Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sobecká?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
28.2.09 22:53
kupte ji psa, nejlip poradne zlobiveho, at se zabavi 
hele moje tchyne je no na oko mila, ale proste ji nesnasim, vidim, jak preferuje jedno ze tri deti, jak nam keca do zivota , jak pomlouva tchana, jsou cerstve rozvedeni
no vynech poznamky, nikomu nepomuzes, jen nastves manzela, to nema cenu, vzdycky vzdycky ji bude tvuj manza pomahat , s tim nic nezmuzes
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 23:12
Šárí - prosimtě DOBRÝ
(u mě dobrý… 
)
Víš my jsme vždycky kráčeli s našimi trpícími. Jenže oni potom trpěli a trpěli, a docela „ustrnuli“ v té trpící roli a nechtěli NIC dělat, ani jít k psychiatrovi - tak jsem to myslela.
A VTEHDY jsme s nima šli zacloumat.
Já to nemůžu rozebírat, je to moc osobní, ale u nás už to začínalo nabíhat na návyk na prášky a počínající předávkovávání. To prostě už jinak nešlo.
My totiž Šárko mluvíme jedna o voze a jedna o koze (vem to třeba že Ty o voze a já o koze).
Já nevtrhnu na ovdovivší trosku s bičem jako „tak, je tejden po pohřbu a koukej nazout tretry, jdem joggovat“.
Ale když už někdo trpí, a trpí, a trpí, a ty se začínáš postupně rozpadat s ním (to už není kráčení údolím, to už jsou týdny nespavosti a bolest žaludku - mluvím za sebe) - tak už ho prostě vemeš a DOSŤ BOLO UTRPENÍ. A teďka začneš znova žít, já Ti pomůžu.
Já to celou dobu myslím takhle.
Ono to pak pomáhá, věř že někomu jo.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 23:16
ehm…
eště když jsem už u těch psychiatrů.
Dovolím si zmínit TRAGIKOMICKOU historku, je už asitak 15 let stará.
Prostě tam jedný osobě na oddělení psychiatrie denně ukazovali takovej obrázek, a ona v tom obrázku viděla takový růžový zvířátko a černý zvířátko.
A ten obrázek jí nosili každej den, a ona tam vždycky ta zvířátka viděla (no když už je tam jednou našla tak je tam viděla, žejo).
(důvodem pro hospitalizaci byl neustálý nezastavitelný pláč).
No a poté, co ji nechtěli pustit (domnívali jsme se, že kvůli těm růžovým a černým zvířátkům), tak prostě moje mamka nastoupila, nařídila osobě říct lékařům „NIC TAM NEVIDIM“, a šlo se domů.
Nezní to trošku neuvěřitelně?? Já tomu nemůžu uvěřit ještě i po těch letech. Jako že propustili člověka na základě toho, že v nějaký čmáranici (pořád v tý samý) najednou „neviděl nic“?
To přece snad neni možný???
No a nakonec jsme teda taky museli zapojit rodinné kruhy, protože po zkušenosti s růžovými a černými zvířátky už ta osoba psychiatrům bohužel nedůvěřuje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 23:52
Nemyslím si že pul roku je zase nějaká extrémně dlouhá doba smutnění,každý člověk se prostě potřebuje vysmutnitl,někdo je s tím srovnaný rychle a někomu to trvá déle!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 23:55
od září. Ale asi to je prostě ten typ človíčka co se na někoho citově upne a nese to hodně zle.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 23:59
Hmhm, tak já teda doufám, že mě na tu psychinu v životě nikdo nedostane, protože jak ti mě čapnou, tak už mě nepustí, zvířátka nezvířátka .
Zakladatelka píše, že to bylo v září.
Ono taky někdo je v životě zvyklý postarat se o sebe sám, příp. se postarat ještě o jiné, zajišťovat či pomáhat zajišťovat chod rodiny atp., a někdo si zase za desetiletí vypěstuje závislost na jiném člověku a samostatného života není ani pořádně schopen, neb nenakoupí, nezaplatí účty, neobstará se,… to je potom opravdu těžké chtít po něm, aby najednou začal fungovat jako samostatná jednotka, i když by to samozřejmě každý měl umět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.09 00:05
Já teda za sebou žádné takové ztráty nemám, „jen“ úmrtí dědečků a babičky, snad to ale nebude vadit, když napíšu svůj názor…
Vyrovnat se s něčím takovým je určitě hrozně moc těžké, ale myslím, že donekonečna se v tom patlat taky není řešení… Ono přece nejde o to, že na toho člověka zapomenu, když pro něj nebrečím 10× denně. Pochybuju, že kdokoli z těch lidí, o které jsem třeba přišla já, by chtěl, abych se pro něho nekonečně užírala a přestala „žít“. Já si prostě pamatuju ty všecky hezké věci, to co jsem na nich měla ráda a vzpomínám s láskou… Jasně, že u životního partnera je to těžší, ale i tak to člověk nakonec musí nějak dát.
Fakt nevím, jak to v praxi funguje, ale já bych asi taky nabídla blízkému člověku řešení „vzchop se“. Jasně, že ne to „vzchop se a neotravuj“, ale "vzchop se, já ti pomůžu . Myslím, že něco jiného je taky říkat někomu, aby se vzchopil 14 dní po té události a něco jiného půl roku poté… Myslím, že čím dýl se v tom bude tchýně plácat, tím hůř jí bude.
Asi by jí fakt pomohl spíš pomohl nějaký ten psycholog, se kterým se dá všecko probrat a člověk většinou dojde sám k nějakému řešení, je to fakt skvělé, co někteří dovedou… Hlavně takový psycholog má nezaujatý pohled na věc, což je hrozně moc. Potom se dá vymyslet cokoli a věřím, že jako rodina byste tchýni podpořili hrozně moc a rádi, ale je jasné, že musí být vidět, že ona sama chce a že se to někam hýbe, že má situace nějaký vývoj… Pomáhat člověku, který si svým způsobem libuje v roli oběti, popř. se z toho už neumí sám bez odborné pomoci dostat je asi dost na palici…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
1.3.09 10:39
Kamčo, je jasný, že půl roku pro ní není nijak dlouho, ten čas je fakt relativní a myslím, že zrovna jí to bude trvat ještě hodně dlouho. Spíš bych potřebovala, aby se srovnala kvůli svému synovi, na kterého je toho moc. Vím, že se jí musí strašně stýskat, ale kvůli němu už je třeba jít dál. Kdyby se totiž něco stalo ještě jí, tak to by byla síla, to si vůbec nedovedu představit. Po smrti tchána tady dva měsíce chodil jak tělo bez duše a když byl s malým, místo, aby se radoval, vhánělo mu to slzy do očí… Fakt hnusný období. Pa Hanka
- Citovat
- Upravit
1.3.09 11:31
…a to je právě úskalí psaného slova… každý mluvíme o tomtéž, ale po svém a nemůžeme vést dialog 
tak já budu už konkrétní - maminka mi umřela nedávno…zůstal po ní manžel - můj nevlastní otec, který mě ale nevychovával, neb se vzali, když už jsem byla z domu. Vycházeli jsme spolu, ale naladěni na stejnou vlnu jsme nikdy nebyli. Každopádně o maminku se vzorně staral (byla dlouhodobě těžce nemocná) a byla jsem ráda, že ho má.
Teď se z toho sesypal, to je jasné. Změnil náhled na svět, najednou jsme u něj s Barunkou vítáni… a má pomoc není taková, že s ním bulím po večerech, jak je to strašné, ale jsem mu nablízku a včera jsem ho třeba nepřímo nahnala, aby pomohl švagrově mamince s úpravami v bytě. Jiné je to u nás v tom, že on se snaží se ve smutku neutápět - proto je to i pro nás jednodušší.
Ale pokud by to u něj mělo mít ještě těžký průběh, což se může stát - vidím to i na sobě, spíš bych mu jemně pomáhala se z toho vyškrábat. Nevím, možná tlachám nesmysly, ale zatřesení fakt nefungovalo u nikoho z mých blízkých. Naopak. Vždycky se stáhl víc do sebe.
S dobrým psychologem a psychiatrem je to jako s kterýmkoli jiným doktorem - jsou dobří a špatní. Je třeba hledat.
Někdy není zbytí a musí nastoupit léky.
No, abych to uzavřela, všem vám přeju, abyste museli řešit takovou situaci co nejpozději.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.09 14:21
pitrisek jenže depresivní (opravdu depresivní) nemůže bojovat a tyhle povzbuzení mu jen dávají najevo, že je to vlastně všechno jeho chyba. To není jen moje doměnka, říkali nám to na psychiatrii a taky mě to potvrdily depresivní kamarádky.
„Vzchop se a bojuj“ funguje jenom ve filmech.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
1.3.09 15:18
Celé jsem to nečetla, nemám teď tolik času, ale k tomu prožívání bolesti. Každý je opravdu jiný. Já jsem taková, že se svými trápeními nechci „zatěžovat“, takže bych se na veřejnosti kousla a doma bych řvala klidně do noci. Ale třeba moje mamka je jiná. Můj taťka je vážně nemocný a jí stačí, aby se kdokoli zmínil o věci, která s tím jen vzdáleně souvisí a u ní to spustí potoky slz a nekonečný pláč. Už jsem na to taky alergická, už kvůli taťkovi, protože jí říkám, že mi připadá, jak když nad ním tímto chováním zlomila hůl a to mu určitě nepřidá 
, ale ona se prostě neumí ovládnout. Když byl taťka v nemocnici, dala jsem jí na hlídání vnoučata, aby se odreagovala, nebyla sama a jejich všetečné otázky a neustálá pozornost ji odvedla od myšlenek na taťku. No apak se děti vrátily a řekly mi, že babička celé dva dny jen brečela a že je skoro nevnímala a že je moc smutná kvůli dědovi a kluci pak brečeli taky a ptali se, co s dědečkem je. A to se přiznám, že jsem vzala telefon a dost bezohledně ji seřvala, že se má sebrat a že nás to bolí všecky, ale nemůžeme se v tom takhle utápět. Nejdřív byla zaražená, ale myslím, že jí to pomohlo a že prostě tohle „dupnutí“ potřebovala, aby se trochu srovnala. Každý jsme prostě jiný a to se asi nezmění, drž se!!!!
- Citovat
- Upravit
Anonymni
1.3.09 15:24
saryk, ono se prostě musí přijít na to, co na člověka platí , a není to vždycky lehký.
Taky řeším momentálně docela vážnou životní situaci a spíš ocením, když mi kámoška řekne: Neštvi mě, jsou na tom jiný hůř a taky žijou, tak se skoro zastydím, jaký prkotiny řeším (ač to prkotiny pochopitelně nejsou). Ale když druhá kámoška málem začne brečet se mnou, tak se v tom spíš utápím a to rozhodně není dobře .
Já bych uvítala spíš to „zacloumání“ …
- Citovat
- Upravit
1.3.09 16:59
Pudloslava píše:
pitrisek jenže depresivní (opravdu depresivní) nemůže bojovat a tyhle povzbuzení mu jen dávají najevo, že je to vlastně všechno jeho chyba. To není jen moje doměnka, říkali nám to na psychiatrii a taky mě to potvrdily depresivní kamarádky.
„Vzchop se a bojuj“ funguje jenom ve filmech.
O.K. Pudlo.
Uvedu Ti konkrétní situaci (je 3 měsíce stará).
Moje HODNĚ blízká příbuzná řešila (a stále bohužel řeší) těžkou životní situaci. Nejedná se o úmrtí.
Nejdřív to před námi zatajovala, pak se k nám chodila vyplakat, následně už jsme já ani máma nespaly, jednaly jsme s ní v rukavičkách, ona si od obvoďáka TU A TAM (třeba jednou za 2 měsíce) nechala napsat prášečky na uklidnění (dle mýho svinstvo!) a přes tejden dobrý, to musela být v práci,případně u nás - po odpolednech.
Občas mi o víkendu zavolala a ŽADONLA, jestli nemám prášek na spaní nebo na nervy. Že prý ty svoje už nemá. Já to neupoužívám, protože to na mě neúčinkuje. Tak jsem vždycky fofrem splašili nějaký ty slabý prášky (Oxazepam) u mojí tchýně, která to má napsaný od doktora vlastně téměř trvale.
Ovšem ta frajerka naše svoje víkendy začala postupně trávit tak, že zjistila, že jí je moc fajn, když si vezme jeden Neurol forte. Pak dva. K tomu prášky na spaní.
My jsme ji nechaly, aby víkendy trávila po svém - podle jejího přání, že prý „odpočívá a uklízí, a jezdí se odreagovat jízdou v autě ", takzvaně "kamkoli a zase zpět“. Telefonek si vypínala.
Navíc to bohužel kombinovala stále s těmi prášky. Na uklidnění - na kterých je napsáno „při užívání neřídit motorová vozidla“.
Nakonec nám její přítel „práskl“, že ty Neruoly pardon sežere klidně i čtyři, a pak celý nedělní odpoledne prospí!!!
TAKŽE TEHDY, tehdy jsem si já osobně na ni dojela, vynadala jsem jí já, vynadaly jí kolegyně v práci, řekla jsem jí, že FAJN, že teda jestli těch Neurolů někdy sežere víc, tak že ji potom klidně přijdem už jen zahrabat na zahradu.
Co bys Pudlo v té chvíli dělala?
Já bych jí neřekla "jen si ber dál ty prášky, já jsem přeci s tebou… až Tě tady jednou najdu a nepovede se mi tě vzbudit, tak ti zavolám sanitku. A nechtěj aby tě našel tvůj náctiletej syn. "
Plus další bláboly jako že každej den kterej prospí na Neurolu je navždy ztracenej, a jestli chce ztratit teda i tohohle syna k tomu, co již ztratila, tak ať v tom pokračuje, a jestli chce bejt v márnici atd. - já vim že to takhle zní drsně - ale nechala by sis otrávit ségru?
A víš co? Od tý doby to přestalo.
Začala zase žít. S tím trápením , které má, a které se jen tak nevyřeší, protože to nezávisí na ní.
ale v tu chvíli poznala, že NÁM na ní záleží, že nechcem aby nám usnula navždy po Neurolu.
Nevím co komu potvrzují depresivní kamarádky, já píšu tuto zkušenost.
Je čerstvá a opravdu hodně nepříjemná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.09 17:23
Jo a ještě - k odborné pomoci.
Umíte si asi představit ten super pocit, když někomu říkáte „Hele, já znám tu dobrou psycholožku, přísáhám že se to nikam "ven“ nedostane, ona Ti poradí jak se s tím vypořádat, jak se s tím problémem naučit žít" a odpovědí vám je „no… víš co já jsem si řekla že to ZATÍM s žádnou psycholožkou řešit nebudu“.
Nadále pak prosíte, aby šla na psychiatrii třeba i v jiném městě, kde to nikdo neuvidí, že ji tam odvezete, nebo ať si tam jede sama, když pořád jezdí - a ona slibuje a slibuje a slibuje, že tam půjde - A NEJDE TAM???
Tak co pak děláte?
To je pořád ten samý případ (ten sáhodlouhej) co jsem popisovala.
Pak jsme zjistili ten počet neurolů a šli jsme na ni.
Jak dál - čekat, když ZATÍM nikam nepůjde - a kdy tam teda půjde, až bude pod kytkama nebo co - pardon, prostě tohle já neberu.
Možná to Pudlo a Saryk berete jako že se vám snažím něco vnutit , ale to ne.
Naopak já si nenechám vnutit, že razantní řešení je vždycky špatné řešení.
Když jsem si měla vybrat mezi „čekat, jestli se postupně otráví“ nebo "jít na ni " a teda v nějakém procentu riskovat, že si po mé návštěvě něco udělá (což jsem malinko v potaz vzala), tak jsem šla zariskovat to druhé.
Má taky syna!!
Nemohli jsme na to už dál koukat.
To snad každej normální pochopí.
A to samý bylo před lety s tetou. Ta brečela, na psychárně jí ukazovali růžový pejsky v čmáranici a vedlo to k prdu.
A už je to léta dobrý. Tak nevim.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
1.3.09 17:24
Promiňte že je to tak dlouhý.
Ale dokud jsem to zkracovala a chodila kolem horký kaše, bylo mi vytýkáno, že prý tento způsob je nesprávný.
Troufám si Vám tedy oponovat že v této situaci byl jediný, který zabral.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
