Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Tak jsem si těch jeho výlevů přečetla víc a vyšlo mi z toho, že děti nemusí dělat domácí úkoly, nemusí zdravit a nemusí se omlouvat, když někoho šikanují nebo udělají něco neslušného, protože bonton je vlastně hovadina. Působí to na mě tak, že potřeby dětí jsou nade vše, což by bylo i v pořádku, ale jaksi zapomíná, že ty potřeby mají i ostatní. Navíc z některých těch rozhovorů s dětmi mi přijde, že to není až tak o vlastní vůli dítěte, ale o umění ho vmanipulovat tam, kam chci.
U nas se ukoly ve druzine nedelaji. Nemaji, kdy delat ukol. Po obede si odpocivaji nebo hraji. Pak se uklidi hracky, ktere roztahaji. Cte se knizka a odchazi se ven. Druzina je do 16h.
@Kelsey píše:
U nas se ukoly ve druzine nedelaji. Nemaji, kdy delat ukol. Po obede si odpocivaji nebo hraji. Pak se uklidi hracky, ktere roztahaji. Cte se knizka a odchazi se ven. Druzina je do 16h.
jak nemají kdy? Vždyť mají čas po tom obědě, kdy není žádná řízená aktivita. Takže pokud by děti měly zájem a bylo to povolené, tak ten čas by tam na to byl.
@lucenka píše:
jak nemají kdy? Vždyť mají čas po tom obědě, kdy není žádná řízená aktivita. Takže pokud by děti měly zájem a bylo to povolené, tak ten čas by tam na to byl.
Tehdy si aktivne hraji. Ale my mame ve druzine prvnaky, druhaky a vyjimecne tretaky. U malosku jsou ukoly zakazane. Navic si myslim, ze tyhle aktivity maji delat doma a za asistence rodicu.
Ale u nas ukol znamena napr. sloupecek 6 prikladu v PS. Vzdy jeden maly, par minutovy ukol. Kdyz si udelaji ukol v druzine, tak doma se svymi rodici nebudou delat zadnou pripravu do skoly. Vetsina decek doma ani necte, kdyz to nemaji, jako ukol zadane.
@Kelsey My míváme úkoly taky rychlovky třeba dvakrát do týdne, ale když se k tomu přidá nějaká zmeškaná látka jako teď… Písanka bohužel rychlovka není. A čteme povinně každý den minimálně 15 minut a máme postupně navyšovat, takže u nás třeba by ta rodičovská aktivita rozhodně neodpadla.
@Kelsey píše:
Tehdy si aktivne hraji. Ale my mame ve druzine prvnaky, druhaky a vyjimecne tretaky. U malosku jsou ukoly zakazane. Navic si myslim, ze tyhle aktivity maji delat doma a za asistence rodicu.
Ale u nas ukol znamena napr. sloupecek 6 prikladu v PS. Vzdy jeden maly, par minutovy ukol. Kdyz si udelaji ukol v druzine, tak doma se svymi rodici nebudou delat zadnou pripravu do skoly. Vetsina decek doma ani necte, kdyz to nemaji, jako ukol zadane.
opravdu nevím, jak dítěti při úkolu z matiky pomůžu, když nad ním budu stát
to samé u písanky.
Tak aktivně si hrají nebo odpočívají?
Vždy´t by se mezi tyto dvě aktivity v klidu dalo zařadit i psaní těch úkolů, jen by se muselo chtít. Ale koukám, že asi největší potíž jsou rodiče, kteří si něco takového nepřejí.
@lucenka Muzu se zeptat, syn chodi do skoly v CR - psalas pred casem, ze se stehujete do Vietnamu nebo Singapuru nebo uz nevimjakych koncin…? Tj. chodi do druzky tady nebo tam? Celkem by me zajimalo, jak to tam chodi.
Ja bych byla za ukoly v druzine /dobrovolne, jen mit tu moznost, kdyz dite chce - nasi treba kolikrat i sami chteli - anebo i kdyz rodic rozhodne/ asi rada, pokud bych chodila na plny uvazek. Clovek pak doleti s detma domu nejdriv po pate, vsichni utahani a honem na ukoly… Dekuji, to ne. Zazila jsem, kdyz byli kluci jeste ve skolce a bylo to nejcernejsi obdobi celeho meho rodicovstvi. Cely den v praci, deti videt jen vecer chvilku, nakrmit, spat a zejtra nanovo. Jeste ukoly do toho… pak bych asi byla rada, ze je muzu jen zkontrolovat.
Nastesti mi ted vysli v praci vstric s puluvazkem, vyzvedavam ze skoly po jedne, takze i kdyby ukoly delat v druzce mohli, tak to nestihnou. Obed, hodku si pohraji a jdou domu. Ukoly delame vetsinou po svacine, na pohodu, jsou jeste cerstvi a bavi je to a muzou pak frcet ven po svem.
Paradoxne musim sedet /radit/ az tomu tretakovi, prvnak funguje sam. Tretak uz obcas nechape, pta se, je to slozitejsi.
@majdula1 jsem v zahraničí. Děti jsou ve škole dlouho, v nejkratší den v první třídě končí v půl třetí s výukou. Každý den musí číst. Takže odpadají veškeré domácí úkoly. Když jsem kluka brala na týden že školy, tak jsme domů dostali několik knížek na přečtení. Nepředstavuj si klasické knížky, jsou to vlastně sešity a pár slovy. Úkoly se budou postupně v jednotlivých ročnících přidávat. Ale líbí se mi, že prvňáčci mají po škole volno. No a když jeden den necteme, tak nehrozí nekaja poznámka, prostě druhý den donese další knížku, takže má na čtení 2.
@krtek93 píše: … tohle nehodlám rozebírat pořád dokola, prostě slušný člověk pozdraví, poděkuje, omluví se. Tečka.Mám to stejně, vadí mi, když působí nevychovaně. Jen prostě vysvětluju proč.
@Keyllah píše:
@Almatka a pokud by se ani po „rozebrání“ dítě odmítlo omluvit? hádám, že ne všechny děti, které bijí a šikanují jiné, jsou takové, že doma stačí říct, bylo to špatné, to se nedělá atd. a ony se hned běží omluvittakže pokud by se dítko odmítlo za výše zmíněné chování omluvit, tak by jsi to nechala tak?
Mám dvě děti, jednomu vysvětlím, omluví se. Druhému vysvětlím, stejně se neomluví. Nevydržím, seřvu. Neomluví se. NEvydržím plácnu, stejně to s ním nehne. Tak s ním teď právě zkouším vysvětlit a nechat být, po nějaké době většinou sám přijde a nějak se domluvíme i se omluví. Tohle mě utvrzuje v tom, že ty děti prostě nejsou přirozeně záškodníci, co chtějí jiným ubližovat, ale že si často neuvědomují, co jejich činy mají za následek. Třeba jako že, když nastavím kamarádovi nohu, tak to bude bžunda, protože zakopne, ale nemyslí to tak, že by chtěl, aby ho to bolelo (to je jen příklad, co mě napadl). Samozřejmě já bych v tu chíli, pokud bych byla u toho, hlavně tvrala na tom, že nastavovat nohu se nesmí, protože je to nebezpečné, když někdo zakopne. Že má hned pomoci tomu, koho shodil a ideálně, že se má omluvit. U staršího by to bylo bez problémů, mladší by se mi vzpříčil - no a co teď, mám mu dát na zadek, abych se cítila líp a aby lidi kolem mě se cítili líp, že to nějak řeším? Nebo mu to mám raději vysvětlit a čekat až se omluví? Taky nevím…každopádně se snažím vysvětlovat. Je mi to samotné příjemnější…
@Almatka píše:
Mám dvě děti, jednomu vysvětlím, omluví se. Druhému vysvětlím, stejně se neomluví. Nevydržím, seřvu. Neomluví se. NEvydržím plácnu, stejně to s ním nehne. Tak s ním teď právě zkouším vysvětlit a nechat být, po nějaké době většinou sám přijde a nějak se domluvíme i se omluví. Tohle mě utvrzuje v tom, že ty děti prostě nejsou přirozeně záškodníci, co chtějí jiným ubližovat, ale že si často neuvědomují, co jejich činy mají za následek. Třeba jako že, když nastavím kamarádovi nohu, tak to bude bžunda, protože zakopne, ale nemyslí to tak, že by chtěl, aby ho to bolelo (to je jen příklad, co mě napadl). Samozřejmě já bych v tu chíli, pokud bych byla u toho, hlavně tvrala na tom, že nastavovat nohu se nesmí, protože je to nebezpečné, když někdo zakopne. Že má hned pomoci tomu, koho shodil a ideálně, že se má omluvit. U staršího by to bylo bez problémů, mladší by se mi vzpříčil -no a co teď, mám mu dát na zadek, abych se cítila líp a aby lidi kolem mě se cítili líp, že to nějak řeším? Nebo mu to mám raději vysvětlit a čekat až se omluví? Taky nevím…každopádně se snažím vysvětlovat. Je mi to samotné příjemnější…
Starší by se omluvila hned, ikdyž tam si trochu troufnu tvrdit, že by snad šikanující nebyla, mám spíš obavy z toho druhého směru. U mladšího
už teď dokáže být zabejčenej a tvrdohlavej, ale když v rámci jeho možností komunikuje, tak to po čase pochopí a udělá to. Ale co kdyby to neudělal? Co kdybych vysvětlovala první den, druhý den…a pořád nic
pořád doufám, že by to pochopil, ale co když ne? Kde je ta hranice, jak dlouho ho přemlouvat? A to nemluvím o tom, že některé děti nepřemluvíš nikdy
za mě? zkusila bych mu to vysvětlit jednou, dvakrát, třikrát a pak bych ho čapla a šli bychom se omluvit společně, protože jestli se dítko nedokáže po x vysvětlováních popasovat s tím, že šikana mladších a menších, až doma pláčí, není správná selhala jsem jako rodič nebo je s dítětem něco v nepořádku, že takovou základní věc, co je správné a co ne, nepochopí…donekonečna bych na jeho pochopení a jeho vlastní omluvu nečekala.
@Keyllah píše:
Starší by se omluvila hned, ikdyž tam si trochu troufnu tvrdit, že by snad šikanující nebyla, mám spíš obavy z toho druhého směru. U mladšíhouž teď dokáže být zabejčenej a tvrdohlavej, ale když v rámci jeho možností komunikuje, tak to po čase pochopí a udělá to. Ale co kdyby to neudělal? Co kdybych vysvětlovala první den, druhý den…a pořád nic
pořád doufám, že by to pochopil, ale co když ne? Kde je ta hranice, jak dlouho ho přemlouvat? A to nemluvím o tom, že některé děti nepřemluvíš nikdy
za mě? zkusila bych mu to vysvětlit jednou, dvakrát, třikrát a pak bych ho čapla a šli bychom se omluvit společně, protože jestli se dítko nedokáže po x vysvětlováních popasovat s tím, že šikana mladších a menších, až doma pláčí, není správná selhala jsem jako rodič nebo je s dítětem něco v nepořádku, že takovou základní věc, co je správné a co ne, nepochopí…donekonečna bych na jeho pochopení a jeho vlastní omluvu nečekala.
a co bys dělala, kdybys dítě přitáhla k tomu šikanovanému, že se mu tvé dítko jde omluvit a tvé dítko by v lepším případě mlčelo a v horším prohlásilo, že se omlouvat nebude?
@lucenka píše:
a co bys dělala, kdybys dítě přitáhla k tomu šikanovanému, že se mu tvé dítko jde omluvit a tvé dítko by v lepším případě mlčelo a v horším prohlásilo, že se omlouvat nebude?
to je pokračování naší debaty, kdy jsem se tě třikrát ptala, co by jsi dělala, kdyby se tvé dítko odmítlo omluvit i po tvém přesvědčování?
pochopila jsem to tak, že tvé dítko, by se po tvém přesvědčování a vysvětlení prostě omluvilo a basta fidli, exces, že by třeba odmítlo, nepřipuštěn, takže to budeme mít třeba stejné
ale protože já nemám problém odpověď napřímo -) čekala bych tak dlouho, než by se dítko omluvilo. Tak trochu počítám, že by ho to po pár hodinách přestalo bavit. Pokud ne, převzala bych svoji odpovědnost za rodičovské selhání a rodičům i dítku bych se omluvila sama neb by v mé výchově bylo asi něco špatně…
@Keyllah píše:
to je pokračování naší debaty, kdy jsem se tě třikrát ptala, co by jsi dělala, kdyby se tvé dítko odmítlo omluvit i po tvém přesvědčování?pochopila jsem to tak, že tvé dítko, by se po tvém přesvědčování a vysvětlení prostě omluvilo a basta fidli, exces, že by třeba odmítlo, nepřipuštěn, takže to budeme mít třeba stejné
ale protože já nemám problém odpověď napřímo -) čekala bych tak dlouho, než by se dítko omluvilo. Tak trochu počítám, že by ho to po pár hodinách přestalo bavit. Pokud ne, převzala bych svoji odpovědnost za rodičovské selhání a rodičům i dítku bych se omluvila sama neb by v mé výchově bylo asi něco špatně…
a myslíš, že by to druhé dítko bavilo čekat několik hodin na omluvu, která třeba z tvého dítka nevypadne?
@Keyllah píše:
Starší by se omluvila hned, ikdyž tam si trochu troufnu tvrdit, že by snad šikanující nebyla, mám spíš obavy z toho druhého směru. U mladšíhouž teď dokáže být zabejčenej a tvrdohlavej, ale když v rámci jeho možností komunikuje, tak to po čase pochopí a udělá to. Ale co kdyby to neudělal? Co kdybych vysvětlovala první den, druhý den…a pořád nic
pořád doufám, že by to pochopil, ale co když ne? Kde je ta hranice, jak dlouho ho přemlouvat? A to nemluvím o tom, že některé děti nepřemluvíš nikdy
za mě? zkusila bych mu to vysvětlit jednou, dvakrát, třikrát a pak bych ho čapla a šli bychom se omluvit společně, protože jestli se dítko nedokáže po x vysvětlováních popasovat s tím, že šikana mladších a menších, až doma pláčí, není správná selhala jsem jako rodič nebo je s dítětem něco v nepořádku, že takovou základní věc, co je správné a co ne, nepochopí…donekonečna bych na jeho pochopení a jeho vlastní omluvu nečekala.
Ano, to mě přesně napadlo. Taky doufám, že až takovýho berana doma nemám (a hlavně že nikdy k podobné situaci vůbec nedojde, že zkrátka moje dítě nikdy nikoho šikanovat nebude), ale kdo ví, nikdy neříkej niky. V případě, že by se odmítala omluvit i přes moje naléhání, asi bych to vztáhla na celou rodinu, jakože „my“ se za situaci omlouváme, mrzí nás to a uděláme všechno proto, aby se to neopakovalo. No a doma by pak asi bylo velký zle, nějaký tresty, zákazy a podobně. Když by to nešlo po dobrým a přes pochopení a domluvu, tak by to holt muselo jít přes obavu z trestu. Není to nejlepší řešení, ale opravdu bych udělala všechno pro to, aby moje dítě už nikomu neubližovalo. A jeho vnitřní pohnutky by pak šly stranou, hlavně že nikomu nebude dál ubližováno. (a pak bych si to asi šla hodit, co jsem to vychovala za monstrum
)
@lucenka píše:
a myslíš, že by to druhé dítko bavilo čekat několik hodin na omluvu, která třeba z tvého dítka nevypadne?
nemám tušení, snad by ho vlastní rodiče doma nějak zabavili, ale aspoň by se té omluvy od nás dočkali ![]()