Syn vidí duchy
- Fotoalbum (6)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Po týhle záhadě ano, tak ještě prosím o vyřešení téhle záhady. Včera přes den, jsem byla na notebooku a brouzdala po netu, najednou mi začalo v počítači praskat, je to stará šunka, tak jsem ho chtěla hned vypnout, aby se náhodou nerozbi, no a když jsem dala to menu, abych to vypla, tak se mi tam v řádku z ničeho nic začali psát eeeeeeeeeeeeeeeeeeeee, tak jsem to vymazala zmáčkla to e v domnění, že je to třeba nějak zmáčklé a dala jsem to menu znovu a dělalo to zas, no řekla jsem to mamce a ta z toho taky byla v šoku. Může to být starým notebookem?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Dana 07 co myslis? stary notas je plny prachu a i jidla, pokud jsi nad nim nekdy jedla, staci zrnicko cukru nebo soli a mas ducha:D
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Dana 07 Hmm, to máš asi tak, jako když já jsem chtěla přes net kontaktovat jednu paní, která se prý zabývá odváděním duchů. No stalo se to, že mám ruku na myši, nehýbu s ní… ale šipka myši se začala sama pohybovat směrem k pravému hornímu rohu. Tak divně poblikávala, normálně je pořád vidět… no až ta šipka sama najela na křížek v pravém horním rohu a sažila se to křížkem zavřít… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
S těma spouštěcíma hračkama, tam bych asi hledala racionálnější vysvětlení. Taky se nám stává. Nejvíc mě dokáže vytočit mluvící hrnec o FP. Děti spí. Všude ticho. Uvařím si kafe a vezmu fidorku a jdu surfovat na net a když si chci poprvé kousnout, ozve se : Cukroví mám rád. No to jsem tenkrát málem spadla z gauče.
Ale těm dětem bych věřila. Můj mladší je na duše taky expert. teď má zálibu: vždy nás v postýlce před spaním krmí imaginární lžičkou a občas dá nejen mě, tátovi a bráchovi, ale taky ¨té paní¨nedělá to vždy, jen někdy. Ale já mám aspoň kontrolu, že nejsem blázen, jelikož ta paní je duše mé mámy. Poznám, když je s námi. A taky vím, že tu noc bude starší špatně spát. Cítí ji, ale už ji nedokáže vidět, jen ví, že s námi je 'něco¨ a začíná mít strach. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@1Bibina píše:
To není nic divného, když dítě vidí „ducha“. Dítě je čisté, ještě nezkažené technikou a nezatížené všemi vymoženostmi světa, které nás oddalují od přírody. Proto dítě je schopno citlivě vnímat více vše kolem sebe, to co již dospělí nevidí. To co vidí je energetický obtisk bytosti, která tam buď žila nebo na tom místě velmi lpěla a nemůže odejít. Je dobré dítěti naslouchat, třeba se něco dozvíte.
Znám příběh jednoho domu, kdy majitelka na tom domu tak visela a hamižně lpěla, že si z důvodu tohoto domu rozvrátila celou rodinu, která ji nakonec zavrhala. Ona v té vile zemřela ůplně opuštěná a bohužel dodnes nebyla schopná tento hmotný statek opustit a z hmoty se vymanit, stále se tam toulá její energetický obtisk, který nejprve nové obyvatele strašil, ale už si zvykli.
No dobře v domě… jenže třebas mi bydlíme v celku novém paneláku… Že by tu na tom někdo tak lpěl si rozhodně nemyslím… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Black Cat píše:
@Dana 07 Hmm, to máš asi tak, jako když já jsem chtěla přes net kontaktovat jednu paní, která se prý zabývá odváděním duchů. No stalo se to, že mám ruku na myši, nehýbu s ní… ale šipka myši se začala sama pohybovat směrem k pravému hornímu rohu. Tak divně poblikávala, normálně je pořád vidět… no až ta šipka sama najela na křížek v pravém horním rohu a sažila se to křížkem zavřít…
kecááš? 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Já děti nemám, ale mamka říkala, že jako miminko jsem byla furt jak zhypnotizovaná. Sledovala jsem něco po pokoji a furt se smála, nepamatuju si to ale taky si myslim že jsem mohla vidět duchy, koneckonců ty vídám občas i teď Děti jsou na tyhle energie hodně citlivý, takže bych se toho nebála
- Citovat
- Upravit
@bubulina Nekecám. Ale nahlas to nikde neříkám… Aby na mě nehodili sítě… víš jako. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Zdravím maminky,
nevím jestli bude můj dotaz zopovezen. Mám 2, 5 letého syna a jsem přesvědčená, že duchy vidí. Když se Davídek narodil, žili ještě oba jeho pradědečkové(z mé strany) a prababička(z partnerovy strany) byla již mnoho let po smrti. Ještě před Davídkovo narozením a roky předtím jsem se o duchařinu, esoteriku apod. zajímala. Před těhotenstvím jsem pracovala v jedné ¨velmi staré církevní nemocnici (cca 200 let). Za mých nočních služeb nebylo o,,zvláštní efekty´´ nouze a postupem času jsem je brala jako součást pracovní náplně (pacienti procházející zavřenými dveřmi, vypadávání věcí z poliček, otevírání zamčených dvěří..apod) Pak jsem otěhotněla a narodil se mi syn. Často jsem jezdila navštěvovat své prarodiče, kteří bydleli v domě pro seniory a do jeho 9-ti měsíců šlo vše naprosto po másle. Pak se ale začalo vše měnit. Několikrát jsem byla svědkem jak si můj syn,,povídá´´ a reaguje na něco v rohu pokoje, aniž by zde něco bylo. S partnerem, který není úplný skeptik, jsme se shodli, že to asi bude jeho maminka, která chce být vnoučkovi nablízku. Jenže tou dobou se i malý začal v noci budit s děsivým křikem. Tak jsem nevěděla, jestli to mám přičítat normálnímu vývoji mozku atd a nebo něčemu vyššímu. Nechala jsem to být. Vše vygradovalo v noc, kdy zemřel můj dědeček. Nikdo to nevěděl. Malý se v noci probudil úplně zpocený, sápal se po mě a vyloženě bál. Říkala jsem si, že už to přeci musí někdy skončit. Toho rána jsme se to dozvěděli. Nějakou dobu byl klid.Asi po 2 měsících (někdy zjara) jsem opět jela za prarodiči, vjela jsem do vstupní haly domova pro seniory a mé sotva měsíc hodící dítě se začalo sápat z kočáru k úprku z budovy. Vůbec jsem to nechápala. Furt jsem ho posazovala zpět a on se sápal ven. Vyjela jsem ven, dítě šťastný zato uplakaný jsem odvezla za roh. Asi po 15- ti minutách jsem to kusila znovu, ale scéna se opakovala. Neměla jsem to srdce, zavolala rodičům, že dítě pláče, že možná jsou to zuby, at se nezlobi. V hlavě mi ale kolovala myšlenka, že určitě se něčeho nebo někoho bál. Nikdo tam ale nebyl. Zbytek napíšu večer
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Tak dítě nečekaně odjelo s dědečkem na výlet, tak mám klid a čas psát dál. Svěřila jsem se poté svojí mamince s touto událostí a rozhodli jsme se dítě netrápit. Asi za 3 týdny jela za prarodiči moje maminka a vzala si malého s sebou, že to zkusí. Situace se opakovala znovu a znovu. Až jsem musela s těžkým srdcem oznámit babi a dědovi, že k nim s malým jezdit nemůžu. Opačná varianta byla vzhledem k jejich mobilitě nemožná. Takže jsem jezdila sama a ostatní hlídali. Stále jsme hledali příčiny. Hledala jsem si na internetu, v knihách toho moc není a odborníci jsou spíše skeptici. Shodli jsme se, že zřejmě negativní energie, která se v tomto zařízení drží působí na dítě, které se s ní neumí vyrovnat. Ke shodě jsme došli poté, co jsme babi a dědu přivezli k nám a malý si s nimi úplně normálně povídal a hrál. Dlouho jsme ni nezaznamenali, až letos na Velikonoce. Děda byl po dlouhé a vleklé nemoci hospitalizován. S malým a mou maminkou jsme ho jeli navštívit, protože podle posledních zpráv nevypadal dobře, tak abychom se s ním popřípadě rozloučili…apod. Upřímně jsem nečekala, že bude v tak vážném stavu. Zkušenost s umírajíci a dědečkův stav mi napověděl, že se blíží konec. Člověk však stále vidí naději a přeje si, aby zde byli naši blízcí pořad. I já jsem tu naději měla. Ještě ten večer byla rodinná porada kvůli dědovi. Skončila dobře, dohodli jsme se, že se budeme o péči střídat. Šlo se spát. Partnerovi jsem ale poté řekla, že si myslím, že to vidím na pár dní, ale třeba se mýlím. Okolo půl 12 se malý probudil. Chtěl si povídat. Tak jsme s ním trošku laškovali a najednou se podíval k oknu a řekl,,Děda au!(ten den se divil proč děda hají a my mu řekli, že děda má au!) já jsem na to odpověděla,,děda au?´´ Myslela jsem si, že zkouší nová slovní spojení. Malý znovu směrem k balkonu.,,Děda au! Papa dědo´´ A zamával a usmál se. A pak se zase věnoval laškování s tátou. Asi za 20 min šel spát a spal do rána. Ráno jsme se dozvěděli, že děda krátce po půl 12 zemřel. Jakmile opadnul prvotní šok, tak jsem to mamince řekla a ta je přesvědčená, že děda se přišel s malým rozloučit. Tou dobou i ona sama měla zvláštní pocit.
Od té doby nic. Po mých zkušenostech z práce i života s duchy nebudu synovi nikdy říkat, že podobné příhody jsou jen fantazie. Spíš ho povedu, aby se do toho nezamotal. Či máte pocit, že toto není pravda?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Ad příspěvek…Za gramatické a stylistické chyby se omlouvám předem
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Erynie Kleió Děti do několika let mají prakticky spousty schopností. Jsou ještě napojené na vědomí minulých životů, meziživotů, vnímají energie mnohem silněji než dospělí a často je i vidí. Přibližně do tří až šesti let je úplně běžné, že děti dušičky vidí i slyší. Dcera mi taky jako malá, 2,5 letá říkala „děda půjde domů za babi“ a on ležel s rakovinou ve špatném stavu v nemocnici.. jsem se jí ptala, kde na to přišla, prý paní říkala a ukazovala do prázdného prostoru.. to už jsem duše odváděla a vnímala jsem tam nějakou osobu, ale slabě. Za 15 min. cca volala mamka, že tátu pustí na víkend domů a chtěl by nás vidět.. a spousty a spousty takových zkušeností. Díky dceři a jejímu vnímání jsem přestala potlačovat to svoje a začala odvádět duše, aby měla ona klid.. Co se týká té nemocnice nebo domova důchodců - tamější energie nejsou moc příjemné dětem, lidé tam dožívají, trápí se, nevidí pozitivní budoucnost, nemají z ničeho radost, upínají se už jen na konec a pro malé dítě plné radosti ze života je tohle děsivé a odmítá v tom být, protože ono patří ještě do života.. Nemluvě o tom, kolik duší v takových zařízení bývá a jejich přítomnost je šíleně vyčerpávající, vyvolává podrážděnost, nervozitu i agresi. Děti to nemají rády.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Elata Proč tam ale ty duše jsou? Proč nejdou tam, kam mají?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
@Black Cat píše:
@Elata Proč tam ale ty duše jsou? Proč nejdou tam, kam mají?
Zrovna včera jsem to tu myslím v některé diskuzi vysvětlovala. Dřív i duše jednaly víc intuitivně, pak přišlo křesťanství s kecy o nebi, pekle, očistci apod.. začal rozvoj víry, ateismu apod.. a teď lidi neví, v co věřit, jak k tomu přistupovat. Duše, i když už tělo zemřelo, dokud je na zemi, neví o „mimozemi“ nic, je to pořád ten samý člověk. Takže pokud byl například ateista, může se po smrti vyděsit, že vlastně pořád existuje, což přináší myšlenky jestli nemůže jít i do pekla a kdo ví, co se děje dál a že ho čekají nějaké boží tresty apod.. tak radši ze strachu zůstane tady.. další příklad - často zůstávají maminky malých dětí, které zemřou třeba při porodu, nebo při nehodě a mají děti ještě maličké - odmítají je opustit, takže zůstanou u nich.. nikdo je nevidí, neslyší, nemůžou nijak pomáhat, jen bezmocně sledovat a brzy začnou být strašně vyčerpané, aniž by si to uvědomily, začnou krást energii lidem v blízkosti, i vlastní rodině, protože na zemi, bez těla, jinak energii prostě nezíská.. a mraky dalších možností. Přitom když ta dušička odejde, jak má, nabere si nahoře novou energii a dolů může chodit na návštěvy, když se něco děje, cítí to, když na ni někdo myslí, slyší to a může přijít atd.. ale to lidi prostě neví a posmrtno je děsí tak, že radši zůstávají tady. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
