Vstup do politiky je jako první sex. A stejně tak rodičovství.

Nejprve bych měla uvést na pravou míru, že ten citát pokračoval: „Se vstupem do politiky je to jako s prvním sexem. Můžete se teoreticky připravovat, jak chcete, ale praxe je úplně jiná.“ Stejné je to i s mnoha dalšími činnostmi a okruhy v lidském životě, včetně rodičovství. O prvních dětech se říká, že překvapí jen tím, že jsou. Ač se mnoho budoucích rodičů na svoji novou roli připravuje čtením knih či poslouchám rad starších, realita je zpravidla zaskočí. O druhých dětech se říká, že překvapí tím, že nejsou stejné jako ty první. Ale netuším, co se říká o dětech třetích (či čtvrtých, pátých, …). Když se nám totiž narodilo třetí děťátko, nabubřele jsem si myslela, že už mne nic nepřekvapí, protože jsem všechno zažila a s manželem patříme mezi ostřílené rodiče. Nic nemohlo být vzdálenější pravdě.

Náš poklad se sice do nějakého osmého měsíce neprojevoval a svět sledoval se stoickým klidem Buddhy (kterému se i se všemi svými faldy a záhyby nápadně podobal), v 8. měsíci však prozřel, že pokud se nebude prát o svoje místo na slunci, v životě nic neurve. To, že ve vzteku či žalu kvílí jako Banshee a řve, až člověka napadají myšlenky na to, že si ihned zavolá taxi a navždy někam odjede, to mají i jiné děti, když mají pocit, že jim někdo brání v jejich potřebách. Náš nejmladší však absolutně postrádal pud sebezáchovy.

Žila jsem v naivním bludu, že už jsem zažila všelijaké situace a jsem tedy náležitě rodičovsky vybavena. Leč jak to tak bývá, člověk míní… Chlapečkovi například při fázi lezení nestačila jenom podlaha, on musel vylézt rovnou na židli. Aniž by samozřejmě věděl, jak dolů, že zpátky se musí couvat, a ne to brát po hlavě. Což o to, ale on z té židle rovnou vylezl na stůl a na stole si to rovnou šinul k otevřenému oknu. Člověk, který si myslel, že se třetím dítětem to bude leháro, najednou musel zbystřit a přepnout do nejvyššího módu pozornosti, znovu zabezpečovat byt a myslet dopředu, co vše by se mohlo stát. Hošíček ale stále zvyšoval level. Když začat chodit a pobývali jsme na hřišti před domem, vydával se na samostatné průzkumy. Zatímco jsem sledovala starší děti na trampolíně, dítě se beze slova sebralo a odešlo od naší skupinky, ale ne, aby šlo sledovat mraveniště za domem, on se rovnou chodil dívat na jedoucí auta na ulici a aby měl dobrý rozhled, rovnou vstupoval do vozovky! Moje pobyty venku s dětmi tak většinou probíhaly tak, že jsem starší nechala napospas svému osudu doufajíc, že se jim nic nestane, a běžela odchytávat mladšího, který byl samozřejmě nešťastný z toho, že mu nechci dovolit skok pod auto. Jak jsem se jako novopečená matka smála jiným, které svoje děti vodily na vodítku, nyní jsem začala oceňovat výhody takové pomůcky.

Chlapečkovi už jsou tři roky a rozum nakonec dostal. (Doufám.) Přesto ale vždy provede něco, z čeho se člověku zježí chlupy po těle. Některé situace nejsou tak úplně jeho vina (třeba když při bobování nechtěně posloužil svému bratrovi jako airbag), jiné jsou způsobeny tím, že se do všeho mužně vrhá po hlavě. Teď má kupříkladu období, kdy se naučil otevírat dveře na terasu a bez upozornění tam chodí korzovat. S ohledem na to, že děti mají přísný zákaz pobytu na terase bez dozoru, protože některé příčky v zábradlí jsou prorezlé, mám další podněty, proč být neustále ve střehu.

Historka, kterou mu už nikdo neodpáře, je jeho pobyt na JIP, ale pěkně popořádku:

Druhorozená dcerka slaví svátek v polovině března, a protože naši rodinu zřejmě někdo proklel, toto datum je pro nás zakleté. Jeden rok jsem musela jet s nejstarším synem na pohotovost ORL, protože ho bolelo ouško. (Vyfasoval kapičky a podezírám ho, že simuloval, aby sestře překazil oslavu.) Rok poté na ORL skončila přímo dcerka, která k svátku nevyfasovala jenom kapky, ale rovnou píchání ouška, a ještě jsme museli jet do sousedního města, neboť v určité dny byla u nás pohotovost zrušena, což jsme samozřejmě zjistili, až když to bylo akutní. Záněty středního ucha ovšem trumfnul třetí v pořadí, když kolem magického data svátku své sestry skončil hospitalizován.

Ten den byl naprosto obyčejný a ničím se nevymykal. Doma byly všechny tři děti, snídali jsme, nejmladší na židli se kočkoval s bratrem a já se na chvíli otočila ke sporáku. Komu dítě spadlo z gauče nebo z postele, ten ví, že velkou roli v tom hraje právě ono „na chvíli“. Zpátky mne otočila rána, křik a pláč. Chlapeček ležel na zádech a plakal. Otočil se sice sám ihned na břicho, ale i při utěšování stále plakal, nakláněl hlavičku, držel se za ucho a byl k neutišení. Jeho chování mne zneklidnilo, ale co mne opravdu vyděsilo, bylo to, že NECHTĚL PRSO. Můj ňuňan totiž patří k závislákům, ještě nyní za mnou chodí a úpěnlivě žadoní, že chce cici, protože „já nikdy neměl“. (Tuto větu od něj s úspěchem přejali starší sourozenci, a kdo tohle slyší, musí si o nás myslet, že jsme neskuteční herodesové a svým dětem nic nedopřejeme.) Obvykle jako první pomoc postačí maminčina náruč, pofoukání bebíčka a případně prso jako kompenzace morální újmy, chlapeček ale tehdy nabízená ňadra vytrvale odmítal. Když jsem si ho pak vzala do postele, přisál se, ale stále pobrekával a začal usínat. Protože jeho reakce byly opravdu nestandardní a byl tak na 30 % sebe sama, rovnou jsem volala hlídací babičce, jestli by mohla přijít, a dědečkovi, jestli nás hodí do nemocnice. A jelo se na úrazovou ambulanci.

V autě se chlapečkovo chování změnilo, začal vesele vyprávět o tom, že se veze, ukazoval, co kde vidí, a to mne uklidnilo, že to přece jen nebude tak horké. Jakožto osoba se zkušenostmi s sebou na chirurgii zásadně beru několik obrázkových knížek, hračku a občerstvení (průměrná čekací doba je tam tak 3 hodinky), ale v tom šoku jsem s sebou vzala jen průkaz pojištěnce. Dítě proto již při čekání na chodbě řádilo jako černá ruka a já se ho snažila všelijak zabavit a radovala se, že vyšetření bude jen formalita a pojedeme domů. Ošetřující chirurg nás poslal na rentgen, ale pořád se mu něco nepozdávalo, takže nás pro jistotu a svůj klid poslal ještě do dětské ambulance. Tam jsme opět čekali a když jsme přišli na řadu, dítko vysvlékli téměř donaha, nechali ho chodit po místnosti, koukali mu do různých tělních otvorů a všelijak ho posuzovali. Už při osahávání stetoskopem se moje dítě změnilo v naštvaného Hulka a i já sama jsem byla hladová a žíznivá. Říkala jsem si, proč tolik povyku pro nic a nač stále protahovat náš pobyt v nemocnici v době covidové, když se nic nestalo? Protože ve mně ale přesto hlodal červík pochybností, říkala jsem si, že raději zbytečná vyšetření než něco podcenit… Z dětské ambulance nás poslali ještě na ORL, takže jsem si připadala jako Asterix a Obelix plnící 12 úkolů. Tam už jsme díkybohu tak dlouho nečekali (je to tam obvykle tak na hodinu), ale aby to měl synek pestřejší, strkali mu sondu do nosu. V ústech byla viditelná krev, a jelikož jsem stále popírala, že by se při pádu kousnul, šli jsme zpět na dětskou ambulanci, kde mi řekli, že půjde na CT a já definitivně pochopila, že domů nepůjdeme. To už byly asi čtyři hodiny odpoledne a děti si od babičky přebíral tatínek. Chlapečka jsem doprovodila na příslušné oddělení a s těžkým srdcem jim tam svého oidipáčka nechala, abych si domů zašla zabalit tašku.

Vycházejíc z dřívější hospitace nejstaršího syna, přibalila jsem si do té tašky knihu ke čtení, protože mi bylo jasné, že mne čeká oddychový pobyt. (To jsem se zase šeredně pletla.) Verdikt zněl, že ač na CT také nebylo nic vidět, doktoři jsou přesvědčení o tom, že chlapečkovi při pádu napraskla nějaká kůstka v oušku. Takže si ho přes noc nechají na sledování a budou mu kapat antibiotika, aby nedošlo k zánětu. První noc jsme strávili na JIP, kde byl syn umístěn v klecové postýlce. I když nakonec usnul a já se šla vyspat na pokoj, kde byla ubytovaná ještě jiná maminka s holčičkou, sestra pro mne záhy přišla s tím, že se vzbudil a volá mne. Takže jsem noc strávila střídavými pokusy kojit dítě v klecovém lůžku, spánkem v sedě a rozmotáváním hadiček a drátků při střídavém kojení z obou prsů na židli. (Starší bratr o svém sourozenci v té době s oblibou prohlašoval, že je to „frankrnštejn“, a kdyby viděl, co vše z něj vede, byl by nadšený.)

Ráno na rozdíl ode mne dítě sršelo energií, takže měl primář při vizitě problém podrobit ho nezbytným vyšetřením. Mé naděje, že již půjdeme domů, vzaly za své. Ač primář uznal, že dítě je klinicky v pořádku, ošetřující lékař vyžadoval kontrolu na ORL, kterou naplánoval na další den. Přesunuli jsme se proto na pokoj k té druhé mamince a když později vizita dorazila zkontrolovat její holčičku a mezi dveřmi na ně vybaflo moje dítě, primář jej uvítal spontánním zvoláním: „Ty démone, ty jsi tady taky?!“

Následující den a noc nebyly žádným prázdninovým pobytem. Uhlídat klidový režim byl nadlidský výkon, syn lezl do postýlky své spolubydlící, jezdil s boxem s hračkami po pokoji a za největší zábavu považoval vzít si silně nestabilní židličku z koupelny, přetáhnout ji do pokoje, postavit se na ni a zhasínat a vypínat světla, případně se pokusit probojovat z pokoje ven. (Jeden by řekl, že po své zkušenosti se židlím bude do konce života vyhýbat…) Celou dobu jsem se ho snažila zabavit, pobíhala za ním, mírnila jeho energii, abychom nerušili druhou maminku s dítětem, jíž jsem se neustále omlouvala, a když večer konečně odpadl, poslala jsem zprávu manželovi, že pokud bude naše dítě muset v nemocnici ještě zůstat, tak se střídáme, protože víc už nezvládnu. Takto prosím vypadalo dítě, které leželo na JIP…

Další nález na ORL byl již v pořádku, takže lékaři doporučili propuštění. Verdikt zněl: nalomená kůstka pyramidy, nutno podávat antibiotika kvůli riziku zánětu, hlídat nemocnost. V případě komplikací ihned do nemocnice, jinak kontrola není nutná. Dítě však hlídat, aby nespadlo na hlavu. (Co myslíte, asi po 14 dnech skočil z palandy…)

Když jsem četla Vieweghovu knihu Báječná léta s Klausem, tragikomicky jsem vnímala příběh Kvídových synovců Marka a Pola. Ti byli mistři v tom přivodit si nějaký úraz a při jedné scéně v knize dokonce vyskočili z okna školky, aby se zabořili nožičkama do trávníku. Jejich maminka, Kvídova švagrová, s nimi velice často pobývala na různých pohotovostech, aby se na ni lidé v čekárně i lékařský personál dívali jako na vraha, že neuhlídá svoje děti. Jestli jsem něco pochopila již při prvním dítěti, tak to bylo, že potomek je samostatná jednotka, kterou rodič svojí vůlí neovlivní. (Proto už v životě nevypustím z pusy větu „Uklidněte si to dítě!“) Při vší snaze a bdělosti rodič nemá šanci podchytit všechno, obzvlášť, jestli se musí věnovat i jiným povinnostem a nemůže být u dětí 100% přítomen. Je to jako hlídat onen pověstný pytel blech.

Výše uvedený příběh od té doby přebily jiné historky a hlášky našich dětí. I když už jsme ho dnes schopni vyprávět s nadsázkou a vyzdvihnout synovu neutuchající energii (přezdívku Démon už mu nikdo neodpáře), rozhodla jsem se ho vyprávět a beru ho jako takové první varování, že příště už to takhle dopadnout nemusí. I zdánlivě banální pád, zejména u tak otřískaného dítěte jako je to naše, může mít fatální následky a jsem moc ráda za to, že jsme nakonec do nemocnice na kontrolu jeli, protože v našem případě úraz vůbec nebyl viditelný.

Démon krátce po této události oslavil druhé narozeniny, k nimž mimo jiné dostal ochrannou látkovou helmu od kamarádky. Nosit ji samozřejmě bylo pod jeho důstojnost, a tak helma tvoří spíše rekvizitu pro cosplay našich dětí. (Zajímavé je, že si s ní nehrají na kosmonauty ani tankisty, jak by dospělý člověk čekal, ale dcerka ji používá jako módní doplněk, ke kterému si bere šaty či ladí sukně.) Tou dobou jsem si v rámci postcrossingu začala psát s jedním Novozélanďanem žijícím ve Francii, jenž od té doby našemu synovi přeje, aby „chránil svoji drahocennou hlavu“ a varoval se kuchyňských židlí.

Doufám, že dítko si toto přání vezme k srdci a vezme si příklad ze svojí sestry, která dnes testovala teplotu čaje dotykem, aby zvolala: „Á! Ten čaj je horkej! Spálil mi prstíčky! Moje oblíbený.“ A že si tedy bude (nejen) svoji drahocennou a námi všemi oblíbenou hlavu opravdu chránit. A také doufám, že ho ochráníme i před nástrahami prorezlého zábradlí na terase. Držte mi palce .