Celkové hodnocení porodnice:
Díky paní doktorce mám ještě 2 roky po porodu velké trauma a hodně se obávám dalšího těhotenství.
Předem říkám, že jsem nikdy nebyla žádný drobek. Při těhu jsem se dostala na 120 kilo z 90 a už to samo o sobě pro mě bylo dosti stresující, ale co se odehrávalo v porodnici, to už bylo opravdu přes čáru. Přijela jsem tam s prvními kontrakcemi, jako prvorodička jsem opravdu nemohla vědět, zda už porod není za rohem, tak jsem radši jela, abych nehrozila miminko. Na příjmu mi bylo řečeno, že nepoznám poslíčky, že to teprv začne bolet. Nikdo mi nevěřil že by mě to mohlo bolet, no ale i přesto mě milosrdně ubytovali.
Od rána se nic nedělo až do rána druhého dne, v noci jsem si dovolila požádat sestru jestli by mi nemohla poradit jak utlumit tu šílenou bolest, abych si mohla alespoň a 5 minut zdřímnout. Byla jsem šíleně unavená, načež ona mě vyloženě vyhodila ze sesterny, že mě to bolet prostě nemůže. Aby zkontrolovali mě nebo malou, to je ani nenapadlo. Ani nevím, jak jsem přečkala tu šílenou noc bolestí a strachu o malou. Ráno mi primář řekl, jak jsem to v noci mohla vydržet, že jsem se celu tu dobu otevírala. Na to jsem neměla sílu reagovat.
Asi v 8 hod mi dali tabletu, v 10 píchli vodu, a to už to konečně začalo. Manžel se mnou nemohl ani na hekárnu. Cítila jsem se jako malý fakan na táboře po večerce. Sestra mě nutila se vyčůrat, při čemž mi stála 2 metry od záchodu a nemohla pochopit, že se nemůžu vyčůrat, když u mě stojí. Chtěla jsem, aby šla alespoň za dveře, ale byla nepříjemná a odtáhla mě na sál a připoutala mě na kozu. Po půl hodině se mi začalo chtít na malou, ale to jsem si dovolila moc. Manžel tedy apeloval, aby mě pustili, tak nakonec velkoryse povolili, hrůůza!
Od 13 hodiny jsem už jenom ležela a měla kontrakce. Nebyla jsem z těch tichých rodiček a to se jim tedy nelíbilo. Furt na mě jen řvali, ať se utiším, ale jak? To nešlo. Zvláště s tím jejím přístupem a po té ukrutné neprospané noci, že si člověk připadá jako naprosto nesvéprávná, nemožná a uřvaná kráva, co je jenom na obtíž a už aby byla pryč.
Pak se uráčila přijít i hvězda paní doktorka Hlasová. Kamarádka mi ji doporučovala, že je naprosto skvělá, takže jsem se na ní opravdu těšila, ale tak neprofesionální a arogantní doktorku jsem v životě neviděla! V 15 hodin už jsem začala tlačit a do patnácti minut už byla malá konečně na světě. Měli pro mě už připravený sál na císaře, protože malá byla omotaná pupeční šňůrou (to jsem se dozvěděla až po půl roce v rizikové poradně), ale naštěstí to šlo přirozené. Malá byla nakonec přidušená a vůbec nebrečela. Pak ji rychle odnesli a přinesli mi jí asi až za hodinu.
Hned po porodu mi paní doktorka řekla, že ono kdybych nebyla tak strašně tlustá, tak by to šlo mnohem líp! Jak mi někdo může v tak vypjaté a stresující situaci něco takového vpálit. Myslela si snad, že po těch 30 hodinách jsem ještě málo na dně, aby mě ještě takhle ponížila? Pak měla narážky na má strašně tlustá stehna, když mě šila. To už se mi opravdu chtělo brečet, cítila jsem se ponížená, méněcenná a úplně k ničemu.
Nemyslím si, že toto je přístup k prvorodičkám, který bych čekala, že v této době zažiji. Takoví lidé nemají ve zdravotnictví nic dělat. Pro ně to bylo pár hodin s tlustou těhotnou, pro mě to je trauma ještě 2 roky poté a při pomyšlení na druhé těhotenství je mi zle. A to jen díky dnu D v Čáslavské porodnici. Měla jsem prostě velkou smůlu, že jedna sestra a jedna doktorka se špatně vyspaly nebo moc vypily. Díky bohu, že malá je v pořádku.
Doporučuji maminkám chystajícím se do porodnice:
Natrefit na personál, co nesoudí člověka jen podle vzhledu a chová se k lidem jako k lidem.
