Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
Mě by třeba zajímalo nad čím holka přemýšlí, když jen „čumí z okna“ - musí mít dost rozvinutý vnitřní svět. Na co myslí? Nad čím dumá? Co v té hlavě má, zakladatelko, tušíš? Přemýšlí nad poníky? Nad školou, přemýšlí nad tím, co si dá k obědu, má nějaké fiktivní kamarády v hlavě, kteří ji stačí? Sní o tom, jak staví stavebnici?
Řekla bych, že - pokud máte dobrý vztah, důvěru a svěří se ti s pravdou a ne stylem "na nic nemyslím - máte docela dobrou šanci odhadnout třeba co by chtěla, co ji schází.
Třeba si v duchu hraje deskovky s kamarádkami (které nemá a chtěla by třeba tedy podvědomě nějaké kamarádství budovat). Nebo má někde nějaký svůj vymyšlený fiktivní svět ať už scifi nebo fantasy (pokud třeba zná něco takového z televize). V případě nějakého vlastního světa by se dala třeba podnítit k tomu si to psát, malovat.
Co se týče psychologů - i u psychologů/psychiatrů dospělých je těžké najít kvalitního, pak je těžké, aby si s člověkem sedli osobnostně a je to fakt často na dlouhé lokte. U dětských odborníků je to ještě daleko horší a proto, pokud se Vám něco nezdá, klidně bych zašla k jinému odborníkovi (a teď nemyslím 20 různých v průběhu 1 měsíce), ale další nezaujatý názor se vždycky hodí.
Já třeba nevím jaká jsem byla jako malá, ale zase vím, že ve starším věku jsem často měla období, kdy jsem se pro něco nadchla - malování tohodle typu, malování jiného typu, různé vyrábění, něco jsem si vyzkoušela (ideálně se nakoupily potřeby ke tvoření
) a po čase to pak přešlo. Měla jsem to stejně třeba i s jídlem, byla jsem dost vybíravá v jídle obecně, a k tomu málu, co jsem jedla, jsem třeba měla ve zvyku mít období nějaké potraviny - plácnu, období vajíček na všechny způsoby, období chuti na karbanátky a podobně. Vnímám tam jistou souvislost. Později jsem třeba měla ráda sport a chodila jsem na sportovní kroužek (ale velice obecný). Nikdy mě žádný sport nenadchl natolik, abych na něj chtěla chodit a vyvíjet energii - uměla jsem přirozeně spoustu věcí vlastně docela nadprůměrně dobře (oproti ostatním spolužákům), takže tenhle průměr (či třídní nadprůměr) mi stačil a nebylo třeba se nějak chtít přetrhnout. Jinak já osobně jsem dyslektik, mám ADHD, taky jsem si odnesla z dětství úzkosti, deprese, poruchu osobnosti (které jsem s roky překonala a nějak v sobě vyřešila).
Asi bych šla cestou toho, že bych se zkusila zajímat o to, co má holka v hlavě - už jste evidentně zkusili kde co (od kroužků, přes knížky, etc.), ale o té hlavě tu nic nepadlo. A to je něco, jak ona tráví čas. Zkusila bych se tomu nějak více NENÁSILNĚ věnovat.
Jako další aktivitu vidím nějaké společné dělání domácích prací - dá se na tom pěkně vysvětlit, že člověk něco musí, ačkoliv nechce, protože jinak bychom žili ve špíně apod., dá se u toho dobře povídat a rozvíjet debaty (protože primárně zaměstná to dítě činnost, povídání je vlastně více vedlejší a mimoděk, může z něj kde co vypadnout).
Určitě bych se snažila přijít na to, co se vlastně s ní děje… ale ne z důvodu, aby člověk zjistil, co s ní je špatně, ale spíš z důvodu, aby věděl, jak toho malého člověka rozvíjet. Měla by být dětská přirozenost to, že chce objevovat a zjišťovat, nasávat informace - pokud nechce, je to proti přirozenosti a je tam něco jinak. Nejde o to zjistit, že je vadná, ale jde o to zjistit v čem je jiná a proč a jak ji pomoci, aby byla šťastnější (protože letargie a nezájem nemusí nutně být znak introverta, ale opravdu nějaký problém, klidně to může být budoucí porucha osobnosti, nějaké chronické zdravotní problémy, které se projevují z počátku únavou (takže třeba fakt nemá energii ani chuť na věci navíc…).
Jinak, jak tu někdo psal, že oplácanost je FUK - tak rozhodně není. To, že má dítě tukovou tkáň, kterou by mít nemělo je škodlivé. Tuková tkáň produkuje hormony, které ovlivňují pak další růst a vývoj dítěte. A jednoznačně je lepší ji nemít (v nadměrném množství), naopak je důležité budovat svalovou tkáň, neb po zastavení růstu, co se nevytvořilo do té doby, se prostě už z ničeho nevykouzlí.
@Anonymní píše:
A když holčičku nebaví nic? Jen ty 4 známé hry? To je taky znak inteligence?
Jak jsem psala, syna taky nic moc nebaví. Ale na rozdíl od dcery zakladatelky má potrebu měnit činnosti. Chvíli skládá lego, chvíli skládá puzzle (1000 dílků má na 3 dny), pak hrajeme hry. Má oblíbené, ale rád zkouší i nové. Školu má na háku. Nebaví ho, ale zatím má pořád jedničky (teď je páťák). A pomalu zjišťuje, že je někdy fajn se začít snažit.
Tak v původním příspěvku snad bylo, že ji baví matematika.
@Martina.pxx píše:
Tak v původním příspěvku snad bylo, že ji baví matematika.
V původním příspěvku je, že s matikou nema problém, protože jí jde úplně sama.
@hanka.br. píše:
Tak to já si zase myslím, že cizí člověk - psycholog - nemůže dítě znát lépe, než vlastní máma. A když máma intuitivně vnímá problém, pak obvykle taky je.
To jako že vlastní máma bude lépe vědět co dítěti je než lékařka v nemocnici, kam ji odvezli a dítě vůbec dosud neviděla? Stejná logika. Ne, učitelka i matka sice s holkou jsou denně, ale právě proto jejich pohled je zaujatý, nevidí ji s odstupem. A nemají psychologické vzdělání. Psychologové děti nevyšetřují podle toho, že je dlouho znají. Mají své testy, metodiku, psychologie je věda a podle ní postupují. Podle zkušenosti, tak evidentně to ani matce, ani učitelce nevychází, v případě té dívky jejich postup nefunguje. Ale zkušenosti mají i ti psychologové, s řadou dětí, ale uváděné „problémy“ nejsou něčím neobvyklým. Samozřejmě psycholog se zeptá rodičů a slyší i to, jaké problémy u dítěte vnímají a co říká učitelka ve škole. Za sebe bych věřila víc psycholožce z pedagogicko-psychologické poradny než učitelce. Nebo i její matce, přeci obě si s holkou neví rady.
@Anonymní píše:
Psycholožka vidí dítě 30 minut. Často udělá chybný závěr. Bagatelizuje problémy. Stačí na rozpoložení dítěte.
Syna viděly 2 různé psycholožky v průběhu 1 měsíce - bylo to v rámci jednoho zařízení, jedna začala vyšetření a druhá ho skončila.
Jedna řekla, že je emočně napřed, druhá, že je opožděný tak o 2-3 roky.
Jedna odhadla ADHD, druhá ani náhodou.
Jedna mi řekla, že to vidí na poruchu porozumění, druhá viděla nadání.
Jedna viděla, že bude mít těžkou formu dysgrafie, druhá vůbec.
A takto bych mohla pokračovat. Jak kdybych u nich měla 2 různé děti.To mi přijde lepší vyjádření učitelky, co ho vidí denně a má srovnání.
Tak jistě, jsou dobré i špatné dětské psycholožky. Osobně ale věřím víc psycholožce pro děti než učitelce, která dítě nezvládá a nebo matce, která rovněž si neví rady. Psychologie zčásti funguje jako medicína, stanoví diagnozu, doporučí postup. Neplatí, že rodiče nebo učitelka znají dítě přeci lépe. Nakonec ta psychologie má i styčné plochy s psychiatrií, což je lékařský obor. Psychologické vyšetření leckdy vyžadují lékaři u svých pacientů. Pro určitý obor je považují za odborníky. Odborník se může mýlit, to platí pro každého lékaře a stejně i pro psychologa.
@Martina.pxx ano, často vím lépe, co je mému dítěti, než lékařka. Často se pak po vyšetření ukazuje, že mám pravdu.
Bohužel současní odborníci se často soustředí na testy a to, co vidí. Neposlouchají rodiče a třeba ani učitele a další lidi, co s dětmi jsou denně ve styku. Poradny jsou přetížené. Tam není čas. My chodíme a letos chtějí syna vyřadit, přitom i podle učitelky se problémy zhoršují, ale madam v poradně nic nevidí.
@Anonymní píše:
@Martina.pxx ano, často vím lépe, co je mému dítěti, než lékařka. Často se pak po vyšetření ukazuje, že mám pravdu.
Bohužel současní odborníci se často soustředí na testy a to, co vidí. Neposlouchají rodiče a třeba ani učitele a další lidi, co s dětmi jsou denně ve styku. Poradny jsou přetížené. Tam není čas. My chodíme a letos chtějí syna vyřadit, přitom i podle učitelky se problémy zhoršují, ale madam v poradně nic nevidí.
A co zkusit jinou poradnu? Vím, že někteří nechodí do spádové, ale třeba i do křesťanské apod..Tak bych se zkusila podívat po jiné a napsala bych tam.
@Fiveone píše:
A co zkusit jinou poradnu? Vím, že někteří nechodí do spádové, ale třeba i do křesťanské apod..Tak bych se zkusila podívat po jiné a napsala bych tam.
My chceme přejít do SPC. Takže uvidíme.
@Anonymní píše:
@Martina.pxx ano, často vím lépe, co je mému dítěti, než lékařka. Často se pak po vyšetření ukazuje, že mám pravdu.
Bohužel současní odborníci se často soustředí na testy a to, co vidí. Neposlouchají rodiče a třeba ani učitele a další lidi, co s dětmi jsou denně ve styku. Poradny jsou přetížené. Tam není čas. My chodíme a letos chtějí syna vyřadit, přitom i podle učitelky se problémy zhoršují, ale madam v poradně nic nevidí.
Takové případy skutečně jsou, že diagnozu lépe určí sám pacient než lékař a totéž pro rodiče dítěte. Lékaři mohou udělat chybu, pak je na místě nejspíš najít jiného odborníka. Ne se domnívat něco, vím to lépe než všichni doktoři a přitom shánět rady na internetu od neznámých lidí, co mohou mít zkušenosti s vlastními dítětem, ale to, o které jde ani neviděli a mají tady jen nějaký popis. Pokud z principu nevěříš dětským psychologům, tak fakt nevím. Něco radit sama nebudu. Tvoje popisy nemusí být objektivní, jsou zaujaté, dobrý psycholog tohle postřehne a právě proto vyšetřuje dítě sám. Špatný psycholog asi fakt cenu nemá. Když pacient nedůvěřuje lékaři nebo nemocnici, má právo si vyžádat „second opinion“ od jiného pracoviště. Proplácí to snad i pojišťovna, samozřejmě musí to být nějak definované, třeba někde někoho posílají na operaci, pacient si myslí, že to je zbytečné. U dítěte bych zkusila jinou poradnu, jinou psycholožku.
@Martina.pxx píše:
To jako že vlastní máma bude lépe vědět co dítěti je než lékařka v nemocnici, kam ji odvezli a dítě vůbec dosud neviděla? Stejná logika.Ne, učitelka i matka sice s holkou jsou denně, ale právě proto jejich pohled je zaujatý, nevidí ji s odstupem. A nemají psychologické vzdělání. Psychologové děti nevyšetřují podle toho, že je dlouho znají. Mají své testy, metodiku, psychologie je věda a podle ní postupují. Podle zkušenosti, tak evidentně to ani matce, ani učitelce nevychází, v případě té dívky jejich postup nefunguje. Ale zkušenosti mají i ti psychologové, s řadou dětí, ale uváděné „problémy“ nejsou něčím neobvyklým. Samozřejmě psycholog se zeptá rodičů a slyší i to, jaké problémy u dítěte vnímají a co říká učitelka ve škole. Za sebe bych věřila víc psycholožce z pedagogicko-psychologické poradny než učitelce. Nebo i její matce, přeci obě si s holkou neví rady.
Zakladatelka pouze vnímá, že s dcerou není všechno v pořádku. Stejně jako maminka, která vnímá, že dítě není zdravé a vezme ho k lékaři ty jedna logiko. Kdyby zakladatelka věděla, co má s dcerou dělat, tak se neptá a udělá to. Není žádná blběna, aby se dívala, že dceři rady psycholožky nesvědčí a hledá dál. Má totiž v hlavě svůj vlastní mozek a nenechala si vymýt veškerou intuici. Ty buď nemáš děti nebo jsi natolik pohodlná o nich přemýšlet, že to raději necháš na někom jiném.
Podle mě ideální systém je spolupráce psychologa s rodičem i s učitelem, popřípadě volnočasovými pedagogy. Rodičům i učitelům může chybět odborný pohled na věc, psycholog zase na základě pár sezení nemusí mít přehled o všech souvislostech z běžného života. Ale to je jen můj skromný názor rodiče a laika v tomto ohledu ![]()
Zakladatelko, nějak jsem nezaznamenala co máš jako koníčky ty. U nás to funguje tak, že s manželem nějaké máme a dítě bereme od mala sebou. Na vodu, na kolo, na brusle. Někdy se jí nechtělo, ale musela, protože jí stejně nebylo kam jinam odložit. Snažili jsme se to vždy nějak zpestřit. Máme známé s podobně starými dětmi, brali jsme je sebou. Sami hodně čteme. Dcera taky není typ, co by po něčem toužil a šel si za tím, ale naštěstí některé kroužky chtěla kvůli kamarádce, některé jsem vybrala já, třeba aby se to naučila a pak nad námi vyhrála. Ale není to nějaké úporné vnucování a nikdy jí nedáváme najevo, že jsme z ní zklamaní, že není podle našich představ, že se dost nesnaží. Snažíme se k tomu přistupovat optimisticky a nenásilně.
Jasně, že někdy nastane situace, že jedeme se známými a všechny děti místo nějaké činnosti vytáhnou mobily. Tak mi zase vytáhneme nějakou hru nebo činnost a začneme jí dělat, děti zapojíme i přes jejich protesty a časem je to vtáhne. Příklad rodičů je vždycky ten nejlepší, dítěti většinou nezbyde než se přidat. Hodně s dětmi mluvit o tom, co se jim líbí, co chtějí, nevnucovat jen své představy.
@hanka.br. píše:
Zakladatelka pouze vnímá, že s dcerou není všechno v pořádku. Stejně jako maminka, která vnímá, že dítě není zdravé a vezme ho k lékaři ty jedna logiko. Kdyby zakladatelka věděla, co má s dcerou dělat, tak se neptá a udělá to. Není žádná blběna, aby se dívala, že dceři rady psycholožky nesvědčí a hledá dál. Má totiž v hlavě svůj vlastní mozek a nenechala si vymýt veškerou intuici. Ty buď nemáš děti nebo jsi natolik pohodlná o nich přemýšlet, že to raději necháš na někom jiném.
Nevím, proč mluvíš za zakladatelku, co ty víš, co ona vnímá? Působí to celé, jak bys to téma založila sama a nechceš to přiznat. Já nemám dalšího, co bych napsala, nebudu radit místo odborníků a vůbec ne nikomu, kdo o rady nestojí. To odmítnutí rad bych chápala od zakladatelky, ale co ty se do toho pleteš? Asi nemáš odvahu říct, žes ho sama založila. Pak bys měla psát zcela anonymně.
@ZuzaM píše:
Zakladatelko, nějak jsem nezaznamenala co máš jako koníčky ty. U nás to funguje tak, že s manželem nějaké máme a dítě bereme od mala sebou. Na vodu, na kolo, na brusle. Někdy se jí nechtělo, ale musela, protože jí stejně nebylo kam jinam odložit. Snažili jsme se to vždy nějak zpestřit. Máme známé s podobně starými dětmi, brali jsme je sebou. Sami hodně čteme. Dcera taky není typ, co by po něčem toužil a šel si za tím, ale naštěstí některé kroužky chtěla kvůli kamarádce, některé jsem vybrala já, třeba aby se to naučila a pak nad námi vyhrála. Ale není to nějaké úporné vnucování a nikdy jí nedáváme najevo, že jsme z ní zklamaní, že není podle našich představ, že se dost nesnaží. Snažíme se k tomu přistupovat optimisticky a nenásilně.
Jasně, že někdy nastane situace, že jedeme se známými a všechny děti místo nějaké činnosti vytáhnou mobily. Tak mi zase vytáhneme nějakou hru nebo činnost a začneme jí dělat, děti zapojíme i přes jejich protesty a časem je to vtáhne. Příklad rodičů je vždycky ten nejlepší, dítěti většinou nezbyde než se přidat. Hodně s dětmi mluvit o tom, co se jim líbí, co chtějí, nevnucovat jen své představy.
Skvělý postřeh. Děti velmi často se nechají inspirovat tím, co vidí u rodičů. Dokonce to funguje i napříč pohlavími, holka se nechá inspirovat tím, že její otec pravidelně běhá a občas se účastní závodů. Nebo zas syn si oblíbí koníčka či aktivitu, kterou uvidí u své matky. Dávat děti do kroučku, k něčemu k čemu sama nemám vztah? Není to divné? Děti se hodně učí příkladem, ne že někdo bez zájmu dítěte ho na něco přihlásí.
@Martina.pxx píše:
Nevím, proč mluvíš za zakladatelku, co ty víš, co ona vnímá? Působí to celé, jak bys to téma založila sama a nechceš to přiznat. Já nemám dalšího, co bych napsala, nebudu radit místo odborníků a vůbec ne nikomu, kdo o rady nestojí. To odmítnutí rad bych chápala od zakladatelky, ale co ty se do toho pleteš? Asi nemáš odvahu říct, žes ho sama založila. Pak bys měla psát zcela anonymně.
Jo, to je hodně vtipný:-)
Za zakladatelku vůbec nemluvím, jenom jako všichni tady mám nějaký názor. Že je jiný než ten tvůj je snad v pohodě. Navíc zakladatelka toho psychologa navštítvila (jak píše), ale dítěti to nepomohlo.