Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Deptá mě rodina
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
Anonymní
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
9.3.15 11:50
Hm, nuž asi jedině se vnitřne - nic milého nečekat. a brát to možná ako vtip, ty podpichovačkya smát se tomu. ty vidíš svou situaci, si spokojná šťastná, máš vše co od sebe mužeš čekat, od nich nečekej nic. jen spolupatričnost ste rodina, tak to funguje.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Kobliha51
9.3.15 11:52
Je ti asi hlavně smutno z toho, že manželova rodina je taková, jakou bys asi chtěla také mít. Nedá se nic dělat, nemáš. Buď ráda, že alespoň z jedné strany to funguje. Já bych své rodině začala dávat minimum informací, aby neměli prostor tě kritizovat, protože nebudou v podstatě nic vědět. Nic jiného se nedá dělat. A terapie by ti taky mohla pomoci. Ony existují určitá slova a věty, kterými se tyhle kritiky odráží. Já je tedy neznám, ale vím, že to funguje. Jiní nebudou, musíš se tedy změnit ty. Co mají co kecat do jména tvého dítěte? Nic jim neříkej. Zdraví, počasí, neutrální témata.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.3.15 11:57
@Kobliha51
Děkuju, máš pravdu. Už jsem vše zkrouhla na minimum, nejde se o ničem bavit. Ale líto mi to je, manželovi rodiče jsou skvělí. X let pravidelný kontakt a nikdy ani jeden zádrhel. Strávila jsem s nimi i několik týdnů na dovolené v kuse a vím, že by nám nikdy vědomě neřekli nic jedovatého.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.3.15 11:59
No co ti povím, tvoje rodina nemá evidentně žádné pořádné pořádné starosti, tak reje do koho může… a vytváří tak vlastně problémy umělé. Aby bylo co řešit…
A ty budeš asi hodně přecitlivělá, když si to tak všechno bereš a nemůžeš kvůli tomu spát apod. Tak prostě na čas utni kontakty, ozývej se sporadicky, vlastně s nima nic neřeš a neprobírej. Když nic nebudou vědět, nemůžou to rozebírat…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
9.3.15 12:12
Radu mám, ale nechci být sprostá…
Omezila bych kontakty na minimum a kecy pouštěla z hlavy.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
bamba
9.3.15 12:21
Jediná rada je, neříkat rodině nic, co by mohla kritizovat. Vlastně už to napsala Kobliha. Vést řeči o hounu a to důležité si nechat pro sebe.Ani nevíš, jak moc tě chápu. Měla jsem to stejně se svou matkou. Potřebovala jsem se svěřit, sdílet s ní radosti. Čekala jsem poplácání po rameni a ona mě vždy podtrhla nohy. Tvá rodina má problém, ne ty. Nezbývá ti nic jiného, než se s tím smířit a nic jim neříkat.
- Citovat
- Upravit
9.3.15 12:21
Neporadím, jen napíšu, že to tak trochu znám - ne sice z blízké rodiny, ale od vzdálenšjích příbuzných příp. známých.
Taky se máme dobře, my zase občas čelíme takovým divným dotazům nebo poznámkám - prostě kdo se má dobře, asi nemůže bydlet v bytě ve městě jako my (je potřeba postavit dům v satelitu a být in 
), nejezdíme v zimě do Karibiku, ale na hory - protože nám to tak přijd normální a baví nás to, máme za Prahou obyčejnou chatu po manzel. rodičích, kterou jsme ještě nepřestavěli na nějaké sídlo (tzn. nevyrobili jsme si druhou domácnost, což já považuju za blbost a nic takovýho vůbec nechci). Atd atd. Někdy si děláme legraci, že jsme takový rodinní „chudáci“. často má taky někdo potřebu nám poradit , třeba proč nepronajímáme druhý byt (ale na to už jsem odpově´d našla - protože to prostě nepotřebujeme, tak v něm skladujeme naše staré krámy a to nám vyhovuje) - většinou dotyčný zůstane čumět a dá pokoj .
Jsou prostě lidi, kteřá mají pocit, že Ti s tím Tvým mizerným životem musí radit
Třeba je to u Vás jenom závist těch lidí 
@Kobliha51 jaké jsou ta slova a věty, kterými se to odráží? To by mě zajímalo 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 12:36
Holky, moc děkuju. Vidím, že s tím máte taky zkušenosti. Lidi jsou prostě často protivní a rýpaví nebo nepřejícní a když je to rodina, tak je to o to horší.
Pokud někdo víte nějaké slušné odpálkovací věty, tak prosím sem s nimi
Mně je už teď jasný, že až oznámíme, jak se jmenuje miminko, že to bude zase řečí že je nebudu stačit vstřebávat
Jinak pro „Nakukovatelka“: U nás je vždy vše špatně, buď je něco za malo peněz nebo zbytečný luxus. Na rady se nikdo neptá, pomoc nikdo nepotřebuje a i tak se každý ke všemu musí vyjádřit, že ano.
- Citovat
- Upravit
Anonymní
9.3.15 12:47
Rada „na čas omezit kontakty“ bohužel asi fungovat nebude. Mám velmi podobnou rodinu a když to udělám, tak zase hlavní téma mezi nimi je, jak jsem zlá a nevděčná, že se ani neozvu a oni nevidí vnoučata/pravnoučata. Chodí mi potom dotčené a zlé smsky. Já vážně neporadím, mám to stejně. Jméno mladšího syna mi dokonce kritizují doteď, je mu půl roku a dostala jsem za to vynadáno i v porodnici…
- Citovat
- Upravit
9.3.15 12:57
Já bych nejdřív zkusila léčbu šokem, rodině bych řekla o tom jak mi je. Jaký z nich mám pocit, jak se chovají a co se mi na tom nelíbí. Pak se buď chytnou za nos a pochopí, co dělají, zkusí se změnit. Nebo to bude ještě horší a pak budeš alespoň vědět, že jsi udělala maximum a kontakt můžeš přerušit s čistým svědomím.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Anonymní
9.3.15 12:59
Moje rodina taky občas rejpe a i já z toho bývám smutná. Pak se ale na to zkusím kouknout racionálně: došlo mi, že ségra i máma rejpou, když se jim samotným nedaří (vztah, práce, vzhled…). Snaží se tak aspoň trochu zahojit na mě. TAkže i když je to někdy těžký, tak si to spíš snažím nebrat osobně - to že rejpou, znamená, že mají problém oni, ne já. Možná mi třeba tak trošku něco závidí, kdo ví. Prostě mají chudáci blbou náladu, tak si rejpnou no hlavně se pokus si to nevztahovat na sebe.
- Citovat
- Upravit
bamba
9.3.15 13:06
@Deniska2000 píše:
Já bych nejdřív zkusila léčbu šokem, rodině bych řekla o tom jak mi je. Jaký z nich mám pocit, jak se chovají a co se mi na tom nelíbí. Pak se buď chytnou za nos a pochopí, co dělají, zkusí se změnit. Nebo to bude ještě horší a pak budeš alespoň vědět, že jsi udělala maximum a kontakt můžeš přerušit s čistým svědomím.
To nefunguje, takoví lidé to spíš použijí proti tobě, nebo ještě přidají na intenzitě. Přerušit kontakt taky nepomůže, bo když bude druhá strana chtít, bue ho vyhledávat a zase bude hůř pro zakladatelku.
- Citovat
- Upravit
9.3.15 13:10
Plně tě chápu a rozumím, mám to samé. s tím, že nebydlíme od nich tak daleko(což si občas říkám, že je škoda)
Já jsem se naučila to plně ignorovat a nic co se týče jich neřešit, popř. nebrat osobně, a to hlavně v době, kdy jsme skončila s křečemi v žaludku(Pač už toho bylo dost) 
Taky jsem zjistila, že takový ten agresivně rýpavý přístup je hlavně ze závisti.
U nás si umí totiž pořád jen stěžovat..na práci(že má málo volno), pak že má hodně volna, na chlapa, na peníze, na to že je zima, že je moc vedro.
Kdežto já si nestěžuji, nemám důvod jsem štastná 
a to je kámen úrazu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
Ahoj holky,
mám dlouhodobě problém s rodinou a potřebovala bych poradit/podpořit. Možná se potýkáte s něčím podobným nebo už je to za vámi a podělíte se o své zkušenosti nebo budete mít nějaké rady/tipy.
Je mi přes 30, jsem vdaná, čekám dítě. S manželem jsme spolu mnoho let, máme harmonický vztah, nikdy jsme neměli žádnou krizi. S jeho rodinou vycházím výborně.
Jak jsem psala, problém je v mé rodině. Bydlí stovky kilometrů od nás, ale udržuji s nimi telefonický kontakt a občas za nimi jezdím. Dřív každý měsíc, teď už jsem tak otrávená, že mnohem méně. Neděje se tam fakticky nic hrozného, jde o to, jak spolu vycházejí. Když to vztáhnu na sebe, ke všemu jsou neustále poznámky, nic není nikdy dost dobré. S manželem jsme úspěšně vystudovali, máme dobrou práci v zahraničí, daří se nám. Přesto neustále poslouchám ke všemu výhrady, nad vším, co děláme, ohrnují nos. Nechci se nijak zavděčit, ale nechápu, proč jsem pořád stavěna do role, kdy obhajuju naši práci, byt, co jsme koupili, kam pojedeme, když jsme spokojení. Mám v povaze takt a i když bych mohla, nechci nikoho stírat nebo být nepříjemná. Nedokážu to hodit za hlavu. Pak to v sobě často dusím, i když v poslední době se už ohrazuji. Omezila jsem také hodně kontakt. Nechci třeba posílat fotky bytu, protože jsem zvyklá na rekace (jenom 90m2?), tohle je malý, tohle je velký, přízemí? Přitom byt je krásný, tady nám ho někdo neustále chválí.
Moje rodina je snobská a vůči všemu kritická. Došlo to tak daleko, že jsme se brali v zahraničí, jenom abychom nemuseli pořád poslouchat nějaké poznámky (zkušenost s reakcí na ostatní svatby - to bylo strašné, jídlo nepoživatelné, šaty trapné; takovou svatbu už nikdy!). Když jsem oznámila, že čekáme miminko, přišlo taky pár netaktních poznámek (zvládnete to?) a pak začalo martyrium se jmény. Cokoli jsem řekla, znělo směšně, trapně atd. Dospěli jsme rychle do stádia, kdy jméno víme, ale nechceme říct. Tyto poznámky a ta atmosféra se netýká jen mě, je to jakýsi matrix, který v naší rodině funguje. Oni se prostě rádi zraňují. Zatímco manželova rodina a přátele jsou taktní a atmosféra je vždy příjemná (sdílíme radost, nikdo se do mě nenaváží), u nás doma je vždy otázkou času, kdy si poslechnu, co bych měla (je to vždy opak toho, co chci) a ušklibují se nad vším, čemu se věnuju. Typické je také to, že vždy radí o věcech, o kterých nemají páru a na všechno mají vyhraněný názor, přestože o tom vědí kulový.
Přitom jak jsem psala, daří se nám v podstatě ve všem, nemám pocit, že je ta kritika opodstatněná. Teď už to u mě vygradovalo do té míry, že jsem alergická na všechny poznámky, už jim ani nechci volat. Teď je velké téma, že jsem v těhotenství přibrala 10kg a přestože část rodiny je obézní, u mě, která měla vždy skoro podváhu, je to „issue“. Časté jsou taky „komplimenty“ typu: „Máš krásnou bundu. Ta, co jsi měla na sobě minule, asi nestála moc.“
Nejhorší na tom je - a v tom bych právě chtěla moc poradit - že kdykoli si na ty poznámky vzpomenu, jsem naštvaná. Pořád si přehrávám nějaké scénáře, jak jsem měla reagovat, co bych jim řekla. Občas nemůžu spát. Moje rodina sedí doma, nic nedělá a vše kritizuje. Mám velký vztek a už zvažuju i nějakou formu terapie. Vím, že mi to může být jedno, žiju daleko, jsem šťastná, ale proč mi to dělají? Proč se nechovají jako milující rodina, nesdílí naši radost jako manželovi rodiče? Je nutný se snižovat na jejich úroveň? Mám je zcela ignorovat?
Budu vděčná za vaše názory a třeba máte zkušenost s nějakou terapií nebo jste se od toho oprostily samy a poradíte mi, jak na to
Každopádně děkuju a za reakce