Tlustá jako bečka
- O životě
- Jadala
- 05.12.19 načítám...
Můj věčný boj s kily navíc.
Když upřu svůj zrak na rodinu, z níž jsem vzešla, tedy tu tak zvaně orientační, jasně vidím, že se v ní vyskytují dva naprosté opaky.
Zatímco v příbuzenstvu mojí maminky byste někoho, kdo by se snad dal označit slovy má pár kilo navíc, hledali jen s velkými obtížemi, a snazší by bylo i to hledání pověstné jehly v kupce sena, rodina mého taťky leží na zcela opačném pólu. Štíhlou osobu, abys v ní pohledal.
Zkuste si tipnout, jaký genetický potenciál jsem si do vínku vybrala já? No jasně, ten „lepší“. Brácha se mohl večer co večer doslova ládovat vším možným, vybrakovat celou ledničku, a s tou proradnou ručičkou na váze to ani nehlo. Jeho rachitická vysoká postava mohla leckoho přesvědčit o tom, že mu rodiče upírají jídlo.
Mně stačilo snad i jen projít kolem cukrárny a gramy vesele naskakovaly na mé nebohé tělo, to se bohužel do dnešních dnů ani trochu nezměnilo, ba naopak, s věkem je to ještě horší.
Jeden ze zásadních zlomů v bitvě s váhou nastal kolem mých patnáctin. Nějak se mi poplašily hormony, během pár chvil jsem byla bohatší o deset kilogramů. Lékaři odhalili poruchu štítné žlázy. Až do svých osmnáctin jsem poctivě navštěvovala endokrinologickou ambulanci a při každé návštěvě se v duchu modlila, aby v čekárně seděl někdo ještě více vyvinutý, než jsem byla já. Na onom chudákovi by si nervózní pan doktor mohl smlsnout a mě nechat v klidu žít. Někdy to vyšlo, jindy jsem se stala terčem jeho nevybíravých řečí já.
Smířila jsem se se svou fyziognomií, s tím, že mě ke kariéře modelky opravdu nepředurčuje. Zároveň jsem ale ani neházela flintu do žita a snažila se pravidelně cvičit. Odstrašující případ babičky, kterou od čtyřiceti neskutečně trápila kolena, neboť nebyla schopná unést její váhu, byl velmi inspirativní.
Nikdy jsem se žádným sportovním aktivitám nevyhýbala, i když mi příliš talentu v tomto směru naděleno nebylo. Absolvovala jsem dokonce i školní lyžařský výcvik, přesto, že všichni, kdo lyžovat neuměli, zůstali raději v teple domova.
Není tedy divu, že jsem byla na konci kurzu vyhlášena jako frekventantka, která dosáhla největšího pokroku. Diplom mám dodnes pečlivě schovaný a vážím si ho snad víc, než těch, které mě opravňují používat pár písmen u svého jména.
Dokonce ani osvobození z tělesné výchovy jsem si nezajistila, i když většina mých spolužaček, tak učinila záhy po tom, co zjistila, že naše profesorka tělocviku je svým předmětem naprosto postižená. Chudinka, tak těžce nesla, že na začátku třetího ročníku střední školy nejsme schopny dát dohromady ani dvě volejbalová družstva, neboť studentek se krutě nedostává.
Pohyb byl zkrátka v rámci možností můj kamarád, ale i přesto se se mnou ta nabraná kila nechtěla rozloučit.
Pak přišly děti a při těhotenství s nejstarším synem diagnóza gestační diabetes mellitus. Hodnoty sice spíše hraniční, ale i tak jsem byla předána do péče diabetologa. Strach mi nedovolil jakkoli hřešit, na konci těhotenství ukazovala ručička přírůstek pouhých šest kilogramů.
Komplikace při porodu a hlavně dalších několik dnů plných nejistoty a strachu, zda to ten můj brouček všechno zvládne, udělaly své. Doma mi váha ukázala neuvěřitelnou cifru, tak málo jsem vážila naposledy snad před tou osudnou poruchou štítné žlázy, neuvěřitelné.
Pak ale nastoupily problémy s kojením, probdělé noci. Energie se zoufale nedostávalo. No a jejím zdrojem se staly nejrůznější dobrůtky. Po pár měsících mě pohled na váhu znovu překvapil, tentokrát však negativně. To už ale probíhaly pokusy o druhého potomka. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na slova svého diabetologa „Počítejte s tím, že se těhotenská cukrovka objeví i v další graviditě.“ Takže jsem se chystala na opakovanou dietku, která by mně nepochybně prospěla. Jenže světe div se, choroba už se znovu neobjevila. Kila tak plíživě šplhala nahoru.
Suma sumárum musím se smutkem v hlase konstatovat, že i když mé přírůstky během těhotenství nikdy nepřesáhly deset kilogramů, v dobách poporodních jsem i přes intenzivní kojení vždy jen a jen nabírala. A když jsem před měsícem, po velmi dlouhé době, vlezla na váhu, zhrození se nad stavem mé tělesné schránky dostoupilo svého vrcholu. Tolik kil nahoře jsem opravdu nečekala, ani věřit se mi tomu numeru, které se na váze objevilo, nechtělo. „Ta musí být snad rozbitá, nebo co.“ Hnala jsem na převážení všechny tři děti. Ne, váha bohužel nelhala.
Po návratu manžela z práce jsem si posteskla, že jsem tlustá jako bečka. „Teď to přijde, konečně se dozvím, že jsem se fakt vyžrala a mám se sebou něco dělat nebo mi můj štíhlý manžel vezme roha.“ „Prosím, tě, co blbneš, vždyť vypadáš pořád dobře. Podívej na svého tátu, jsi jako jeho kopie, tak co bys asi tak chtěla.“ Ne, odtud motivace opravdu nepřijde. „Děkuji ti, Lásko moje.“
Návrat do práce už klepe na dveře. To bude ten správný impulz! Chyba lávky, zrovna před nedávnem jsem potkala jednu svoji kolegyni a ona si posteskla, že zhubla asi deset kilo, a teď má co dělat, aby svoje žáčky zvládla přestěhovat na vozík. Ani tudy tedy nejspíš cesta nepovede.
Ale já tu motivaci nakonec přece jen našla. Ve skříni mi visí krásné modré šaty z maturitního plesu. Poslední kousek oblečení, který mi ušila moje babička. A já se do nich prostě zase nasoukám! Jo, bude to tvrdý boj, ale nevzdám to.
Hon za štíhlostí může začít. Nechci svou tělesnou schránku zdecimovat úplně, a tak jsem pro začátek vyměnila Jillian Michaels za Tiffany Rothe. Její cvičení mi přišlo celkem nenáročné. Druhý den mě však nenechal na pochybách, že se mé tělo skutečně skládá ze svalů, i když to teď tak nevypadá.
Dále jsem se rozhodla pravidelně plavat. Jo, opravdu, po sedmi letech mě do bazénu nedoprovázelo ani jedno dítě. Byla jsem sama, zapřísáhla jsem se, že dokud neuplavu alespoň dvacet bazénů, ani se z vody nehnu. Ve vedlejší dráze právě probíhal trénink oddílu plavání, ne opravdu jsem jim rychlostí konkurovat nemohla, ale vytrvalostí ano. Dokázala jsem to. Hrda na svůj výkon a majíc pocit, že mé tukové zásoby se ztenčily na minimum, vyhoupla jsem se ladně přes hranu bazénu a utíkala bleskově pro osušku, neboť ten povznášející hubený pocit mi vydržel jen pár sekund.
A pak přišlo peklo, vklouzla jsem do sprch. Při letmém pohledu do zrcadla mi bylo hned jasné, že nejsem mořská panna, ale stále stejná velryba. Zbavila jsem své tělo vodních krůpějí a vydala se ke skříňkám. Přiložím čidlo k zámku a nic, skříňka zůstává uzamčena. Zkouším to znovu, se stejným výsledkem.
Odcházím se přesvědčit, zda odemykám správnou skříňku. Ano, na displeji se po přiložení čidla skutečně objevuje stejné číslo, které jsem měla uložené v paměti. Co teď, pocit lehkosti je definitivně pryč a já už v duchu vidím, jak v osušce, jež jen stěží zakrývá mé slovanské pozadí, lezu až k pokladnám a zjišťuji, kde se stala chyba. Už se chci konečně obléknout. „Doprčic, kde je ta ženská s koštětem, co tu pořád straší a každému nadává, ať si sundá plavky, neboť nehodlá pořád vytírat.“ Čekám na ni jako na spásu. Po nekonečných minutách vylézá z jedněch dveří, rychlostí blesku se k ní ženu a žádám o pomoc. „Jo, tak to jste vy, co si neumí zamknout skříňku!“ pronese otráveně. Po výslechu, co mám ve skříňce uloženo, mi milá paní konečně umožňuje přístup k jejím útrobám. Já se rychle oblékám a červená studem, snad i na zadku, uháním pryč.
Na telefonu jsem objevila spousty zmeškaných hovorů, manžel už se zřejmě začínal obávat, zda-li se mu jeho drahá polovička neutopila.
Od té doby jsem si znovu zaplavat nebyla, ale přidala jsem spoustu svižných procházek a další videa s Tiffany. Rovněž jsem značně omezila přísun sladkých životabudičů a teď jen pevně doufám, že to zabere. Váha zatím moje pokusy o hubnutí bohužel spíše ignoruje, ale já to dokážu!
Přečtěte si také
Zadní vrátka do vlastního života: Hledám jistotu bytu, nebo sebe?
- Anonymní
- 27.04.26
- 182
Sedím večer u šálku čaje a listuji realitními inzeráty. Tenhle mě zastavil. Malý byteček, 1+kk, slušná lokalita.
Tchyně, která si myslí, že všechno ví lépe: Dělá ze mě úplného amatéra
- Anonymní
- 27.04.26
- 163
Každá tchyně má svůj způsob, jak se vyjadřovat k životu svého dítěte a jeho rodiny, ale co dělat, když její rady začnou přerůstat v kontrolu? Jak jsem se naučila zvládat neustálé komentáře, které...
Lžu všem o otci svého dítěte. Pravda je horší, než si myslíte!
- Anonymní
- 27.04.26
- 460
Když se pravda skrývá pod vrstvou lží, zůstává jenom otázka, jak dlouho to člověk dokáže utajit. Příběh o matce, která lže o otci svého dítěte, se neodehrál v žádné pohádce. Je to můj pravdivý příběh.
Návrat z porodnice do cizího: Tchyně mi „vylepšila“ byt a manžel ji brání
- Anonymní
- 27.04.26
- 261
Dneska mě pustili z porodnice. Měla jsem se cítit jako nejšťastnější ženská na světě – v náručí si nesu malého Adámka, venku svítí sluníčko a konečně se vracím do svého „hnízda“. Jenže to hnízdo...
Život na vedlejší koleji (2. díl)
- Anonymní
- 27.04.26
- 142
Celou noc jsem nespala. Marek vedle mě odfukoval s naprostým klidem člověka, který má svědomí čisté jako čerstvě vyprané povlečení. Nebo jako někdo, kdo je prostě skvělý lhář.
Tohle byl šok! Moje 16letá dcera je těhotná po intimní hře na mejdanu
- Anonymní
- 26.04.26
- 5040
Dcera otěhotněla. Ve druháku na střední. Teď musí jít na potrat a po zbytek života se s tím budeme všichni srovnávat.
Druhou dceru jsem porodila po 25 letech. „Je to nezodpovědnost,“ prohlásila máma
- Anonymní
- 26.04.26
- 1579
Když se narodila moje mladší dcera, bylo mezi ní a její sestrou pětadvacet let. Někomu to dnes může připadat skoro neuvěřitelné, ale zároveň to ukazuje, jak dlouhý dnes může být reprodukční věk ženy.
„To dítě neumí ani kopnout do míče.“ Manžel těžce nese, že syn není po něm
- Anonymní
- 26.04.26
- 1896
Potřebuji si postěžovat na svého muže. Po dvou dcerách se nám narodil syn, po kterém Michal tolik toužil. A protože je sám nadšený sportovec, hlavně fotbalista, těšil se, že Máťa bude po něm. Už...
Ve dvaceti jsem si připadala tlustá. Dnes bych za tu postavu dala cokoli
- Anonymní
- 26.04.26
- 780
Je to už nějaký ten pátek, co jsem oslavila čtyřicítku. A musím říct, že poslední měsíce mám pocit, že si moje tělo dělá doslova, co chce. Vždycky jsem dbala na pohyb a snažila se jíst v rámci...
Ex si dělá jedno dítě za druhým a naši dceru využívá k tomu, aby se o ně starala
- Anonymní
- 26.04.26
- 1002
Pořídila jsem si dítě s chlapem, který zkrátka nevydrží s jednou ženou. To jsem samozřejmě tehdy nemohla vědět, protože já byla „ta první“. Máme spolu šestnáctiletou dceru Elišku a on si od té doby...
já dala tímto životním stylem dolů za 5 měsíců 16kg. Jsou i lidé, co dali dolů 25kg 
.
A nejhorší je kojení, přestože plně kojím vždy půl roku, tak jdou kila nahoru. A když si nedám sladké, jsem děsně agresivní a nevrlá 
Teď se to alepson snažím kompenzovat sportem. Chodím běhat min. 4× týdně, teď už 5 km. + procházky s kočárkem 7 km ve dny, kdy se mi nepoštěstí hlídání, abych šla běhat. No, váha se sice zastavila, ale nezhubla jsem ani gram 
Plavání je super, u toho člověk krásně vypne, hlavně když má hlavu pod vodou a neruší ho zvuky… tak se k tomu vrať 
Akorát mně v tom sebepřijetí brání kritizující okolí, takže se vždy snažím, snažím, a pak přijde studená sprcha (i od nejbližších 
hodně štěstí se snahou o hubnutí, ono to půjde 
Taky jsem mela tehotenskou cukrovku a beru to jako vystrahu pro muj zivotni styl..