Nezvladatelné dítě - mám pocit, že jsem selhala

@Anonymní píše:
On je jinak hodný, slušný, chytrý, ale jakmile je nutné něco udělat tak je zle. Pokud se dělá to co ho baví tak je v pohodě - hrajeme člověče, pexeso, pomáhá na zahradě, na stavbě. Ale má svou hlavu a vše musí dělat podle sebe, jakmile řekneme, že to musí udělat tak jak říkáme my a nebo že teď se hrát nebude, protože musí udělat úkol, tak je vše zle. Zase na druhou stranu přijde a omluví se, že už to dělat nebude. Již po 2× jsem ho zaslechla jak si v posteli povídá s plyšákem, že nechce nikomu ubližovat, že má všechny rád, ale neví proč to dělá - dokonce u toho i plakal. Mám pocit, že se to v něm vše nějak mele a on si s tím neví rady. Je mi ho líto.

Nemyslím si, že je problém v rodičích, ale spíš v tom, že chlapeček nezvládá své emoce a potřebuje přístup, který mu umožní vyrovnat se s nepříjemnou situací lépe. Možná patří k dětem, které potřebují vědět několik minut předem, že budou muset přerušit zábavu. My na to doma používáme minutky - „Natahuji minutky na 5 minut, jak zazvoní, přerušíš hru a půjdeš psát úkol.“ A samozřejmě - pokud syna chci bez násilí dostat k povinnostem, nesmím ho před tím nechat zapnout televizi ani tablet. Protože pokud sedí u televize nebo u tabletu, tak se s ním nedá rozumně domluvit na věcech, které dělá nerad.
Navrhovala bych taky „otočit“ způsob komunikace. Místo „teď nemůžeme hrát, musíš dělat úkoly“, tak použít „udělej úkoly, ať můžeme hrát“. Význam je sice stejný, ale věta působí úplně jinak.

Pokud se takhle chová i ve škole k učitelům, tak by mohlo jít o poruchu v oblasti sociálních dovedností - tj. neví, jak reagovat a chybí mu schopnost okoukat správné chování - bude potřebovat speciální trénink = trénink sociálních dovedností.

Příspěvek upraven 29.09.14 v 14:45

@Anonymní píše:
Dnes jsme měli hodně krušný den doma a já když teď nad tím vším přemýšlím, tak jsem došla k názoru, že jsem hodně selhala, nějak z toho nedokážu ani usnout. Vše to trvá již delší dobu, syn 6 let je absolutně nezvladatelný, pořád si jede to svoje, vyloženě se nám vysmívá do očí, nadává nám do smradů, hnusů, posránků apod. Teď začal chodit do školy a jakmile si má dělat úkoly, tak je hned oheň na střeše. On je dělat nebudu, on je na to malý, ho to nebaví a do školy chodit nebude atd. Dnešek už začal tím, že se vzbudil asi kolem 6 hodiny a hned si začal povídat na hlas a tím vzbudil malou sestřičku, již to mě naštvalo, protože já ji předtím pracně uspala a byla jsem ráda, že si ještě na chvíli zdřímnu. Dopoledne klasika jeho zlobení - nebude snídat, OK, nechceš, nemusíš. Vzala jsem snídani a odnesla. Jeho hysterický řev - já mám hlad a ona mě nechce dát jíst. Pak se měl převléct z pyžama, pospíchali jsme, my už stáli ve dveřích a on pořád v pyžamu, já už vytočená do běla, ale pořád jsem se držela a najednou byl v momentě převlečený. Po obědě se to vyhrotilo tím, že jsem mu dala sešit a že si nátrénuje psaní číslic a pak půjdeme na ten úkol. On to psát nebude, ho to nebaví - pokud to nenapíšeš, nepůjdeš ven. Jsi hnus, smrad a já to dělat nebudu. řekla jsem mu, že jdu uspat sestřičku a pak budeme pokračovat spolu, v momentě začal řvát jak tur, smát se dělat opičky. Malá se polekala, začala taky brečet, když už se mi ji podařilo uklidnit, tak v momentě zase začal naschval řvát. Dostal na zadek a říkám, že má okamžitě začít psát číslice. Nepomohlo, pořád si mlel svoje, začal se mi smát do očí a zase nadávat a já už se neudržela a opravdu jsem mu pořádně nařezala. Hystericky začal řvát, že ho nemám ráda apod. Já už se neudržela a řekla mu, že opravdu ho ráda nemám, že se má sbalit a klidně jít pryč, že už ho nechci vidět. Štafetu jsem předala manželovi a znovu šla malou uklidňovat do ložnice, kde to na mě uplně dolehlo a hlavou mi běželo, že takové nehodné dítě opravdu nechci, že ho nezvládám a kdyby to šlo tak ať si ho klidně někdo vezme - teď když nad tím přemýšlím, tak je mi ze mě zle.
Malá nakonec spala asi 1/2 hodinu, tak jsem si ji oblekla a šla se uklidnit ven. Chtěla jsem vzít syna, ale bohužel číslice netrénoval, úkol nenapsal, to co dělal mě předváděl i manželovi, takže celou dobu křik a nadávky. Takže zákaz, že nepůjde ven. Zase si pořval a pak za mnou chodil zda ho mám ráda a jestli se z procházky vrátím apod. Přišla jsem domů asi po hodině a půl, úkol nenapsaný, přemohla jsem se a i přes jeho nadávky s ním úkol udělala, nakonec vše uplně v klidu a až do večera kdy šel spát. Vše co jsem chtěla udělal bez problémů a najednou z něj uplné zlatíčko.
A já tu teď brečím a pořád přemýšlím nad dnešním dnem. Syna opravdu nezvládáme, dovoluje si na nás oba a absolutně nás nerespektuje. Neporadil by mi někdo zda existují nějaké bylinky, které by pomohly na zklidnění, nervozitu a ostatní.
Se synem jsme byli u psycholožky, ale ona usoudila, že je uplně bez problémů. Jenže on se k cizím chová jak zlatíčko, ale co dělá doma nám nikdo nechce věřit. Nevíme si s ním rady a nechci aby na dětství vzpomínal ve zlém. Jenže já už se ho v některých situacích i bojím, když mu něco zakážu, že opravdu ne, tak do něj vjede takový vztek, že se třeba začne ohánět vším co má po ruce - metla, polštář, mlátí židlemi apod. Kolikrát mám i 4měs. sestřičku na rukou a opravdu se bojím, že ublíží nám nebo sobě. Není to jeho žárlivost kvůli narození sourozence, byl takový i dřív, ale všichni mi tvrdili, že z toho vyroste, ale já bych řekla, že je to čím dál horší.

opravdu bych zkusila jiného psychologa nebo nějakou poradnu Sama zkušenost nemám, ale kamarádku psycholog prvně ujistil, že je její dcera naprosto ok, že tam žádný problém nevidí a následně jí dal několik dobrých rad, jak její chování zvládat, jak v problémových situacích reagovat (tam šlo o kombinaci vzdoru a extrémní žárlivosti). Natočit video je určitě dobrý nápad. Ono možná je problém i ten rozpor - na veřejnosti se chová vzorně - to ho nejspíš bude stát spoustu úsilí, sebeovládání a to se následně projeví doma, kde se chová o to hůř S tím měl problémy můj brácha - na veřejnosti vzorný, spíš tichý a doma to následně doháněl.
No a taky bych zapátrala v rodině, jestli tam nebyl také někdo takový. A celkově se zkusit zamyslet, jestli se syn choval vždycky takhle nebo tam byl nějaký zlom, zamyslet se nad vlastním chováním a chováním manžela, jak se vy sami chováte v krizových situacích, protože děti jsou často naším zrcadlem. Možná nastavit denní režim - vyhradit čas na hraní, čas na úkoly atd.

@BohunkaP píše:
Za prvé - neřekla jsem že zakladatelka odborníka nemá vyhledat. Naopak, řekla jsem, že kdo to nezvládne sám, musí se poradit.

Za druhé - jsem nastartovaná právě kvůli hloupým řečem typu, že se tak 90% dětí nechová. Můžeš mi ukázat statistiku, podle níž tak soudíš? Ve skutečnosti se tak chová víc dětí, než si myslíš - protože se to maminky stydí přiznat. Dítě se tak chová POUZE doma, resp. mezi opravdu nejbližšími - moje dcera je premiantka třídy, usměvavý andělíček zastupující třídu ve školním parlamentu, holčička s blonďatou hřívou pod zadek jak z titulní strany časopisu. Kdo ji nezná, nevěří - jen nejbližší rodina (babička, dědeček, máma s tátou a brácha) ji znají z téhle stránky. Protože když je doma, povolí jí sebeovládání, přestane se snažit, jako když spadne zástěrka. Jako když chlap přijde domů, shodí kalhoty a zůstane v trenkách - je doma, tak MŮŽE.

Však i tahle maminka - zakladatelka - píše anonymně. Protože se stydí.. a protože ví, že od spousty lidí uslyší, jak je to její vina a jako matka selhává. Přitom to není pravda.

Bohunko, a věděla bys taky, čím to je? Čím to je, že některé děti mají tento „problém“ - lze-li to nazvat problémem a doma ztrácejí sebekontrolu? Jak je možné, že jiné děti to nemají? Asi neznám tolik dětí ve svém okolí, aby to bylo možné nazvat reprezentativním vzorkem, ale co vím jistě, že takto se k rodičům prostě nechovají. Sama jsem ze čtyř dětí, manžel taky, mám tři děti, každé povahou jiné - ale co jsme my i oni věděli vždy, že je chování, přes které nejde vlak, že prostě NEMŮŽOU. Děti jsme nikdy nebili, nekřičeli. Děti mých nejbližších přátel také. Tak čím to, že někdo shodí tu „zástěrku“ a doma se neovládá, protože jak říkáš, cítí, že MŮŽE?

@hanka.br. Jsem ze tří dětí, dvě jsme byly zcela bezproblémové, třetí sestra byla „nezvladatelná“. Naši si s ní nevěděli rady. Zároveň byla velice citlivá a lpěla a dodnes lpí na rodičích a rodině jako celku daleko víc, než ostatní. Na svoje výstupy dnes vzpomíná přesně tak, jak to popisuje @BohunkaP. Ona věděla, že nesmí, že bude průšvih, ale prostě „musela“. Nedokázala to ovládnout. A hrozně za to musela pykat. 

Anonymní zakladatelka

Děkuji všem za Vaše postřehy, rady a reakce. Je to všechno na hodně dlouho. Psycholog je již 3 v řadě, problémy se synkem jsou víceméně od jeho 3 let, kdy musel do školky, já do nové práce a z té jsem jezdila až večer v 17 hodin, on byl střídavě u babičky nebo tety a jeden týden s tatínkem. Prostě ho vždy vzal ze školky ten kdo měl čas. Babička ještě chodí do práce, tety jsou obě na střední, takže nějak neměl nikdo zájem se mu věnovat a tak to bylo řešeno počítačem nebo pohádkou v televizi. My na sebe pak měli pouze tak 2,5 hodinky než šel spát a do toho jsem musela vařit, obstarat domácnost a ještě se věnovat synovi. Nástup do školky hodně těžce nesl - od září až do prosince neustále plakal i doma, že do školky nechce a že chce být se mnou. Nezapojoval se ve školce do činností, již v té době měl svou hlavu, a jeho dnešní chování se již objevovalo i ve školce. Podle učitelek byl rozmazlený mamánek vyrůstající mezi dospělými, který absolutně nerespektoval autoritu dospělého. Na základě toho jsme byli i u psychologa, jenže ten shledal, že je synek v pohodě, a že to je chyba učitelek, že ho nezvládají. Máme hodně zvláštní učitelky, dětem se nic moc nevěnují, spíše jsou raději když se dítko zabaví samo. Syn dostal ve školce nálepku nejzlobivějšího chlapečka a tak s ním bylo jednáno až do předškolní, dokonce i teď ve škole o něm spolužáci prohlásili, on byl takový i ve školce. Na mikuláše ve škole ho čert nesl na zádech protože je to nejzlobivější chlapeček, strachy se počural a všichni se mu smály vč. učitelek. Na dalšího mikuláše už do školky nešel, raději jsem si vzala dovolenou. Chodila jsem za učitelkou i ředitelkou a ptala se jak se syn ve školce chová, vždy mi s úsměvem odvětili že má svoji hlavu, ale oni se nedají a poradí si s ním, že ho zvládají. Mezitím si mě sem tam volali - že některému dítěti ublížil - kousl ho, bouchl. Teď v předškolní údajně jednomu chlapečkovi ublížil nůžkami. Učitelka mi po mojí sestře vzkázala, že nevěděla co dělat zda volat záchranku nebo to bude v pořádku. Když jsme zašli za rodiči toho chlapečka, tak prý udajně k ničemu nedošlo, jen měl malý škrábaneček. Když jsem se ohradila uč. tak prý už to bylo minulý týden a ona se k tomu vracet nebude. Další den přišla jiná maminka a pak i tatínek a prý je náš syn nezvladatelný a pokud si ho neumíme vychovat, tak nemá mezi dětma co dělat. Prý jejich děti chodí ze školky pokousané, poškrabané a oblečení rostříhané apod. Nechápavě jsem na ně zírala a oba mi řekli (každý přišel v jinou dobu), že i když nás učitelky na synovo chování upozorňovali, tak my jsme odmítli to řešit. Nikdy mi nic učitelky neřekly, vždy se jen usmívaly, že to zvládají a vše je v pohodě. Na základě tohoto jsem ho okamžitě ze školky odhlásila a už tam nešel.
Teď je ve škole zatím v pohodě, jen zatím 1× přinesl v notýsku napsáno, že kousl spolužačku. Domlouvala jsem mu horem dolem pak z něj vylezlo, že ho byla nějakou hůlkou po zadku, je mu se to nelíbilo a i když ji upozornil, tak toho nenechala tak proto ji kousll. Nevím co je na tom pravdy, uč u toho nebyla a já tápu zda synovi věřit nebo ne. Jinak ve škole spolupracuje a dělá tak jako ostatní děti.

Syn má hranice nastaveny hodně dlouho a když opravdu povím ne, tak je to ne a nepovolím. U manžela je to jiné, je hodně nervozní, hned vždy vyletí a neovládá se, ale poslední dobou se snaží. Dříve si prostě syna nijak nevšímal, omlouval to tím, že neví jak si s ním hrát. Pak naši autoritu hodně podrývali manželovi rodiče, já něco zakázala oni hned povolili - jsou prý od toho, aby rozmazlovali.

Jeho špatné chování se projevuje i vůči jiným členům rodiny - babičky, tety, děda, strýc. Pokud není po jeho nadává všem a nerozlišuje, zda je doma nebo ne. Nejednou mi stropil scénu v obchodě, když jsem mu nechtěla něco koupit - začal mě bít a nadávat.

Ano píšu anonymně, protože se za syna stydím, je mi to trapné, když někde jsme a okolí nakukuje jak se syn chová. Odmítám s ním někam jít, protože to většinou špatně dopadne, nechce se mi s ním chodit ani na procházky, protože jakmile dojde k nějakému ne, tak je zle.

Tak to trochu je jasné..dítě citově strádalo v době kdy nejvíc potřeboval mámu a jestli ve školce byla šikana, to dětskou dušičku ničí…

…ve škole ho čert nesl na zádech protože je to nejzlobivější chlapeček, strachy se počural a všichni se mu smály vč. učitelek. Chudáček malej, já bych tam udělala takovej vítr, že by si to za rámeček nedali!