Duben 2012 //

@hanak píše:
Tak tady když máš zdravotní pojištění, tak vše máš vlastně zdarma a platíš ve finále jen malou spoluúčast na porodu. Když pojištění nemáš, pokud jsi těhotná, tak tě v rámci hypokrativy přísahy stejně ošetří, prohlídnou a pokud nemáš na zaplacení, jde to na vrub státu.
Vždycky jsem měla o USA mínění, že je to těžce kapitalistický stát a čím dýl tady jsem, tím víc zjišťuju, že tady funguje i sociální síť (kterou naštěstí nepotřebujeme, ale kdo je fakt v nouzi, tak dostává od státu poukázky na jídlo, takže stát ho vyloženě na pusu nenechá padnout). Tohle v Čechách postupně zrušily a zůstalo to jen pro „vyvolence“ alias tmavší „spoluobčany“. Ač jinak rasista opravdu nejsem, tuhle diskriminaci na ruby jsem hrozně odsuzovala, neměla jsem s nepřizpůsobivými dobré zkušenosti a na řeči o diskriminaci jsem už byla úplně alergická 

S tím porodem - já nedávno svůj první porod popisovala v jedné diskusi, tak to sem zkopčím, myslím, že po téhle zkušenosti se ani nikdo nemůže divit, že fakt ráda zvolím císaře 

„Zkusím to trochu zkrátit – ikdyž to nebude tak lehké:
Pondělí 25.3. Je mi 23 a čtvrt, v té době už na první dítě takřka „za zenitem“. Jdu k lékaři na pravidelnou prohlídku, právě táhnu 40tt. Doktor natáčí kontrakce – prý rodím, mám jít okamžitě do porodnice, protože dítě nemá správnou polohu. Nabízí odvoz sanitkou – odmítám, chci si sjet domů pro pár věcí, nemám to tak daleko.
O dvě hodiny později již stepuji na příjmu porodnice. Ujímá se mě nepříjemná sestra a mladý ještě nepříjemnější doktor. Do průkazky se ani nepodívá, indikace k CS si ani nevšimne. Právě probíhá dvoudenní stávka lékařů, nikde nikdo, chápu jeho znechucení, že on právě musí sloužit.
Udělá zevrubnou vnitřní prohlídku, konstatuje počínající porod, natočí monitor – kontrakce jsou .. a pošle mě na krystýr a hekárnu. Víc si mě nikdo nevšímá. Ležím na pokoji ještě s maminkou, která je tam na udržení miminka – má moc plodové vody a každých pár hodin jí trochu musí odčerpat. Nohy má nahoře a je mi jí moc líto, je teprve 26tt. Pak mě odvádí na porodní sál, připoutávají, nic nepíchají .. o půlnoci přichází doktor prohlídnout – porod nepostupuje, tak zpátky na pokoj, injekce na spaní, prý ať se vyspím a jsem na zítřek fit.
Bolesti sílí, bolí mě šíleně v kříži, mám pocit, že mi někdo rve nohu z kloubu. Přichází opět ten doktor, zase prohlídla – porod opravdu nepostupuje, tak se trochu prospíte .. dává mi další injekci na spaní a odchází. Ležím, bolest nedovolí usnout, probíhá celým tělem, noha mi snad už upadne. Chodím chvílemi po pokoji .. ne, s tímhle se opravdu spát nedá. Za celou noc přišla sestra jen 1× – odčerpat té mamince plodovku, můj stav jí nezajímá, mé bolesti se směje – prý počkejte, tohle ještě nemůže bolet, to je procházka růžovou zahradou, klidně spěte, ať jste silná na zítřek.
Nespím celou noc..
Je ráno a stávka lékařů stále pokračuje. Nedokážu pochopit, jak je možné, že tak velká porodnice zeje prázdnotou .. nejsou tam ani rodičky, ani doktoři. Nikdo si mě moc nevšímá, 3× za den do mě hrábnou s tím, že porod prostě nepostupuje, 2× natočili monitor – ozvy jsou dobré. Pořád nikoho nenapadá podívat se do mé těhu průkazky, nikoho nenapadá udělat kontrolní utz. Doktor se mě jen ptá, kde cítím nožičky – ukazuju mu místo, kde mě dcera kope .. ne, tam to prý není možné, to si pletu s jinou částí těla. Nepletu, vím to jistě, kolik týdnů jí tam hladím na chodidle .. jenže já jsem v jeho podání mladá nezkušená prvorodička a nemůžu mít pravdu.. Čas postupuje, bolesti šílené. Mám hlad, ale žaludek mi jídlo odmítá, mám žízeň, ale když se napiju, jde to obratem ven.
Na noc opět injekce na spaní .. jak bláhové, bolesti nedovolují spát. Přečkávám další noc průběžným pochodem mezi postelí, oknem a toaletou.
Konečně je další ráno, po stávce lékařů. Najednou je porodnice plná, hafo rodiček a neskutečné množství lékařů i mediků. Je středa, vizita .. v zástupu doktorů mě prohlíží velmi starý lékař, sáhne do mě a zavelí – ihned na sál, dítě mělo být už dávno venku. Jsem opět na sále, přikurtovaná, nemůžu se ani hýbat, napojená na monitor, oxitoxin v žíle teče proudem. Bolest je k zešílení, mám pocit, že mi někdo právě uřezává pravou nohu .. křížové bolesti jsou neskutečné a ulevit si není jak, jakmile se otočím na bok, křičí na mě, že pak neslyší monitor. Čas plyne, bolest nepolevuje, ale neotevírám se. Někdo přichází s návrhem epidurálu .. jo, krásné to slovo, konečně trochu úleva. No, ale moment, proč mám pořád pocit, že mi někdo rve tu nohu z kloubu ?? Prý – to se někdy stává, epidural pomáhá, ale křížové bolesti neodstraní.. ach bože. Po pár hodinách účinky odeznívají, přidávají další dávku. Další úleva .. aspoň co se břicha týče. Cítím se šíleně unavená, chvílemi nevnímám, odlívám. Pak zase epidural odeznívá, ale já jsem už tak vyčerpaná, že usínám snad i na těch pár vteřin mezi kontrakcema. Nevím, kde se najednou vzalo kolem mě tolik lidí .. někoho napadlo se podívat do průkazky a našli indikaci k CZ .. ale je už pozdě, dítě se musí vytlačit, začíná mít špatné ozvy, ztrácí se. Někdo na mě řve, že nespolupracuju, ať tlačím .. nemůžu, nemám síly, neovládám sama sebe, znovu omdlívám. Někdo pak skáče po břiše, slyším se říkat (nebo si to jen myslím) – „vždyť to dítě zabíjíte“ .. pak šílená bolest tam dole, rozpárali mě jak kachnu .. další poskočení na břiše a najednou konec, velké žblunknutí a obrovská úleva.. chvilinku ticho a pak jemný unavený pláč. Někdo říká – holka .. pak jí dávají na váhu .. sestra říká „takový chcípák, nemá ani tři kila a vy jste tady vyváděla, jako byste rodila pětikilový“ .. je mi jedno, co říká, dcera je v pořádku, to je hlavní .. ukazují mi jí .. je maličká a svráštělá, bobánek malej, tolik si toho za poslední 3 dny prožila Pak mě šijou, bolí to jak čert, ale pro tu maličkou to vydržím, musím. Odvezli jí pryč, prý si musí odpočinout .. nechávají mě na sále 4 hodiny, je jim jedno, jak mi je. Jsem šíleně unavená, chce se mi spát ale taky mám strach spát, cítím se opravdu hrozně. Měří mi teplotu, jaké to překvapení, že mám přes 39 .. po 4 hodinách mě odvážejí na pokoj, vstát můžu po 6i hodinách. Jdu se podívat na dceru, kterou po dobu porodnice budu vidět vždy jen na dobu krmení, vláčím se k telefonu volat rodičům, že malá je na světě. U telefonu odmlívám, někdo mi pomáhá sednout si .. celý první den je jakoby v mlze, krevní ztráta obrovská, ale žijeme , já i dcera, to je hlavní ..
Od přijetí do porodnice 25.3. kolem 11h dopoledne se dcera narodila 27.3.1996 v 15.05h s váhou 2880 a 49 cm.“

Celkem síla já své porody popisovat nebudu ale první jsem měla císařem,no celkem o ničem,žádný zážitek,druhé dítě jsem porodila přirozenou cestou,porod trval 15hodin,užila jsem si své,nebudu tady maminky strašit ale na to finále do smrti nezapomenu,nejde to štěstí zapomenout,nejde popsat jak je skvělé vidět to miminko hned po tom co se narodí a o to jsem u dcery přišla,já bych volila porod přirozenou cestou,za tu bolest to stojí i když dneska umrtvují lokálně,chtěla bych si to znovu vybojovat  

no @hanak ten tvj první porod byl celkem mazec, laehlavně, že to všechno dobře dopadlo…
@Jarmila6 gratuluji. 

@hanak píše:
Tak tady když máš zdravotní pojištění, tak vše máš vlastně zdarma a platíš ve finále jen malou spoluúčast na porodu. Když pojištění nemáš, pokud jsi těhotná, tak tě v rámci hypokrativy přísahy stejně ošetří, prohlídnou a pokud nemáš na zaplacení, jde to na vrub státu.
Vždycky jsem měla o USA mínění, že je to těžce kapitalistický stát a čím dýl tady jsem, tím víc zjišťuju, že tady funguje i sociální síť (kterou naštěstí nepotřebujeme, ale kdo je fakt v nouzi, tak dostává od státu poukázky na jídlo, takže stát ho vyloženě na pusu nenechá padnout). Tohle v Čechách postupně zrušily a zůstalo to jen pro „vyvolence“ alias tmavší „spoluobčany“. Ač jinak rasista opravdu nejsem, tuhle diskriminaci na ruby jsem hrozně odsuzovala, neměla jsem s nepřizpůsobivými dobré zkušenosti a na řeči o diskriminaci jsem už byla úplně alergická 

S tím porodem - já nedávno svůj první porod popisovala v jedné diskusi, tak to sem zkopčím, myslím, že po téhle zkušenosti se ani nikdo nemůže divit, že fakt ráda zvolím císaře 

„Zkusím to trochu zkrátit – ikdyž to nebude tak lehké:
Pondělí 25.3. Je mi 23 a čtvrt, v té době už na první dítě takřka „za zenitem“. Jdu k lékaři na pravidelnou prohlídku, právě táhnu 40tt. Doktor natáčí kontrakce – prý rodím, mám jít okamžitě do porodnice, protože dítě nemá správnou polohu. Nabízí odvoz sanitkou – odmítám, chci si sjet domů pro pár věcí, nemám to tak daleko.
O dvě hodiny později již stepuji na příjmu porodnice. Ujímá se mě nepříjemná sestra a mladý ještě nepříjemnější doktor. Do průkazky se ani nepodívá, indikace k CS si ani nevšimne. Právě probíhá dvoudenní stávka lékařů, nikde nikdo, chápu jeho znechucení, že on právě musí sloužit.
Udělá zevrubnou vnitřní prohlídku, konstatuje počínající porod, natočí monitor – kontrakce jsou .. a pošle mě na krystýr a hekárnu. Víc si mě nikdo nevšímá. Ležím na pokoji ještě s maminkou, která je tam na udržení miminka – má moc plodové vody a každých pár hodin jí trochu musí odčerpat. Nohy má nahoře a je mi jí moc líto, je teprve 26tt. Pak mě odvádí na porodní sál, připoutávají, nic nepíchají .. o půlnoci přichází doktor prohlídnout – porod nepostupuje, tak zpátky na pokoj, injekce na spaní, prý ať se vyspím a jsem na zítřek fit.
Bolesti sílí, bolí mě šíleně v kříži, mám pocit, že mi někdo rve nohu z kloubu. Přichází opět ten doktor, zase prohlídla – porod opravdu nepostupuje, tak se trochu prospíte .. dává mi další injekci na spaní a odchází. Ležím, bolest nedovolí usnout, probíhá celým tělem, noha mi snad už upadne. Chodím chvílemi po pokoji .. ne, s tímhle se opravdu spát nedá. Za celou noc přišla sestra jen 1× – odčerpat té mamince plodovku, můj stav jí nezajímá, mé bolesti se směje – prý počkejte, tohle ještě nemůže bolet, to je procházka růžovou zahradou, klidně spěte, ať jste silná na zítřek.
Nespím celou noc..
Je ráno a stávka lékařů stále pokračuje. Nedokážu pochopit, jak je možné, že tak velká porodnice zeje prázdnotou .. nejsou tam ani rodičky, ani doktoři. Nikdo si mě moc nevšímá, 3× za den do mě hrábnou s tím, že porod prostě nepostupuje, 2× natočili monitor – ozvy jsou dobré. Pořád nikoho nenapadá podívat se do mé těhu průkazky, nikoho nenapadá udělat kontrolní utz. Doktor se mě jen ptá, kde cítím nožičky – ukazuju mu místo, kde mě dcera kope .. ne, tam to prý není možné, to si pletu s jinou částí těla. Nepletu, vím to jistě, kolik týdnů jí tam hladím na chodidle .. jenže já jsem v jeho podání mladá nezkušená prvorodička a nemůžu mít pravdu.. Čas postupuje, bolesti šílené. Mám hlad, ale žaludek mi jídlo odmítá, mám žízeň, ale když se napiju, jde to obratem ven.
Na noc opět injekce na spaní .. jak bláhové, bolesti nedovolují spát. Přečkávám další noc průběžným pochodem mezi postelí, oknem a toaletou.
Konečně je další ráno, po stávce lékařů. Najednou je porodnice plná, hafo rodiček a neskutečné množství lékařů i mediků. Je středa, vizita .. v zástupu doktorů mě prohlíží velmi starý lékař, sáhne do mě a zavelí – ihned na sál, dítě mělo být už dávno venku. Jsem opět na sále, přikurtovaná, nemůžu se ani hýbat, napojená na monitor, oxitoxin v žíle teče proudem. Bolest je k zešílení, mám pocit, že mi někdo právě uřezává pravou nohu .. křížové bolesti jsou neskutečné a ulevit si není jak, jakmile se otočím na bok, křičí na mě, že pak neslyší monitor. Čas plyne, bolest nepolevuje, ale neotevírám se. Někdo přichází s návrhem epidurálu .. jo, krásné to slovo, konečně trochu úleva. No, ale moment, proč mám pořád pocit, že mi někdo rve tu nohu z kloubu ?? Prý – to se někdy stává, epidural pomáhá, ale křížové bolesti neodstraní.. ach bože. Po pár hodinách účinky odeznívají, přidávají další dávku. Další úleva .. aspoň co se břicha týče. Cítím se šíleně unavená, chvílemi nevnímám, odlívám. Pak zase epidural odeznívá, ale já jsem už tak vyčerpaná, že usínám snad i na těch pár vteřin mezi kontrakcema. Nevím, kde se najednou vzalo kolem mě tolik lidí .. někoho napadlo se podívat do průkazky a našli indikaci k CZ .. ale je už pozdě, dítě se musí vytlačit, začíná mít špatné ozvy, ztrácí se. Někdo na mě řve, že nespolupracuju, ať tlačím .. nemůžu, nemám síly, neovládám sama sebe, znovu omdlívám. Někdo pak skáče po břiše, slyším se říkat (nebo si to jen myslím) – „vždyť to dítě zabíjíte“ .. pak šílená bolest tam dole, rozpárali mě jak kachnu .. další poskočení na břiše a najednou konec, velké žblunknutí a obrovská úleva.. chvilinku ticho a pak jemný unavený pláč. Někdo říká – holka .. pak jí dávají na váhu .. sestra říká „takový chcípák, nemá ani tři kila a vy jste tady vyváděla, jako byste rodila pětikilový“ .. je mi jedno, co říká, dcera je v pořádku, to je hlavní .. ukazují mi jí .. je maličká a svráštělá, bobánek malej, tolik si toho za poslední 3 dny prožila Pak mě šijou, bolí to jak čert, ale pro tu maličkou to vydržím, musím. Odvezli jí pryč, prý si musí odpočinout .. nechávají mě na sále 4 hodiny, je jim jedno, jak mi je. Jsem šíleně unavená, chce se mi spát ale taky mám strach spát, cítím se opravdu hrozně. Měří mi teplotu, jaké to překvapení, že mám přes 39 .. po 4 hodinách mě odvážejí na pokoj, vstát můžu po 6i hodinách. Jdu se podívat na dceru, kterou po dobu porodnice budu vidět vždy jen na dobu krmení, vláčím se k telefonu volat rodičům, že malá je na světě. U telefonu odmlívám, někdo mi pomáhá sednout si .. celý první den je jakoby v mlze, krevní ztráta obrovská, ale žijeme , já i dcera, to je hlavní ..
Od přijetí do porodnice 25.3. kolem 11h dopoledne se dcera narodila 27.3.1996 v 15.05h s váhou 2880 a 49 cm.“

To je tedy síla Tak hlavně,že to dopadlo dobře 

Jinak jsme to byli teď po obědě říct manželovým rodičům a jsem z toho taková přepadlá. Mamka měla opravdu radost, ale právě až takovou, že i když jsem ji prosila, aby ještě počkala až budeme mít za sebou ty testy na vrozený vady a nikde to moc neříkala, tak mám pocit, že to asi nevydrží. Už před námi chtěla volat ségře od manžela (své dceři), když jsem ji řekla, že bychom ji to radši řekli osobně, tak to neudělala, ale mám pocit, že jak za námi zaklaply dveře, tak už brala telefon do ruky 

@lidus86 píše:
Jinak jsme to byli teď po obědě říct manželovým rodičům a jsem z toho taková přepadlá. Mamka měla opravdu radost, ale právě až takovou, že i když jsem ji prosila, aby ještě počkala až budeme mít za sebou ty testy na vrozený vady a nikde to moc neříkala, tak mám pocit, že to asi nevydrží. Už před námi chtěla volat ségře od manžela (své dceři), když jsem ji řekla, že bychom ji to radši řekli osobně, tak to neudělala, ale mám pocit, že jak za námi zaklaply dveře, tak už brala telefon do ruky

Přesně taková je moje máma a proto se to bohužel dozví jako poslední nemám to ráda a ona to nechápe, když jí řeknu at něco neříká, tak to nevydrží. Takže to ještě neví.

@Dajdula píše:
Kocovina jak vyšitá

Heh, co kocovina ! Nechápu to, ale taky mě to ohromně vzpružilo, salám s cibulí a octem udělal stejnou službu, včera jsem si to pro velký úspěch zopakovala a normálně je to jedno z mála jídel, u kterého žaludek neprotestuje ani trošičku a fakt staví na nohy. Nechápu .. jednouchý, ale překvapivě účinný 

Ahoj holky,to já jsem dnes zbouchala zmrzlinu,ale hodně a posléze dva párky v rohlíku-doma dělaný s kečupem a cibulí.Takže chutě mám teda prapodivný a ty nálady-chvíli bych brečela jak malá holka a chvíli je mi všechno jedno.