Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Těhotenství - vyhoření
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Černá vdova
23.5.18 10:49
@Anonymní píše:
Dobrý den všem, před určitou dobou jsme se s mužem dohodli, že vysadím HA - neustálé zdravotní problémy - oběma nám bylo jasno, že chránit se nebudeme - mám silnou alergickou reakci na latex, spermicidním krémům nevěříme. Začala jsem cvičit jógu, jíst zdravě - vážné zdravotní problémy - bylinky a zjišťuji, že nemám menstruaci. Vzhledem k mým dřívějším zdravotním problémům v této oblasti jsem si myslela, že jen zpoždění, ačkoliv teď byla díky všem bylinkám menstruace jak hodinky. Pozitivní test, pak i druhý.
Muž odjel pracovně do zahraničí, jsem tu na ty myšlenky sama. Nicméně před jeho odjezdem jsem mu stihla říct, že není ta správná doba (oba vyděláváme, nic nám nechybí), že ještě počkáme (jeho odpověď, do kdy?). Nejsem šťastná, díky práci a kolotoči v ní zapomínám na „ten“ stav. Objednala jsem se na gynekologii, příští týden skočím k doktorovi nabrat krev. A dál? Omlouvám se všem, co napíšu, asi pobouřím, necítím radost, necítím de facto nic pozitivního. Přemýšlím o interupci - musím to říct muži, až se vrátí, předpokládám, že bude proti. A já, pokud podlehnu, dítě si nechám a netuším, zda pak celý můj život nebude jen póza. Budu se chovat, jak ostatní očekávají, dítěti neublížím určitě, to bych nedokázala, ale co mateřské city? Přijdou někdy? Nemám ráda děti, pohladím je, ale tím to končí.Miluju na našem manželství, že jsme dva - sobecké, ale je to tak. Ráno vstaneme a jedeme do zahraničí jen proto, že můžeme a chceme. Dokážu se změnit?
Je tu taky taková, která necítila radost ze svého prvního těhotenství, bála se břicha, fyzických změn, psychických i partnerských? Existuje happy end?
Ví Tvůj manžel, že nemáš ráda děti a že žádné nechceš? On děti chce?
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.5.18 10:55
Jsme v tomhle stejní, jsme spolu přes 10 let, stejné názory na život. Asi bych děti chtěla -až budu připravená, vzhledem k věku je to dost sci-fi. Kdyby děti nepřišly, asi by o ně neusiloval, ale když je test pozitivní řekl, že se s tím přece nějak popereme.
- Citovat
- Upravit
23.5.18 10:58
@Anonymní píše:
Dobrý den všem, před určitou dobou jsme se s mužem dohodli, že vysadím HA - neustálé zdravotní problémy - oběma nám bylo jasno, že chránit se nebudeme - mám silnou alergickou reakci na latex, spermicidním krémům nevěříme. Začala jsem cvičit jógu, jíst zdravě - vážné zdravotní problémy - bylinky a zjišťuji, že nemám menstruaci. Vzhledem k mým dřívějším zdravotním problémům v této oblasti jsem si myslela, že jen zpoždění, ačkoliv teď byla díky všem bylinkám menstruace jak hodinky. Pozitivní test, pak i druhý.
Muž odjel pracovně do zahraničí, jsem tu na ty myšlenky sama. Nicméně před jeho odjezdem jsem mu stihla říct, že není ta správná doba (oba vyděláváme, nic nám nechybí), že ještě počkáme (jeho odpověď, do kdy?). Nejsem šťastná, díky práci a kolotoči v ní zapomínám na „ten“ stav. Objednala jsem se na gynekologii, příští týden skočím k doktorovi nabrat krev. A dál? Omlouvám se všem, co napíšu, asi pobouřím, necítím radost, necítím de facto nic pozitivního. Přemýšlím o interupci - musím to říct muži, až se vrátí, předpokládám, že bude proti. A já, pokud podlehnu, dítě si nechám a netuším, zda pak celý můj život nebude jen póza. Budu se chovat, jak ostatní očekávají, dítěti neublížím určitě, to bych nedokázala, ale co mateřské city? Přijdou někdy? Nemám ráda děti, pohladím je, ale tím to končí.
Miluju na našem manželství, že jsme dva - sobecké, ale je to tak. Ráno vstaneme a jedeme do zahraničí jen proto, že můžeme a chceme. Dokážu se změnit?
Je tu taky taková, která necítila radost ze svého prvního těhotenství, bála se břicha, fyzických změn, psychických i partnerských? Existuje happy end?
Pokud nemáš ráda děti tak nevím jestli by nějaký cit byl pokud by sis dítě nechala…ale je taky možné že tě těhotenství hodně změní…těžko říct
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.18 11:01
Děti jsem si pořídila hodně pozdě. Bylo to po velmi dlouhém přemýšlení, jestli vůbec ano. Přesně ten stav „pes vázaný k boudě“ a „zodpovědnost“ byl největší brzdou. Nakonec jsem si řekla, že je čas na změnu i když nemám pocit biologických hodin a děti zrovna nezbožňuji.
Nakonec mám dvě dcery, jsou od sebe 18m.
Těhotenství byly tak nějak za trest, porod pohoda, k první jsem si cestu musela hodně hledat, u druhé už to všechno naskončilo tak nějak automaticky.
V září bude mít mladší 3 roky. Bylo hodně krizí, ale vždy byly vyváženy tou bezpodmínečnou láskou, kterou ani nejlepší partnerský vztah sám o sobě nenahradí…
Co se současnou situací uděláš, je jen tvoje věc. Ani potrat nemusí být řešení, protože i s tím se budeš muset vyrovnat… Přemýšlej, zvažuj… stejně to rozhodnutí budeš muset vnitřně přijmout, jinak to zničí všechno, co si tak hýčkáš 
No a manžel by měl být opora, tak ho z toho určitě nevynechej
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.5.18 11:17
Chtěla jsem slyšet příběhy jiných žen, kterým se stalo něco podobného. Racionálně si zdůvodním, že dítě ano, iracionálně, že je ještě čas, že mi (nám) vše změní, rozhodně ne pozitivně, že nejsem připravená. S manželem mluvím, mluvit budu až se vrátí. Na gynekologii půjdu, vše absolvuji, vnitřně se utišuju, že na vše ještě čas.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
23.5.18 11:19
Děkuju moc. Ani nevíš, jak si vážím toho, co jsi napsala. Muž byl stejného naladění jako ty, nebo děti chtěl? Jak moc pozitivní to mělo dopad na váš vztah?
- Citovat
- Upravit
23.5.18 11:29
@Anonymní píše:
Chtěla jsem slyšet příběhy jiných žen, kterým se stalo něco podobného. Racionálně si zdůvodním, že dítě ano, iracionálně, že je ještě čas, že mi (nám) vše změní, rozhodně ne pozitivně, že nejsem připravená. S manželem mluvím, mluvit budu až se vrátí. Na gynekologii půjdu, vše absolvuji, vnitřně se utišuju, že na vše ještě čas.
Na to je jediná odpověď dokud dítě nemáš, neumíš si představit, jaké to je Moje představy byly mnohem černější, než je realita. Spousta žen naopak dodatečně upadne z růžového obláčku, ale jen minimum upřímně lituje, že děti má.
Ta naprostá láska, důvěra, čistota, upřímnost… to nikde jinde nenajdeš
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.18 11:34
Mateřský typ jsem nikdy nebyla. Syn přišel až po třicítce. Miminkovské období mě nebere. Že bych prožila to, co často čtu - sotva jsem ho poprvé uviděla, zaplavila mě láska… - se u mě teda rozhodně nekonalo 
Ale teď, když sám od sebe přijde se pomazlit… To se prostě nedá popsat. Druhé jsem dost zvažovala. Těhotenství je pro mě za trest. Ale už vím, že to zvládnu a že to za to stojí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.18 11:50
Hele, chápu Tě. Já z těhotenství rozhodně nadšená nebyla, děti jsem vyloženě neměla ráda, mimina mi přišla až ošklivá. Těhotensví byla hrůza, porod v pohodě plánovaným císařem. No a nakonec jsem se do syna postupně zamilovala, nepřišlo to hned, ale dostavilo se to. Druhé nebude, ale jsem vděčná, že syna mám.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.18 12:03
Nikdy jsem nebyla na děti. Pochovala jsem si maximálně ty z rodiny, a to ještě skoro z donucení. Iracionální bytosti vyžadující neustálou pozornost. U nás dítě tak nějak vyšlo z logiky věci. Po pěti letech vztahu svatba, po dalších pěti letech dítě. Tlačil mě už věk. Po porodu to byla tragédie. Měla jsem příšerné deprese. Období totálního temna. Nevzpomínám na to ráda. Rok osobního pekla. Dnes je prckovi pět let a je to střed mého vesmíru, jediná věc, která dává smysl, o kterou stojí bojovat, prožívat každou vteřinu na světě s ním. Děti jsem si zamilovala. Jsou to nádherné čisté dušičky. A ten pocit bezpodmínečné lásky je neskutečný, není nic víc na světě. Potřebuje mě, miluje mě (i když to se asi v pubertě změní 
). Uvěří mi všechno, co mu řeknu, protože jsem pro něj taky střed vesmíru, ochránce. I když jsem ošklivá a tlustá a v práci to stojí za prd, tak on mi říká, jaká jsem krásná maminka a jakou mám hladkou kůži když se se mnou mazlí. To neslyším ani od manžela 
Kdyby byla u nás doma příznivější finanční situace, tak bude druhé, klidně i třetí a já nevím kolik, ale bohužel 
.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
23.5.18 12:13
Já tě chápu, ale můj názor je, že bych ještě pár let počkala. Já mam v okolí spoustu známých, co o dětech nechtěli ani slyšet. Žili si hezky ve dvou a prostě jednou z ničeho nic se vzbudili a chtěli dítě. Ona ta příroda to má zařízený.
Ale nevidim důvod mít dítě, když ani nevíš zda ho chceš. Nebylo by teda lepší počkat? Pokud máte s partnerem dobrej vztah, 100% to pochopí. Neřeš to, jestli je jednou budeš chtít nebo ne, řeš to co je teď, čekáš dítě, který si zaslouží nepřeberný množství lásky a to aby bylo chtěný.
Netrestej sebe ani dítě ani partnera. Prostě asi pro tebe ještě neni správnej čas.
Věřim, že se správně rozhodneš a držim palce.
Nejsi špatná, proto že nehceš dítě, ale postav se k tomu tak jak máš. Hodně štěstí. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
23.5.18 12:14
Ahoj, měl jsem to úplně stejně. Děti jsem ráda neměla, považovala jsem je za brzdu rozvoje, osobního úspěchu, rozvinutí svých schopností, překážku vlastního rozletu atd. Byly pro mě jen „nepříjemní výrobci nadměrného hluku“. Takže si myslím, že jsem na to byla ještě hůř než ty. Manžel na tom byl podobně. Rozhodli jsem se, že děti mít nebudeme, že by ani nebyly vychovávané s láskou a chtěli jsme věnovat život své zajímavé práci, zájmům, cestování. Pak však přišlo nečekaně těhotenství. Bylo to děsné. Dítě jsem nechtěla, ale nakonec jsem neměla ty koule ho zlikvidovat. Kámoška podstoupila interrupci a byla z toho dost na dně. Já nechtěla skončit jako ona, protože to, co prožívala bylo děsný. A to taky dítě nechtěla. Pak se v jí něco zlomilo. Takže o tom jsem neuvažovala, i když mi třeba blesklo hlavou dát po porodu dítě k adopci. A co se nestalo? Z počátečního šoku jsme se s manželem postupně dostávali a brali to tak, že to tedy nějak zvládneme. Všichni kolem byli nadšení, že už máme věk, že jsme zajištěni atd. atd. Mně bylo úzko. Ale tím, že jsem nijak k dětem neinklinovala, jsem byla známá. Dokonce, když mě potkala moje bývalá učitelka, divila se, že jsem těhotná, že si myslela, že na děti moc nejsem. Pomalu jsem se prokousávala těhotenstvím. No, zkrátím to. Nikdy jsem si nemyslela, že budu někoho tolik milovat jako vlastní dítě. Cizí pořád nemusím, ale do toho mého jsem tak zamilovaná… Jak jsem si hloupá mohla myslet, že ho nebudu dost milovat? A manžel by pro naše dítě dýchal. Myslím, že tento dříve nepoznaný cit nás oba změnil, navzájem jaksi více stmelil. Už práci nepovažuji za naprostou prioritu svého života. Cestujeme i s malým, děláme spoustu činností společně jako rodina. Poznala jsem díky našemu dítěti, jak mocná je mateřská láska a jsem strašně ráda, že jsme do toho šli a že se nám takto pozitivně změnil život. Jestli to půjde, jdu do toho znovu. Takže se neboj, ono se to srovná, jsem o tom přesvědčena.
- Citovat
- Upravit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Dobrý den všem, před určitou dobou jsme se s mužem dohodli, že vysadím HA - neustálé zdravotní problémy - oběma nám bylo jasno, že chránit se nebudeme - mám silnou alergickou reakci na latex, spermicidním krémům nevěříme. Začala jsem cvičit jógu, jíst zdravě - vážné zdravotní problémy - bylinky a zjišťuji, že nemám menstruaci. Vzhledem k mým dřívějším zdravotním problémům v této oblasti jsem si myslela, že jen zpoždění, ačkoliv teď byla díky všem bylinkám menstruace jak hodinky. Pozitivní test, pak i druhý.
Muž odjel pracovně do zahraničí, jsem tu na ty myšlenky sama. Nicméně před jeho odjezdem jsem mu stihla říct, že není ta správná doba (oba vyděláváme, nic nám nechybí), že ještě počkáme (jeho odpověď, do kdy?). Nejsem šťastná, díky práci a kolotoči v ní zapomínám na „ten“ stav. Objednala jsem se na gynekologii, příští týden skočím k doktorovi nabrat krev. A dál? Omlouvám se všem, co napíšu, asi pobouřím, necítím radost, necítím de facto nic pozitivního. Přemýšlím o interupci - musím to říct muži, až se vrátí, předpokládám, že bude proti. A já, pokud podlehnu, dítě si nechám a netuším, zda pak celý můj život nebude jen póza. Budu se chovat, jak ostatní očekávají, dítěti neublížím určitě, to bych nedokázala, ale co mateřské city? Přijdou někdy? Nemám ráda děti, pohladím je, ale tím to končí.
Miluju na našem manželství, že jsme dva - sobecké, ale je to tak. Ráno vstaneme a jedeme do zahraničí jen proto, že můžeme a chceme. Dokážu se změnit?
Je tu taky taková, která necítila radost ze svého prvního těhotenství, bála se břicha, fyzických změn, psychických i partnerských? Existuje happy end?