Medvědí kapela
- Ostatní
- Jadala
- 20.10.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Výchova hrou, aneb když se děti hádají.
Každý, kdo má doma malé děti, mi jistě dá za pravdu, že ne vsechny dny, které s nimi prožije, jsou zality sluncem. Mám doma hned tři zlatíčka a věkový rozdíl mezi prvním a posledním činí skoro na den přesně 43 měsíců, tedy ani ne čtyři roky.
Někdy mě překvapí, jak skvěle si spolu vyhrají, jindy bych se nejraději zahrabala hluboko pod zem, abych neslyšela jejich hašteření, kterým se na sebe snaží upoutat pozornost. Ano, musím přiznat, že na sebe občas žárlí a mají na to plné právo.
Jednoho dne, když jsem si snad posté počítala v duchu do deseti, protože dohady dětiček byly obzvláště výživné, mihla se mou hlavou vzpomínka na příběh, který jsem před téměř deseti lety vymyslela za úplně jiným účelem, než pro který jsem ho chtěla využít nyní. Byly nutné drobné úpravy a pak mohla začít výchova hrou…
Daleko předaleko, na krásném zeleném paloučku uprostřed lesa, stál malý domeček. Víte, kdo v tom domečku bydlel? Nebyla to ani Ježibaba, ani začarovaný princ, ale několik medvídků.
Jak už to tak v pohádkách bývá, nebyli to obyčejní medvědi. Tihle chlupáči uměli totiž báječně hrát na spoustu hudebních nástrojů. Ptáte se na jaké? Třeba na piáno. Každý den si notovali. „Pravá, levá, černá, bílá, rozcvič tlapky medvědí, zahrát pěkně na piáno, to medvědi umějí.“ Ani flétna jim nebyla cizí, protože: „Flétna je nástroj kouzelný, hlas jako ptáček má. Příčná anebo zobcová, medvěd rád si zapíská.“ Moc rádi třískali i do bubnu a u toho vesele prozpěvovali: „Buben velké břicho má, paličkou se na něj hrá. Bumtarata ratata vyhrávaj medvíďata.“ Zkrátka jejich domeček se každý den naplnil spoustou veselých písniček.
Jednou se ale vše nějak pokazilo. Medvědy musel v noci poštípat vzteklý komár nebo zlá moucha bzučivka. Probudili se, protáhli svá těla a místo toho, aby začali zpívat a radovat se jako obvykle, vypukla u nich velikánská hádka. Každý tvrdil, že právě jeho hudební nástroj je na světě úplně nejdůležitější a nejlepší ze všech, a na těch ostatních, že prý vůbec nezáleží.
Celý den se jen hádali a hádali. Večer byli z těch hádek tak unavení, že okamžitě usnuli tvrdým spánkem.
Ráno je sluníčko pošimralo po čumáčcích. Medvědi vyskočili z postelí, ale nebyli tak veselí jako jindy. Včerejší den je trápil. Chtěli si zazpívat a zlepšit si tím náladu, vzali tedy sešity, v nichž měli zapsány své oblíbené písničky, ale co se to s nimi stalo?
Nevěřili svým vlastním očím. Všechny noty zmizely. V ruce drželi jen prázdné stránky. Chvíli je to trápilo, ale pak mávli tlapkou a řekli si, že hrát se dá i bez not.
To je sice pravda, někdo dokáže zahrát krásné písničky zpaměti. Naši medvědi to však neuměli. Ať se snažili sebevíc, domečkem se rozléhal jen hrozitánský kravál. Veverky, které bydlely na nedalekém stromě, si zacpávaly uši. Jelen, co se na paloučku spokojeně pásl, zapomněl v tom hluku na sladkou travičku a utíkal pryč, jak nejrychleji uměl.
Medvědi už byli opravdu nešťastní. Lámali si hlavy nad tím, proč noty vlastně utekly. Po chvilce usilovného přemýšlení jim to došlo. Vždyť se včera celý den jen hádali a mračili na svět. Noty se asi naštvaly, možná je z těch hádek rozbolela hlava, kdo ví. Ale co teď? Kde asi jsou?
Ráno moudřejší večera, řekli si medvědi a šli na kutě. V noci se tomu nejstaršímu zdál sen a v něm mu jedna nota povídala: „Hrozně jste nás zklamali, jak moc jste se hádali, spojte svoje síly a dojdete k cíli. Kamarád náš na vás čeká, výška vás snad nepoleká.“
Nejstarší medvěd vyprávěl ráno o tom snu všem ostatním a společně pak přemýšleli, co jim tou hádankou chtěla nota asi říct. „Už to mám,“ vykřikl jeden z medvědů. „Musíme najít houslový klíč, to je přece kamarád not, vždy je pěkně hlídá.“ Hledali a hledali, až ho uviděli vysoko ve větvích mohutného dubu.
„Támhle je, podívejte!“ vykřikli všichni téměř současně. „No jo, ale co budeme teď dělat? Strom je strašně vysoký,“ posteskl si malý medvídek. „Když spojíme své síly, jak nám nota radila, určitě dokážeme klíč sundat,“ řekl ten nejstarší. A tak medvídci udělali pyramidu ze svých těl, dole stáli ti nejsilnější a úplně nahoře ten nejmenší. Natáhl se po klíči. Už už na něj sahal, ale maličký kousíček mu chyběl, medvědi se trochu pohnuli, natáhl se znovu a zakřičel na celé kolo: „Hurá, mám ho.“
Opatrně slezli dolů a zjistili, že ke klíči je přivázaný vzkaz. Společnými silami ho rozluštili. Stálo v něm: „Spojili jste síly a budete v cíli. Když se dobře rozhlédnete, úkryt náš hned zahlédnete. Tam, kam ptáček chodí spát, tam to pojďte prohledat.“
„Podívejte, támhle je krásná ptačí budka a jsou na ní dokonce namalované noty. To musí být ono,“ zaradovali se.
A opravdu kouzelný houslový klíč zapadl do zámku, dveře budky se otevřely a z ní se vysypala hromada not. Utíkaly zpátky do sešitů, aby se mohly pohodlně rozvalit ve svých notových linkách a mezerách, v budce jim totiž bylo těsno. Medvědi byli šťastní, že zase mohou hrát své oblíbené písničky a slíbili si, že už se nikdy nebudou hádat o to, kdo, nebo co, je na světě nejdůležitější. Teď už totiž věděli, že důležití jsou úplně všichni.
Když jsem svým dětem tenhle příběh vyprávěla, užívaly si ho. Nejstarší měl stále nějaké doplňující otázky, prostředního zaujali hlavně medvědi, které jsem si vyrobila z papíru a nejmladší si užívala mlácení do hrnce, coby bubnu.
Pokaždé, když se schyluje k hádce, pronesu: „Vzpomeňte si na medvědy, přece byste nechtěli, aby vám zmizela třeba nějaká oblíbená hračka, která by tu v tom křiku už nechtěla být.“
Někdy to zabere, někdy ne, ale každopádně si děti tuhle pohádku oblíbily.
Tak třeba se bude někdy někomu hodit.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 3008
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 3171
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 2790
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 3534
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 750
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1893
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 3130
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1457
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1740
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2659
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
je o medvídkách a je hudební, to je dokonalá kombinace 
můžu můžu můůůžu jí přečíst našim nechutně hádavým a protivným příšerám? které shodou okolností dvě hrajou na piáno a třetí touží po flétně (čtvrtá by určitě zatím dokázala aspoň bouchat do hrnce jako na buben) 
navíc druhorozená miluje medvídky a pohádky o medvídkách 
taky jsem si vždycky chtěla vymýšlet vlastní pohádky pro děti, ale nejsem schopná dát dohromady zajímavý příběh, umím jenom básničky na zadané téma 
Tohle obdivuju vzdycky, kdo dokaze vymyslet neco takoveho, jeste k tomu vyrabet medvedy z papiru a udelat ze vseho hru, super! 
Bohužel ji ještě nemáme zatím komu vyprávět, ale až se nám zadaří, jistě si na ní vzpomenu 
