Tlustá jako bečka
- O životě
- Jadala
- 05.12.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Můj věčný boj s kily navíc.
Když upřu svůj zrak na rodinu, z níž jsem vzešla, tedy tu tak zvaně orientační, jasně vidím, že se v ní vyskytují dva naprosté opaky.
Zatímco v příbuzenstvu mojí maminky byste někoho, kdo by se snad dal označit slovy má pár kilo navíc, hledali jen s velkými obtížemi, a snazší by bylo i to hledání pověstné jehly v kupce sena, rodina mého taťky leží na zcela opačném pólu. Štíhlou osobu, abys v ní pohledal.
Zkuste si tipnout, jaký genetický potenciál jsem si do vínku vybrala já? No jasně, ten „lepší“. Brácha se mohl večer co večer doslova ládovat vším možným, vybrakovat celou ledničku, a s tou proradnou ručičkou na váze to ani nehlo. Jeho rachitická vysoká postava mohla leckoho přesvědčit o tom, že mu rodiče upírají jídlo.
Mně stačilo snad i jen projít kolem cukrárny a gramy vesele naskakovaly na mé nebohé tělo, to se bohužel do dnešních dnů ani trochu nezměnilo, ba naopak, s věkem je to ještě horší.
Jeden ze zásadních zlomů v bitvě s váhou nastal kolem mých patnáctin. Nějak se mi poplašily hormony, během pár chvil jsem byla bohatší o deset kilogramů. Lékaři odhalili poruchu štítné žlázy. Až do svých osmnáctin jsem poctivě navštěvovala endokrinologickou ambulanci a při každé návštěvě se v duchu modlila, aby v čekárně seděl někdo ještě více vyvinutý, než jsem byla já. Na onom chudákovi by si nervózní pan doktor mohl smlsnout a mě nechat v klidu žít. Někdy to vyšlo, jindy jsem se stala terčem jeho nevybíravých řečí já.
Smířila jsem se se svou fyziognomií, s tím, že mě ke kariéře modelky opravdu nepředurčuje. Zároveň jsem ale ani neházela flintu do žita a snažila se pravidelně cvičit. Odstrašující případ babičky, kterou od čtyřiceti neskutečně trápila kolena, neboť nebyla schopná unést její váhu, byl velmi inspirativní.
Nikdy jsem se žádným sportovním aktivitám nevyhýbala, i když mi příliš talentu v tomto směru naděleno nebylo. Absolvovala jsem dokonce i školní lyžařský výcvik, přesto, že všichni, kdo lyžovat neuměli, zůstali raději v teple domova.
Není tedy divu, že jsem byla na konci kurzu vyhlášena jako frekventantka, která dosáhla největšího pokroku. Diplom mám dodnes pečlivě schovaný a vážím si ho snad víc, než těch, které mě opravňují používat pár písmen u svého jména.
Dokonce ani osvobození z tělesné výchovy jsem si nezajistila, i když většina mých spolužaček, tak učinila záhy po tom, co zjistila, že naše profesorka tělocviku je svým předmětem naprosto postižená. Chudinka, tak těžce nesla, že na začátku třetího ročníku střední školy nejsme schopny dát dohromady ani dvě volejbalová družstva, neboť studentek se krutě nedostává.
Pohyb byl zkrátka v rámci možností můj kamarád, ale i přesto se se mnou ta nabraná kila nechtěla rozloučit.
Pak přišly děti a při těhotenství s nejstarším synem diagnóza gestační diabetes mellitus. Hodnoty sice spíše hraniční, ale i tak jsem byla předána do péče diabetologa. Strach mi nedovolil jakkoli hřešit, na konci těhotenství ukazovala ručička přírůstek pouhých šest kilogramů.
Komplikace při porodu a hlavně dalších několik dnů plných nejistoty a strachu, zda to ten můj brouček všechno zvládne, udělaly své. Doma mi váha ukázala neuvěřitelnou cifru, tak málo jsem vážila naposledy snad před tou osudnou poruchou štítné žlázy, neuvěřitelné.
Pak ale nastoupily problémy s kojením, probdělé noci. Energie se zoufale nedostávalo. No a jejím zdrojem se staly nejrůznější dobrůtky. Po pár měsících mě pohled na váhu znovu překvapil, tentokrát však negativně. To už ale probíhaly pokusy o druhého potomka. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na slova svého diabetologa „Počítejte s tím, že se těhotenská cukrovka objeví i v další graviditě.“ Takže jsem se chystala na opakovanou dietku, která by mně nepochybně prospěla. Jenže světe div se, choroba už se znovu neobjevila. Kila tak plíživě šplhala nahoru.
Suma sumárum musím se smutkem v hlase konstatovat, že i když mé přírůstky během těhotenství nikdy nepřesáhly deset kilogramů, v dobách poporodních jsem i přes intenzivní kojení vždy jen a jen nabírala. A když jsem před měsícem, po velmi dlouhé době, vlezla na váhu, zhrození se nad stavem mé tělesné schránky dostoupilo svého vrcholu. Tolik kil nahoře jsem opravdu nečekala, ani věřit se mi tomu numeru, které se na váze objevilo, nechtělo. „Ta musí být snad rozbitá, nebo co.“ Hnala jsem na převážení všechny tři děti. Ne, váha bohužel nelhala.
Po návratu manžela z práce jsem si posteskla, že jsem tlustá jako bečka. „Teď to přijde, konečně se dozvím, že jsem se fakt vyžrala a mám se sebou něco dělat nebo mi můj štíhlý manžel vezme roha.“ „Prosím, tě, co blbneš, vždyť vypadáš pořád dobře. Podívej na svého tátu, jsi jako jeho kopie, tak co bys asi tak chtěla.“ Ne, odtud motivace opravdu nepřijde. „Děkuji ti, Lásko moje.“
Návrat do práce už klepe na dveře. To bude ten správný impulz! Chyba lávky, zrovna před nedávnem jsem potkala jednu svoji kolegyni a ona si posteskla, že zhubla asi deset kilo, a teď má co dělat, aby svoje žáčky zvládla přestěhovat na vozík. Ani tudy tedy nejspíš cesta nepovede.
Ale já tu motivaci nakonec přece jen našla. Ve skříni mi visí krásné modré šaty z maturitního plesu. Poslední kousek oblečení, který mi ušila moje babička. A já se do nich prostě zase nasoukám! Jo, bude to tvrdý boj, ale nevzdám to.
Hon za štíhlostí může začít. Nechci svou tělesnou schránku zdecimovat úplně, a tak jsem pro začátek vyměnila Jillian Michaels za Tiffany Rothe. Její cvičení mi přišlo celkem nenáročné. Druhý den mě však nenechal na pochybách, že se mé tělo skutečně skládá ze svalů, i když to teď tak nevypadá.
Dále jsem se rozhodla pravidelně plavat. Jo, opravdu, po sedmi letech mě do bazénu nedoprovázelo ani jedno dítě. Byla jsem sama, zapřísáhla jsem se, že dokud neuplavu alespoň dvacet bazénů, ani se z vody nehnu. Ve vedlejší dráze právě probíhal trénink oddílu plavání, ne opravdu jsem jim rychlostí konkurovat nemohla, ale vytrvalostí ano. Dokázala jsem to. Hrda na svůj výkon a majíc pocit, že mé tukové zásoby se ztenčily na minimum, vyhoupla jsem se ladně přes hranu bazénu a utíkala bleskově pro osušku, neboť ten povznášející hubený pocit mi vydržel jen pár sekund.
A pak přišlo peklo, vklouzla jsem do sprch. Při letmém pohledu do zrcadla mi bylo hned jasné, že nejsem mořská panna, ale stále stejná velryba. Zbavila jsem své tělo vodních krůpějí a vydala se ke skříňkám. Přiložím čidlo k zámku a nic, skříňka zůstává uzamčena. Zkouším to znovu, se stejným výsledkem.
Odcházím se přesvědčit, zda odemykám správnou skříňku. Ano, na displeji se po přiložení čidla skutečně objevuje stejné číslo, které jsem měla uložené v paměti. Co teď, pocit lehkosti je definitivně pryč a já už v duchu vidím, jak v osušce, jež jen stěží zakrývá mé slovanské pozadí, lezu až k pokladnám a zjišťuji, kde se stala chyba. Už se chci konečně obléknout. „Doprčic, kde je ta ženská s koštětem, co tu pořád straší a každému nadává, ať si sundá plavky, neboť nehodlá pořád vytírat.“ Čekám na ni jako na spásu. Po nekonečných minutách vylézá z jedněch dveří, rychlostí blesku se k ní ženu a žádám o pomoc. „Jo, tak to jste vy, co si neumí zamknout skříňku!“ pronese otráveně. Po výslechu, co mám ve skříňce uloženo, mi milá paní konečně umožňuje přístup k jejím útrobám. Já se rychle oblékám a červená studem, snad i na zadku, uháním pryč.
Na telefonu jsem objevila spousty zmeškaných hovorů, manžel už se zřejmě začínal obávat, zda-li se mu jeho drahá polovička neutopila.
Od té doby jsem si znovu zaplavat nebyla, ale přidala jsem spoustu svižných procházek a další videa s Tiffany. Rovněž jsem značně omezila přísun sladkých životabudičů a teď jen pevně doufám, že to zabere. Váha zatím moje pokusy o hubnutí bohužel spíše ignoruje, ale já to dokážu!
Přečtěte si také
Dívám se, jak se syn se snachou uštvou. Pomoc ode mě ale odmítají
- babiMáňa
- 19.11.26
- 630
Když jsem synovi nabídla, že jim občas pohlídám děti, aby si se snachou mohli někam vyrazit, odpověděl mi, že dneska už se rodiny organizují jinak a že moje rady nepotřebují. Zůstala jsem stát s...
Kamarád mi závidí manželku. Kdyby věděl, jaké peklo máme doma
- Lavi.P
- 19.11.26
- 660
Minulý týden mi kamarád u piva zase záviděl, jakou mám doma manželku. Prý má štěstí, že se Martina tak stará o děti, vaří, uklízí, nakupuje a ještě mi každé ráno připravuje svačinu do práce. Jenže...
Moje první kolonoskopie aneb Proč bych příště šel jinam
- M_Vladim
- 19.11.26
- 456
Jak jsem absolvoval jsem a malá recenze pracoviště.
Po smrti maminky jsem nesnesitelná. Vadí mi děti, manžel i celý svět
- AnetaMar
- 19.11.26
- 237
Od smrti maminky jsem pořád podrážděná. Vadí mi hluk, otázky, nepořádek, manželovy poznámky i to, že po mně někdo něco chce. Nejraději bych se zavřela v pokoji a nikoho neviděla. Jenže mám dvě děti...
Porodila jsem v sedmnácti. Dodnes se stydím svléknout před manželem
- AnetaMar
- 19.11.26
- 439
Někdy se na sebe podívám do zrcadla a nejradši bych se zase rychle oblékla. Vadí mi břicho, povolená kůže i prsa, která už dávno nevypadají jako dřív. Je mi jednačtyřicet, mám dvě děti a pořád se...
Milenec mi slibuje rozvod, ale Vánoce chce zase trávit s manželkou
- Anonymní
- 18.11.26
- 1122
Už osm měsíců se scházím s ženatým mužem. Tvrdí, že jeho manželství je dávno mrtvé, že spolu žijí jen kvůli dětem a že jsem žena, se kterou chce zestárnout. Jenže pokaždé, když má udělat skutečný...
Je mi 40, ale rodičům se pořád bojím odporovat. Jejich strach mi ničí život
- Anonymní
- 18.11.26
- 821
„Ve čtyřiceti už bys měla být samostatná,“ říkám sama sobě den co den. Jenže já taková být nedokážu. Pořád žiju tak, jak chtějí moji stárnoucí rodiče, a připadám si jako malá holka. Už tolikrát...
Dcera odmítá jezdit k tchyni. Manžel mě obviňuje, že jsem ji proti ní poštvala
- Anonymní
- 18.11.26
- 755
Když se manžel dozvěděl, že naše dcera Eliška zase odmítá jet na víkend k babičce, obrátil se samozřejmě na mě. Podle něj jsem ji proti jeho mámě zmanipulovala a schválně ničím jejich vztah. Přitom...
Kolega mi očumuje zadek a má oplzlé narážky. Šéf ze mě udělal hysterku
- Anonymní
- 18.11.26
- 654
Už mě vážně nebaví chodit do práce s pocitem, že si musím dávat pozor nejen na to, co říkám, ale i na to, jak se otočím, co si obléknu a jestli se zrovna někdo nedívá na moje pozadí. Jeden kolega...
Děti chtějí Vánoce jako spolužáci. Já počítám, jestli zaplatím nájem
- Anonymní
- 18.11.26
- 558
Letos před Vánoci počítám každou stovku. Dárky pro děti koupit chci, ale nejdřív musím odložit na nájem, jídlo a zimní boty. Nejhůř nesu chvíle, kdy odmítnu malou radost a potom zjistím, že jejich...