Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Ahoj, přeju ti hodně síly
Nemám úplně stejnou zkušenost, ale podobnou. V jednom roce jsem přišla o dva kamarády. Jeden 28 let skočil z mostu, druhý 24 let se oběsil. Bylo to hodně těžké, čas je jediný lék.
Moje mamka spachala sebevrazdu, kdyz mi bylo 15… Ted je mi 28, mam vlastni rodinu, ale dodnes jsem se s tim uplne nevyrovnala
Cas tu bolest casem otupi, drz se!
@Terka20 víš co bylo nejhorší? Že policajti nám nejdříve řekli, že se oběsil (jo živě jsem si to představovala) a za týden nám jentak mimochodem u podání výpovědi řekli, že to není pravda a že ho našli ve vaně. Do dnes nevíme na co teda umřel (hlavně že se dělali testy DNA a na vydání těla jsme čekali 2 měsíce) a pitevní zpráva je někde bůhví kde. Když jsme si tam volali pro info, tak poručnice na nás hned vyjela, že nás shání majitelka bytu (kterej měl bratr pronajatý), která nás nahání abysme vyklidili byt. Takže máma na to neměla nervy a telefon jí položila. My se budem zříkat dědictví, takže odmítáme s ktěm jeho věcem hlásit, aby nám pak nehodili na krk jeho dluh (ne velkej, ale na splacení nemáme). A dokud to nebude vyřízené s notářem, tak prostě nic podnikat nebudem… sice chápu, že má trochu problém, ale to není teď naše starost… snad se to už za 14 definitivně dořeší…
jinak já si pořád říkám, že jestli ho něco trápilo, tak teď je mu dobře a to mě uklidňuje. Nevíme proč to udělal, zanechal dopis, ale důvod tam nebyl. Rozloučil se a to bylo celý. Jen ty sny… to mě pořád pronásleduje. Ale chce to čas.
Příspěvek upraven 04.06.13 v 20:14
Drzim pesti, muj tata to rekl jen jednou a to taky udelal za nejaky cas, nikomu nic nerekl, dopis nenechal proste to jen udelal…jsme z toho zdrceni..vzdycky jde vse vyresit at jdou do nejakeho centra tam jim pomuzou ale dluhy se sebevrazdou nesmazou prave naopak…
Tak přeji hodně sil, protože takové věci chtějí spousty a spousty času.. a ani ten čas to nezahojí úplně. ![]()
Nám taťka zemřel, nezabil se. (Náhle, takže to nikdo nečekal.) Ale taky jsem ho viděla umírat a ten pohled nikdy nezapomenu, mám to před očima dodnes. Je to už téměř 12 let.
Terka má to stejný a ještě někdy konán v iluzi co by na to řekla babička a jestli vidí že mám ty 2 děti mrzí mně že je nikdy neviděla a nepogratuovala mně jak jsem ted uspěšná trochu se o mně bála jak to zvládnu v životě bez ní a tak jsem ji zahlásila že její mudra na onkologii řekla, že jsem svěklá a dala mně na dom kupu léku na poslední záchranu a za 1 den bylo po všem neboj taky si deru hlavu, zda jsem udělala maximum a mám stále výčitky svědomí že ne! Viz byla štastná z mych studii no manžela poznala 2 roky takže aspon to ale svatby se nedočkala můj řekl kdybys řekla vzaly jsme se ještě než umřela. Ale bylo pozdě já byla moc naivní asi nebo nevím bylo to těžký můj ještě v té době studoval inženýra. Ale prý by si mně vzal svatba pak byla za 1 rok od umrtí. A mikrosvatbu já bych větší nezvládla takže nic jako extra co se týká oslav a tak. Nechtěla jsem to.
A co se týká snů já měla to stejný v každým snu se umíralo na rakovinu.
Ale postupně se sny srovnaly na už pohodové sny jak jsme někde spolu a neřeší se tam umírání na rakovinu ale závěr mám pocit, ted snů je vlastně zase smíření že už tu není a mám jen mamku.
Je to tak no mamka to bere ještě víc těžce ale neřešíme to spolu nebot nechci ji otevírat rány co má já takže tak.
Ted ji možná splním mít pravnuka tak třeba se bude zrovna dívat a nebo bude zase další pravnučka. Moc chtěla HONZÍČKA takže uvidíme co uvidím ![]()
Drž se
Příspěvek upraven 04.06.13 v 20:22
@Terka20 píše:
Drzim pesti, muj tata to rekl jen jednou a to taky udelal za nejaky cas, nikomu nic nerekl, dopis nenechal proste to jen udelal…jsme z toho zdrceni..vzdycky jde vse vyresit at jdou do nejakeho centra tam jim pomuzou ale dluhy se sebevrazdou nesmazou prave naopak…
Smrt blízkého je vždycky hrozná, zejména, když je nečekaná. Mě zemřel táta nečekaně, dá se říct, že stářím. Je to už 8 let. Škoda, že to nejde vrátit, alespoň na chvíli, nestihl mou promoci a ještě více bohužel-nestihl ani svého vnuka. Časem se ta bolest zmenšuje, až se otupí…zbydou jen vzpomínky na to pěkné. Problémem bude to, že jsi ho poté viděla. Chodíš k psychiatrovi nebo psychologovi? Psychiatr by Tě event. mohl i medikovat, myslím léky.
@Terka20 píše:
Drzim pesti, muj tata to rekl jen jednou a to taky udelal za nejaky cas, nikomu nic nerekl, dopis nenechal proste to jen udelal…jsme z toho zdrceni..vzdycky jde vse vyresit at jdou do nejakeho centra tam jim pomuzou ale dluhy se sebevrazdou nesmazou prave naopak…
ano existují blázince atd. ale co bysme udělali? Zavřeli ho tam a až by ho pustili, tak ho pořád hlídali aby se oto nepokusil??? Oni totiž ti co mají tyhle úmysli se nikdy nesvěří. Ti co se otom zmíní, tak chtěj dělat demonstračky a čekají že je někdo zachrání. Jen tak mimochodem, jeden psycholog mámě řekl, že lidé co se oběsí a nezanechají dopis, to dělají ve vzteku a ve zkratu s úmyslem „ublížit“. Protože kdyby to chtěl ukončit se sebou, tak se rozloučí v dopise a nenechá blízké tápat v nicotě…
Psychiatričce leky mam ale snazim se otehotnet takze je moc popravde nechci brat ![]()
Myslela jsem centra pro dluhy ne centra pro lidi jako je blazinec.
Terka těhotní pomáhá
no můj se ke mně pak hned nastěhoval tak za 14dnů a pak jsem si i našla práci co i ona už bohužel nezjistila, takže taky naštve no
ale je to pryč já věřím v to že náš tu každý mrtvý sleduje z vrchu ![]()
Jednou mám pocit, že nám spadlo co nemělo vůbec spadnout a mám pocit že jsem si nad něčím postavila hlavu co sei babičce nelíbilo tak se ozvala ale už je to přes 5 let deitaly si nepamatuji.
TAkže já v tuto sílu věřím ![]()
Manželův strejda poslal děti ven, zamknul, zabil svou manželku a pak sebe, taky si to nese celá rodina jak kříž.
@Terka20 píše:
Porad premyslim jak se asi tet ma a co dela, jestly mezi zemi a nebem neco existuje a zda vidí co se tet deje a porad nas miluje porad nad tim musim premyslet
Kamarádka se zabila před 3.5 lety. Taky sebevražda… tedy hodně blízká kamarádka. Nechala tu po sobě 6tiletou dceru.. tehdá prvačku. Nemířila jsem se s tím, ale naučila jsem se s tím žít. Před 2 měsíci mi umřelo jedno miminko ještě v bříšku, druhé naštěstí vydrželo, narodilo se sice hodně brzo, ale bez komlikací jede a nabírá
.
Já věřím že tam někde nahoře jsou… že tam jsou všichni které jsem měla ráda. Že je tam i můj syn kterého jsem nikdy neviděla, ale cítila, a že dává pozor na brášku a pomáhá mu ten start zvládnout co nejlíp, aby nám ho brzo pustili domů.
Myslím na ně, a v duchu s nima mluvím… se synem, s nejshodnější pratetou, prastrýčkem, s mým otcem… věřím že teta je s mým synem a je moc ráda že ho má u sebe, milovala děti, věřím že společně hlídají brášku v nemocnici i nás ![]()
věř… a odpusť mu, je to těžký.. člověk se k tomu musí dopracovat, ale odpusť a vzpomínj v dobrém. ![]()
inko Lenka