný, že vylil pití, to tady zas někdo velice rád celé překroutil a dál už to nemám potřebu řešit, nikam se tato strana diskuze neposunuje. Párkrát už jsem teď zkusila mluvit obecněji místo příkazů a dobře se to osvědčilo - můj velký problém je v tom, že už jsem takových pouček a pokusů vyzkoušela kvadrilion, stejně pokud mám za den každou věc říkat opisem, po nějaké době mi prostě přijde rychlejší věc sebrat nebo zakřičet a je to nanovo. Jak kompletně překopat moji povahu, abych se nechovala podle vás tak strašně, to teda nevím.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Zkušenosti a hodnocení
Pláč ze spaní
- 05.02.25
- Natalusaa
Plavání po nemoci (tříleté dítě)
- 03.02.25
- Scamp
Léky na kašel
- 02.02.25
- Simčes
