Psychologická poradna pro snažící se, těhotné i maminky
Mgr. Lucie Machová
Dvougenerační bydlení - odejít/zůstat?
- Fotoalbum (0)
- Sledovat e-mailem
- Přidat k oblíbeným
- Zapnout podpisy
- Hledání v tématu
- Sledovat eMimino.cz
10.11.24 17:11
Dvougenerační bydlení - odejít/zůstat?
Ahoj ženy/muži,
jsem už totálně v pr… Nevím ani, kde začít. Začnu asi tím, že bydlíme ve dvougeneračním bydlení (s tchánovci). A to je asi ten neejpodstatnější problém ve vztahu s partnerem (otcem našeho syna) od samého začátku. Prostě největší chyba v mém životě. Potřebovala bych znát váš názor, jestli to jen nepřeháním. Jen ještě podotknu, že jsme to s přítelem měli všechno dost narychlo. Bylo mi 30 a po čtyřech měsících jsem zjistila, že jsem těhotná. Kvůli věku a kvůli postoji partnera, který byl šťastný, jsem si to nechala, ale hooodně jsem váhala a tudíž celé těhotenství se s novou etapou života sžívala.
Bydlíme tady přes dva roky (přestěhovali jsme se týden před mým porodem, celou dobu mého těhotenství se naše patro rekonstuovalo). Předtím jsem bydlela 4 roky sama ve svém bytě, který teď pronajímám. Bylo mi moc fajn, prostě svoje soukromí a návštěvy pouze po předchozí domluvě. Takže po přestěhování do domu jsem to neměla moc jednoduchý, protože tchánovci si žili dále ve svém režimu. Tzn. nezavírání si do svého bytu (bydlí dole, my nahoře), chození k nám bez klepání a prostě kdykoliv. Chápu, že jim to třeba nedošlo, byli prostě ve svém, tak co by něco měnili a přizpůsobovali se. Partnerovi to přislo všechno v pořádku a nechtěl nic řešit. Prý ať si to vyřeším sama. S tchýní jsem neměla nic extra vztah, je jiná než já (hodně sprostá, citová vyděračka, pomlouvala…), teď už nějak vycházíme.
Nicméně po tom porodu to byl prostě masakr. Moc jsem to všechno nedávala. Nový domov (stále se tady tak necítím), problémy s kojením, neohlášené návštěvy kolikrát typu „dej, já si ho vezmu“, nebo „vzali bychom si malého na procházku“, já že mám jiný program a tchán na mě „tak nám ho dej, ty jsi s ním pořád“. Malému byly tak 2 měsíce. Podotýkám, že malého viděli snad každý den a kvůli nátlaku jsem jim ho dolů dávala samotného beze mě snad už od narození. Dokonce byli schopni přijít, když měli u sebe návštěvu, s tím, že si malého vezmou jim ho ukázat. Držela jsem hubu a dost často ty situace obrečela. Prostě to byl ten vzorec hodné holky (i když vnitřně jsem vždycky byla proti různým „povinnostem“). Asi po roce jsem se ozvala a poprosila, zda by se tam dole mohli zavírat. Že slyším každý slovo, jejich TV apod. Řekla jsem to tchánovi, se kterým se dalo diskutovat, nicméně mi bylo samozřejmě jasné, že jsem ta nejhorší, protože s otevřenými dvěřmi to u nich vždy fungovalo. Takže již cca. přes rok klepou a dole se zavírají. Nicméně já tu stále nejsem šťastná, necítím se tu doma. Dnes byl malý poprvé po týdnu od očkování na zahradě, že budeme chvilku a půjdeme. Přišel tchán, vše ok, ale pak zase to jeho/jejich „Tak půjdeme si hrát k nám, jo? Maminka si odpočine.“. Prostě zase nečekaná změna našeho osobního programu, bez zeptání mě, bez pozvání mě…a to je tak pořád, už mám na to alergii. Řekla jsem, že odpočívat nepotřebuji. Prostě jako bych neexistovala a oni si s malým dělají, co chtějí. Moje mamka malého miluje, ale teď ho třeba neviděla dva týdny. Jsem za to se navštěvovat, jsem za to i jim ho tam třeba dát na delší dobu a já si zařídím svoje, ale po předchozí domluvě a v nějaké normální míře.
S partnerem jsme řešili stěhování, což by bylo teda hlavně kvůli mně. Partner je vždy na stěhování nažhavený hlavně tehdy, když se pohádá se svou maminou. Nemají nic extra vztah. Jinak je mu to spíš jedno.
S partnerem nám to funguje po rodičovské stránce, on se postará, můžu si i odfrknout z domu. Prostě o malého se postará a malý ho miluje. Když jsme v pohodě, tak si dáváme pusu, obejmeme se, řekneme si „Miluji tě“. Bohužel ale jsme dost jiní. Já spíš aktivní, dříve fitko, kolo, brusle, výlety po horách, čtení. On je nejraději na zahradě, ve stodole, prostě doma. Další klíčový rozpor je očkování. Já jsem proti, on pro (i co se týká kovidu). Samozřejmě malý je na povinné očkovaný a taky to vždy obrečím, protože je to úplně mimo mé přesvědčení a hlavně ty jeho reakce jsou masakr. Naštěstí jsme se domluvili, že očkování posuneme, takže jsme začali až v 1,5 roce. To byl takový kompromis. Nicméně od posledního očkování se nebavíme. Je to týden. A já už vymýšlím, jak se svým životem a životem malého naložit. Nedokážu si představit tady v tom domě dále žít a vlastně ani s partnerem. V mých očích je spíš slaboch, který se vlastně od svých rodičů neodpoutal. Hlavně nikdy se žádnou vyhrocenou situaci nesnažil napravit, byl schopný se se mnou týden nebavit, ignorovat mě. Takže já vždy došla s omluvou, tichou domácnost nesnáším a raději se uklidnit a třeba druhý den si promluvit. V hádce mi kolikrát řekl „tak se odstěhuj“, po hádce (po pár dnech) na moji otázku, zda mě stále miluje, řekl „nevím“. Tohle vše se tak nějak v člověku ukládá a vlastně teď už ani nevěřím, že mě miluje. Myslím si, že je se mnou jen kvůli malého a proto, že doufá, že jednou bude druhé, které by si přál. Mi se do druhého už moc nechce jít, ale byly hezké chvilky, kdy jsem si to i dokázala představit. Když mi je schopný říct takové věci, nemám v něm oporu (a to vážně nemám, podle něj všechno zbytečně hrotím). Prostě máme oba úplně jiní světy. Já se o sebe starám, zajímám se o tu hlubší stránku naší podstaty tady na Zemi (pro někoho ezo, bio a já navím co ještě). On je schopný při bolesti hlavy si dát večer pivo a než jde spát preventivně Paralen. Do toho dost kouří cigarety. Není to špatný člověk, to vůbec nechci, aby to tak vyznělo, ale jdeme každý jinou cestou.
Moc bych si přála pro malého úplnou rodinu, ale my jsme prostě úplně odlišní a to asi nemůže fungovat. Moji rodiče takto žili a stále žijí, je to vlastně úplně stejný případ (akorát oni se fakt denně hádali, naštěstí vždy slušně). Taťka raději každý den utíkal do hospody a mamka denně v slzách, jednu dobu i dost pila. Takže ačkoliv mě určitě vždy moc milovali, měli co dělat sami se sebou. A to jsem si říkala, že takhle nikdy dopadnout nechci.
Takže co teď?
Uvažuji o prodání bytu a koupě bytu, který bude blíž k partnerovi, ať to předávání a návštěvy nejsou tak náročné. Můj byt a dům, kde bydlíme, jsou od sebe 25 km, což se bojím, že kdybych se nastěhovala zpět do svého původního bytu, soud by byl schopný určit střídavku se dvěma školkama/školama. To samozřejmě nechci. Malý měl v srpnu 2 roky a na RD jsem já. Ráda bych změnila trvalé bydliště jako budu mít já a do školy/školy ať chodí někde v tom bydlišti, případně na půli cesty.
Prosím Vás, buďte aspoň slušní, pokud budete mít nějaké připomínky k mé osobě. Já toho snesu dost a počítám s tím, že budu možná někomu připadat labilníc 
ale snad se najdou i tací, kteří se mě budou snažit aspoň trochu pochopit, nebudou hned soudit a třeba i poradí.
Děkuji za Váš čas 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Napsat příspěvek
Reakce:
Velikost písma:
Anonymní
10.11.24 17:31
Dala jsem si tu práci a přečetla to. Ty jsi se už rozhodla. Takže co vlastně chceš říct?
Ten první odstavec, úvod o tchanovcich. Bych řekla, že si to moc bereš. Sama jsem vyrostla v dvougeneračním domě a nikdy jsem se nikoho skoro nepřála jestli můžu za babičkou. Prostě jsem šla. Dělali se u babičky snídaně, obědy, společně se slavilo, scházelo se tam. Prostě jsme žili jako jedna velká rodina. A hlavně naší nemuseli řešit hlídání a nějaké spotřebu někde. Nebo když se mi nechtělo jet s nimi byla jsem doma. Takže mě přijde příště divný jet na bázi paneláku. S přítelem tě to nebaví a myslím, že tě dráždí úplně všechno.
Jestli jsi přesvědčena, že ti samotný bude líp, tak se odstěhuj! Ale kousní se a už nehledej chyby! Usnadní ti to život!
- Citovat
- Upravit
10.11.24 17:40
Překvapuje mně, že ve třiceti nejsi schopná se vymezit a necháš všechny okolo, aby si s tebou a tvým dítětem dělali, co chtěli. v zájmu dítěte - nebuď hodná holka. na tom soužití je pro tebe všechno špatně, a ne, samo se to nezlepší. máš svůj byt a myslím, že sama víš, co budeš muset udělat.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 17:41
Já bych to nedala. Pokud bych měla byt, který bych pronajímala, zam bych bafnula dítě a nejnutnější věci a přestěhovala se tam.
Jakmile bych tam byla, oznámila bych partnerovi, že už se nevrátím a že má dvě možnosti. Buď se l nám nastěhovat a být s námi, nebo že to ukončíme. Pokid by to chtěl ukončit, tak bych podala žadost o rozvod a začala řešit střídavku. 25 km je nic, to může mít klidně jednu školku.
Dopředu bych neřekla nic (bála bych se, že by mi tchánovci fyzicky zabránili dítě odvést). Počkala bych na další hádku, kdy by mi řekl, že se mám odstěhovat a pak bych řekla, že jedu s malým na návštěvu k rodičům a už se nebránila. A pak bych doufala, že se chlap vzpamatuje a konečně se společné a samostatné bydlení vyřeší.
Není to ideální. Ale pokud by partner roky ignoroval to, že jsem zam nešťastná, tak bych sáhla i.po takhle extrémním řešení… 
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 17:47
@Anonymní píše: Více
Děkuji za Tvoji reakci a hlavně za tvůj čas. Samozřejmě bych to v pozdějším věku malého nehrotila, pokud by chtěl být u babi a dědy. Jsi zvyklá na tento režim, je pak jasný, že se na to díváš takto a naprosto to chápu. Já jsem bývala se sestřenicemi dost často u naší milované babi, bylo to možná i každý víkend. Takže malému určité nechci zakazovat milované osoby, jen právě u nás nefunguje ta soudržnost. Že bychom se navštěvovali na kafčo apod.. Je to vždy jen o tom, aby oni byli sami s malým. Přiznávám, že od začátku, co se malý narodil, mám určitě už nějakou averzi vůči nim, která ve mě dříme a v určitých situacích se probouzí.
Spíš mě zajímá, jak postupovat v případě, že bych se teda rozhodla to tady utnout a odstěhovat se.
Ještě jednou děkuji za odpověď.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 17:52
@Grizelda02
To víš, že se umím vymezit a dost rázně, což teda ten první rok bylo náročné. Hormony, dům, který patří cizím a partner, u kterého jsem moc neměla zastání. Takže jsem to často od něj slovně schytala a udělal si věci po svém. Proto jsem byla opatrnější a často tu nevoli v sobě dusila. Jsou to jeho rodiče, on byl na něco zvyklý ze svého dětství a já zase na něco jiného. Takže bývaly často třenice a to moje se moc nerespektovalo, i když bych se stavěla na hlavu.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 17:56
@Sunny789 píše: Více
Někdy je to těžké, ale zase si člověk nemůže nechat kajdit na hlavu, že. Moje mamka má taky někdy názory stejně, někdy jiné, ale každý máme svůj život a podle toho si jedeme. Horší je, když se do tebe pustí tchánovci a partner s tím nic nedělá 
To bych asi tak dlouho teda nevydržela. Obzvlášť takto pohromadě 
Zkusila bych probrat s partnerem vás vztah. Co vám třeba komu vadí a jak to vidíte kdo do budoucna. Pokud by mu bylo všechno jedno, máš výhodu, že máš ten svůj byt a máš kam jít 
Raději sama a řešit jen nějaký přesun dítěte k nim, než v tom všem žít
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 17:57
@Tayen
Taky mě napadlo to takto řešit, ale jak by se na to pak dívali u soudu, že jsem malého jen tak odvedla od jeho rodného bydliště, od otce. Partner není splachovací, takže vím, že by prostě byl schopný dojet a prostě mi malého vzít. Není to žádný hajzl, který by nám ubližoval, takže nemám právo tohle udělat.
Navíc já pro střídavku moc nejsem. Byla bych raději, kdyby měl malý jeden domov se mnou, otec ho navštěvoval kdykoliv po domluvě a každý druhý víkend by ho měl. Pracuje ranní/odpolední/ranní/noční týden/týden. Nedokážu si představit týden malého nevidět.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:00
@Sunny789 píše: Více
Ale když to dohromady nefunguje, tak co chceš jiného dělat? A jen tak ti vzít dítě nemůže. Záleží, jestli třeba nejsi mimo váš okres, nebo tak Ale jednou je otec, tak se má taky starat tak, aby dítě vyrůstalo v klidu
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:04
@Sunny789 píše: Více
ten partner, u kterého nemám zastání, by mi v tvé situaci vadil nejvíc. a podle toho, co píšeš, moc lásky k němu asi už necítíš a šťastná tam fakt nejsi. pokud tě dlouhodobě nerespektují tchánovci i partner, odstěhovala bych se. já se dozvedla a žádala (a dostala) dítě do výhradní péče. jak je to u nesezdaných párů nevím, řešila bych to přes OSPOD
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:12
@Grizelda02
Přiznávám, že co se teď nebavíme, tak je to samozřejmě po citové stránce chladnější. Ale jestli ho nemiluji, to teď nedokážu říct. Budu se muset obrátit na ten OSPOD, ať vím, jaké jsou reálné možnosti a jaké kroky učinit.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:17
@Dahlia0409
Já vím, jako otec má stejná práva jako já, matka. Ale střídat dítěti domovy dle mého není správné. Určitě nechci malému brát tátu, ale ráda bych, aby se malý cítil stabilně. A jsem toho názoru, že pokud je matka tím hlavním pečovatelem od narození, řádně se stará, dává mu mnoho mateřské lásky, malému nic nechybí, měl by být svěřen jí a rozumně se s otcem domlouvat na návštěvách, přespáváních, dovozech k němu apod.
Ale to dnešní soudy takto neřeší, takže bych měla asi sundat růžové brýle…
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:17
@Sunny789 píše: Více
Jsi úplně normální a chybí ti vlastní domácnost a suverenita. Dokud tam budeš bydlet, budeš nešťastná.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:22
@Sunny789 píše: Více
Tak to by ses divila, co občas zvládnou soudy udělat. Ne vždy je i zastání na OSPOD Znám případy, kdy otec dával podnět na OSPOD, že se matka špatně stará, dítě má vysokou absenci ve škole, skoro propadá, atd a nikdo nic. Že se matka stará podle svých možností a dítě není zanedbané, tak se to tím ukončilo. Dítě v páté třídě velký problém s nasobilkou, gramatika, opravdu jakoby se zastavilo někde ve druhé třídě. Ale nějakým způsobem vždy prolezlo. A to i učitelka informovala otce a zvala ho do školy, protože matka se dostavit odmítala
Někdy nevěřím, ale opravdu je těch případů více. Ne vždy automaticky soud kyvne na střídavou péči třeba.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
10.11.24 18:40
@Dahlia0409 píše: Více
Tak to koukám. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkala a ani by mě nenapadlo, že je tohle možné. Asi záleží na soudcích, jak tak čtu. A to je to, kdy člověk nemá absolutně žádnou jistotu, jak se soud rozhodne.
- načítám...
- Citovat
- Zmínit
Další témata z kategorie
Milování a syn
- 09.04.26
- Anonymní
Problémy v rodině
- 18.03.26
- Anonymní
Touha po holčičce a špatná zkušenost s muži
- 11.12.25
- Anonymní
Je to deprese? Co by pomohlo?
- 12.12.25
- Anonymní
