Na svém instagramovém účtu @esterbezdek má maminka 3 dětí více než 15 tisíc sledujících. Co je na osobním blogu ve formě instagramových postů tak přitažlivého? Možná smysl pro krásné fotky nebo grafický cit, ale nejspíše to bude právě její osobní zpověď a témata, o kterých se často nemluví.
Ester, jste trojnásobnou maminkou. Prvního syna Alana jste měla ve 23 letech. Měla jste už tehdy v plánu mít velkou rodinu?
Až na krátké období po jeho narození ano. Vždycky jsem si přála mít větší rodinu. Děti jsem milovala už v době své puberty, kdy jsem si přivydělávala jejich hlídáním. Jak šel čas, zatoužili jsme oba s mužem po dalším miminku, a to byl pak úplně jiný příběh. Měla jsem větší mateřské sebevědomí a bylo to mnohem jednodušší než tenkrát s prvním. Hodně věcí už jsem neřešila a užívala jsem si to i za to první.
A se třetí Františkou to bylo pak úplně nejlepší a nejjednodušší. Řekla bych, že do jisté míry je to dáno i tím, jak zkreslený obrázek o mateřství v naší společnosti máme. To byl i jeden z důvodů, proč jsem vlastně vůbec začala na sociálních sítích sdílet svůj příběh.
Po narození prvního miminka jsem měla pár měsíců pocit, že tohle už prožít nikdy nechci.
Z Vašich postů je cítit obrovská laskavost k dětským potřebám. Byla jste sama vychovávána benevolentní výchovou, nebo je vaše mateřství naopak zrcadlením nenaplněné představy o tom, jak mělo vypadat vaše dětství?
Já bych neřekla benevolentní, ale spíš respektující, což je rozdíl. Ale ano, můj táta mě vychovával s velkým respektem a porozuměním, byť samozřejmě zpětně vnímám, kolik věcí si z dětství nesu. Věcí, které mi určitým způsobem ubližují nebo na nich musím sama dál pracovat.
A tak to je. Každý rodič dělá chyby. Je to přirozené a je to dobře – alespoň mají děti prostor na další zdokonalování se a vývoj. Jsem sama zvědavá, co na terapii jednou budou řešit naše děti.
Mnoho let jsem cvičila jógu, meditovala atd. Chodila jsem na různé sebepoznávací kurzy, a to vše mi teď v mateřství pomáhá. Protože celá výchova je jen o tom, jací jsme my a co říkají naše reakce, a ne o tom, jaké jsou naše děti. Což je věc, kterou si málokdo uvědomuje. A když už to pak přijde, je to takový game changer.
Jaké jsou základní pilíře vaší výchovy?
Respekt, bezpodmínečné přijetí, laskavost.
Vnímám jako velkou výhodu to, že se už zhruba od patnácti zajímám o svůj vnitřní svět, o poznání sebe sama.
Jaké to je starat se o 3 malé děti? Nemáte někdy pocit, že dát všem stejný díl pozornosti je v podstatě nemožné?
Podle mě je to hodně vnímání toho, kdo zrovna potřebuje pozornosti víc. A tomu ji dopřát. Vlastně až se třemi dětmi jsem si uvědomila, že se dětem neustále střídají různá období – období, kdy jsou nejšťastnější venku na zahradě, období, kdy si potřebují hodně číst, období, kdy si potřebují hrát samy a období, kdy na všechno potřebují mámu. Ono je to všechno vlastně o těch jejich potřebách, které se mění.
Jak to balancovat?
Na tohle nejde dát žádná univerzální rada. Spíš být otevřený tomu, co se aktuálně děje, a snažit se vyhovět dětem tak, jak zrovna potřebují. Porozumět tomu, proč se chovají tak, jak se chovají – někdo by řekl proč zlobí?! Nicméně, ono i to „zlobení“ má své hlubší důvody, které se snažím vždy odhalit – jaká potřeba se za tím chováním skrývá. A myslet v tom všem samozřejmě i na sebe.
Jsou dny, kdy se hodně věnuji jednomu dítěti. Dny, kdy zase potřebuje víc péče to druhé nebo třetí. A jsou i dny, kdy mě potřebují všechny tři a podnikáme věci společně. A pak jsou dny, kdy o nich skoro celý den nevím a mám prostor i pro sebe. A čím jsou děti větší, tím je ho víc. Taky se děti zabaví mnohem víc navzájem. Se třemi je to pro mě rozhodně jednodušší než kdysi s jedním.
Alánek, Tonička a Františka – to jsou vaše tři krásné děti. Stupňuje se míra sebevědomí v rámci mateřství s počtem dětí?
Ano, rozhodně. Byť i se třetím dítětem jsem byla párkrát něčím překvapená. Mnohem častěji ale v tom pozitivním smyslu slova, protože Františky vývoj je mnohem rychlejší než u dvou starších. Ve dvou a čtvrt mluví skoro stejně jako ta čtyřletá, spoustu si toho udělá sama. Jen nikdy nezjistím, do jaké míry je to dáno její povahou a do jaké tím, že má dva starší sourozence, kteří ji takzvaně táhnou.
Nicméně když se narodila, myslela jsem si, že bude stejně klidná jako starší Tonička, protože jsem přece já klidná a vyrovnaná a v pohodě. Nebylo to tak. Byla hodně náročné a uplakané miminko. Nespavé a neodložitelné. Protože jsem ale věděla, že je to už zřejmě naposled, co tohle období prožívám, přijala jsem to a i když to někdy bylo těžké, naučila jsem se s tím pracovat a být v pohodě i tak. A vlastně se pak ukázalo, že když se z toho člověk nehroutí, dá se to krásně zvládnout i s plačtivým miminkem.
Co je pro vás v rámci rodičovství nejsložitější?
Asi práce na sobě. Respektive zrcadlení všech zajetých vzorců a „mindsetů“, které člověk ani nevěděl, že je má, absolutně vůbec mu neslouží a je těžké je změnit nebo se jich zbavit. Bez nich by to všechno šlo líp. Na druhou stranu je skvělé, že má dneska člověk možnosti, jak na sobě pracovat. Nejen aby byl lepší rodič svým dětem, ale především, aby žil šťastnější a spokojenější život sám se sebou. A možná ještě chvíle, kdy jsou děti nemocné a člověk pociťuje niterný strach o jejich život.
Jak se na výchově a starání se o děti a domácnost podílí váš muž?
Hodně. A je to pro mě velmi důležité. Neumím si představit mít po svém boku člověka, který by doma na nic nesáhl nebo nechtěl trávit čas s dětmi. Zastane spoustu domácích prací, postará se o děti atd.. Především si ale díky němu můžu já plnit svůj sen. A tak jsem po roce úspěšně dokončila koučovací výcvik a chystám se do terapeutického výcviku.
Máte nějaký čas sama pro sebe?
V tomto ohledu na sebe čas mám. Poslední rok a půl ho ale trávím především právě výcvikem a s ním spojenými povinnostmi. A to právě především díky svému muži, který si v ty dny bere dovolenou.
V běžném režimu toho mám samozřejmě na starosti mnohem víc já, což je někdy náročné. Vnímám ale, že ten tlak v tom, co všechno musíme za den stihnout udělat (třeba právě v domácnosti), si většinou vytváříme hlavně my sami. A to je něco, na čem vědomě pracuju.
Rodina nejsou jen děti, ale také partnerství. Jak se staráte o svůj vztah s manželem Tomášem? Dá se se třemi dětmi „utéct na rande“?
Dá, od určitého věku (cca kolem roku a půl) už zvládá být i ta nejmladší třeba na odpoledne u babičky, takže si zajdeme na kávu nebo něco dobrého. Jen je holt potřeba trochu změnit pojetí toho, co to je rande – já jsem třeba přestala lpět na tom, že to nutně musí být večer u skleničky vína nebo v divadle. Protože bych stejně akorát byla nervózní, jak to večer nejmladší mimo domov nebo bez nás zvládá.
Přijde mi, že se neustále mluví o tom, aby lidi chodili na rande, i když mají děti. To zní samozřejmě dobře, ale mnohdy to jen vytváří další tlak na to, co je vše potřeba dělat. A ono to zrovna nejde. My jsme přestali čekat na to, až to půjde, a začali jsme si dělat rande doma.
Já uspím děti, on mezitím nachystá dobré jídlo, pití a pak máme rande doma v obýváku na gauči, u filmu, společné hry nebo si třeba jen povídáme. Udělat si na sebe čas je důležité, ale nemusí to být hned nutně wellness víkend.
Stačí drobné radosti, společná káva, společný vědomý čas, věci, které máme oba rádi, myslet na sebe a podporovat se.
Nedávno jste se rozhodli pro život na venkově. Co vás k tomu vedlo a nepřemýšleli jste o životě v zahraničí, o kterém jste před dětmi snila?
Než se narodil Alan, žili jsme v Brightonu a několik let jsme doufali, že se tam jednou vrátíme. Ale pak přišel Brexit a najednou bylo všechno mnohem složitější. Uvědomili jsme si, že byť by to i pro děti mělo spoustu výhod, třeba že by se naučili skvěle anglicky, poznali novou kulturu atd., odřízli bychom je od babiček, tetiček a všech, na které jsou zvyklé, a to jsme nedokázali.
Odejít z Prahy v nás ale zrálo dlouho. Když jsme viděli, jak děti vždycky rozkvetli, když jsme byli někde na chalupě, jak milují být venku na zahradě. Zkusili jsme si tedy dočasně pronajmout byt se zahrádkou kousek za Prahou, abychom zjistili, zda nám Praha nebude chybět a jak nám to bude se zahradou vyhovovat. Brzy nám došlo, že nám hlavní město vůbec nechybí. Naopak. A tak začalo hledání domu se zahradou někde na venkově.
Trvalo to dlouho. Ta cesta byla trnitá, ale nakonec všechno to náročné bylo k něčemu dobré – našli jsme dům našich snů. Je tu klid, velká zahrada, kde mohou děti být samy a dělat všechno to, co k dětství patří. A přitom jsme od Prahy jen hodinu, takže to mají babičky vlastně docela blízko.
Proč Ester Bezděk veřejně dává nahlédnout do svého soukromého života?
Na začátku to byla snaha ukázat světu, že i s malým miminkem se dá studovat vysoká, že odkládat mateřství je nesmysl a že je obrázek mateřství v naší společnosti dost zkreslený. Postupně se obsah měnil spíš k tématům výchovy samotné, respektujícího přístupu, protože to je téma, se kterým se dnes spoustu rodičů potýká.
Na jedné straně je snaha zpřístupnit respektující rodičovství i těm, kdo pochybují, zda to jde vůbec dělat jinak, a taky ho trochu oprášit od přílišných nároků na nás, rodiče. Na druhé straně je to ale pro mě i velká psychohygiena.
Co je pro vás motivace ke každodennímu psaní?
Psaní miluji od dětství, pomáhá mi se vyrovnat a utřídit si vlastní myšlenky, zpracovat nějaká témata. Možná i proto jsem v tom ještě nevyhořela. Nepíšu pro nikoho na objednávku, nedělám žádné spolupráce, píšu a sdílím prostě to, co zrovna prožívám.
Stačí být dost dobrý rodič. Každý děláme chyby a je to v pořádku.
Aby vám neutekla žádná výhra: Stáhněte si věrnostní eMimino kartičku do mobilu a zvyšte svoji šanci na vítězství.
eMimino kartička
