Medvědí kapela
- Ostatní
- Jadala
- 20.10.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Výchova hrou, aneb když se děti hádají.
Každý, kdo má doma malé děti, mi jistě dá za pravdu, že ne vsechny dny, které s nimi prožije, jsou zality sluncem. Mám doma hned tři zlatíčka a věkový rozdíl mezi prvním a posledním činí skoro na den přesně 43 měsíců, tedy ani ne čtyři roky.
Někdy mě překvapí, jak skvěle si spolu vyhrají, jindy bych se nejraději zahrabala hluboko pod zem, abych neslyšela jejich hašteření, kterým se na sebe snaží upoutat pozornost. Ano, musím přiznat, že na sebe občas žárlí a mají na to plné právo.
Jednoho dne, když jsem si snad posté počítala v duchu do deseti, protože dohady dětiček byly obzvláště výživné, mihla se mou hlavou vzpomínka na příběh, který jsem před téměř deseti lety vymyslela za úplně jiným účelem, než pro který jsem ho chtěla využít nyní. Byly nutné drobné úpravy a pak mohla začít výchova hrou…
Daleko předaleko, na krásném zeleném paloučku uprostřed lesa, stál malý domeček. Víte, kdo v tom domečku bydlel? Nebyla to ani Ježibaba, ani začarovaný princ, ale několik medvídků.
Jak už to tak v pohádkách bývá, nebyli to obyčejní medvědi. Tihle chlupáči uměli totiž báječně hrát na spoustu hudebních nástrojů. Ptáte se na jaké? Třeba na piáno. Každý den si notovali. „Pravá, levá, černá, bílá, rozcvič tlapky medvědí, zahrát pěkně na piáno, to medvědi umějí.“ Ani flétna jim nebyla cizí, protože: „Flétna je nástroj kouzelný, hlas jako ptáček má. Příčná anebo zobcová, medvěd rád si zapíská.“ Moc rádi třískali i do bubnu a u toho vesele prozpěvovali: „Buben velké břicho má, paličkou se na něj hrá. Bumtarata ratata vyhrávaj medvíďata.“ Zkrátka jejich domeček se každý den naplnil spoustou veselých písniček.
Jednou se ale vše nějak pokazilo. Medvědy musel v noci poštípat vzteklý komár nebo zlá moucha bzučivka. Probudili se, protáhli svá těla a místo toho, aby začali zpívat a radovat se jako obvykle, vypukla u nich velikánská hádka. Každý tvrdil, že právě jeho hudební nástroj je na světě úplně nejdůležitější a nejlepší ze všech, a na těch ostatních, že prý vůbec nezáleží.
Celý den se jen hádali a hádali. Večer byli z těch hádek tak unavení, že okamžitě usnuli tvrdým spánkem.
Ráno je sluníčko pošimralo po čumáčcích. Medvědi vyskočili z postelí, ale nebyli tak veselí jako jindy. Včerejší den je trápil. Chtěli si zazpívat a zlepšit si tím náladu, vzali tedy sešity, v nichž měli zapsány své oblíbené písničky, ale co se to s nimi stalo?
Nevěřili svým vlastním očím. Všechny noty zmizely. V ruce drželi jen prázdné stránky. Chvíli je to trápilo, ale pak mávli tlapkou a řekli si, že hrát se dá i bez not.
To je sice pravda, někdo dokáže zahrát krásné písničky zpaměti. Naši medvědi to však neuměli. Ať se snažili sebevíc, domečkem se rozléhal jen hrozitánský kravál. Veverky, které bydlely na nedalekém stromě, si zacpávaly uši. Jelen, co se na paloučku spokojeně pásl, zapomněl v tom hluku na sladkou travičku a utíkal pryč, jak nejrychleji uměl.
Medvědi už byli opravdu nešťastní. Lámali si hlavy nad tím, proč noty vlastně utekly. Po chvilce usilovného přemýšlení jim to došlo. Vždyť se včera celý den jen hádali a mračili na svět. Noty se asi naštvaly, možná je z těch hádek rozbolela hlava, kdo ví. Ale co teď? Kde asi jsou?
Ráno moudřejší večera, řekli si medvědi a šli na kutě. V noci se tomu nejstaršímu zdál sen a v něm mu jedna nota povídala: „Hrozně jste nás zklamali, jak moc jste se hádali, spojte svoje síly a dojdete k cíli. Kamarád náš na vás čeká, výška vás snad nepoleká.“
Nejstarší medvěd vyprávěl ráno o tom snu všem ostatním a společně pak přemýšleli, co jim tou hádankou chtěla nota asi říct. „Už to mám,“ vykřikl jeden z medvědů. „Musíme najít houslový klíč, to je přece kamarád not, vždy je pěkně hlídá.“ Hledali a hledali, až ho uviděli vysoko ve větvích mohutného dubu.
„Támhle je, podívejte!“ vykřikli všichni téměř současně. „No jo, ale co budeme teď dělat? Strom je strašně vysoký,“ posteskl si malý medvídek. „Když spojíme své síly, jak nám nota radila, určitě dokážeme klíč sundat,“ řekl ten nejstarší. A tak medvídci udělali pyramidu ze svých těl, dole stáli ti nejsilnější a úplně nahoře ten nejmenší. Natáhl se po klíči. Už už na něj sahal, ale maličký kousíček mu chyběl, medvědi se trochu pohnuli, natáhl se znovu a zakřičel na celé kolo: „Hurá, mám ho.“
Opatrně slezli dolů a zjistili, že ke klíči je přivázaný vzkaz. Společnými silami ho rozluštili. Stálo v něm: „Spojili jste síly a budete v cíli. Když se dobře rozhlédnete, úkryt náš hned zahlédnete. Tam, kam ptáček chodí spát, tam to pojďte prohledat.“
„Podívejte, támhle je krásná ptačí budka a jsou na ní dokonce namalované noty. To musí být ono,“ zaradovali se.
A opravdu kouzelný houslový klíč zapadl do zámku, dveře budky se otevřely a z ní se vysypala hromada not. Utíkaly zpátky do sešitů, aby se mohly pohodlně rozvalit ve svých notových linkách a mezerách, v budce jim totiž bylo těsno. Medvědi byli šťastní, že zase mohou hrát své oblíbené písničky a slíbili si, že už se nikdy nebudou hádat o to, kdo, nebo co, je na světě nejdůležitější. Teď už totiž věděli, že důležití jsou úplně všichni.
Když jsem svým dětem tenhle příběh vyprávěla, užívaly si ho. Nejstarší měl stále nějaké doplňující otázky, prostředního zaujali hlavně medvědi, které jsem si vyrobila z papíru a nejmladší si užívala mlácení do hrnce, coby bubnu.
Pokaždé, když se schyluje k hádce, pronesu: „Vzpomeňte si na medvědy, přece byste nechtěli, aby vám zmizela třeba nějaká oblíbená hračka, která by tu v tom křiku už nechtěla být.“
Někdy to zabere, někdy ne, ale každopádně si děti tuhle pohádku oblíbily.
Tak třeba se bude někdy někomu hodit.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 272
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 208
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 382
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 172
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 118
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 17713
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2380
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2579
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2294
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1529
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
je o medvídkách a je hudební, to je dokonalá kombinace 
můžu můžu můůůžu jí přečíst našim nechutně hádavým a protivným příšerám? které shodou okolností dvě hrajou na piáno a třetí touží po flétně (čtvrtá by určitě zatím dokázala aspoň bouchat do hrnce jako na buben) 
navíc druhorozená miluje medvídky a pohádky o medvídkách 
taky jsem si vždycky chtěla vymýšlet vlastní pohádky pro děti, ale nejsem schopná dát dohromady zajímavý příběh, umím jenom básničky na zadané téma 
Tohle obdivuju vzdycky, kdo dokaze vymyslet neco takoveho, jeste k tomu vyrabet medvedy z papiru a udelat ze vseho hru, super! 
Bohužel ji ještě nemáme zatím komu vyprávět, ale až se nám zadaří, jistě si na ní vzpomenu 
