Musí si rodič s dítětem pořád hrát, nebo stačí, když je „jen“ nablízku? Pocit, že bychom měli děti neustále zabavovat, rozvíjet a vymýšlet jim program, umí být vyčerpávající. Jenže rodič není animátor a samostatná hra není zanedbávání. Děti často nepotřebují dokonalou aktivitu, ale bezpečný prostor, dostupného dospělého a možnost objevovat svět po svém.
Dítě nepotřebuje rodiče jako animátora
Já si s dětmi prostě nehraju. Zoufale mě to nebaví a jsem přesvědčena o tom, že rodič není žádný animátor. Možná v tom ale hraje roli, že jsem „starší matka“. Vyrostla jsem v osmdesátkách, měla jsem dva sourozence (máma rodila „pravidelně” po 14 měsících) a byla jsem nejstarší. Nepamatuji, že by si se mnou moje máma hrála… prostě neměla čas a prostor.
Otázka, kolik času musím strávit hrou s dítětem, se v praxi často mění v pochybnosti. „Dělám toho dost, když ho nedokážu dostatečně zabavit, a ať se snažím, jak se snažím, nebaví ho to?“ Hodně nepříjemný je pak pocit, že mezi několik dětí máma rozděluje pozornost zdánlivě (nebo opravdově, v závislosti například na věku nebo osobnosti dětí) nespravedlivě, respektive nerovnoměrně.
Miminko spí, prostoru máme tím pádem dost, příliš pozornosti ve smyslu hry nepotřebuje. Batole je pak většinou zaujato něčím jednoduchým, často stačí chrastítko či motorická hračka. U dítěte po 1. narozeninách se typicky nehraje ve smyslu řízené aktivity. To, co dospělý považuje za „hraní“ (ukazování zvířátek, knížky, skládání, učení slov), je pro dítě v tomhle věku jen malá část jeho zájmu.
Vývojově je mnohem důležitější něco jiného: opakování, manipulace s předměty, zkoušení příčin a následků, pohyb a hlavně přítomnost dospělého jako „bezpečné základny“, ne jako permanentní zdroj zábavy.
Hra jako řízená aktivita vs. společný prostor
Velká část frustrace rodičů vzniká z představy, že „dobrý rodič = ten, kdo dítě zabaví“. Jenže u malých dětí to nefunguje lineárně. Nemusíte být odborník a vědec, abyste s takto malým dítětem přišli na to, že v tomhle věku:
- nevydrží dlouhou strukturovanou činnost,
- rychle střídá zájem,
- často preferuje „ne-věci“ (otevírání šuplíků, tahání, přelézání, zkoumání domácnosti),
- a především se učí pozorováním a napodobováním, ne instrukcí.
A to je vlastně dobrá zpráva. Dítěti v tomto věku se věnujete i tím, že na něj jakkoliv reagujete, komentujete jeho činnost, sem tam se do ní zapojíte. Prostě ho necháte objevovat svět, to stačí. Vzpomínám si, jak mi tehdy táta přimontoval ke zdi všechny knihovny. Kam dítě dosáhlo, byly prázdné police, zámky na šuplíky. A největší a nejzajímavější „hrací aréna”, tedy byt, byla k dispozici.
Ne každé dítě potřebuje 100% aktivní zapojení dospělého. Mnohé spíš potřebuje jeho dostupnost. A většina z nich potřebuje volnost. Ale mně se to říká, když mám dceru již desetiletou a na další vlnu potřeby volnosti (tu pubertální) teprve čekáme…
9 tipů, jak zabavit děti, když venku prší
Je v pořádku se dítěti „nevěnovat“?
Záleží, co přesně tím slovem „nevěnovat“ myslíme. Za mě: ANO! Rodič prostě není animátor, ani zaháněč nudy. Pokud jde o úplnou absenci kontaktu, dlouhodobé ignorování potřeb nebo ponechání dítěte bez reakce, tam už se bavíme o něčem, co může být pro malé dítě vývojově i emočně problematické. Jasně, že není v pořádku dítě strčit do ohrádky a zmizet na celý den ve vedlejší místnosti.
Jsem přesvědčená – a odpovídají tomu i poznatky současné vývojové psychologie – že pokud „nevěnovat se dítěti“ znamená nebýt neustále součástí jeho hry, nezabavovat ho každou minutu, mít i vlastní činnost a nechat mu prostor pro samostatnou, dítětem vedenou hru, je to nejen v pořádku, ale do určité míry i prospěšné.
Výzkumy totiž ukazují, že děti potřebují vedle citlivého a dostupného rodiče také příležitost rozvíjet samostatnost, kreativitu a schopnost regulovat své chování prostřednictvím vlastní hry.
Jak to vypadá v praxi:
- Nebýt neustále u hry,
- nebavit dítě aktivně každou minutu,
- mít i vlastní činnost,
- nehrát si podle očekávání, ale podle reality dítěte.
Pak je odpověď jasná: Je to v pořádku, a do určité míry i zdravé, „kašlat na dítě“ (to berte s rezervou, víte, jak to myslím).
Dítě se tím učí jednu zásadní věc: svět se netočí jen kolem jeho stimulace, ale kolem přirozeného sdílení prostoru s dalšími lidmi.
Co je vlastně „dostatečné věnování se dítěti"
Neexistuje univerzální počet minut, po které se musíte dítěti denně věnovat. Vědci se na to zatím nezaměřili a já doufám, že tak ani neučiní.
Koukejme spíš na to, zda je vztah s děťátkem funkční:
- Dítě má pocit bezpečí a kontaktu (vrací se k rodiči),
- reaguje na hlas a přítomnost,
- sdílí pozornost (i krátce),
- rodič není dlouhodobě mimo interakci.
Krátké, ale pravidelné „mikro-interakce“ mají často větší hodnotu než dlouhé nucené hraní. Co z toho plyne?
Možná nejpřesnější odpověď na původní otázku je: Děti nepotřebují, aby si s nimi rodiče neustále hráli. Potřebují, aby rodiče byli dostupní, vnímaví a občas vstupovali do jejich světa. Ulevilo se vám? To jsem ráda. Vezměte si to za své, je to skutečně tak. Platí, že nejste zábava, jste rodič.
A stejně tak platí i druhá strana, není nutné mít pocit viny za to, že člověk neumí nebo nechce být permanentní herní partner. V raném věku je mnohem důležitější kvalita přítomnosti než její intenzita. Pokud dítě „nejde zabavit“ klasickými hračkami, často to není selhání rodiče ani dítěte. Je to jen připomínka, že dětská hra v tomhle období vypadá úplně jinak, než si dospělí intuitivně představují. Beztak se nikdy, opravdu nikdy, s dětmi nevyhnete větě: „Já se nudíííím. Nevím, co mám dělat.”
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
