Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Smrt blízkého
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
5.2.09 14:50
smrt blízkého
Včera v 21.30 nás navždy opustil po těžké a bolestné nemoci náš milovaný dědeček. 
Tady tu diskuzi tedy zakládám pro ty který také přišly o nějakého milovaného
U nás je to ještě moc čerstvé a přijde mi že se stím nikdy nedokážu vyrovnat.Je mi tak zatraceně hnusně zle.Byl to tak skvělí člověk který bojoval za války,celí život pracoval a pomáhal druhým a nikdo se nenenajde aby dědečeka neměl rád.Byl to moc milí a oblíbený a vtipný pán který každýho rozesmál .V mém srdci zustane navždy a doufám že přijdou i ty radostné okamžiky a přejde ta bolavá bolest u srdce.Chvilkama mám pocit že se zbláznim,že se utrápim i když vim že jemu je tet lépe,že ho už nic nebolí.
Vím že smrt dítěte a nebo mladého člověka je mnohem horší,náš dědeček si život až skoro do konce odžil bez nemocí a potíží,ale stejnak je to tak strašný když si představim že už ho neuvidim,že už se na mě nebude od branky smát a mávat.
třeba se zde najde někdo kdo se také chce podělit z bolestí a nebo alespon poradí jak to přežít?jak to udělat aby to tak nebolelo?
Jen mi prosím neradte nějaké prášky atd.. ,proto že mám malé dítě které potřebuje maminku při vědomí a stejnak nevěřím že dokud si to člověk neodsmutní že nějaké léky pomužou.
Kamča a Maty
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
5.2.09 15:25
Kamčo, je mi to moc líto 
. V květnu to budou dva roky, co umřel můj dědeček … až na posledních pár týdnů byl relativně zdravý, plný života …pak se najednou všechno otočilo . Byl úžasný, nejlepší dědeček jakého jsme mohly se sestrou mít … stejně jako byl ten Tvůj nejlepší pro vás.
I když se to to teď nezdá, tak bude líp, pořád mi - nám všem moc chybí, ale už nevzpomínáme s bolestí už vzpomínáme krásně. Po krásném člověku vždycky zbyde krásná vzpomínka.
Neporadím jak to přežít, ale určitě to přežiješ … odžij si tu bolest, poplač si, vykřič svoji bolest do světa… a vzpomínej, někdy budeš mít pocit, jako by byl pořád s tebou. Hodně sil vám všem.
J.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 15:25
Ahoj
me takhle minuly rok umrela babicka kdyz jsem byla necele dva mesice pred porodem.
Nesla jsem to velmi tezce,bala jsem se ze predcasne porodim a myslela si ze to nepreziju.
K babicce jsem mela lepsi vztah nez ke sve vlastni matce,byla to tak vesely,prijemny a mily clovek a ja ji nade vse milovala.
Kdyz jsem se to dozvedela nechtela jsem tomu verit ale bohuzel to tak bylo.Rikala jsem si ze to prece nejde abych ji uz nikdy nevidela,aby se na me neusmala nebo me naepohladila a ver mi ze jeste dnes tomu obcas nechci verit.
I kdyz mi kazdy radil ze na pohreb jezdit nemam protoze bych tim mohla ublizit me holcicce ktera byla jeste u me v brisku,ja jela protoze jsem se proste rozloucit musela.
Nebudu ti rikat aby sis vzala nejake prasky a ze ti pomuzou-ano muzou ti pomoct na par hodin otupit tu bolest ale co pak.....
Za dva mesice to bude rok a stale to boli a kdykoliv si na ni vzpomenu mam slzy v ocich a brecim.
Nastesti mi to prazdne misto v srdci ktere tam po babicce je nahrazuje nase Ema.
Jen me moc mrzi ze se te nasi radosti nedozila protoze se na ni hrozne moc tesila.
Takze jake je rada?Vybrec se,vzpominej ale neutesuj se ze ta bolest ze ztraty pomine protoze to bude bolet jeste hodne dlouho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 15:36
Kamco,
je mi moc lito. Tusim, jakou bolesti prochazis a jak moc je to tezky.
V tehle situaci je kazda rada draha. A nakonec si to stejne musis „vybojovat“ sama. Mas krasnyo syna a ten Te jiste nenecha moc smutnit. A verim, ze kolem sebe mas bajecne lidicky, kteri Ti jsou a budou oporou.
Jak prezit? Vyrazit nekam pryc, snazit se myslet na neco jineho..ikdyz je to tezke, proste zkusit zit nejak dal… A vsechny emoce pustit ven, nedusit je v sobe…mluv, brec, vztekej se…vse je dovoleno 
Nevim, jaka jsi povaha, ale mne hodne pomohlo (kdyz jsem se vratila do prace), ze se nejblizsi kolektiv choval normalne. Na nic se neptaji a mluvi se mnou jako by nic.
Posilam more sily a preji, at ta nejvesti bolest brzy odezni.
Sama jsi psala, ze vis, ze je dedeckovi lepe…nic ho neboli, netrapi. A v nebicku jiste bavi vsechny andilky 
Drz se!!!!!:srdce:
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 16:53
Tak já mám také bohužel čerstvou zkušenost. Před třemi týdny nás opustil tchánek. Je to strašné, přesně jak píšeš, stále nemůžu uvěřit, že už nám nezámává, že už si holky nepochová, že už za náma nikdy nepřijde. Asi opravdu pomůže jedině čas a ty první nejhorší dny se prostě musí nějak přežít. Paradoxně děti, který mi vlastně nejvíc pomáhají to přežít, jsou i takovým spouštěčem největší lítosti. To když třeba řádí a smějou se, tak já se třeba taky směju a pak si najednou vzpomenu, kdyby vás tak mohl vidět děda, tohle by se mu líbilo, nebo takhle jste vždycky blbli s dědou apod. a řvu zas jak želva. Asi to bude ještě nějaký čas trvat, blblý to bude asi celej první rok bez něho. Takový to, tak první svátek někoho, který s námi už děda neslaví, první narozeniny, první velikonoce, vánoce, atd. Je mi hodně smutno, ale prostě musíme žít dál.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 17:01
Ahoj Kamčo,
je mi tvého dědy moc líto a posílám pofoukání na bolavé srdíčko. Asi ti neporadím, jak se s tím vypořádat, sama jsem bezradná, ale čas tu bolest otupí a budeš na dědu vzpomínat s úsměvem.
Před necelým rokem zemřela moje kamarádka - zcela nečekaně a bez jakýchkoliv náznaků spáchala sebevraždu. Nikdo to dodnes nepochopil. Já jsem za ní ještě chtěla ten den jít, ale Nikolka byla nějaká mrzutá, tak jsem se na to vykašlala a ona pak v noci skočila z okna. Pořád si to vyčítám, že kdybych za ní šla, tak by se mi třeba svěřila…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 17:34
Kamčo - upřímnou soustrast. A co ti k tomu říct? Není co, snad jen, že čas ty hrany trošku obrousí.
Nemám ani jednoho rodiče, mamku 14 let, táta zemřel před necelými 2 lety a tak jako tak není den, abych si na ně nevzpomněla.
Marrca to napsala dost přesně, vždycky když se malá naučí něco nového, nebo lumpačí, tak mi to vhání slzy do očí, protože u toho děda s babičkou měli být. Oba zemřeli moc brzy
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 17:50
Kamčo - upřímnou soustrast.
Mě umřel děda už před šesti lety - před vánocema a naprosto nečekaně. V sobotu se ještě nadlábl husou a v neděli už se neprobudil. Pro něj krásná smrt, ale pro mě ( a i ostatní) šok. Měl pravda 81 let, ale mně celý život nahrazoval tátu, se kterým jsem nežila, spoustu věcí mě naučil, hrál si se mnou a taky mě krásně rozmazloval.
Dodnes mi strašně chybí a často si s ním „povídám“. Není asi jiná možnost, než nechat čas, aby to trochu zahladil, ale pokud i po letech mám slzy v očích, když si na něj vzpomenu, tak tady nechal „setsakramentský“ otisk.
Díky dědoune!
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 19:32
Marrca píše:
Tak já mám také bohužel čerstvou zkušenost. Před třemi týdny nás opustil tchánek. Je to strašné, přesně jak píšeš, stále nemůžu uvěřit, že už nám nezámává, že už si holky nepochová, že už za náma nikdy nepřijde. Asi opravdu pomůže jedině čas a ty první nejhorší dny se prostě musí nějak přežít. Paradoxně děti, který mi vlastně nejvíc pomáhají to přežít, jsou i takovým spouštěčem největší lítosti. To když třeba řádí a smějou se, tak já se třeba taky směju a pak si najednou vzpomenu, kdyby vás tak mohl vidět děda, tohle by se mu líbilo, nebo takhle jste vždycky blbli s dědou apod. a řvu zas jak želva. Asi to bude ještě nějaký čas trvat, blblý to bude asi celej první rok bez něho. Takový to, tak první svátek někoho, který s námi už děda neslaví, první narozeniny, první velikonoce, vánoce, atd. Je mi hodně smutno, ale prostě musíme žít dál.
Nám děda (tchán) podlehl rakovině už to bude rok a půl a stejně jako píše Marrca, nejvíc je mi to líto kvůli klukům. Tolik se těšil na vnoučata, tolik si Honzíčka do poslední chvíle užíval. Zemřel 3 týdny po zjištění choroby. Do té doby byl zdravý vytální hospodský, kterého milovala celá dědina. Dle toho vypadal i pohřeb. Tomášek měl 4měsíce a jedině myšlenka na to že nesmím pro něho stratit mlíčko, mě nutila té bolesti se nepoddat. Děti jsou nejlepší náplast na bolest, ale zároveň jejich čistota a naivita dovede člověka taaak zranit… Za půl roku mi tragicky zahynula sestra a to už jsem neustála… DO teď pláču když si vzpomenu, do teď mám v srdci ránu která krvácí. Míň, Míň, Míň a věřím tomu že časem krvácet přestane a místo se zajizvý…
Držím palečky do dalších dní a neboj sluníčko zase vyjde…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
5.2.09 19:33
Kamčo,
měla jsem úplně stejný pocit, když umřel můj dědeček, je to už skoro 10 let, ale pořád na něj myslím. Docela často se o něj bavíme s babičkou. U prarodičů jsem strávila mládí, prozdniny atd. Byla jsem u nich moc ráda, a děda byl pro mě vzor a vždy jsem říkala, že bych chtěla mít za muže stejného člověka a myslím, že se podařilo 
Neboj, přebolí to, ale asi to bude trvat delší dobu. Také se těžko vyrovnávám se strátou blízkého
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymni
5.2.09 20:48
Všechno přebolí, mám zkušenost, dva měsíce před porodem mi umřela mamka, během tří týdnů hnusné nemoci se ztratila fyzicky i psychicky. Měla jenom mě, tak jsem místo výbavičky vyřizovala pohřeb a vystěhovávala byt. Taky jsem si myslela, žeto nikdy nepřejde, byla jsem v sedmém měsíci, těhotensky rozhozená a jedinou oporou mi byl manžel. Pak se narodil syn a bylo líp, čas opravdu hrany ohladí, ale jsou chvíle, kdy mě hrozně mrzí, že mé děti mají prarodiče jen z manželovi strany a že už nemám ty „kořeny“ v podobě žádných předků. Martina
- Citovat
- Upravit
5.2.09 22:07
Holky moc díky.Vidím že spousta z Vás je na tom ještě mnohem huře a zvládli to a nebojte babičky,dědečkové ,maminky tatínkové,prostě všichni na vaše -naše děti koukají a jsou jejich strážnými andílky.
tet často koukám na zone reality na pořad o po smrtném životě a věřím že smrtí to nekončí a věřím že náš dědeček je tady stále,ale už ho nic nebolí.
Celí den mi přijde že je to jen sen a nebo blbej film a za chvilku se probudim.Přijde mi že to co se děje je nějak mimo mě,nevím jak to vysvětlit,ale je to strašné.Celí den jen brečim a už mám pod očima vyžrané místo až do krve od slz a nemužu přestat a přijde mi že to snad ani nikdy nepřestane.
Před vánoci jsme pochovaly nejbližšího kamaráda a i když jsem myslela že nemuže přijít nic horšího tak přišlo a i když jsem se na to pul roku připravovala ,nejsem připravená,nedá se na to připravit.
Pohřeb je v pondělí a já doufám že po tom rozloučení mi bude trochu lépe.Přijde mi že jsem se v uterý dostatečně z dědečkem nerozloučila.Věděla jsem že už je to naposled co ho vidim a mám pocit že na mě prostě čekal aby se rozloučil,proto že bydlí daleko a tak se tam tak často nedostanu a z malim už vubec né(dědeček měl rakovinu plic a vykašlával krev a plíce a malí se ho bál,teda jeho kašle )
a tet mám výčitky že jsem mu toho měla říct víc.Ještě včera než jsem usínala chtěla jsem zavolat mamince která u něj byla at mu řekne že ho pozdravuji a mám ráda,ale to jsem netušila že už je mrtvej(řekli mi to až ráno),Tet mám výčitky a snažím se k němu mluvit tet,snad mě slyší,snad ví jak moc jsem ho milovala.Byl pro mě tak duležitý,tak skvělí a jedinečný.
Musíme ty ztráty prostě všichni zvládnout alespon kvuli našem dětem.
Dušičko věř mi že není den abych si na Eričku nevzpoměla.Myslím na ní opravdu denně a obdivuju tě a smekám.jsi skvělá že i v této těžké době dokážeš utěšit ostatní.jsi skvělej člověk a určitě tě v životě čekají jen skvělé věci a také věřím že erička se k vám brzy vrátí.Moc Vám držím palce a nikdy na Eričku nezapomenu.třeba jí tet muj dědeček vypráví pohádky a nebo zpívá a hraje na harmoniku jako to dělával mě když jsem byla malá.Přála bych se vrátit do dětství alespon na jeden den…
Přes slzy nevidim
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.09 00:08
Ahoj Kamčo,
mám tyhle pocity vůči babičce.
Strávila jsem u ní hodně času během studií, vlastně celých 5 let,protože moje vejška byla ve městě, kde babička bydlela. A babička pak strašně těžce i nesla, že jsem pak už u ní nebyla. Vrátila jsem se zpět do našeho města a nastoupila do práce, to jsem tam ještě jezdila, ale pak jsem měla mimi a už to nešlo. Bylo to už pak moc daleko.
Babička krátce na to zemřela, konec neměla vůbec hezký, trvalo to dlouho a ležela celou dobu v nemocnici, kde byla absolutně nemohoucí. Často na to ještě dnes myslím, že bych tam bývala ráda jezdila za ní -třeba nakrmit nebo jen pohladit, jenže to prostě nešlo, měla jsem daleko od ní hodně malinký miminko.
Bohužel přes všechno (vlastně ani nevím, jestli chci napsat bohužel) mám pocit, že babička už nikde není. Prostě není. Tak to já cítím - nevnímám nic, naprosto nic, co by mi našeptávalo, že někde je.
Snažím se teda žít z těch vzpomínek a hodně často si vzpomínám na dětství, kdy bylo VŠECHNO absolutně jinak.
A s každým odcházejícím blízkým jako by vás kousek ukrojili.
Upřímně řečeno, já ani nechci aby po smrti něco bylo. Žiju život tady a teď - dokud jsem živá. Doufám že to tady nevyzní nevhodně.
Tím spíš je to pro mě impulz, abychom s těmi, co za to stojí, trávili co nejvíc času, a byli k nim hodní, protože opravdu nic nejde vrátit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.09 00:09
Kamčo a i když jsi mu to nestihla říct, co jsi mu říct chtěla, on věděl, jak jsi ho měla ráda.
To se přeci nemusí říkat..... to se pozná - za života.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
6.2.09 00:20
pitrísku cejtim to stejně a také to tak mám.trávila jsem u nich hodně času a jak jsem jsem začla chodit do práce a byla vzdálená 60km tak už to tak nešlo a pak přišlo mimi a už vubec jsem nemohla jezdit z malim miminkem takovou dálku
U nás jsme naštestí dvě rodiny jedna v plzni a jedna tam u nich takže sami oni nikdy nebyli a i tet co dědeček ležel nemohoucí měli jsme ho doma a starala se o něj babička takže neumřel sám.moje maminka ho držela v posledním okamžiku za ruku.Ještě mu i masírovala srdce ale už se nevrátil i když to tak je asi lepší.
Máš pravdu jakmile někdo umře kus ve mě umře s ním.Kolikrát jsi říkám že mi citlivý to máme v životě nejhorší,proto že mi pak trpíme .
Stím jak říkáš že babičku necítíš tak je to určitě hodně ovlivněno tím jak to chceš-chceme.Když je chceme mít u sebe a myslíme že tím život neskončil tak je máme a když si myslíme že né,tak tu prostě nejsou a to není nic nevhodného,prostě každý se vyrovnává se ztrátou po svém
Nemužu spát,bojim se že usnu a bude se mi zdát že to byl jen sen a ráno si zas znovu uvědomím realitu a začne to vše znovu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
