Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Asi se chci vdávat
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Napsat příspěvek
Velikost písma:
Anonymní
4.1.22 20:55
- Citovat
- Upravit
4.1.22 21:01
@Modra1 píše:
Dělá to na mě dojem: Máš to, co z tebe vyzařuje.Nepožádá tě a má blbý řeči proto, protože máš (měla) ke svatbě zvláštní postavení.
Navíc proč? Je to dost ponižující rozdělovat si SJM (zvlášť když máte dítě a RODINU) a ještě aby sis nechala svý příjemní.
Dělá pro tebe dost, nechtěj, aby pro tebe ze sebe ještě dělal ňoumu.
ja si sve prijmeni nechala 
, vdana jsem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Cizinka1
4.1.22 21:01
@Modra1 píše:
Dělá to na mě dojem: Máš to, co z tebe vyzařuje.Nepožádá tě a má blbý řeči proto, protože máš (měla) ke svatbě zvláštní postavení.
Navíc proč? Je to dost ponižující rozdělovat si SJM (zvlášť když máte dítě a RODINU) a ještě aby sis nechala svý příjemní.
Dělá pro tebe dost, nechtěj, aby pro tebe ze sebe ještě dělal ňoumu.
Ponižující? Do toho se neberou city,50%manželství se rozvádí, v tomhle člověk musí být realista
- Citovat
- Upravit
Cizinka1
4.1.22 21:03
@Anonymní píše:
Nepůsobíš náhodou moc sebejistě? Nemá s tebou chlap pocit, že ho na nic nepotřebuješ? Protože si vlastně všechno dokážeš zařídit sama.
A či je na tom špatně, ona ho potřebuje, jako člověka, milence, partnera a otce svého dítěte, to není dost? chlapy kteří ti nesmesou mají mindraky
- Citovat
- Upravit
Cizinka1
4.1.22 21:08
@carsin píše:
Jak vis, ze to neumi?Neumi to rict tobe, coz neznamena, ze se v jeho zivote pozdeji neobjevi nejaka jina, ktere to bude rikat rad.
A mezi „mit rad“ a "milovat " vidim ja obrovsky rozdil.
Carsin, měla jsem kluka, který mě velmi miloval a to vím. Jeho činy, jeho oči jak se na mne díval. Ale doma měl studenou mámu, neuměl to že sebe dostat. Když jsem se s ním rozesla, rak měl slzy v očích.
- Citovat
- Upravit
Cizinka1
4.1.22 21:09
@carsin píše:Carsin, měla jsem kluka,který mě velmi miloval a to vím. Jeho činy, jeho oči jak se na mne díval. Ale doma měl studenou mámu,neuměl to že sebe dostat. Když jsem se s ním rozesla,rak měl slzy v očích.
Jak vis, ze to neumi?Neumi to rict tobe, coz neznamena, ze se v jeho zivote pozdeji neobjevi nejaka jina, ktere to bude rikat rad.
A mezi „mit rad“ a "milovat " vidim ja obrovsky rozdil.
@Anonymní píše:
Ne, ne, tak to není. Já to o tom SJM a tom příjmení psala hlavně proto, abych tu nebyla nařčena z toho, že jsem tu nechuť ke svatbě pouze předstírala a ve skutečnosti se chci „přiživit na mužových penězích” a chci aby celá rodina měla jedno příjmení (protože to bychom neměli ani tak). Ani jedno z toho ve skutečnosti není racionální důvod ke svatbě. O možnosti dvou příjmení vím.
Rozhodně se necítím být nad ním, my jsme si aktuálně (nejen) příjmově rovni (ne majetkově, což je spíš přístupem k penězům, muž trochu víc utrácí, já spíš investuju) jen já mám pokud jde o peníze asi větší potenciál růstu, což je dáno hlavně profesí, ne nějakou mou „výjimečností”.
Hele jsou to tvé pocity, nebran se, počkej jestli přijdou a později si o tom znovu promluvte
- Citovat
- Upravit
4.1.22 21:25
@Lelya_Ley píše:
Prý se člověku musí jedna informace opakovat až 8 krát (ne každý den za sebou), aby ji člověk zpracoval a přijal jako samozřejmost.
Mluvíš o chlapech, že?
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
8.1.22 09:26
@Anonymní píše:
Ale jo, pokračovala. Zopakoval, že má ze svateb vítr a že „na ty svatby moc není.” Tak jsem se ptala, jestli není na svatby obecně, nebo jen na tu svou. Tak prý hlavně na tu svou. Vypadlo z něj, že když vidí, jak se všichni rozvádějí, vnímá svatbu jako počátek konce všeho a cestu k tomu, aby se všechno podělalo. Bohužel tomu napomáhají jeho (všichni ženatí) kamarádi, kteří mu při každé příležitosti opakují: „Hlavně se nežeň,” zatímco sami zůstávají ženatí a viditelně šťastní.Řekla jsem mu, že momentálně mám pocit, že bych se asi chtěla vdávat. Jako pozitivní vnímám, že se nechytil toho „asi” ve stylu „když jenom asi, tak cajk,” jak už je jeho dobrým zvykem všechno zlehčovat. Ale vcelku jasně mi řekl, že se mu do ženění nechce a dost se mu ulevilo, když jsem tohle téma ukončila. Mně ostatně taky. To poslední, o co stojím, je vymrčovat si „držhubu prstýnek.”
Aha, tak to mě mrzí, že to vidí takhle… jako chápu ho na jednu stranu, ale zas pokud to nevychazi ostatním tak to nevyjde ani mě je trošku srabácké…
Držhubu pstýnek bych taky nechtěla a pak být zasnoubená 10 let
třeba časem změní názor a požádá tě. držím palce 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.1.22 21:10
@Cimada píše:
Mluvíš o chlapech, že?
Nejen chlapům, třeba i dětem.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.23 21:15
Tak se vracím k diskuzi po roce. Mezitím se povdávaly/poženili všichni naši zadaní kamarádi, včetně jednoho, který byl fanatickým a hysterickým odpůrcem svateb. Tomu tu „zradu” partner nemůže odpustit. Teď se (po tříměsíční známosti) bude ženit můj „forever single and alone” bratr. I to můj partner nese těžce, jako další kudlu do zad Jsme jediní, kdo už má dítě, a zároveň jediní, kdo ještě není v manželství.
Hodně jsem nad tím přemýšlela (i s pomocí terapeuta) a můj postoj je nyní naprosto jasný, vdávat se chci. Je to pro mne důležité gesto, že se mnou do budoucna počítá, a bohužel toto gesto zřejmě nejde v mé mysli ničím rovnocenně nahradit.
Jeho rodina přestala s otázkami, kdy bude svatba, a vyřadila mne ze svého kruhu. Pro ně jsem už jednoznačně pouze někdo, kdo jim porodil jediného vnuka, nicméně nejsem a nikdy nebudu manželka, takže netřeba na mne nadále plýtvat jakýmkoli zájmem. Dokud měli pocit, že ta svatba jednou bude, přistupovali ke mně líp, jako k budoucí snoubence. Teď jsou slušní, zdvořilí, odtažití. To mne mrzí, měli jsme hezké vztahy a opravdu jsem jim nic neudělala. Důvod mi řekla velmi natvrdo jeho sestra (když mne výslovně nepozvala na svou svatbu v červenci, partner pozván byl, manželky ostatních zvaných také): „Brácha si tě vzít nechce, evidentně s tebou do budoucna nepočítá, tedy ani my.”To zabolelo hodně, jak říkám, vztahy byly do té doby super.
Na to konto jsem přestala partnera „krýt.” Na dotazy, kdy bude svatba (lidi se ptají výlučně mne), natvrdo odpovídám, ať se zeptají jeho. Je mu to nepříjemné.
Partnerův postoj je také naprosto jasný: svatba nikdy, v žádném případě a s nikým. Po Vánocích jsme se snad poprvé v našem desetiletém vztahu chytli. Zeptal se mne, jestli si opravdu myslím, že se mne chystá opustit, když si mne nechce vzít. Řekla jsem, že si to samozřejmě myslím. Ne že se k tomu chystá teď, ale že jsem přesvědčena, že po očku kouká… a kdyby se někdo naskytl, opustí mne bez zaváhání. A proto si mne vzít nechce. A to si skutečně myslím. Pak se zeptal, jestli bych si to přestala myslet, kdyby si mne vzal. Řekla jsem, že samozřejmě ano. Byl z toho upřímně nešťastný, plakal (nikdy jsem ho neviděla plakat) a pak radši téma ukončil s tím, že doufá, že mne nějak přesvědčí, že nás má opravdu rád a opustit se nás nechystá. Řekla jsem, že mne přesvědčí svatbou. A on, že doufá, že mne přesvědčí jinak než svatbou.
Tímto jakékoli debaty skončily. Svatba nebude a já se s tím holt budu muset nějak srovnat. Jen ta jeho rodina mne mrzí. A taky se obavám, že nám tohle zničí vztah. Navenek všechno funguje jak má a nebýt tohohle tématu, byla bych naprosto šťastná. Takže nyní otázka zní: jak přestat chtít to, co chci?
- Citovat
- Upravit
7.1.23 21:53
Soucítím s tebou. Jsem v podobné situaci sice z jiných důvodů ale výsledek stejný - svobodné matka. Bohužel z toho nelze vyjít podle mě dobře. Buď si tě nevezme a ty budeš čím dál tím víc nešťastná nebo si tě nakonec pod tlakem vezme a z toho mít pravděpodobně radost taky nebudeš. Já kvůli tomu začala chodit na psychoterapii, abych se s tím nějak popisovala…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
7.1.23 21:55
@Anonymní píše:
Tak se vracím k diskuzi po roce. Mezitím se povdávaly/poženili všichni naši zadaní kamarádi, včetně jednoho, který byl fanatickým a hysterickým odpůrcem svateb. Tomu tu „zradu” partner nemůže odpustit. Teď se (po tříměsíční známosti) bude ženit můj „forever single and alone” bratr. I to můj partner nese těžce, jako další kudlu do zad Jsme jediní, kdo už má dítě, a zároveň jediní, kdo ještě není v manželství.Hodně jsem nad tím přemýšlela (i s pomocí terapeuta) a můj postoj je nyní naprosto jasný, vdávat se chci. Je to pro mne důležité gesto, že se mnou do budoucna počítá, a bohužel toto gesto zřejmě nejde v mé mysli ničím rovnocenně nahradit.
Jeho rodina přestala s otázkami, kdy bude svatba, a vyřadila mne ze svého kruhu. Pro ně jsem už jednoznačně pouze někdo, kdo jim porodil jediného vnuka, nicméně nejsem a nikdy nebudu manželka, takže netřeba na mne nadále plýtvat jakýmkoli zájmem. Dokud měli pocit, že ta svatba jednou bude, přistupovali ke mně líp, jako k budoucí snoubence. Teď jsou slušní, zdvořilí, odtažití. To mne mrzí, měli jsme hezké vztahy a opravdu jsem jim nic neudělala. Důvod mi řekla velmi natvrdo jeho sestra (když mne výslovně nepozvala na svou svatbu v červenci, partner pozván byl, manželky ostatních zvaných také): „Brácha si tě vzít nechce, evidentně s tebou do budoucna nepočítá, tedy ani my.”To zabolelo hodně, jak říkám, vztahy byly do té doby super.
Na to konto jsem přestala partnera „krýt.” Na dotazy, kdy bude svatba (lidi se ptají výlučně mne), natvrdo odpovídám, ať se zeptají jeho. Je mu to nepříjemné.
Partnerův postoj je také naprosto jasný: svatba nikdy, v žádném případě a s nikým. Po Vánocích jsme se snad poprvé v našem desetiletém vztahu chytli. Zeptal se mne, jestli si opravdu myslím, že se mne chystá opustit, když si mne nechce vzít. Řekla jsem, že si to samozřejmě myslím. Ne že se k tomu chystá teď, ale že jsem přesvědčena, že po očku kouká… a kdyby se někdo naskytl, opustí mne bez zaváhání. A proto si mne vzít nechce. A to si skutečně myslím. Pak se zeptal, jestli bych si to přestala myslet, kdyby si mne vzal. Řekla jsem, že samozřejmě ano. Byl z toho upřímně nešťastný, plakal (nikdy jsem ho neviděla plakat) a pak radši téma ukončil s tím, že doufá, že mne nějak přesvědčí, že nás má opravdu rád a opustit se nás nechystá. Řekla jsem, že mne přesvědčí svatbou. A on, že doufá, že mne přesvědčí jinak než svatbou.
Tímto jakékoli debaty skončily. Svatba nebude a já se s tím holt budu muset nějak srovnat. Jen ta jeho rodina mne mrzí. A taky se obavám, že nám tohle zničí vztah. Navenek všechno funguje jak má a nebýt tohohle tématu, byla bych naprosto šťastná. Takže nyní otázka zní: jak přestat chtít to, co chci?
A on reakci své rodiny nevidí? Neví, co ti říkala jeho sestra? Nebo to ví a nic s tím nedělá? Že by aspoň rodině oficiálně oznámil, že sice si tě nevezme, ale počítá s tebou a chce, aby s tebou počítali i oni?
Co znamená, že se obáváš, že vám toto zničí vztah? Jaký vývoj předpokládáš?
Pokud myslíš tu otázku na konci svého příspěvku vážně, tak na sobě můžeš zkusit zapracovat ve smyslu přijímat druhého takového, jaký je, neplýtvat energií na to, že chceš změnit realitu (nebo jiného člověka), nemít očekávání, nehledat štěstí u jiného člověka, ale v sobě atd. (z knih se těmto tématům věnuje např. Bdělost, Dar volby nebo pokud by sis chtěla zároveň přečíst něco o výchově, tak Vědomý rodič)
A je super, že jsi napsala, jak to u vás vypadá!
- Citovat
- Upravit
7.1.23 22:06
@Anonymní píše:
Rozdělovat SJM hlavně proto, že celým svým majetkem odpovídám za každou chybu, kterou profesně udělám. Jsem pojištěna, nicméně pojistka má řadu výluk a kdyby se mi náhodou povedl průšvih, není fér ho potápět sebou.
Trošku mi to přijde, když „ona tak já taky“… Na svatbě se říká - ve zlém i dobrém, chudobě i bohatství - a k tomu se vy dva zavázat nechcete. Tak co nějaký váš rituál, který by nahradil svatbu?
Tak teď dočítám aktuální situaci a je mi to líto. Snad to nějak zvládnete.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
7.1.23 22:15
@Anonymní píše:
Tak se vracím k diskuzi po roce. Mezitím se povdávaly/poženili všichni naši zadaní kamarádi, včetně jednoho, který byl fanatickým a hysterickým odpůrcem svateb. Tomu tu „zradu” partner nemůže odpustit. Teď se (po tříměsíční známosti) bude ženit můj „forever single and alone” bratr. I to můj partner nese těžce, jako další kudlu do zad Jsme jediní, kdo už má dítě, a zároveň jediní, kdo ještě není v manželství.Hodně jsem nad tím přemýšlela (i s pomocí terapeuta) a můj postoj je nyní naprosto jasný, vdávat se chci. Je to pro mne důležité gesto, že se mnou do budoucna počítá, a bohužel toto gesto zřejmě nejde v mé mysli ničím rovnocenně nahradit.
Jeho rodina přestala s otázkami, kdy bude svatba, a vyřadila mne ze svého kruhu. Pro ně jsem už jednoznačně pouze někdo, kdo jim porodil jediného vnuka, nicméně nejsem a nikdy nebudu manželka, takže netřeba na mne nadále plýtvat jakýmkoli zájmem. Dokud měli pocit, že ta svatba jednou bude, přistupovali ke mně líp, jako k budoucí snoubence. Teď jsou slušní, zdvořilí, odtažití. To mne mrzí, měli jsme hezké vztahy a opravdu jsem jim nic neudělala. Důvod mi řekla velmi natvrdo jeho sestra (když mne výslovně nepozvala na svou svatbu v červenci, partner pozván byl, manželky ostatních zvaných také): „Brácha si tě vzít nechce, evidentně s tebou do budoucna nepočítá, tedy ani my.”To zabolelo hodně, jak říkám, vztahy byly do té doby super.
Na to konto jsem přestala partnera „krýt.” Na dotazy, kdy bude svatba (lidi se ptají výlučně mne), natvrdo odpovídám, ať se zeptají jeho. Je mu to nepříjemné.
Partnerův postoj je také naprosto jasný: svatba nikdy, v žádném případě a s nikým. Po Vánocích jsme se snad poprvé v našem desetiletém vztahu chytli. Zeptal se mne, jestli si opravdu myslím, že se mne chystá opustit, když si mne nechce vzít. Řekla jsem, že si to samozřejmě myslím. Ne že se k tomu chystá teď, ale že jsem přesvědčena, že po očku kouká… a kdyby se někdo naskytl, opustí mne bez zaváhání. A proto si mne vzít nechce. A to si skutečně myslím. Pak se zeptal, jestli bych si to přestala myslet, kdyby si mne vzal. Řekla jsem, že samozřejmě ano. Byl z toho upřímně nešťastný, plakal (nikdy jsem ho neviděla plakat) a pak radši téma ukončil s tím, že doufá, že mne nějak přesvědčí, že nás má opravdu rád a opustit se nás nechystá. Řekla jsem, že mne přesvědčí svatbou. A on, že doufá, že mne přesvědčí jinak než svatbou.
Tímto jakékoli debaty skončily. Svatba nebude a já se s tím holt budu muset nějak srovnat. Jen ta jeho rodina mne mrzí. A taky se obavám, že nám tohle zničí vztah. Navenek všechno funguje jak má a nebýt tohohle tématu, byla bych naprosto šťastná. Takže nyní otázka zní: jak přestat chtít to, co chci?
Tyjo, to jsou nějaký divnolidi, když pořád dokola řešej svatbu 
M spolu byli asi 6 let, než mě manžel požádal, a za celou dobu se nás „kdy bude svatba“ zeptalo asi 5 lidí
Jinak pozvat na svatbu jen bratra, a ne jeho dlouholetou partnerku(kór když mají spolu dítě) mi přijde jako vrchol nevychovanosti a hlavně totálně stupidní, to ta ségra asi nebude nějakej super člověk.
A partner na tu její svatbu šel? I přesto, žes nebyla pozvána ty? Jak to nesl, nebylo mu to trochu divný a vůči tobě, řekněme, necitlivý?
Příspěvek upraven 07.01.23 v 22:18
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ale jo, pokračovala. Zopakoval, že má ze svateb vítr a že „na ty svatby moc není.” Tak jsem se ptala, jestli není na svatby obecně, nebo jen na tu svou. Tak prý hlavně na tu svou. Vypadlo z něj, že když vidí, jak se všichni rozvádějí, vnímá svatbu jako počátek konce všeho a cestu k tomu, aby se všechno podělalo. Bohužel tomu napomáhají jeho (všichni ženatí) kamarádi, kteří mu při každé příležitosti opakují: „Hlavně se nežeň,” zatímco sami zůstávají ženatí a viditelně šťastní.
Řekla jsem mu, že momentálně mám pocit, že bych se asi chtěla vdávat. Jako pozitivní vnímám, že se nechytil toho „asi” ve stylu „když jenom asi, tak cajk,” jak už je jeho dobrým zvykem všechno zlehčovat. Ale vcelku jasně mi řekl, že se mu do ženění nechce a dost se mu ulevilo, když jsem tohle téma ukončila. Mně ostatně taky. To poslední, o co stojím, je vymrčovat si „držhubu prstýnek.”