Mámo, žiješ!?
- Pro zábavu
- Jadala
- 23.06.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsme si užili letošní první letní výlet.
Nejteplejší období v roce se pevně chopilo své vlády, sezóna výletů a dovolených tak může začít.
Tu naši jsme, jak je u nás už několikaletou tradicí, odstartovali výletem do Mirákula. Díky zkušenostem z předchozích pobytů jsme se rozhodli, že návštěvu v tomto dětském ráji musíme zvládnout ještě před začátkem prázdnin. Když totiž dorazíte ve všední červnový den po poledni, školní výlety se pomalu trousí k východu a vy máte jedinečnou šanci užít si všechny nabízené atrakce bez davů lidí, což se vám o prázdninách určitě nepodaří.
Před pár dny tak padlo rozhodnutí: „Hurá, jedeme!“ Nevím, co se přihodilo, zřejmě mi zatemnily mozek nostalgické vzpomínky na výlety z dětství, kdy jsme se zcela účelově vyhýbali dálnicím a kochali se pohledy na malebnost vesniček a měst. Nesměle jsem navrhla, že bychom mohli cestovat v podobném duchu. Děti vypadaly nadšeně, manžel sice chvíli brblal, ale nakonec souhlasil také.
Cesta po dálnici by nám zabrala slabou hodinu a půl, jízda polem nepolem se protáhla o více než hodinu. Nějak nás totiž nenapadlo zjistit si předem, zda na naší trase neprobíhají opravy silnic. Samozřejmě, k našemu nemilému překvapení, probíhaly.
Obvyklá otázka: „Kdy už tam konečně budem?“ byla překonána otázkou: „A proč už zase stojíme?“ potkalo nás totiž cestou velké množství semaforů. Po dvou hodinách jízdy, s natěšenými a značně nedočkavými dětmi vedle sebe, jsem si v duchu říkala: „Koho tahle kravina s jízdou mimo dálnici napadla?“
Konečně jsme vysedli. Odměnou za překonané útrapy nám bylo parkovací místo prakticky u vchodu do areálu a prázdno u pokladen.
Po zakoupení vstupenek se děti vrhly na velkou nafukovací trampolínu. Ještě nikdy neměly to štěstí hopsat na ní samy. Po chvíli se rozhodly, že prozkoumají prolézací hrad.
Ještě vloni se u nás všichni tři potomci drželi pevněji, než dobře přisáté klíště, nepovažovala jsem tedy za nutné okroužkovat si je papírovými náramky, které rozdávají v pokladně a na něž se píše telefonní číslo rodiče pro případ, že se děcko v zápalu hry ztratí. Při příští návštěvě už váhat nebudu, neboť synové se rozprchli do útrob hradu a já otáčela hlavu z jedné strany na druhou jako zkušený tenisový rozhodčí na empiru, ale stejně nebylo v mých silách mít oba dva stále na očích. Kluci byli ve svém živlu, nejmladší princeznu začal však hrad brzy nudit, vydala se proto s taťkou na atrakce vhodnější jejímu věku.
Já mezitím pozorovala kluky, jak si troufají do stále větších a větších výšek. Nejstarší se pouštěl do zdolávání průlezů hodně vysoko nad zemí. Kousek po kousku překonával stoupání na nejvyšší věž, když tu se podíval pod sebe, spatřil obrovskou hloubku a jeho odvaha byla tatam. Začal na celé kolo křičet, že se bojí, v jeho očích jsem zahlédla velkou nejistotu a děs.
Mateřský instinkt velel vrhnout se okamžitě do záchranné akce. Mladší syn dostal pokyn, že se nesmí hnout z místa. Já se vydala vstříc nejvyšší hradní věži. Hlavou mi probíhaly myšlenky, zda by nebylo přeci jen vhodnější vzít do ruky telefon a zavolat prostorově méně výraznému manželovi, aby podnikl onu misi místo mě. Netoužila jsem se totiž ani v nejmenším stát kuriózní atrakcí s názvem Matka zapasovaná svým neforemným pozadím do jedné z průlezek vysoko nad zemí. Kvikot syna se však neustále zesiloval, tady nebyl čas někoho hledat. Musela jsem se vrhnout do akce. Nakonec to dopadlo dobře, nazašprajcovala jsem se, bez větších problémů jsem pomohla synovi dolů, tudíž zpětně soudím, že to s tou mou postavou nebude nakonec ještě tak tragické.
Po adrenalinové vsuvce jsme se vydali hledat manžela s dcerkou, za pár minut se nám to podařilo, beruška si, s úsměvem od ucha k uchu, lebedila v jedné z houpaček.
Děti se dosyta vyřádily ve Vesničce prasátka Piggyho, pak už nastal ten správný čas sunout se k východu. U stánku jsme si nezapomněli zakoupit kuličkovou zmrzlinu, kterou potomci opravdu zbožňují. Já jsem jen vděčná, že ji hned tak někde nemají, neboť při jejím placení si vždycky říkám, kolik obyčejných zmrzlin by za tu sumu asi bylo.
Před odchodem si děti chtěly ještě jednou zaskákat na trampolíně, ta opět zela prázdnotou. Přepadla mě hříšná myšlenka: „Sice jsem na tomhle typu trampolíny ještě v životě nestála, ale nikde nikdo, jdu si taky zahopsat.“ Botky šly dolů a já se vrhla na onu atrakci. Odrazila jsem se jednou, podruhé… super. Po chvíli však můj odraz nebyl úplně ideální, nohy mi vystřelily do výšky a já se rozplácla jako žába. Nepřipadalo mi, že by to byl nějaký šílený držkopád, ale manžel, spokojeně sedíc ve stínu vzrostlého stromu, vyskočil rychle na nohy, vrhl na mě vyděšený pohled a pln starostlivosti volal: „Mámo, žiješ?“ Byla jsem vděčná, že se na trampolíně nikdo další nevyskytoval, a mé entree tak snad zůstalo bez obecenstva.
Příští rok se určitě zase vrátíme, protože jsme nezvládli navštívit zdaleka vše, já si však odpustím jak skákání na trampolíně, tak zdlouhavou cestu, protože jak mi bylo řečeno: „Příšte jedeme jedině po dálnici!“
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1755
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 802
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 1746
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 513
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 487
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1637
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4590
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1279
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3441
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1665
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
Mirakulum znam jen to v Marians. Laznich, s tema zmenseninama znamych staveb, tam byl nas malej s babi a dedou, a tohle je kde teda? 
Ja se svoji cestovni nevolnosti bych si mezi dalnici a kochaci cestou vybrala taky to prvni 
tohle Mirakulum je v Milovicích, kousek od Benátek nad Jizerou 
.
i když davové akce také nemusím, Mirakulum stojí za návštěvu, děti jsou pokaždé nadšené 
