Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@VitaminC píše:
Prosim te, dej si obklad.
Napodobne, pani chytra ![]()
@Jajajajajajaja píše:
Ano, tlačila jsem (už několik let netlačím) manžela do toho, aby byl otec a partner a žil s námi jako s rodinou.-) To je pravda. Vyhlídnutého nikoho nemám a ani nemám chuť si po všech mých zkušenostech někoho vyhlížet. Dokud byl chlap Jen" dítě navíc, ještě to šlo. Začalo to být špatné, když začal jít proti mě v zásasdních výchovných věcech… (Dcera v Covidu byla s ním doma - on na homeoffic - už jsme věděli, že má sklony k anorexii, ale oni ji nepohlídal aby jedla. Celý den nejedla, a manžel prohlásil „já jsem říkal ať jde ona jístm, ale ona nechtěla“. tak ji nechal. Prý „on má jiný způsoby výchovy“… když jsem se s ním chtěla bavit o tom, že má dcera vážné psychické aproblémy a co budeme jako rodiče dělat, prohlásil „to má z tebe, tak s tím něco dělej“).
On je rodic, na vychove se mate domlouvat. Neni tvoje dite, abys ho komandovala. A ano, psychicke potize ma dite ze svych rodicu. Uprimne nechapu, co resis. Holka je velka, at jde, kam ji srdce tahne.
@VitaminC píše:
Patnactileta slecna rev pozna i bez napovedy otce.
A na co jsi pri tom zamysleni prisla?
Přišla jsem na to, že bych se tady ráda bavila s lidmi na původní téma. Čili na to, zda tady někdo řešil neshody matky a pubertální a výchovný boj otce proti matce dcery tím, že dceru nechal do péče otci i přesto, že soud rozhodl jinak. Případně jako to dělal, jako to dopadlo, prostě poznat případné zkušenosti. Nevím, jestli je to dobré řešení, ale já nevím, jaké řešení je v mé situaci dobré
rozbor mé osobnosti není tématem mé otázky, byla bych ráda, abyste to respektovali. Fakt mi není dobře a ráda bych to řešila co nejlépe.
@Jajajajajajaja Uz ti tu nekolik lidi napsalo, ze to udelat mas.
@FlorenceF Jenkins píše:
Nech ji na pokoji, jestlis nezazila manzela-magora
Věc je ta, že pokud z dcery bude dělat jen oběť manipulátora, tak to může rovnou zabalit. Jasně, otec fakt může být, ale pokud je tak co? Zabalíme to, konec, tady není co řešit…? Pokud holka říká, že jí vadí jak máma křičí, tak to prostě má vzít tak, že jí to vadí. A ne si to omlouvat, že ji beztak navedl otec.
Tím nechci dávat zakladatelce čouda, věřím že není v jednoduché situaci. Ale banalizovat pocity dítěte taky není ok. Ona to tak dcera možná doopravdy tak intenzivně cítí (víš jak hormony) a máma by to měla vzít na vědomí. Taky dcera jednou z toho telecího věku vyroste a bude jednou ráda když bude moct říct, že ji máma vždy vyslechla v sebevětší blbině a vyšla jí vstříc. Kór pokud má holka nějakou psychickou diagnózu.
@FlorenceF Jenkins píše:
Napodobne, pani chytra
Z toho popisu vsech tri osob (mama, otec, dcera) vyzniva nejhur zakladatelka, tak se nemuze divit, ze ji tu par lidi napise, at ubere na plynu..
@FlorenceF Jenkins píše:
Skoc si pro AD, bude fajn, kdyz u vas bude nekdo s mozkem v hlave a s magorem za krkem to se zdravym rozumem dlouho neuhrajes.Dcera potrebuje stabilni prostredi a ten kr.ten se rozhodl se ti pomstit pres ni. Budes potrebovat silu.
Chapu, jak ti je, taky jsem kdysi zazivala psycho a rikala si, ze dite odevzdam a bude klid. Ale ne. To fakt neni reseni.
Ten jeho boj neni o holku, on psychuje tebe a dcera je tva slabost. Nedej se, i kdyby sis mela docasne nechat pomoct chemii. On vam obema da pokoj, jakmile mu docvakne, ze te nerozhodi.
Bude super se rozestehovat, ver, ze se tobe i holce taaaakhle ulevi. Samozrejme, ze holku mu nikdo nesveri.
Drž se
Přesně, krásné jsi ti napsala
@Parninas píše:
Vždyť píšeš:
Já na mladší dceru občas zakřičím - soustavně neuklízí, nedělá povinnosti apod. Je to obvykle „křičení“ zlobící se matky na dítě, nicméně mladší dcera je od otce naočkovaná, že je to nebezpečné řvaní.Já nesnáším jakýkoliv křik. Je jedno jestli je to agrsivní, výstražný atd. Jdu do úzkostí a hotovo. Neříkám, že to celé nemůže být tak jak popisuješ a manžel je opravdu manipulátor. Jen by sis taky mohla nalít čistého vína, že na vztahu tebe a dcery máš určitě značný díl viny i ty.
Ano. Jsem ochotná uznat (a proto i sem píšu), že můj temperament může dceři nevyhovovat, přestože já jsem ta, který ji vede životem, se vším všudy, které se svěřuje, se kterou řeší životní situace, nikoli „hodný“ otec.
Proto jsem dospěla k myšlence, že by mohlo být „dobré“, kdyby prostě dcera šla ode mně pryč…
@Parninas píše:
Věc je ta, že pokud z dcery bude dělat jen oběť manipulátora, tak to může rovnou zabalit. Jasně, otec fakt může být, ale pokud je tak co? Zabalíme to, konec, tady není co řešit…? Pokud holka říká, že jí vadí jak máma křičí, tak to prostě má vzít tak, že jí to vadí. A ne si to omlouvat, že ji beztak navedl otec.Tím nechci dávat zakladatelce čouda, věřím že není v jednoduché situaci. Ale banalizovat pocity dítěte taky není ok. Ona to tak dcera možná doopravdy tak intenzivně cítí (víš jak hormony) a máma by to měla vzít na vědomí. Taky dcera jednou z toho telecího věku vyroste a bude jednou ráda když bude moct říct, že ji máma vždy vyslechla v sebevětší blbině a vyšla jí vstříc. Kór pokud má holka nějakou psychickou diagnózu.
Znovu píšu, dospěla jsem i k tomu, proto zvažuju, že s dcerou promluvím, zda je to se mnou opravdu tak strašné, a ať jde k otci. Se vším všudy, tedy s kompletní péčí a odstěhováním. Samozřejmě, s tím, že ji mám ráda a vrátit se může kdykoli. Že to není jako trest pro dceru, ale zkouška, zda to bude fungovat třeba líp… pro všechny…
@Jajajajajajaja píše:
Ano. Jsem ochotná uznat (a proto i sem píšu), že můj temperament může dceři nevyhovovat, přestože já jsem ta, který ji vede životem, se vším všudy, které se svěřuje, se kterou řeší životní situace, nikoli „hodný“ otec.
Proto jsem dospěla k myšlence, že by mohlo být „dobré“, kdyby prostě dcera šla ode mně pryč…
Zkus trochu ubrat na tom „temperamentu“ a poslouchat jakou mámu by dcera chtěla. Tím neříkám, že z tebe má být najednou hipík, co ji nechá dělat co chce, ale třeba příště když na ni budeš chtít křičet, tak se zkus zamyslet jestli je to věc hodná křiku a nestačilo by jí to jen normálně říct. Často lidé křičí kvůli kravinám a výchovného na tom nic není, jen si vylévají frustrace. Třeba to fakt bude stačit. ![]()
Ale samozřejmě se můžu totálně mýlit žejo. Jen ti dávám zase druhý pohled.
@Jajajajajajaja píše:
Znovu píšu, dospěla jsem i k tomu, proto zvažuju, že s dcerou promluvím, zda je to se mnou opravdu tak strašné, a ať jde k otci. Se vším všudy, tedy s kompletní péčí a odstěhováním. Samozřejmě, s tím, že ji mám ráda a vrátit se může kdykoli. Že to není jako trest pro dceru, ale zkouška, zda to bude fungovat třeba líp… pro všechny…
Pokud jí tohle plánuješ říct, tak proboha ale zvol jiná slova. Mě máma řekla jednou něco podobného a neodpustila jsem jí to do dnes. Je to ukázková manipulace.
Zkus si trochu utřídit myšlenky než budeš dělat unáhlená rozhodnutí.
@Parninas píše:
Zkus trochu ubrat na tom „temperamentu“ a poslouchat jakou mámu by dcera chtěla. Tím neříkám, že z tebe má být najednou hipík, co ji nechá dělat co chce, ale třeba příště když na ni budeš chtít křičet, tak se zkus zamyslet jestli je to věc hodná křiku a nestačilo by jí to jen normálně říct. Často lidé křičí kvůli kravinám a výchovného na tom nic není, jen si vylévají frustrace. Třeba to fakt bude stačit.Ale samozřejmě se můžu totálně mýlit žejo. Jen ti dávám zase druhý pohled.
Prosím, už nevím, jak to mám napsat! Nekřičím na ni! Ano, občas houknu, když neposlechne, když odmlouvá apod., ale to není neustálá situace. A není to „křik“.
Prosím, opravdu prosím, držte se mého dotazu v zadání.
@Jajajajajajaja píše:
No já na ni neřvuTo říká její otec a po jeho vzoru i ona. Dceři je skoro 15. Mimochodem nad svým chováním se zamýšlím neustále, celý svůj život. Ale taky nad chováním své dcery, kterou vychovávám, jak nejlépe umím.
Zeptej se dcery s kým chce být. Když je jí patnáct, tak je dost velká na to se rozhodnout. Pokud si vybere otce, tak ať si s ním zůstane v bytě, když se on nechce nikam hnout. Řekni jí, že vždycky může jít k tobě, když bude chtít, ale nezůstávej tam, protože ten nedospělý chlap, tvůj manžel, tě zničí. Zřejmě svojí nevýchovou se podepsal i na dceři. Na dětech se hrozně podepíše, když jeden něco řekne a druhý ho vzápětí shodí. Pokud tam zůstaneš, bude tě to všechno psychicky tak ničit, že se nakonec sama zhroutíš.
@Jajajajajajaja píše:
Prosím, už nevím, jak to mám napsat! Nekřičím na ni! Ano, občas houknu, když neposlechne, když odmlouvá apod., ale to není neustálá situace. A není to „křik“.
Prosím, opravdu prosím, držte se mého dotazu v zadání.
Hm ok. Tak to by mě zajímalo z čeho má tedy dcera strach který popisuješ v úvodním příspěvku.
Nic, v diskuzi nebudu pokračovat, jak chceš. Jiný pohled na věc není povolen, rozumím.
@Parninas píše:
Pokud jí tohle plánuješ říct, tak proboha ale zvol jiná slova. Mě máma řekla jednou něco podobného a neodpustila jsem jí to do dnes. Je to ukázková manipulace.
Zkus si trochu utřídit myšlenky než budeš dělat unáhlená rozhodnutí.
Co nemám říkat?
Chi se jí zeptat, jek to vidí s tím, že se mně bojí (to říkal včera její otec, když ji předemnou „chránil“, ona mi to nikdy neřekla), jestli je to tak vážné. A chci jí navrhnout jako řešení to, že tedy bude žít s otcem, který je tedy na ni hodný, jesti to bude pro ni lepší. Rozhodně tam ale bude podmínka, že nebudeme všichni v jedné domácnoti. S tím, že ji mám ráda a kdykolik se bude moct vrátit.
Nebo je na tomhle něco špatně? tohle je to, co mám na srdci já.