Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Sobecká?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymni
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
28.2.09 16:22
Ahoj, mně se tvoje tchýně zdá jako hodná a citlivá ženská, ono každý se s bolestí vypořádává jinak. Ale rozumím ti, sama se radši vybrečím v soukromí a navíc moje maminka takhle v životě přišla o dva muže, vždy měla doma dítě ještě na základní škole (poprvé moji o mnoho let starší sestru, podruhé mě) a prostě musela se s tím nějak poprat, nějaké sesypání se si nemohla absolutně dovolit. Takže mě by to, co popisuješ, taky rozčilovalo. Ale září ještě není tak dávno, snad tchýni bude stačit trocha času a sebere se. Ono to počasí teď taky psychice nepřidá, třeba pro ni přes léto najdete nějaký program, aby se v té ztrátě pořád nenimrala a posunula se o kousek dál.
Anebo co nějaké zvířátko, o které by se mohla starat? Tedy je-li schopna. Pokud se momentálně nepostará ani sama o sebe, tak spíš ne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 16:26
Hani,ahoj…
jojo,sobeček jseš,ale –KDO BY NEBYL,RUKU NA SRDCE,DÁMY… 
Bližší košile než kabat ,říká se oprávněne----a tobě je blíže Tvuj manžel a dítě( logicky) než jeho máma.....
Je to jen a jen na Tvém manželovi, jak dlouho tohle bude schopen ustát-jistě cítí tlak z obou stran…Líbí se mi, že se chová k mámě tak ohleduplně…Spatne na tom ale je,že to uz vadí jeho manželce-TOBĚ…
NEVÍM,JAK Z TOHO VEN,OPRAVDU NE,ALE CO TREBA---CO NAJÍT TYCHNI JINY SMYSL ZIVOTA?!CO INZERAT…SEZNAMKA…ZVIRE.....ZAJEZD??????CO RIKAL PSYCHIATR NA JEJI STAV???? 
No–to jsem Ti toho poradila,že…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
28.2.09 17:06
Holky, zatím moc díky za reakce, jste zlatíčka. Lenti-přesně to počasí je taky naprd, ještě do toho byly dušičky, vánoce, měl mít narozeniny, prostě blbý situace. Farsko- psychiatr napsal jen ty kapky. Já právě myslím, jestli by spíš neměla jít za psychologem, aby to rozebrali, aby se z toho vypovídala, vybrečela někomu cizímu a aby jí navrhl jak dál. Přesně to ona potřebuje, něčím naplnit život, vždyť ona si ani nepřečte časopis. Jo, ještě jsem zapomněla napsat, že od 35ti let je v invalidním důchodu(po rakovině prsu), takže ani nechodí do práce a i to se samozřejmě dost podepsalo na její psychice(ta nemoc). S tchánem si byli velkou oporou, on měl zase silnou cukrovku a měli opravdu moc hezký vztah a o to je to samozřejmě horší, moc se jí stýská a bojím se, že to vzdává. Ježíši, teď si přijdu jako hyena:-(
- Citovat
- Upravit
28.2.09 17:23
Ahoj.sobeček jsi 
ale také mám ráda svuj klid zajetej režim.Já tet to co popisuješ zažila svakrát,nejdříve zemřel náš blízkej kamarád a museli jsme podržet jeho bráchu takže manžel trávil neskutečně hodně času s ním,ale chápala jsem to..
Tet před měsícem zemřel náš milovanej dědeček.moje babička je na tom stejně,taky nevyleze z baráku a přitom vždycky byla taková do větru dokud děda neonemocněl jezdila do lázn,chodila na čaje na všechny schuzky od červenýho kříže atd..pak dědeček těžce onemocněl a tak nikam nemohla a tet když muže tak je sama na samotě (kde bych se bála i já ) a nikam nechce,ani k nám,ani k mamince nikam.
pochop že když pro někoho celej život žiješ a jsi na něj zvyklá třeba 50 let že zapomenout ze dne na den se nedá,takové situace trvaj i roky a manžel je moc hodnej že se tak o maminku stará.
taky zrovna nemám s chtýní vřelej vztah a nevím jak bych to snášela já,ale myslím že rozbít rodinu kvuli ní je nesmysl.Zaplatte mamince nějakej pěknej výlet-lázně prostě něco kam bude muset jet a třeba se to zlepší,zrovna uvažujem o tom samém,snad to dobře dopadne.Nevím jak staré máš dítko,ale píšeš že ona ho miluje,toho si važ to u nás tak není 
,tak pokud to není uplné mimi zkus jí ho tam někdy šoupnout a udělat si hezkej den jen z manželem a zabiješ dvě mouchy jednou ranou a třebato tchýni prospěje. Držím Vám palce
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 17:50
Ja myslim, ze tvoje tchyne potrebuje odbornou pomoc! Leky od psychiatra samy o sobe nepomohou, kdyz neni zadna „snaha“ se z toho vyhrabat 
DOPORUCUJU PSYCHOLOGA!!
Nepripada mi, ze by byla momentalne v takovem stavu, abych ji sverila male dite
Moc preju, at se tchynka da zase do kupy! Je supr, ze ma ve vas takovou oporu a mohla by mit i motivaci, ale i ona musi chtit - bylo by supr, kdyby ji nekdo nezavisly ukazal, co ve vas ma a vy v ni. Ze muze byt jeste pro nekoho uzitecna, ze ji mate radi, ze ji vnoucek potrebuje… Ze ma smysl zit dal!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:06
Anonymní Hanko,
mě bohužel při čtení Tvého příspěvku průběžně napadlo totéž, cos tam nakonec napsala i Ty… že by se už mohla trošku vzchopit…
Víš ona je jedna věc mít někoho, kdo Tě podrží (ten někdo je Tvůj manžel), když se Ti něco tak zlého přihodí, a jiná věc je potom uzurpovat si veškerou péči a pozornost pro sebe v roli chudinky - nevím jestli to vyzní blbě nebo ne.
Ale od Tvého manžela je moc hezké, že se o svou maminku stará ve chvílích tísně a bolesti, jenže psala jsi, že se to stalo v září, a on už bude březen… Já nevím, nemělo by to výrazně zasahovat do chodu Vaší rodiny.
Přece by se kvůli rozpadu jedné rodiny neměla rozpadat ještě i další…
Jen jsem Tě chtěla podpořit, jako že to vnímám tak nějak stejně. Manželovi asi nemá cenu to moc vysvětlovat, však vydrž a občas si někde takhle ulev a ono to časem přejde - SNAD, držim palce.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:22
Ahoj,
jak začít -
tak především každý je sobec, což je prostě přirozené, ať chceme nebo ne.
Jde teď spíš o míru empatie.
Zkus si to otočit.
Umřel by partner tvého rodiče, nebo, nedejbože jeden z tvých rodičů.
Byla bys zničená a tos s ním už nebydlela…Vezmi si tedy, jak je člověku, když s někým je a pak..ze dne na den…ten druhý není. Připomínají ti ho nejen věci, ale i místo, kde s ním žil. A není to otázka týdne, že se vše spraví, je to proces, který trvá dlouho a pozůstalí příbuzní jsou od toho, aby toho, kdo tu s nimi ještě je, podpořili.
Určitě by tvé tchyni prospěla i změna místa bydliště, když v současném bytě být nemůže. Je teď pro ni potřeba, aby se se vším vnitřně srovnala…a problém je také v tom, že nemá pro co (koho) žít. Děti jsou velké, mají své rodiny a prarodiče jim nechtějí být na obtíž.
Určitě bych jí dala čas a byla vstřícná.
A k tomu nalajnovanému životu… kéž by to bylo možné.
A nezapomeň, že i ty jednou můžeš zůstat osamělá.
Někde jsem našla tohle motto:
Včerejšek je historií. Zítřek tajemstvím. Dnešek je dar. Šťastný ten, kdo podle toho umí žít.
Bohužel vím, o čem mluvím a dala bych nevím co za sladkou nevědomost.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:26
ještě mi nedá nereagovat…
nejhorší, co můžete člověku, který ztratil všechnu chuť do života, ať z jakéhokoli důvodu (smrt, deprese…) říct je,
VZCHOP SE!
Bohužel to v tu chvíli je jako rána pěstí.
Ale i tady platí pravidlo, kdo nezažil nepochopí.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:32
Saryku,
nevíš, co z nás nebo z naší rodiny kdo v životě zažil!!
Podrobnosti sem ale psát nebudu.
Ale zpět k tomu co řeší Hanka - už nastoupil i psychiatr, je tam chronická nespavost ještě i po půl roce a musely se napsat „oblbováky“, tak už je to vážný problém, ne „jen“ (omlouvám se za to slovo, ale jiné tam dát nejde, než to „jen“) smutek.
A ta maminka není zcela osamělá, jak píšeš. Hanky manžel se jí věnuje.
Já to Saryku zase vidím opačně.
Jak chceš tedy po půl roce pomoci ženě, která neustále pláče?
Já bych neplakala s ní (i kdyby se mi chtělo).
Přece není řešení, že se v tom bude dál topit!! Vím, že to nepochybně JE rána pěstí, říct „vzchop se“, když jí přece manžel tolik chybí a schází. Jenže prostě po té době už je načase říct „maminko tak a tak se to stalo. Tak a teď budeme vzpomínat na to hezké, co jsi zažila, a dost pláče nebo se upláčeš sama k smrti“.
Bohužel když je někdo v louži a máchá se tam už dlouho, tak mu nepomůžeme tím, že si do té louže lehneme k němu.
To tak prostě je.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:36
hanko tvoje přání je úplně legitimní
Otázka je, jestli bude realizovatelné. Tchyně by si uritě neměla vytvořit psychickou závislost na vás dvou (soudím, že je docela mladá, bydlí-li u rodičů) a psychiatrická péče je na místě.
Na druhou stranu jednou se všichni budeme muset o naše rodiče nějak postarat a do našich životů to zasáhne. Osobně se na tohle vůbec netěším a ani naši mi to nijak neulehčují, když se chtějí rozestěhovat, každý do jiného zapadákova, abych to měla pěkně daleko.
Napadlo mě, pokud se nechce vrátit do bytu, co kdyby ho prodala a koupila si něco blizoučko k vám, tak aby jste ji nemuseli mít v bytě ale aby se dala pohodlněji kontrolovat. Taky by ji tolik netrápil prázdný byt se vzpomínkami.
Mám obavu, že si na svém manželovi pěstuji podobnou závislost, proto je mi tvé tchyně docela líto. tebe je mi ale taky líto. Psychiatrická a psychologická péče bude asi zá:,–(ní.
Zvířátko, jak navrhuje lentilka, to je určitě dobrý nápad.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
28.2.09 18:38
(něco jsem připsala k původnímu příspěvku, takže je delší, proto tam je , že jsem to upravila).
Taky bych se přikláněla k odborné pomoci nebo zvířátku.
Akorát my máme zkušenost, že starší vdovy po nějaké nemoci si zvířátko domů moc brát nechtějí, protože se bojí, že onemocní atd… a co potom s tím zvířátkem bude (to píšu zase ze své zkušenosti).
Tak to se potom dárce musí zavázat, že by si zvířátko vzal k sobě, když by byl zdravotní problém…
Jinak k tomu neustálému pláči. S tím totiž v rodině zkušenost máme. To není po půl roce už jen normální truchlení, to už je fakt větší problém.
A na psychiatrii bohužel v našem případě tehdy zrovna moc nepomohli. Spíš to bylo snad ještě horší - tam šlo tehdy přímo o hospitalizaci, a to nemocniční prostředí zrovna nepomohlo (a na lepší sanatorium jaksi nebyly prachy).
Nechci tady jmenovat konkrétně, týká se to mé příbuzné a nejsem si zcela jistá, jestli by byla ráda , že to píšu.
Ale psychiatři na to šli tak nějak „nelidsky“ nebo co.
Nakonec pomohl čas a nový životní partner a taky stejně staré vrstevnice. Kafíčka a dortíčky v curkárničce, zahrádka a nové vnouče. papa
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
28.2.09 18:44
Mně přijde, že tchýně nemá právo si vás takhle krást pro sebe. Mně to přijde, jako by potřebovala být někomu na krku a vysávat ho, nebo jak bych to vyjádřila. A to proto, že si sama neumí načerpat energii a radost ze života, třeba se svými známými, pobytem v přírodě a nějakou pěknou činností. Já osobně bych kolem ní moc neskákala, protože mi přijde, že pak nemá důvod se sama „rozjet“, což si myslím jí v podstatě víc přitěžuje. Jako v věcmi, které nezvládne, třeba řídit auto nebo těžkkou práci, to jo, to je hezké pomáhat, ale pořád jí volat, to už mi přijde přehnané. Přece se musí učit být sama sebou, sebe sama zabavit a tak, naučit se trochu být samostatná. Takhle mi to připadá a že by byla Hanka sobec, mi nepřijde, spíš že cítí, že už ta manželova starost o maminku není k dobrému.
Petra
- Citovat
- Upravit
28.2.09 18:48
ještě k tomu připíšu…
moje mamka (která sama měla v životě události, že to tady radši psát nebudu, je docela hezkej večer) tenkrát té příbuzné řekla:
„Hele jestli tě ještě uvidim brečet, tak ti jednu natáhnu.“
krutý, ale bohužel…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj maminky!! Trošku se potřebuju vypsat ze svého problému a uvítám i Váš názor na mou situaci. V září zemřel náhle mému manželovi nevlastní otec, měl ho velmi rád, byl to jeho nejlepší přítel, takže veliká bolest. Manžel to opravdu nesl velice těžce a ještě musel zařizovat vše ohledně pohřbu a potom i pozůstalosti, pojistek, účtů,vyklizení jeho věcí atd. Je jedináček a tchýně nebyla schopná, já jsem mu také nemohla moc pomoct, byla jsem krátce po porodu, takže to opravdu bylo vše na něm. V práci mu celkem vycházeli vstříct, ale nakonec se s ním rozloučili dohodou, že je vyhaslý. Tchýně smrt manžela nese čím dál hůř, úplně nám mizí před očima. Byla na něm totálně závislá, žila pro něj, nechce se ani vrátit do bytu a bydlí u svých rodičů, skoro nejí, protože nemá chuť a už je kost a kůže. Takže další starost pro mého muže, má o ní strach. Denně za ní jezdí , bere jí na kafčo, oběd, telefonuje jí několikrát denně, jednou týdně za ní jede s naším synem a tráví tam celý den. S tím bytem jsou taky problémy, protože by o něj mohla přijít, že tam nebydlí, ale to je na dýl. Mimo to navštívili psychiatra a ten dal tchýni nějaké oblbováky,aby aspoń spala a nějak fungovala. Opravdu se snaží jí pomoct. Příští týden, po dvou měsících nastupuje manžel do nové práce a nebude mít na ní už tolik času, začátek bude určitě náročný, bude se muset učit hodně nových věcí a já už bych také pomalu chtěla, aby se vrátil do normálu. A teď k jádru pudla. Tchýně se k nám vždy chovala pěkně, nemíchala se nám do vztahu, malého miluje, dala by nám první poslední. Já si ale nemůžu pomoct, nevím proč, ale vždycky jsem na ní byla alergická. Snažím se to samozřejmě nedávat najevo, ale hrozně mi leze na nervy. Je mi jí sice moc líto, ale občas před manželem utrousím poznámečku, že takovej je život, že není jediná, komu někdo umřel , že už by se měla vzchopit a brát ohledy na něj atd. Já jsem vždy byla dost racionální, pro manžela jsem ale necitlivá a hádáme se kvůli tomu a to mě štve, protože místo, abych ho podržela, tak rejpu. Ona se v tom ale pořád utápí a piplá a každá situace, která ani zdaleka nemá nic společného s tchánem jí ho připomíná a ona o tom pořád mluví a brečí a mě s tím neskutečně štve, protože sakra má ještě syna, kterej má svou rodinu a malé dítě a potřebuje taky klid, aby se nesesypal. Jsme spolu od osmnácti-14 let, vždycky jsme hodně pracovali, aby jsme si mohli užívat a zařídit si pěkný život a teď máme naše zlatíčko, pro které bysme dýchali, prostě nám vše vycházelo. Vůbec si nedovedu představit, jak to s ní bude do budoucna. Vím, že je to ještě moc čerstvé, ale strašně bych chtěla svého manžela a svůj nalajnovaný život zpět. Uf! tak a je to venku, asi jsem pěknej sobeček, co? Hanka