Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Věčně na kolenou
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
12.8.15 14:34
Radu nemám, jen Ti chci napsat, že mě moc mrzí, jak jsi vyrůstala a jsi úžasná a silná, že jsi se s tím dokázala vypořádat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 14:38
No…ty bláho…
Fujtajbl. Mamka je zrala na léčení…Přijde mi, že o Tebe vůbec nestojí a čim vic se snažíš, tim je to horší…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 14:41
Jsi opravdu statečná. Na jednu stranu chápu, že jí chceš odpustit, na stranu druhou mi toho přijde opravdu už hodně.
Co se s ní zkusit vídat v situacích, kdy si k Tobě nemůže takové věci dovolit? Nebo se tak bude chovat i na veřejnosti? Myslím, nezvat si jí na přespání domů, ale vyrazit třeba s ní a dětmi do zoo. Zkrátka se vyhýbat okamžikům, kdy se k Tobě chová takhle otřesně.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 14:44
Popravdě bych jí raději na ty dny, kdy bude chtít vídat vnoučata, zaplatila hotel. Možná že se dozvíš, že jí odstrkuješ na hotel, ale může to být horší? Cítíš se kvůli ní špatně, vysává z tebe energii a jednou, až toho bude opravdu hodně, to odneseš na zdraví. Obdivuji Tě, nechápu, jak při téhle „výchově“ z tebe mohl vyrůst normální člověk
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 14:51
To, co popisuješ (a věřím, že je to jen lehký „výcuc“), už několikanásobně překročilo všechny hranice normálnosti a lidské hrdosti, nevěřím, že existuje jakákoli strategie, jak s takovou zrůdou vyjít (to, co popisuješ v současnosti, by někdo obzvlášť otrlý mohl brát jen jako nadměrnou buzeraci, ale popsané zážitky z dětství fakt ne). O takovou babičku pro děti snad nelze stát, ne? S otcem bych se pokusila domluvit, aby nedošlo k ukončení styku i s ním, ale předpokládám, že bude zmanipulovaný podpantoflák, pokud v tomto nechal vyrůstat své dítě, nebo ne?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 15:01
Nemám radu, jen můžu říct drž se a nedej se. Já měla podobnýho otce. U nás to ale bylo malinko jinak. je to popsaný v mým deníčku, tady by to bylo na dlouho.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
merde
12.8.15 15:15
Dam ti radu. Okamzite utni vsechny kontakty s ni. Uz nejsi dite, ted jsi dospela a ty sama rozhodujes koho pustis do sveho zivota a koho ne.
- Citovat
- Upravit
12.8.15 15:18
Ahoj, podle mého názoru už ty víc udělat nemůžeš! Ať uděláš cokoliv, nikdy to nebude dobře. Proto radím, nezvi matku k vám domů. Jak už tu někdo napsal, pokud bude stát o styk s vnoučaty, choďte na nějakou neutrální půdu. Nevím jak jste domluveni, jestli jezdí pravidelně, nebo na pozvání, ale já už bych toto netolerovala a nezvala ji. Pokud se nebude pak chtít vídat ani s vnoučaty, marná sláva. Moje děti se vídají taky jenom s mými rodiči, tchán už nežije a tchýně je zdevastovaná pitím. Styku nezamezuji, ale jí je to celkem jedno ( a to má vnoučat 7!!, taková škoda!). A nezdá se, že by tím kterékoliv z jejich vnoučat nějak strádalo. Děti si zvyknou na všechno a raději být bez takové babičky, než ji vidět, jak ponižuje jejich vlastní matku!! Pokud to bude znamenat i ztrátu styku s tvým tatínkem, tak je to smutné, ale pokud bude chtít, určitě to nějak udělá. Je mi líto, čím procházíš. Hodně sil a nedej se
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 17:31
Mám podobnou zkušenost, ale skončila mou dospělostí. Moje matka propila mé dětství, jsem v podstatě samorost, kdyby nebylo pár dobrých duší v mém okolí, tak samorost bez emocí a jakéhokoli citového základu.
Jakmile jsem se osamostatnila, neměla v mém životě místo, stejně jako já ho neměla v jejím. Nezasloužila se v mém životě o nic, nic do něj nevložila /pozitivního/.
Neberu řeči, že beru svému dítěti babičku. Ona nemá právo jí být. Nebyla matkou, nemůže být babičkou. Pro mě je to cizí člověk a necítím k němu nic. Jen lhostejnost.
Máš můj obdiv, že jí to vše trpíš. Že dovolíš, aby tě ponižovala a navíc před tvými dětmi, jak píše @kacaba379
Nevím, jestli je to Stockholmský syndrom, ale měla bys vědět, že jí nejsi ničím povinna. Máš svou rodinu, odpovědnost za své děti a takhle jen dovoluješ, aby se ta „rakovina“, kterou Tvá matka šíří už od tvého dětství, rozlezla i na tvé nejbližší. Ona jim nemusí přímo ubližovat, ale ubližuje jim už jen tím, že trápí tebe a tím, že se cítíš takto.
Pokud neumíš za ní udělat tlustou čáru /což chápu, pro mě to bylo jediné řešení, ale někdo to tak necítí/, udělej jasná pravidla.
Pravidlo 1., Tvůj dům = tvůj hrad.
Před návštěvou uklidit pokoj pro návštěvu. Nedělat generální úklid celého domu, platí pravidlo číslo jedna.
Návštěvě můžeme udělat radost uvařením jídla, které upřednostňuje, ale je to vaše dobrá vůle.
To, jak vypadáme a co nosíme, je naše věc, ne okolí. Ještě tak manžel může říct, jestli to je fajn nebo už ne, ale matka nemá co kritizovat. Maminka by laskavě a taktně naťukla a stále by měla na mysli naše dobro. Maminka nekritizuje, maminka pomáhá.
Pokud jezdí na návštěvu s bílou rukavičkou na kontrolu prachu, hned u dveří bych jí dala prachovku, popřípadě uklízecí prostředky. Platí pravidlo číslo 1, pokud jí prach vadí, ať si ho utře. /U nás by utírala každé druhé ráno/.
Pokud jí tak moc vadí tam být, ať nejezdí a vozte děti za ní. Chceme tě ušetřit nervů které prožíváš u nás doma, matko 
Je horko, nemám sílu na to balit slova do vatičky…
Prostě se na ní vybodni. Pokud nedokáže tebe respektovat jako matku, nemá pro tebe přínos. Protože trápení, které ti neustále způsobuje, tě dovede jen ke zdravotním trablům a rozhodně nemáš zapotřebí být obětí takovému člověku 
Držím palce, ať to zvládneš hlavně kvůli tobě samé. Zasloužíš si pohodu a klid a štěstí, které máš ve své rodině s manželem a dětmi. Máš právo žít spokojeně a nedělat boxovací pytel někomu, který nestojí ani za zlámanou grešli.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Elenloth
12.8.15 17:46
Jaká je babička, jak se chová k dětem? Stojí jako babička opravdu za to? Já mám taky komplikovaný vztah s matkou, i když jsem neprošla ani zlomkem toho, co tady píšeš. Moje matka se k dětem ale chová výborně, babičkuje o sto šest, takže se stýkáme. Ale všechno se vlastně točí jen kolem dětí, jiné téma je vždy výbušné. Nechávám ji dělat co chce a jak chce a naprosto se stáhnu do pozadí.
Když přijede k nám, normálně uklidím barák a víc to neřeším, protože podle ní tam bude stejně bordel, tak co se snažit.
Myslím, že by sis měla v sobě srovnat, jestli ti tvá matka za to stojí a přestaň se snažit jí zavděčit. To prostě nejde, snaž se s tím smířit. Doporučila bych i psychologa. Máš toho za sebou hodně a zasloužíš si pomoc, aby ses s tím vyrovnala.
- Citovat
- Upravit
12.8.15 18:11
Co k tomu dodat 
máš můj velikánský obdiv že i po tom všem jak ti strašně ubližovala se ještě snažíš.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
12.8.15 18:55
Z celého srdce děkuji všem za příspěvky. Máte v podstatě všechny pravdu, budu se snažit si z toho něco vzít. Jako babička je fajn, tedy přiveze dětem drobné dárečky (to souvisí s její zálibou v nakupování), ale nejde o nijak drahé dárky, spíš tričko nebo sponečky do vlasů apod. S dětmi se chvíli pobaví, ale nebaví ji to déle než hodinu a i to je moc. Nesnáší křik u dětí, takže pokud nastane, začne na ně křičet. Popravdě, mám obrovský strach nechat ji samotnou s dětmi, vyvstanou mi vzpomínky na moje dětství a to bych prostě nepřežila. Měla i tendence si půjčit starší na prázdniny, ale já bych se fakt bála, i když asi by jí nic neudělala. Mám nějaký blok ji nechat bez dozoru.
S nápadem, že bychom jeli mi k ní jsme to zkoušeli, to je taky vzteklá, že všude máme naše věci a všude říká, že se z naší návštěvy bude léčit 14 dní. Přitom o vše se stará můj táta a to včetně vaření a nákupů. 
A když přijedeme, určitě jsme jako velká voda, holt 2 děti a 2 dospělí, z toho jedno mimino, ale je to jen jednou za x měsíců.
Jinak já sama jsem navenek celkem v pohodě, ale to, jak minule řvala to o mém muži mě ranilo nějak jinak, nedokážu to popsat. Nikdo by na mě nepoznal šrám, kterej si nosím z dětství. Je to taková hluboká jizva, co není zahojená a máma do ní občas znovu a znovu řízne. Můj muž to ví a řekla bych, že proto mojí mámu začal nesnášet, ale nijak to přede mnou neventiluje. Ví, že mám sama co dělat, abych dělala príma hostitelku a konverzovala a čekala, odkud to zase přijde. Možná to je nepochopitelné jednání, beru to tak, že mi dala život, mám k ní mít úctu. Ale bojím se, že mi jednou rupnou nervy. Už několikrát to bylo tak blízko.
Zakladatelka
- Citovat
- Upravit
12.8.15 19:08
Zakladatelko, je mi fakt hrozně líto, čemu jsi byla jako dítě vystavená, o to méně chápu, čemu jsi ochotná vystavovat se v dospělosti, a nejen sebe, ale i své děti (o manželovi nemluvě, ale ten se s tím jako pozorovatel vyrovná psychicky asi nejlépe, maximálně hrozí, že jednou tím pohrabáčem dostane tvá máma od něj). Je zjevné, že jsi z toho dětství nevyšla tak v pořádku, jak píšeš, protože máš naprosto pokroucené vidění toho, co je ještě normální snášet. Jak můžeš skoro do jedné věty napsat, že jako babička je fajn, akorát děti snese maximálně hodinu a bojíš se jí nechat samotnou s dětmi. Ty fakt nevidíš, že každou druhou větou omlouváš její naprosto patologické jednání? Opravdu nechápu, co ti ještě musí říct, nebo udělat, abys pochopila, že stýkat se s takovým člověkem nepřinese ani do budoucna nic dobrého ani tobě, ani dětem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
12.8.15 21:23
Zakladtelko, i kdyby ses postavila na hlavu tak to bude špatně 
Jsi dospělá žena, máš svou rodinu a nemáš zapotřebí se nechat trápit pro nic za nic. Omlouvám se za uřímnost ale na tohle by pomohlo jedině přerušení kontaktu s matkou, nevěřím že se někdy srovná Nechápu co tě vede dělat ze sebe prima hostitelku člověku který to nikdy neocení a bude tě jen týrat. 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj, prosím o zachování anonymity, je to dost bolavé téma a nechci, aby někdo věděl co si v sobě nosím.
Je mi 30, mám čerstvě druhé miminko, žiju spořádaným a spokojeným životem s mužem v rodinném domku. Mám problém se svojí mámou. Už to slovo je pro mě těžké vyslovit, protože máma mi evokuje, vzhledem k tomu, že já sama jí sem, někoho starostlivého a milujícího, někoho, kdo by neublížil dítěti.
Moje máma mě celoživotně sráží na kolena. Když jsem byla malá, nadměrně mě bila, pro hlouposti, ale velmi velmi surově. Když mi něco nešlo, štípala, mě, kousala mě do tváří (nešlo mi lyžovat), vzala mě i pohrabáčem (mám jizvy dodnes). V pubertě mě ponižovala na veřejnosti, k údivu všech ostatních o mě vyprávěla nesmysly, nebo mě ponižovala různými výtkami na mou osobu, hlídala, co jím, vážila mě každý den a psala si tabulku. Zakazovala mi některá jídla, což vedlo k tomu, že jsem si kupovala jídlo potají a začala tloustnout, ale za to si už můžu spíš sama, to je fakt.
Když jsem nastoupila na vysokou, zlepšilo se to, bydlela jsem hodně daleko a styky se omezily jen na telefon nebo rychlou víkendovou návštěvu doma. Ubližovat mi nebylo tak jednoduché.
Co mám děti a vlastní dům, je to horší. I když se nevídáme tak často, zase mi hrozně ubližuje. Všechno je špatně. Já po porodu jsem nezhubla a jsem jako prase (ano, kojím co 2 hodiny a mám pořád strašný hlad), ale je to jen přechodně. Chodím hrozně oblíkaná, doma mám bordel a ona tady trpí a my jí prý ubližujeme. Než přijede, opravdu uklízím 2 dny v kuse, všechno speciálně kvůli ní umyju, ale stejně je to špatně (prstem jezdí po futrech kvůli prachu, dívá se pod skříně). Nachystám jí pokoj jen pro ni, z ručníků udělám zvířátka, nachladím jí pití, nakpupím, co má ráda, může, co chce. Když přijede, navařím jí, co chce, ráda zkouší nové diety, vařím podle ní, zase je to špatně.
Minule jsem jí byla do pokoje pro hosty oznámit, že jsem jí udělala snídani podle jejího přání a ona na mě začala křičet až jí tekly slzy, že jí jen kontroluju, že jí omezuju, že nic nemůže, že to tady nenávidí, že nenávidí mého muže, že tady je špína a bordel a ona to trpí jen kvůli vnoučatům (jako že sem jezdí). To bylo něco strašného, mám to v mlze.
Můj muž už toho všeho má dost, je kliďas, ale už to podle něho přeteklo. Moje máma preferuje sourozence. Já jsem nechtěné dítě. Všichni z mého okolí, co mámu znají, se mě ptají, jak je možné, že se ke mě máma takhle chová. Nevím, proč to trpím, po té, co na mě křičela to o té nenávisti se ve mně cosi zlomilo a mně se přehrávají v hlavě jako na videu ty hrůzy odmalička. Jsem neklidná při představě, že ji zase uvidím. Nechci brát dětem babičku. Nechci se přestat kvůli tomu vídat s mým tátou, což by se stalo. Vždycky jsem to její chování nějak spolkla, ale teď mi to nejde. Jak se přes to přenést, jak být asertivní k někomu, komu nesmíte nic říct? Nesnese kritiku, nikdo ní takhle NESMÍ mluvit.
Ona se nechová takto hrozně pořád, ona je pár hodin normální, ale pak začne. Zajímá se o sebe, má ráda peníze, hodně utrácí a moc jí záleží na tom, co si o ni myslí ostatní. Je pozér. Má vedoucí funkci v práci, není zvyklá na odpor a o tom, jak se chová ke mě, ví jen pár lidí. Ona všude prezentuje, že to my jí tady ubližujeme. Na ostatní působí fajn dojmem, nikdo by to asi do ní neřekl.
Vy, kdo máte „nestandardní“ rodiče a vídáte se, jakou máte strategii, jak se vídat, ale abyste si po návštěvě nemuseli vytahovat ze zad jedovaté šípy?
P. S. Já jsem normální člověk, veselý, společenský, nemám asi moc následků.
Někdy mě popadne vnitřní bolest, hluboká lítost, možná jednou vyhledám někoho, s kým si odborně popovídat. Ale obecně přístup mé matky mě zocelil a jako největší dar vidím to, že nikdy nechci být ke svým dětem taková jako je ona ke mně.