21 let mého života
- O životě
- dasjana
- 19.03.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Pokusím se zaznamenat střípky okamžiků ze svého šťastného, někdy i nešťastného života. Narodila jsem se 11. 11. 1990 v České Lípě mým nemanželským rodičům. Za celých 21 let jsem 4x změnila bydliště (ale vždy ve stejném městě). Když mi byly 2 roky, narodil se mi bratr Venda (je mentálně postižený), od maminčiny smrti se o něj stará tatík.
V roce 1999 byli naši u soudu kvůli výživnému. S tátou byla mamča na nože, pořád byli v sobě a nebyl den, kdy by táta přišel domů z práce střízlivý, a tak jsme se v roce 2001 odstěhovali. Bylo to hrozné, táta za námi pořád chodil a s mamčou se hádali.
V roce 2011 mi bylo 11 let, po prázdninách jsem šla do 5. třídy, a jelikož jsme se odstěhovali, tak jsem šla na jinou školu, byla za barákem, mamča mě tam i přes moje protestování zapsala. Poprvé jsem na vlastní kůži zažila, co je to šikana. Nikdy jsem nebyla proutek, už jako malá jsem byla cvalík, ale byla jsem malá, tak mi to nevadilo, a od 1–4. třídy to nikdo z mých spolužáků také neřešil. Ale na nové škole začaly naschvály, skutečné peklo a nadávky typu: gorilo, špekoune, smrdíš!" mě trápily do 8. třídy.
Řekla jsem si dost, zhubnu, ať to stojí cokoli. Zkrátím to 
, za necelý rok jsem zhubla ze 105 kg na 50 kg, ale pořád mi to nestačilo, připadala jsem si tlustá (158/50kg). Za necelých 6 měsíců jsem vážila jen 41–42 kg, to už se mnou šla mamča na endokrinologii. Tam jsem se souhlasem nastoupila. Pochopitelně jsem nedělala žádné problémy a jedla, tak mě po 5 dnech propustili domů a já jsem si svoji váhu opět bedlivě hlídala a vše si zapisovala, dokonce jsem se vážila i 2–3× denně. Zastavila mě až mamča, která neustále brečela, že jí umřu. Také jsem si prošla nelehkým obdobím, trpěla jsem depresemi, a tak jsem brala prášky na nervy, Fevarin, který jsem asi po týdnu vysadila, jelikož jsem nebyla schopná fungovat.
Skončila jsem devátý ročník a musela se rozhodnout, kam půjdu na střední školu. Jelikož jsem slabá v matematice, tak přicházel v úvahu jen učební obor, šla jsem na čalounickou výrobu (2 roky), ale kvůli té mé anorexii jsem tam vydržela jen 7 měsíců. Pak jsem byla 6 měsíců na pracáku. Tam mi konzultant řekl, že jsem moc mladá a stejně mě nikde nechtěli. Tak jsem se šla učit na obor cukrářka, vydržela jsem tam týden, pak jsem zase hledala práci a nic.
Opět do školy, paní na personálním oddělení žáků ze mě byla na mrtvici. Dala mi podmínku – když vezmu 2letý obor (PSS, provoz společného stravování), tak mi oznámí, až se uvolní místo u kuchařů. Měla jsem štěstí. Po 2 měsících se opravdu uvolnilo a já jsem přestoupila. Moc mě to bavilo, týden praxe, týden škola. Posílali nás i do provozoven a střídali jsme se po kuchyních, studená kuchyně, teplá kuchyně, knedlíkárna, bufet, kuchyňky PSS, hlavní jídelna. V prváku jsem měla p. mistrovou, od 2–3. ročníku p. mistra, ten byl v pohodě, ještě teď na něj vzpomínám.
Ve druháku jsem šla do provozovny, kam zrovínka ve stejný den přišel kluk, kterému jsem tipovala tak 19–20 let (později, když jsem se dozvěděla jeho věk, 28let, tak jsem tedy koukala). Byl moc milý a hezky se mi s ním povídalo. Nastoupil tam jako kuchař na zkoušku a byl přijat. A musím přiznat, že se mi moc líbil, ale k ničemu jsem se neodhodlala. Tak jsem tam byla 2 měsíce. Poté už ne, jelikož vedení nechtělo platit učně, tak jsem byla zpátky ve škole.
Za měsíce mi od něj přišel mail, jestli bych s ním nešla na kafe. Měsíc jsem váhala a rozmýšlela se, pořád jsem se na něco vymlouvala. Nakonec jsme se domluvili na 7. prosince 2009 na 16:00 před restaurací Moravankou. Byla jsem děsně nervózní. Doma jsem se asi milionkrát převlékla a vyzkoušela stovky různých účesů. Vyhrály rozpuštěné vlasy, černá šustákovka a džíny. Tak jsem tedy v 15:15 vyrazila. Šla jsem na náměstí, a ejhle, on už také dorazil. Zahlédla jsem ho, ale dělala jsem jako když ho nevidím. On: „ahooj!“ Já jsem mu odpověděla taktéž. On, že musí ještě do banky. Já jsem mezitím obdivovala stromeček na náměstí. Pak jsem se mu schovávala a zpoza stromečku ho pozorovala. Rozhlížel se, hledal mě, a pak našel. Šli jsme se kouknout na Hrabalovu hvězdu, kterou dostal od Zdenka Pohlreicha.
Zkrátím to. Sešli jsme se i druhý den, to už pro mě přijel autem před barák. V autě bylo i naše „skoropoprvé“ na parkovišti (byla tma ). To bylo 8. 12. 2009 a od té doby jsme byli a jsme doposud spolu. Rok jsem bydlela s ním u jeho rodičů, nebylo to špatné, až na ten bordel. Neshodla jsem se s maminečkou, je mi to všechno líto. Po necelém roce jsem udělala první krok na usmířenou, to už byla po operaci. Vše se zdálo být o.k. Absolvovala 7 cyklů chemoterapií, ztratila vlasy, bylo jí špatně, ale nevzdávala se.
Po měsících se vše ale změnilo, metastáze na plicích, játrech, močovém měchýři, v kostech. 4. října 2011 přestala chodit. 2 měsíce byla v nemocnici, její stav se zhoršoval, tak ji dali na LDN. Doktoři nás tedy, vlastně jen mě)připravili na to nejhorší, smrt. Umřela 22. prosince 2011. Doktoři se mi dovolali až 23. Prosince, jelikož jsem měla jinou simkartu v mobilu. Sesypala jsem se a nebýt mého milovaného Honzíka, něco bych si i udělala. Byl tak laskavý, že mě odvezl pro její věci do nemocnice. Odtamtud jsme jeli k tátovi.
Ještě dnes není maminka pochovaná, táta ji má doma, nebo kde, to nevím, v urně. Chci, aby ji pochoval, ale bojím se jeho reakce, nechci to téma navrhovat já. Její přání vždy bylo rozprášit ji na loučku v Liberci, kde je i její maminka. Ale to je moc daleko.
Po vyučení jsme spolu s přítelem i pracovali, on jako kuchař a já jako pomocná síla v kuchyni v restauraci u kostela v Růžové u Děčína. Teď v prosinci nám skončila smlouva. Já jsem zatím doma, nemohu nic najít, on pracuje v Morissu jako kuchař. Už 4 měsíce bydlíme spolu, máme garsonku, ale nám to stačí, nájem 5000 Kč se vším dohromady. Ve stejném paneláku bydlí i můj tatík s bráchou, kterého má ve své péči a po maminčině smrti se odstěhovali.
Po roce jsem vážila 50–60kg, teď mám něco kolem 70 kg a potřebovala bych dát tak 10 kg dolů. No jo, to je zkrátka jo-jo efekt, kterému jsem se posmívala a říkala si, že mně se to stát nemůže.
Maminka mi před 3 měsíci umřela na rakovinu děložního čípku.
Děkuji všem, které jste to dočetli až do konce 
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1600
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 941
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1644
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 687
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 398
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 20640
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2609
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2878
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2596
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1755
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
denicek byl sice dost zmateny,ale pochopila jsem,ze si nasla konecne stesti a lasku v priteli.Tak at Vam to vydrzi. 
No nic 
Je mi moc líto tvé maminky … je to moc smutné.
v půlce jsem to chtěla vzdát, moc jsem se nevyznala, ale pokračovala jsem… je mi moc líto maminky 
